Raný novověk
V průběhu první poloviny 16. století vzniklo v Krušnohoří přes dvacet hornických měst a městeček, urbanizovány byly vyšší horské polohy a vznikl zde zcela unikátní hospodářský prostor, jehož stopy jsou v tomto regionu rozpoznatelné dones a stal se předmětem nejen památkové ochrany, ale krušnohorská hornická krajina a vybrané hornické památky byly v rámci společné nominace se saskou stranou přijaty na seznam světového dědictví UNESCO.
Mezi hornické lokality, které získaly statut horních měst patří zejména tyto: Velmi rychle začaly vznikat či se rozrůstat další hornické lokality, které lze z hlediska právní pozice označit za horní městečka – Měděnec (1520, Fictumové), Oloví (1523, Šlikové), Loučná (1527, Šlikové), Hora Sv. Kateřiny (1528, pánové z Veitmile), Hora Sv. Šebestiána (1529, pánové z Veitmile), Abertamy (1529, Šlikové), Vejprty (1532, Lobkovicové), Pernink (1532, Šlikové), v době vzniku na saské straně zemské hranice pak Boží Dar (1533, saský kurfiřt) a Horní Blatná (1532), která pod svrchovanost českého krále přešla až v roce 1547. Další hornické lokality získaly atributy městeček ještě po polovině 16. století. Jednalo se např. o Přebuz (1553, Šlikové), Mikulov (1554, Lobkovicové), Výsluní (1562, Lobkovicové), Horu Sv. Šebestiána (1563, pánové z Veitmile), Místo (1572, Lobkovicové).
V této době také dochází k upevňování zemské hranice, která byla i z důvodu provázanosti těžby a zpracování rudy na české a saské straně značně prostupná. Postupně, zejména po nástupu Ferdinanda I. na český trůn, zde vznikla síť celnic a mýtnému byla podřízena i nezpracovaná ruda, která se často vozila na zpracování do Saska.[0] I přes to lze v této době hovořit o krušnohorské oblasti jako o prosperujícím a napříč zemskou hranicí provázaném hospodářském prostoru, který byl spojen nejen horním právem, na němž byly založeny horní řády jednotlivých lokalit, ale i společnou náboženskou a kulturní identitou.[1]
Rozvoj hornictví v horských oblastech Krušných hor, kde rychle vznikala lidnatá městečka zakládána po saském způsobu na pravidelném půdorysu s velkými čtvercovými náměstími a pokud to bylo možné s pravidelnou uliční sítí, ovlivňoval i hospodářskou prosperitu Podkrušnohoří a celého regionu. Hornické lokality měly specifickou sociálně-ekonomickou skladbu a nemohly by fungovat bez dodávek obilí a jiných hospodářských produktů z úrodného Poohří a Polabí, stejně jako bez produktů specializovaných řemeslníků z královských měst v regionu.[2]
Zakládání nových lokalit pokračovalo i v druhé polovině 16. století, kdy se na mapě Krušných hor objevují např. Přebuz, Mikulov, Kovářská, Hora Sv. Šebestiána, Výsluní a Místo. V důsledku postupného vyčerpávání zásob vzácných rud začaly však lokace nových sídel upadat a upadala i hospodářská prosperita tohoto regionu.
Již na konci 16. století se však v dobře organizovaných krušnohorských městech začínají objevovat zárodky nově nastavených výrobních zvyklostí, které předznamenaly vznik prvních rozptýlených manufaktur, které začaly pracovní sílu orientovat na nová odvětví, zejména krajkářství. Jeho počátky v Krušných horách jsou spojeny především s Barbarou Utmannovou, která žila v Annabergu, technologii paličkovaných krajek se údajně naučila od dívky z Belgie a stala se vrchní dodavatelkou krajek na drážďanský dvůr, pro kterou pracovalo na 900 krajkářek a krajkářů v regionu. O tom, že krajka byly velmi luxusní zboží svědčí i různá omezení pro jejich nošení. Např. roku 1564 usnesení zemského sněmu zakázalo používání krajek ke košilím a předepsalo způsob používání krajek pro šlechtu a jiné, neurozené vrstvy. V 18. století proslavila Krušnohoří černá paličkovaná krajka z přírodního hedvábí a lněných nití. Když v 19. století převládla strojová výroba krajek v největších centrech krajkářství postupně převládla (Nejdek, Nová Role, Pernink, Kraslice, Vejprty). Krušnohoří bylo i významným centrem krajkářských škol, kterých zde bylo přes dvacet.[3]
Stále se zde drží tradice výroby skla založená již ve středověku, na základě archeologických nálezů lze předpokládat, že se znalost výroby sklad dostala do Čech až kolem poloviny 13. století, kdy sem přicházejí první skláři patrně z německých oblastí a usazují se v příhraničních horách a horských oblastech. To bylo dáno zejména tím, že sklárny potřebovaly velké množství dřeva a jejich fungování bylo tedy závislé na blízkých surovinových zdrojích. Sklářství mělo v této době výjimečné postavení, bylo zcela mimo tradiční městská řemesla a s ohledem na nutnou vazbu jednotlivých technologických procesů bývá považováno za jednu z nejstarších manufakturních výrob v Čechách. Na výrobě skla se podílela celá řada specialistů od huťmistra, přes odborníka na stavbu pecí, přípravu sklářského kmene, tzv. šmelcíř, topiče nebo sklářského mistra, který tvaroval výrobky a měl k ruce řadu pomocníků.
O sklářské výrobě v Krušnohoří se dozvídáme především z archeologických průzkumů, které od poloviny 80. let minulého století vedla Eva Černá, písemné prameny k provozu sklářských dílem, které známe v německého prostředí v Čechách bohužel chybí. V severozápadních Čechách bylo v prostoru Krušných hor, Děčínské vrchoviny a Lužických hor popsáno kolem 30 skláren, nejvýznamnější výzkumy proběhly v Moldavě a v Kyjově u Doubice na Děčínsku, sklárny byly objeveny např. i na Mostecku (Gabrielina Huť, Malý Háj a Rudolice). Výrobu skla v Ústeckém kraji lze tak považovat za jedno z nejstarších a nejdůležitějších výrobních odvětví. [4]
Předbělohorské století znamenalo postupný úpadek hospodářské prosperity pro většinu královských měst v Ústeckém kraji, což souviselo se sankcemi po I. stavovském odboji, které dopadly především na prosperující oblasti městského hospodářství formou různých daňových zátěží, mezi které patřilo zejména tzv. posudné.[5] Prosperitu královských měst narušovaly i aktivity šlechty, která disponovala v kraji rozsáhlými majetky, na kterých podporovala rozvoj řemesel a obchodu v poddanských městech.
Pro tradiční strukturu řemesel v raně novověkých městech pak znamenal zásadní přelom Generální cechovní patent z roku 1731, který omezil pravomoci cechů. Cechy napříště nesměly omezovat samostatné řemeslníky, regulovat počty tovaryšů a jinak omezovat vznik nových živností.[6] Jejich definitivní zrušení se odehrálo v prosinci 1859, v době, kdy jejich nastavení už zdaleka neodpovídalo rozvoji výroby v jednotlivých odvětvích.[7]
Habsburská monarchie, jejíž součástí byly české země, se po třicetileté válce musela vypořádat s rozvráceným hospodářstvím, omezenými zdroji příjmů i poklesem významu na mezinárodní politické scéně. I další konflikty a války, do kterých monarchie vstupovala, nepřinesly stabilizaci poměrů, spíše naopak. Neustálé válčení vyžadovalo velké materiální zdroje, hlavně opatření výstroje a výzbroje pro armádu. Hledány proto byly nové možnosti, jak posílit hospodářskou stabilitu a finančně zabezpečit stát a jeho výdaje. Postupně se ujal nový hospodářský směr, tzv. merkantilismus, jehož zásady přijali v českých zemích především představitelé šlechty, kteří do hospodářských aktivit začali vnášet v té době moderní principy hospodaření. V souvislosti s tím se objevují i první manufaktury, tedy organizace výroby, která předcházela továrnímu systému, byla založena na kooperaci většího počtu námezdních dělníků různých oborů a je typická vysokým stupněm dělby práce. V manufaktuře byly realizovány buď všechny výrobní operace, nebo jen operace finální, přičemž předcházející úkony provedli kooperující řemeslníci mimo manufakturu (tzv. rozptýlená manufaktura). Už v prvních manufakturách byly používány jednoduché stroje, obvykle na vodní či větrný pohon, jednoznačně však stále převládala ruční výroba.[8]
První manufaktury v českých zemích byly přímo či nepřímo spojeny se šlechtickými velkostatky. Aristokraté je zakládali ve snaze intenzivněji využít surovinových zdrojů (vlna, železná ruda, dřevo) a zhodnotit tak zisky výrobou a prodejem hotových produktů. Šlechtičtí podnikatelé měli pro své záměry dobré předpoklady – suroviny, pracovní sílu v podobě poddaných na svých panstvích i možnost uplatňovat mimoekonomické zásahy do oblasti směny, což se projevovalo zejména nuceným výkupem surovin od poddaných nebo naopak nuceným odběrem vrchnostenských výrobků poddanými.[9]
Jedním z prvních šlechtických podnikatelů v severozápadních Čechách byl hrabě Jan Josef z Valdštejna (1684-1731), který byl od roku 1694 pánem duchcovsko-hornolitvínovské panství. Jeho význam však nebyl pouze regionální. Hrabě Valdštejn zastával řadu důležitých postů u císařského dvora. Roku 1724 byl zvolen prezidentem komerčního kolegia. Z tohoto postu se stal autorem řady návrhů na povznesení průmyslu a obchodu. Konkrétní kroky pak realizoval na svých panstvích.
Valdštejn napomohl tomu, že vznikly naše první koncentrované textilní manufaktury na výrobu suken a výrobu tzv. cajků (jemnějších vlněných látek).
V Horním Litvínově tak vznikla valdštejnská hraběcí manufaktura, která byla jedinou skutečnou soukenickou manufakturou. Nedaleko fungovala od počátku 18. století cajkářská manufaktura kláštera v Oseku, kterou cisterciáci založili vedle manufaktury na výrobu vlněných punčoch, která na jejich statcích fungovala již od roku 1697.[10]
Litvínovská manufaktura založená roku 1715 získala věhlas a prorazila na zahraniční trhy. Valdštejn zval do Litvínov i zahraniční speciality z Holandska i Anglie. Výrobní proces se skládal až ze 45 dílčích úkonů, které jsou zachyceny v reprezentativním albu hornolitvínovské manufaktury. Zboží se prodávalo ve vlastním obchodě v Litvínově, bylo také vyváženo do Prahy, Vídně, Terstu, Lince i Štýrského Hradce.
Velký potenciál mělo i Šluknovko, dnes považované za problematickou oblast s řadou strukturálních problémů. Zdejší lidé se ve starších dobách živili především zemědělstvím a chovem dobytka, již od raného novověku zde ale bylo rozšířeno tkalcovství, kterému se místní obyvatelé věnovali především v zimním období. Obchod s textilním zbožím byl zpočátku ovládán norimberskými obchodníky, kteří byli postupně vytlačeni obchodníky z Hamburku i obchodních domů anglických.[11] Již v 17. století bylo Šluknovsko známé tzv. „rumburskou vébou“, hrubší bělenou tkaninou na plátnové vazbě, která byla využívána především k výrobě ložního prádla.[12] Faktorský systém zde v průběhu 18. století začaly nahrazovat první manufaktury. Mezi nejstarší patřila barvírna v Lipové, založená již v roce 1708. Rozmach manufaktur v této oblasti nastal zejména po válce o rakouské dědictví a ztrátě Slezska. Již na konci 18. století lze Šluknovsko považovat za jednu z nejhustěji obydlených oblastí českých zemí.[13]
Varnsdorf byl jedním z prvních měst, kde se začalo vyrábět bavlněné zboží poté, co Josef II. v roce 1786 povolil dovoz anglické bavlněné příze.[14] V té tobě se tedy textilní výroba rozšířila o zpracování bavlny, přičemž nejvýznamnějším centrem celé oblasti se stalo právě město Varnsdorf. Již v roce 1777 byla ve Varnsdorfu založena rodinná textilní manufaktura G.A. Fröhlich’s Sohn, kde se se záhy začal vyrábět samet a manšestr, který dal tomuto městu i název „Malý Manchestr.’’[15] Ve Varnsdorfu byl také instalován první parní stroj na Šluknovsku, a to v roce 1804 ve firmě Josefa Hanische.[16]
Průmyslovou revoluci nejen v Ústeckém kraji nastartovaly nové technologie výroby a využití parních strojů, které v regionu podnítily rozvoj těžby uhlí. K pomyslnému výstřelu na startovní čáře této nové éry bylo roku 1797 zprovoznění první mechanické přádelny bavlny ve Verneřicích na Děčínsku, která je první strojní přádelnu bavlny v České republice. Jejím zakladatelem byl rodák z nedalekého Levína Johann Leitenberger, který se po návratu ze zkušené po německých oblastech oženil s dcerou barvířského mistra Franze Reitländera z Verneřic. Roku 1764 od tchána převzal dílnu a roku 1770 zde založil kartounku, která přešla od tradičního „modrobarvířství“ k modernímu modrotisku. Verneřickou kartounku rozšířil o vlastní přádelnu bavlny, roku 1786 připojil i bělidlo. Další barvírnu a druhou kartounku vybudoval v Zákupech na Českolipsku, výrobu rozšiřoval i do dalších lokalit v severních Čechách.[17]
MH
SEZNAM LITERATURY
Eva ČERNÁ - František FRÝDA, Sklo vrcholného středověku – současný stav a perspektivy studia historických technologií, Archaeologia historica 35, Brno 2010, s. 355-357.
Eva ČERNÁ, Středověké sklárny v severozápadních Čechách, Praha 2016.
Michaela HRUBÁ, Tradice horního práva v českých zemích a právní rámec těžby v Krušných Horách, in: Michaela HRUBÁ –Michaela OTTOVÁ –Jan ROYT, Ars Montana. Umělecký a kulturní transfer v otevřeném prostoru česko-saského Krušnohoří na prahu raného novověku, Praha 2016, s. 47–52.
Josef JANÁČEK, Pivovarnictví v českých královských městech v 16. století, Praha 1959.
TÝŽ, Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu, Praha 1963.
TÝŽ, České dějiny. Doba předbělohorská (1526–1547) I/1, Praha 1968.
Petr JANČÁREK, Města českého Krušnohoří v předbělohorské době, Ústí nad Labem 1971.
Josef JIREČEK, Celnictví české za 16. věku, Časopis muzea Království českého 41/1, Praha 1867, s. 3–32.
Arnošt KLÍMA, Manufakturní období v Čechách, Praha 1955.
Robert LAHMER, Chronik der Stadt Schluckenau, Reichenberg 1889.
TÝŽ, Industrielle Briefe aus Nordböhmen, Warnsdorf 1886.
Marie BUŇATOVÁ, Pražští kupci na cestách, Praha 2013.
Zdeněk MARTÍNEK, Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska III., Řemeslná, domácká a manufakturní výroba a obchod v Čechách v letech 1752-1756, Praha 2000.
Jaroslav MELICHAR (ed.), Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost, Šluknov, 2008.
Milan MYŠKA a kol. Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska, Ostrava 2003.
Milan MYŠKA, Proto-industriální železářství v Českých zemích. Robota a jiné formy nucené práce v železářských manufakturách, Ostrava 1992.
Jan NĚMEC, Obrázky z průmyslových dějin Šluknovska, Rumburk, 2012.
Karel NOVOTNÝ, Klášterní manufaktura v Oseku v 18. století: K hospodářským a sociálním dějinám Čech v 16. - 18. století, Acta Universitatis Carolinae : Philosophica et historica 3, Praha 1967, s. 8-83.
Alois PALME, Varnsdorf a jeho historické pamětihodnosti od založení až do roku 1850, Varnsdorf 1999.
Miriam SKOUMALOVÁ, Kartounka, in: Hana HLUŠIČKOVÁ (ed.), Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV, Praha 2004, s. 160–161.
Jitka STAŇKOVÁ - Ludvík BARAN. Tradiční textilní techniky, Praha 2008.
Zdenka ŠEVČÍKOVÁ, Počátky krajkářství v Krušnohoří, dostupné na https://adoc.pub/poatky-krajkastvi-v-krunohoi.html
Valentin URFUS, K cechovní politice v Čechách na přelomu 17. a 18. století, Právněhistorické studie 6, Praha 1960, s. 39-65.
Vladislava VALCHÁŘOVÁ (ed.,) Industriální topografie / Ústecký kraj, Praha 2011.
Alena VONDRUŠKOVÁ - Iva PROŠKOVÁ. Krajkářství, Praha 2004.
FOOTNOTES
[1] Josef Janáček, České dějiny. Doba předbělohorská (1526–1547) I/1, Praha 1968, s. 114. Michaela Hrubá, Tradice horního práva v českých zemích a právní rámec těžby v Krušných Horách, in: Michaela HRUBÁ – Michaela OTTOVÁ – Jan ROYT, Ars Montana. Umělecký a kulturní transfer v otevřeném prostoru česko-saského Krušnohoří na prahu raného novověku, Praha 2016, s. 47–52.
[2] Petr JANČÁREK, Města českého Krušnohoří v předbělohorské době, s. 16.
[3] A. Vondrušková, I. Prošková. Krajkářství, Praha 2004. s. 65-66; J. Staňková, L. Baran. Tradiční textilní techniky, Praha 2008. s. 92-98; Zdenka Ševčíková, Počátky krajkářství v Krušnohoří, dostupné na https://adoc.pub/poatky-krajkastvi-v-krunohoi.html
[4] Eva Černá, František Frýda, Sklo vrcholného středověku – současný stav a perspektivy studia historických technologií, Archaeologia historica 35, 2010, vol. 35, s. 355-357; Eva Černá, Středověké sklárny v severozápadních Čechách, Praha 2016.
[5] Josef Janáček, Pivovarnictví v českých královských městech v 16. století, Praha 1959.
[6] Valentin Urfus, K cechovní politice v Čechách na přelomu 17. a 18. století, Právněhistorické studie 6, 1960, s. 39-65.
[7] Josef Janáček, Přehled vývoje řemeslné výroby v českých zemích za feudalismu, Praha 1963, s. 274-284.
[8] Arnošt Klíma, Manufakturní období v Čechách, Praha 1955; Zdeněk Martínek, Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska III., Řemeslná, domácká a manufakturní výroba a obchod v Čechách v letech 1752-1756, Praha 2000.
[9] Milan Myška, Proto-industriální železářství v Českých zemích. Robota a jiné formy nucené práce v železářských manufakturách. Myška, Milan. Ostrava : Ostravská univ., 1992. 164 s. (Spisy Ostravské univerzity. Sv. 75.)
[10] Karel Novotný, Klášterní manufaktura v Oseku v 18. století: K hospodářským a sociálním dějinám Čech v 16. - 18. století, Acta Universitatis Carolinae : Philosophica et historica 3, 1967, s. 8-83
[11] Jaroslav Melichar (ed.), Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost, Šluknov, 2008, s. 81.
[12] Robert Lahmer, Industrielle Briefe aus Nordböhmen, Warnsdorf 1886, s. 12.
[13] Robert Lahmer, Chronik der Stadt Schluckenau, Reichenberg 1889.
[14] Alois Palme, Varnsdorf a jeho historické pamětihodnosti od založení až do roku 1850, Varnsdorf 1999, s. 43.
[15] Tamtéž, s. 24.
[16] Tamtéž, s. 43. Přehledně k nejstaršímu průmyslu na Šluknovsku: Jan NĚMEC, Obrázky z průmyslových dějin Šluknovska, Rumburk, 2012.
[17] Miriam Skoumalová, Kartounka, in: Hana Hlušičková (ed.), Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV, Praha 2004, s. 160–161; Vladislava Valchařová (ed.) – Lukáš Beran – Jan Zikmund, Industriální topografie / Ústecký kraj, Praha 2011, s. 248; Milan Myška a kol. Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska, Ostrava 2003, s. 268-270.
Willenbergova veduta Žatce, 1611, Regionální muzeum A. Polánka v Žatcia
