Středověk
Oblast severozápadních Čech je nutné v období vzniku českého státu v 10. století vnímat jako důležité území, s nímž je možné spojovat nejstarší zprávy kmene Čechů, ať už je to možnost lokalizace střetu s franským vojskem roku 805 u Canburku a pustošením krajiny „u Labe i za Labem“, či s tažením Ludvíka Němce roku 846, s nímž je spojováno hradiště v Zabrušanech u Teplic.[0] Kronikář Kosmas s úrodnou oblastí Poohří, krajem který nazývá „lúka“, spojuje s odbojným kmenem Lučanů, s nimiž jsou vázána i některá z archeologicky prozkoumaných hradisek z této doby, především na poloze Dragúš v Postoloprtech a kmenem Lemuzů, kteří jsou spojováni s hradištěm v Zabrušanech, jehož roli posléze převzal kastelánský hrad v Bílině.[1]
Pro posílení politické a hospodářské moci přemyslovských knížat na počátku vývoje českého státu bylo důležité i obrácení pozornosti k příhraničním oblastem. Již první panovníci z rodu Přemyslovců zajistili kontrolu nad dnešním územím Ústeckého kraje budováním hradských center, která se měla stát oporou jejich moci. Kastelánské hrady v Žatci, Bílině, Litoměřicích a Děčíně byly zároveň důležitými správními centry pro hospodářské a vojenské účely.[2] Příhraniční region byl pro panovníky zdrojem příjmů z dálkového obchodu, což dokládají například tzv. břevnovská falza hlásící se k roku 993, v nichž nalezneme přehled výnosů z cel na labské vodní cestě.[3] Nejen obchod, ale i řemeslníci usazující se v širším zázemí těchto hradských center byli důležitou součástí postupné specializace výrobní činnosti, která se stala předpokladem pro další hospodářský rozvoj této oblasti.
Hradské centrum v Litoměřicích vybudované v prostoru dnešního dómského pahorku uprostřed zalidněné sídelní aglomerace při soutoku Labe a Ohře bylo významným centrem řemeslné výroby a obchodu v celém dolním Poohří a přilehlého Polabí. Doklady o tom poskytuje nejen jeden z nejvýznamnějších historických dokumentů, zakládací listina Litoměřické kapituly z roku 1057, ale i četné archeologické nálezy. Sledovat tak můžeme skladbu místních řemeslníků, mezi kterými nechybí hrnčíři, ševci, kožešníci, jircháři, koželuzi, kováři tesaři a zástupci dalších profesí. Pro rozvoj řemesel byl velmi podstatný labský obchod, který je doložen nejen zmínkami o clech ve zmíněné zakládací listině, ale též archeologickými nálezy importovaného zboží, zejm. keramiky.[4] Střednímu Poohří vévodil přemyslovský hrad v Žatci, budovaný na vysoké ostrožně nad řekou. Archeology byla ve zkoumaných okolních osadách objevena železářská struska i odpad z výroby a zpracování železa. Řemeslnický okrsek specialistů na výrobu železa se nacházel na břehu řeky Ohře, kovářské dílny pak v opevněném předhradí. Přímo v rámci areálu žateckého hradu byly nalezeny zlomky skla i korále, které ukazují na možnost sklářské výroby přímo v Žatci.[5]
„Velkou změnu“ do hospodářství středověkých Čech přinesla cílená kolonizace, která výrazně transformovala středověkou společnost ve 13. století. Nejpodstatnější byla urbanizace českých zemí spojená se zakládáním královských měst, která pro první přemyslovské krále znamenala posílení pozic v regionu a zisk plynoucí z rozvoje obchodu a řemesel. Na území Ústeckého kraje byla v této době založena významná královská města.[6] Na obchodní cestě do Saska v prostoru starší sídelní aglomerace bylo roku 1227 založeno město Most,[7] ve stejném období bylo vysazeno město Litoměřice.[8] Na Labi směrem k zemské hranci vznikla v návaznosti na starší zemské celnice královská města Ústí a Děčín.[9] V Poohří bylo v návaznosti na kastelánský hrad kolem poloviny 13. století založeno město Žatec a k posílení kontroly nad cestou od Prahy k Mostu kolem roku 1268 Louny.[10] Z trhové osady u purkrabského hradu, který měl kontrolovat bezpečnost obchodních cest směrem do Saska, vzešlo královské město Kadaň, založené někdy kolem roku 1259.[11] Struktura řemesel ve všech královských městech byla podobná. Jednotlivá řemeslnická odvětví zabezpečovala běžnou potřebu obyvatel, jednalo se tedy o řemesla potravinářská, textilní, oděvní, kovozpracující, dřevozpracující, která doplňovala specializované profese, ve vrcholně středověkých městech např. vinaři. Některé výrobky dosáhly nadregionální úrovně a staly se důležitým obchodním artiklem. Vyhlášené bylo např. sukno, které mělo ambice proniknout i na trhy mimo nejbližší region a bohatly na něm především měšťané z Mostu a Žatce. Detailnější představu o tomto řemesle máme díky sporům mezi soukeníky (výrobci sukna) a krojiči sukna (obchodníky se suknem) v Žatci, i mezi oběma městy.[12]
Specializaci řemesel v průběhu 14. století završuje vznik cechů, jejichž představitelé se postupně dostávají i do čela městských samospráv. Cechovní řády, kterými se jednotlivá řemesla řídila, měly zpočátku pozitivní vliv na rozvoj řemeslné výroby ve městech. Upravovaly postavení cechmistrů, přijímání tovaryšů i podporu chudších členů cechu. Vedle vlastní řemeslné výroby dávaly rámec i běžnému životu cechovních rodin, členové cechu se např. účastnili pohřbu svých členů s cechovními symboly.[13]
Většina královských měst v severozápadních Čechách patřila mezi města s převládající řemeslnickou výrobou, ač většina měšťanů vlastnila též pozemky v okolí měst a částečně se angažovala i v zemědělské výrobě. Již od 14. století je jednou ze základních zemědělských aktivit vinařství – měšťanské vinice se objevily na jižních svazích Českého středohoří i na svazích kolem Labe. Ve stejné době se v okolí měst začínají objevovat i chmelnice, základní předpoklad rozvoje městského pivovarnictví, které bylo zajištěno várečným právem z rukou panovníka. Pěstování a produkce vína a piva má tak v Ústeckém kraji kontinuitu dlouhou přes šest století.[14]
V královských městech severozápadních Čech se ve vrcholném středověku plně rozvinula struktura řemesel, profitujících z tzv. mílových práv, jejichž cílem bylo zamezit konkurenci usazování řemeslníků a prodeji cizích řemeslnických výrobků v okruhu jedné míle od města. Příkladem mohou být listiny z roku 1376 kterými potvrdil Karel IV. pro města Žatec, Kadaň, Most a Louny zákaz činnosti řemeslníků a vaření sladů a piva na míli od města, což pak znovu potvrdil roku 1399 i Václav IV. a rozšířil toto privilegium ještě na Chomutov.[15]
Ukázkou specializace řemesel může být příklad zpracovatelů kovů, hojně zastoupených ve všech městech. Ti se postupně specializovali na kotláře, nožíře, mečíře, zámečníky či výrobce ostruh, jak je to doloženo např. v Lounech, kde pracoval i odlévač děl.[16]
Na hospodářskou prosperitu regionu i jeho obchodní vazby na centrum království i zahraniční trhy měly velmi negativní dopad husitské války a následné období, v němž se do normálu situace vracela jen pozvolna. Některá města byla přímo zasažena válečnými událostmi. Asi největší ztráty zaznamenalo Ústí nad Labem, které bylo značně poničeno po bitvě na Běhání v roce 1426, velké ztráty utrpěl také Chomutov, poddanské město řádu německých rytířů, který byl vypálen Žižkou už v roce 1421, ve stejném roce došlo i k bitvě u Mostu, který ale nepodlehl a stal se jednou z protihusitských bašt v regionu. I přes ztráty z válečných let byla podílem na konfiskovaném církevním majetku královská města v průběhu husitských válek většinou posílena, což předznamenalo jejich prosperitu v následujícím období. Obchod po Labi se postupně obnovoval již od třicátých let 15. století.
Již v předhusitském období bylo podstatnou kapitolou ve vývoji výroby, řemesel a obchodu severozápadních Čech rozvoj hornictví. Ruda, která dala hraničním horám mezi Čechami a Saskem jméno, zde byla dobývána od pravěku, ale její význam se postupně zvyšovat. [17] Silnou inspirací již pro Přemyslovce byl nález stříbra v saském Freibergu, který předznamenal hospodářskou prosperitu i mocenský vzestup rodu Wettinů. Právě stříbro se stalo cílem prospektorů a zprávy o něm se objevují již v druhé polovině 12. století.[18] Jedním z prvních písemných dokladů o stříbrné těžbě je smlouva mezi významným šlechticem Borešem III. z Rýzmburka a opatem oseckého kláštera z roku 1302 o rovném rozdělení podílů z těžby rud.[19] Dále pak listina z roku 1354, kterou Karel IV. udělil bratřím z Rýzmburka právo svobodného horního podnikání, tedy těžby drahých kovů na jejich pozemcích.[20] Vedle stříbra postupně na významu získává i těžba cínu, jehož významným nalezištěm je Krupka. O cínovém dole hovoří listina Václava IV. z roku 1305, těžba je tu ale předpokládána již v průběhu třináctého století.[21]
Ač v této době nebyla těžba rozsáhlá a neměla větší hospodářský význam, v souvislosti s těžbou byla zakládána první hornická městečka. K nejstarším lokalitám, kde se těžila stříbrná a železná ruda patřila Přísečnice, která ležela na staré obchodní cestě do Saska a již k roku 1352 je zmiňována jako horní městečko.[22] Vznik horního městečka Kraslice (1370) souvisel s těžbou mědi, ve stejné době je známá těžba stříbra a olova v Jindřichovicích, o něco později těžba cínu v Nejdku.[23] Některé nejstarší hornické lokality patrně v průběhu husitských válek zanikly a byly znovu obydleny saskými kolonisty v době, kdy Krušnohoří bylo zastaveno Wettinům. Hovoří se však i o všeobecné krizi středověkého hornictví, která souvisela s nedostatečným rozvojem technologií.[24]
Prospektorská činnost a otevírání nových dolů bylo kolem poloviny 15. století spojeno především se saským vlivem, angažovat se ale začaly i šlechtické rody, které rozšířily svůj majetek v průběhu husitských válek. Centrem těžby měděných a stříbrných rud se stalo okolí Měděnce. Mnoho nových dolů, úpraven rudy a hutí bylo otevřeno i v oblasti mezi Krupkou, Cínovcem a Telnicí, kde se stala centrem Krupka, povýšená v roce 1487 na horní město. Právo na svobodné dolování kolem hradu Hasištějna získali roku 1459 Lobkovicové, [25] v západní části Krušných hor se angažovali zejména Šlikové, kteří také zdatně podnikali se dřevem. Jejich nejvýznamnějším počinem bylo založení Jáchymova na místě osady Konradsgrün, kde byl na počátku 16. století objeveno mohutné naleziště stříbra.[26] Jáchymov pak udával směr krušnohorskému rudnému hornictví po celou dobu jeho největší slávy v první polovině 16. století, a to i díky přílivu zahraničního kapitálu z říšských měst Norimberka, Augsburku a Lipska a také hornických specialistů ze saských hornických center.[27]
MH
Seznam literatury
Magdalena BERANOVÁ –Michal LUTOVSKÝ, Slované v Čechách. Archeologie 6. – 12. století, Praha 2009.
Jaroslav BÍLEK - Ladislav JANGL - Jan URBAN, Dějiny dolování na Chomutovsku, Chomutov 1976.
Zdena BINTEROVÁ, Přísečnice zatopená, ale nezapomenutá, Chomutov 2004.
TÁŽ, Zaniklé obce Chomutovska V., Přísečnicko, Chomutov 1996.
Josef BUBENÍK, K raně středověkému osídlení severozápadních Čech, jeho strukturám a centrům, Studia mediaevalia Pragensia 1, Praha 1988, s. 51-62.
Vladimír ČTVERÁK a kol., Encyklopedie hradišť v Čechách, Praha 2003.
Petr HOLODŃÁK - Ivana EBELOVÁ a kol., Dějiny Žatce, Praha 2004.
Michaela HRUBÁ, Historie Krušnohoří mezi středověkem a raným novověkem, in: Michaela HRUBÁ – Michaela OTTOVÁ – Jan ROYT, Ars Montana. Umělecký a kulturní transfer v otevřeném prostoru česko-saského Krušnohoří na prahu raného novověku, Praha 2016, s. 13–45.
Petr HRUBÝ, Středověká těžba stříbronosných rud ve 13. a 14. století na českém území, in: Kryštof DERNER (ed.), Středověké hornictví a hutnictví na Přísečnicku ve středním Krušnohoří, Dresden 2018, s. 31–37.
Andrea HUCZMANOVÁ, Začátky dolování v Jáchymově, založení města a mincovní práva Šliků ve světle politických jednání a písemných pramenů, Herditas minariorum 3, Praha 2016, s. 9–24.
Josef JANÁČEK, České soukenictví v 16. století, ČsČH 54/4, Praha 1956 s. 553-590.
TÝŽ, Die Fugger und Joachimstal, Historica 6, 1963, s. 109–144.
Kristina KAISEROVÁ –Vladimír KAISER, Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1995, s. 14-18.
Pavel KAŠPAR, Šlikové a počátky dolování stříbra v Jáchymově, Bulletin mineralogicko-petrologického oddělení Národního muzea v Praze 12, Praha 2004, s. 22–24.
Hauke KENZLER, Bergbau und Kolonisation. Die Rolle des Montanwesens innerhalb der mittelalterlichen Besiedlungensgeschichte des Erzgebirges/Hornictví a kolonizace. Role hornictví ve středověkém osídlení Krušných hor, in: Krušná krajina/Erz(gebirgs)landschaft – Ore Landscape, Archeomontan 2013, Dresden 2014, s. 157–167.
Jan KLÁPŠTĚ - Tomáš VELÍMSKÝ, Příspěvek ke studiu počátků města Mostu, Archeologické rozhledy 27, Praha 1975, s. 651-672.
Ludomír KOCOUREK –Květoslava KOCOURKOVÁ –Karel VILÍM –Jindřich KÖRSCHNER, Krupka z cínu zrozená, Teplice 2005.
Miloslav KOSŤÁL, O významu severočeského vinařství v minulosti, Historie a musejnictví 3, Praha 1958, s. 173–202.
Václav KOTĚŠOVEC, Pohledy do historie měst a obcí Kraslicka: Bublava, Jindřichovice, Kraslice, Oloví, Přebuz, Rotava, Stříbrná, Šindelová, Dolní Nivy, Praha 2011.
Oldřich KOTYZA - Jan SMETANA - Jindřich TOMAS, Dějiny Litoměřic, Litoměřice 1997.
Jiří MAJER, Rudné hornictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2004.
Petr, MEDUNA K rekonstrukci vnitřní struktury hradské organizace Přemyslovců v severozápadnich Čechách, In: Sławomir Moździoch (edd.), Lokalne ośrodki wladzy państwowej w XI-XII wieku w Europie Środkowo - Wschodniej, Wroclaw 1993, 91 – 108.
Martin MYŠIČKA, Řemeslná symbolika na pečetích, znacích a korouhvích na příkladu cechů města Mostu, SAP 58/2, Praha 2008, s. 320-402.
Eva NĚMEČKOVÁ, Cechy královských měst severozápadních Čech v raném novověku, dizertační práce (rukopis), KHI FF UJEP, Ústí nad Labem 2014.
Jan NETÍK, Vývoj mosteckých cechů, Věstník okresního archivu v Mostě, Most 1977.
Petr RAK, Přemyslovská Kadaň ve světle písemných pramenů, Minulostí západočeského kraje 33, Plzeň 1998, s. 51-80.
Bohumír ROEDL a kol., Dějiny Loun, Praha 2005.
Alexandra RUSÓ, Příspěvek k poznání slovanského hradiště u Zabrušan, Teplice 1991.
Kaspar von STERNBERG, Umrisse einer Geschichte der böhmischen Bergwerke, Band 2, Prag 1838, s. 149.
Jindřich TOMAS, Města v severozápadních Čechách ve 13. století, (ed.) Jan Klápště, Oldřich Kotyza: Od raně středověké aglomerace k právnímu městu a městskému stavu, Litoměřice 1999, s. 72 – 116.
Tomáš VELÍMSKÝ, K počátkům mosteckého hradu, Mediaevalia Historica Bohemica 3, Praha 1993, s. 141-164.
Dušan TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin, 530-935, Praha 1997.
TÝŽ, Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a Střední Evropa v letech 791-871, Praha 2001.
Tomáš VELÍMSKÝ, Hrabišici páni z Rýzmburka, Praha 2002.
TÝŽ, Město na louce, Děčín 1991.
Josef ŽEMLIČKA, „Decimas trium provinciarum“ pro klášter v Břevnově (K hmotnému zajištění nejstarších klášterních fundací v Čechách). In: Ludzie, kościół, wierzenia. Studiazdziejów ispoleceństwa Evropy Śródkowej (śrédniowiecze – wczesnaepoka nowożytna). Ed. W. IWAŃCZAK. Warzsawa 2001, s. 125–133.
Josef ŽEMLIČKA, Čechy v době knížecí 1034–1198, Praha 1997.
TÝŽ, Osídlení Litoměřicka do začátku 13. století, Historická geografie 17, Praha 1978, s. 65-98.
FOOTNOTES
[1] Josef BUBENÍK, K raně středověkému osídlení severozápadních Čech, jeho strukturám a centrům, Studia mediaevalia Pragensia 1, 1988, s. 51-62; Alexandra RUSÓ, Příspěvek k poznání slovanského hradiště u Zabrušan, Teplice 1991; Vladimír Čtverák, Michal Lutovský, Miloslav Slabina, Lubor SMEJTEK, Encyklopedie hradišť v Čechách, Praha 2003, s. 244–245.
[2] Petr Meduna, K rekonstrukci vnitřní struktury hradské organizace Přemyslovců v severozápadnich Čechách, in: Sławomir Moździoch (edd.), Lokalne ośrodki wladzy państwowej w XI-XII wieku w Europie Środkowo - Wschodniej, Wroclaw 1993, 91 - 108; Josef Žemlička, Osídlení Litoměřicka do začátku 13. století, Historická geografie 17, 1978, s. 65-98; Josef Žemlička, Čechy v době knížecí 1034–1198, Praha 1997, s. 157, 179-180
[3] Josef Žemlička, „Decimas trium provinciarum“ pro klášter v Břevnově (K hmotnému zajištění nejstarších klášterních fundací v Čechách). In: Ludzie, kościół, wierzenia. Studiazdziejów ispoleceństwa Evropy Śródkowej (śrédniowiecze – wczesnaepoka nowożytna). Ed. W. Iwańczak, Warzsawa 2001, s. 125-133.
[4] Oldřich Kotyza, Jan Smetana, Jindřich Tomas, Dějiny Litoměřic, Litoměřice 1997, s. 77-99.
[5] Petr Holodńák, Ivana Ebelová a kol., Dějiny Žatce, Praha 2004. s. 75-82.
[6] Jindřich Tomas, Města v severozápadních Čechách ve 13. století, (ed.) Jan Klápště, Oldřich Kotyza: Od raně středověké aglomerace k právnímu městu a městskému stavu, Litoměřice 1999, s. 72 – 116.
[7] Jan Klápště, Tomáš velímský, Příspěvek ke studiu počátků města Mostu, Archeologické rozhledy 27, 1975, s. 651-672; Tomáš VELÍMSKÝ, K počátkům mosteckého hradu, Mediaevalia Historica Bohemica 3, 1993, s. 141-164.
[8] Oldřich Kotyza, Jan Smetana, Jindřich Tomas, Dějiny Litoměřic, Litoměřice 1997, s. 107-110
[9] Kristina Kaiserová – Vladimír Kaiser, Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1995, s. 14-18; Tomáš Velímský, Město na louce, Děčín 1991, s. 46-48.
[10] Petr Holodňák, Ivana Ebelová a kol., Dějiny Žatce, Praha 2004, s. 115-116; Bohumír Roedl a kol., Dějiny Loun, Praha 2005, s. 39-41
[11] Petr RAK, Přemyslovská Kadaň ve světle písemných pramenů. Minulostí západočeského kraje 33, 1998, s. 51-80.
[12] Josef Janáček, České soukenictví v 16. století, ČsČH 54/4, 1956 s. 553-590; Jan Netík, Vývoj mosteckých cechů, Věstník okresního archivu v Mostě, Most 1977; Petr Holodňák, Ivana Ebelová a kol., Dějiny Žatce, Praha 2004, s. 121, 127-132.
[13] Martin Myšička, Řemeslná symbolika na pečetích, znacích a korouhvích na příkladu cechů města Mostu, SAP 58/2, 2008, s. 320-402. Eva Němečková, Cechy královských měst severozápadních Čech v raném novověku, dizertační práce (rukopis), KHI FF UJEP, Ústí nad Labem 2014.
[14] Miloslav Košťál, O významu severočeského vinařství v minulosti, Historie a musejnictví 3, 1958, s. 173–202
[15] Petr Holodňák, Ivana Ebelová a kol., Dějiny Žatce, Praha 2004, s. 124.
[16] Bohumír Roedl a kol., Dějiny Loun, Praha 2005, s. 71.
[17] Michaela Hrubá, Historie Krušnohoří mezi středověkem a raným novověkem, in: Michaela Hrubá – Michaela Ottová – Jan Royt, Ars Montana. Umělecký a kulturní transfer v otevřeném prostoru česko-saského Krušnohoří na prahu raného novověku, Praha 2016, s. 13–45.
[18] Hauke Kenzler, Bergbau und Kolonisation. Die Rolle des Montanwesens innerhalb der mittelalterlichen Besiedlungensgeschichte des Erzgebirges/Hornictví a kolonizace. Role hornictví ve středověkém osídlení Krušných hor, in: Krušná krajina/Erz(gebirgs)landschaft – Ore Landscape, Archeomontan 2013, Dresden 2014, s. 157–167.
[19] Tomáš Velímský, Hrabišici páni z Rýzmburka, Praha 2002, s. 154.
[20] Kaspar von Sternberg, Umrisse einer Geschichte der böhmischen Bergwerke, Band 2, Prag 1838, s. 149;
[21] Ludomír Kocourek – Květoslava Kocoursková – Karel Vilím – Jindřich Körschner, Krupka z cínu zrozená, Teplice 2005.
[22] Zdena Bitnerová, Přísečnice zatopená, ale nezapomenutá, Chomutov 2004; Zdena Binterová, Zaniklé obce Chomutovska V., Přísečnicko, Chomutov 1996, s. 15.
[23] Václav Kotěšovec, Pohledy do historie měst a obcí Kraslicka: Bublava, Jindřichovice, Kraslice, Oloví, Přebuz, Rotava, Stříbrná, Šindelová, Dolní Nivy, Praha 2011.
[24] Tomáš Velímský, Hrabišicové, páni z Rýzmburka, Praha 2002, s. 205; Petr Hrubý, Středověká těžba stříbronosných rud ve 13. a 14. století na českém území, in: Kryštof Derner (ed.), Středověké hornictví a hutnictví na Přísečnicku ve středním Krušnohoří, Dresden 2018, s. 31–37; Jiří Majer, Rudné hornictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2004, s. 64–66.
[25] Jaroslav Bílek - Ladislav Jangl - Jan Urban, Dějiny dolování na Chomutovsku, Chomutov 1976, s. 26; Listina z 12. března 1473, originál: NA, České gubernium – guberniální listiny, č. 289.
[26] Pavel Kašpar, Šlikové a počátky dolování stříbra v Jáchymově, Bulletin mineralogicko-petrologického oddělení Národního muzea v Praze 12, 2004, s. 22–24; Andrea Huczmanová, Začátky dolování v Jáchymově, založení města a mincovní práva Šliků ve světle politických jednání a písemných pramenů, Herditas minariorum 3, 2016, s. 9–24.
[27] Josef Janáček, Die Fugger und Joachimstal, Historica 6, 1963, s. 109–144.
Udělení výsad cechu ševců v Mostě 1352, SOkA Most
Zakládací listina Kapituly litoměřické, foto Biskupství litoměřickéouboru avers
Znak cechu bečvářů, Most kostel Nanebevzetí Panny Marie
Znak cechu krejčích, Most kostel Nanebevzetí panny Marie
Znak cechu pekařů, Most kostel Nanebevzetí Panny Marie-pekari
