Motorismus
Dostavbou základní železniční sítě v sedmdesátých letech devatenáctého století zanikla dálková formanská a dostavníková doprava. Desetiletí budovaným císařským silnicím jako hlavním transportním tepnám monarchie připadla společně s okresními silnicemi úloha dopravních kapilár pro svoz zboží a cestujících do železničních stanic a pro rozvoz z nich. Nejen Rakousko pustilo dálkové pozemní komunikace z hlediska údržby více méně ze zřetele a jejich stav se rapidně zhoršoval. Ještě v předmotoristické době měli jejich bídný stav otestovat bicyklisté. Ti byli schopní, i přes všudypřítomný prach, stružky, výmoly, nadávky venkovanů, útočící psy a občasné rány bičem od vozků, zdolávat na svých strojích značné vzdálenosti. Revoluční dopravní prostředek umožnil svým majitelům naprostou svobodu pohybu a nezávislost na jízdních řádech.
První motoristé měli velmi blízko k cyklistickému prostředí. Motocykly oživovaly opadající zájem o cyklistické soutěže a společně s motorovými tříkolkami, či lehkými automobily (voituretami) motorizovaly řemeslníky, úředníky, nebo lékaře. Druhou skupinou motoristů byli průmyslníci, velkostatkáři, nebo bankéři, kteří si pořizovali drahé automobily a najímali šoféry. Prvními majiteli motocyklů se takřka všude stávali obchodníci šicími stroji a bicykly, případně mechanici zaměstnaní v dílnách při těchto obchodech. Řada z nich se postupem času proměnila v centra motoristického dění a důležité opěrné body pro domácí i přeshraniční motorismus vyznačované v bedekrech pro automobilisty a motocyklisty.
Počty cyklistů a motoristů rostly zejména v průmyslových okresech s vyšší mobilitou obyvatelstva. Na českém severozápadě bylo nejdůležitějším centrem počínajícího motorismu, podobně jako Liberec na severovýchodě, rušné lázeňské a průmyslové město Teplice ležící na křižovatce frekventovaných silnic Teplice-Chomutov-Cheb a Praha-Drážďany. Sem se časem soustředila zastoupení významných automobilek, zde se usídlily specializované servisy, zahájily výuku první autoškoly a vznikly autokluby sdružující především motoristy z Teplicka, Ústecka, Mostecka a Litoměřicka. Motoristé z Chomutovska a Žatecka podléhali již magnetismu západočeských automobilových spolků. Významnými motoristickými centry na východě byly Děčín, Rumburk a Varnsdorf.
V chudších horských okresech a tam, kde převažovala zemědělská výroba nad průmyslovou (Kadaň, Louny, Podbořany, Roudnice) se motorová vozidla prosazovala pomaleji, o čemž názorně vypovídá tabulka sestavená na základě statistických hlášení okresních hejtmanství českému místodržitelství, zemské politické správě a statistickému úřadu v letech 1903 - 1933. Vedle strmého nárůstu počtu motorových vozidel na přelomu dvacátých a třicátých let statistika dobře ilustruje vítězství automobilu nad motocyklem.
Vysvětlivky: n – schází údaje, Exp. 1 – Expozitura Okresního úřadu Děčín v České Kamenici, Exp. 2 – Expozitura Okresního úřadu Přísečnice ve Vejprtech, a – počet motorových vozidel registrovaných v obvodu českokamenické expozitury byl započítán do jejich celkového počtu v děčínském okrese, b - počet motorových vozidel registrovaných v obvodu vejprtské expozitury byl započítán do jejich celkového počtu v okrese Přísečnice
Autokluby na Ústecku
První autoklub na světě založili roku 1894 Francouzi, motoristé dalších zemí je brzy následovali. Všechny chtěly prosadit lepší péči o silnice, spolupracovat s úřady při tvorbě pravidel silničního provozu, bojovat proti úředním restrikcím vůči motoristům, zpolupůsobit při budování sítě záchytných bodů pro automobilisty na hlavních silničních tazích, ujímat se pořádání osvětových přednášek a výstav, vydávat odborné časopisy, oceňovat mimořádné výkony motoristů atp.
Práce autoklubů se během času proměňovala – společenství bohatých excentriků pořádajících výlety a společenské akce se postupem času proměňovala v organizace, s nimiž stát projednával rozličné odborné záležitosti a svěřoval jim vydávání cestovních dokumentů, instalaci dopravních značek a podobně. Znamenalo to užší spolupráci s okresními hejtmanstvími, celními orgány a stavebními okresy, což vedlo k značnému nárůstu klubové administrativy. Kluby si tak musely zřizovat sekretariáty a najímat kancelářské síly.
První motoristické spolky na Ústecku vznikly v místech s největší koncentrací motorových vozidel – ve Varnsdorfu (1904) a v Teplicích. Svolavatelem Klubu teplických motocyklistů (Teplitzer Motorfahrer-Klub) založeného 25. srpna 1906 v reakci na nový městský předpis regulující pohyb automobilů a motocyklů ve městě byl Adolf Wenisch.
Souběžně probíhaly přípravy založení Automobilového klubu pro severozápadní Čechy (Nordwestböhmischer Automobil-Club, NWBAC), jehož konstituční shromáždění proběhlo 19. listopadu 1906. Prvním předsedou byl zvolen průmyslník Arwed Grohmann. Klub ve stanovách vymezil oblast své působnosti politickými okresy Teplice, Ústí nad Labem, Děčín, Litoměřice, Duchcov, Most a Chomutov. Absence žateckého okresu svědčí o dřívějším vzniku Žateckého autoklubu (Automobil-Club Saaz), který založil v polovině roku 1906 zubní lékař Julius Suschitzky společně se skupinou místních obchodníků chmelem.
Teplický NWBAC se od svého založení věnoval především organizaci automobilových výletů. Ačkoli si uzurpoval obrovské zájmové území, základní kádr tvořili automobilisté z Teplicka, Ústecka, Mostecka a Litoměřicka. Do povědomí československých motoristů se klub dostal uspořádáním dvou ročníků závodu do vrchu na trati Dubí – Cínovec v letech 1924-1925.
Jablkem sváru se po konstituování Klubu automobilistů pro německé Čechy v Rumburku (1914) stalo Děčínsko, jehož území si teplický autoklub „zabral“ již při svém založení. Obě motoristické organizace je považovaly za své, umisťovaly na jeho území své značky a obě se obracely na státní a samosprávné úřady při řešení různých záležitostí. Stejné pozdvižení vyvolal v Teplicích zrod Automobilového klubu Litoměřice (Leitmeritzer Automobil-Klub) v roce 1923, vznik Krušnohorského autoklubu se sídlem v Chomutově (Erzgebirgisches Kraftfahrer-Club – EKC) v roce 1925 a založení Motoristického klubu pro České Středohoří v Bílině (Mittelgebirgischer Kraftfahrer-Club) v roce 1930. Nebylo se čemu divit. Za vysoký členský příspěvek toho konzervativní klub svým členům nabízel jen velmi málo.
V severních Čechách byl velmi aktivní Všeobecný německý motocyklistický klub v Chebu (Allgemeiner deutscher Motor Club von Böhmen – AMC) založený inženýrem Richardem Schrödlem v roce 1923. Organizace podchycovala „ztracené“ spolky motocyklistů a poskytovala jejím členům možnost získávat cestovní doklady a jiné hospodářské výhody.
O místních organizacích AMC toho doposud mnoho známo není. Organizovaly především různé vyjížďky, závody, všímaly si ale také stavu silnic, upozorňovaly úřady na rozličné překážky v dopravě atd. Početné, více než čtyřicetičlenné skupiny se ustavily v Děčíně a Bílině, nejpočetnější s přibližně 65 členy ale působila v Ústí nad Labem. Jednalo o Ústecký klub motocyklistů (Aussiger Motorfahrerklub - AMFK) založený v roce 1923 Hansem Antonem a Rudolfem Wolfem.
Čeští motoristé žijící v německojazyčném severočeském pohraničí většinou do německých motoristických spolků nevstupovali. Buď byli přímo členy AKRČs, nebo autoklubů za jazykovou hranicí. Severočeský autoklub Louny (SČAK) vznikl v lednu 1931 z lounské odbočky Klubu automobilistů a motocyklistů pro severozápadní Čechy ve Slaném (KAMS), kterou vedl od roku 1925 lékárník Jan Ekert.
Dlouhodobý záměr vybudovat celostátní motoristickou organizaci přivedl do severních Čech i Autoklub republiky Československé (AKRČs), jehož vedení se rozhodlo založit svůj „Německý odbor“. Konstituční shromáždění Severozápadočeského odboru Autoklubu RČs v Teplicích-Šanově (Sektion Nordwestböhmen des Autoklubs RČs in Teplitz - Schönau) proběhlo 29. prosince 1935. Odbor byl příslušný pro okresy Teplice, Ústí nad Labem, Duchcov, Most, Chomutov a Žatec a jeho vedení se ujal inženýr Robert Müller.
Jednou z mála českých motoristických organizací byl Klubu motocyklistů v Terezíně svolaný divizním soudcem podplukovníkem Dr. Josefem Cikánkem z Terezína. Spolek s nemnoha členy se o pár let později transformoval v místní skupinu Ligy československých motoristů.
Zmíněný Automobilový klub Litoměřice (AKL) zorganizoval čtyři ročníky závodu do vrchu z Ploskovic do Horní Řepčice. První v srpnu 1926 byl určen pouze pro členy klubu, o rok později, při příležitosti oslav sedmisetletého výročí města Litoměřic, byl již otevřený všem zájemcům. Třetí ročník se konal v září 1931, klub však značně podcenil organizaci závodu i své finanční možnosti a přes velký počet diváků skončil ve velké ztrátě. Bohužel se nepoučil a rozhodl se uspořádat soutěž i v následujícím roce, tentokrát jako „IV. Mezinárodní závod do vrchu o Labský pohár Litoměřic“, jež byl organizačním i finančním debaklem a klub málem stál existenci.
V následujících letech AKL pořadatelství závodů opustil. Po vzoru zmíněného rumburského autoklubu přejmenovaného na Severočeský motoristický svaz (Nordböhmischer Kraftfahrer-Bund – NKB) získával nové členy rozličnými hospodářskými výhodami. Jen v Ústí nad Labem, kde klub v roce 1936 otevřel svou pobočku se sekretariátem, se mu podařilo získat pět stovek členů.
Méně významným byl Klub podřipských automobilistů a motocyklistů v Roudnici nad Labem (KPAM) založený roku 1926 z popudu místního veterináře Bohumila Pospíšila. Vedle četných výletů se klub vytrvale zasazoval o snížení mostného na roudnickém mostě přes Labe a v době poutí na Říp zřizoval v Rovném pod Řípem odstavné parkoviště.
Činovníci Severočeského motoristického svazu se sídlem v Rumburku, jehož zájmová území ležela mezi sférami vlivu libereckého NBAC a teplického NWBAC, se od svého vzniku snažila svým členům zajistit rozličné hospodářské výhody, dobrý stav a sjízdnost frekventovaných silnic, ale i zábavu pořádáním závodů, jízd zručnosti a klubových výletů. Klíčovými osobnostmi byli Hugo Schmidt, Alfred Hielle, Leonard Lang a Wenzel Krause. Růstu klubu pomohla jeho decentralizace založením místních skupin v Děčíně, České Lípě a Varnsdorfu.
Rumburský svaz byl jedním z německých klubů, který spolupracoval s AKRČs na budování jednotné organizace motoristů v ČSR. Z jeho popudu byl pro „aktivistické“ německé autokluby vydáván od roku 1932 čtrnáctideník Motorwelt (po roce 1936 Sudetendeutsche Motorwelt). Na Ústecku jej ale odebírali jen členové Automobilového klubu Litoměřice.
Trvalé místo v dějinách československého motoristického sportu klubu zajistilo uspořádání osmi ročníků proslulých mezinárodních závodů do vrchu Schöber (Schöberbergrennen) v letech 1921-1928. Pro akci byl vybrán úsek císařské silnice z „Mýta“ mezi Jiřetínem a Dolním Podlužím na vrchol průsmyku pod vrchem Stožec (665 m) zvaného dodnes Šébr (z německého označení kopce Schöberberg). Měřili zde síly amatéři i esa československého a zahraničního motosportu jako manželé Eliška a Čeněk Junkovi, Jindřich Knapp, Hugo Urban-Emmrich, Edgar Morawitz, Bohumil Turek, Vladimír Kučka atp. V roce 1927 vedení klubu odhadlo diváckou účast na padesát tisíc přihlížejících!
Díky mnoha intervencím vedení klubu byly opraveny některé úseky silnic v okolí Varnsdorfu a zejména strategická silnice přes Stožecké sedlo, jež se na konci třicátých let dočkala zpevněného povrchu. Pro zajištění její průjezdnosti objednalo vedení NKB v rumburské dílně Wenzela Krause motorový silniční pluh a sypač (1930) a sněžnou frézu (1934), jež mohla být připojena k pluhu. Rostoucí rumburský klub převzal do své režie opravy nejhorších úseků silnic ve své pracovní oblasti. Autoklub sdružoval v roce 1938 více než 1800 členů!
Po smrti Huga Schmidta (1936), hlavního architekta spolupráce svazu s AKRČs, převládly v organizaci hlasy k přestupu do tábora německých autoklubů pracujících na vytvoření klubu německých autoklubů. Dne 7. 4. 1938 informoval Československý rozhlas o založení organizace Sudetoněmecký svaz motoristů (Sudetendeutsche Kraftfahrerbund – SKK), do kterého vpluly všechny německé autokluby v Československu.
JN
Zdroje:
Sylvie DYKOVÁ – Jan NĚMEC – Milan RUDIK, Do houfu! 100 let organizovaného motorismu v českých zemích, Brno 2021.
Jan NĚMEC, Sudetoněmecká touha cestovatelská: Wenzel Krause z Rumburku a jeho automobilové cesty po Evropě, in: Bohuslav Šalanda – Jan Štemberk (ed.), Kulturní roviny českého motorismu, Praha 2019.
Jan NĚMEC, Motoristé na Šébru a pod Šébrem. Německý autoklub Nordböhmischer Kraftfahrerbund a jeho místo mezi motoristickými organizacemi v Československu, Brno 2019.
Jan NĚMEC, Litoměřický autoklub a jeho Labský pohár hořkosti, in: Sylvie Zouharová Dyková – Jana Fricová (ed.), Motorismus jako prostředek volného času, Brno 2020.
Jan ŠTEMBERK – Ivan JAKUBEC – Bohuslav ŠALANDA, Automobilismus a česká společnost, Praha 2020.
Jan ŠTEMBERK, Automobilista v zajetí reality. Vývoj pravidel silničního provozu v českých zemích v první polovině 20. století, Praha 2008.
Autobus děčínského podnikatele Friedricha Leinwebera, 1. polovina 20. století, Soukromá sbírka Petra Jozy
Automobil Benz Ideal teplického fotografa Karla Richtera s hradem Kamýk v pozadí, kolem roku 1910, Soukromá sbírka
Automobily výletníků v Dolních Zálezlech, kolem roku 1910, Soukromá sbírka
Chladičový znak Autoklubu pro severozápad Čech se sídlem v Teplicích, 1. polovina 20. století, Soukromá sbírka
Dodávkový automobil ústecké firmy Schicht, kolem roku 1910, Soukromá sbírka
Emblém Severočeského svazu motoristů, 1. polovina 20. století, Soukromá sbírka
Emblém litoměřického autoklubu, 1. polovina 20. století, Soukromá sbírka
Motocykl Bekamo TX vyráběný v Rumburku, 1. polovina 20. století, Soukromá sbírka
Motocykl Orion neznámého motoristy z Roudnicka, kolem roku 1930, Soukromá sbírka
.jpg)
Tento Fiat sloužil rodině uhlobarona Ignaze Petschka velmi dlouho, 1. polovina 20. století, (Fotografie Rudolfa Jenatschkeho, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem)
Vůz De Dion Bouton továrníka Gustava Jagera z Krásného Buku je dnes vystaven v Národním technickém muzeu v Praze, 1934, SOkA Děčín
