Ústecký kraj jako „starý průmyslový region“ [1]
Ač jsou tradice manufakturní výroby související zejména s textilní a sklářskou výrobou na území Ústeckého kraje starší, zásadní pro rozvoj průmyslové výroby je období kolem poloviny 19. století, které spojujeme s nástupem tzv. průmyslové revoluce. Díky tradici manufakturní výroby, a především dobrým podmínkám, tedy surovinovému bohatství, dobré dopravní dostupnosti a kapitálu, se sem šířily nové způsoby výroby a technologií ze západní Evropy poměrně rychle. Byla to doba intenzivního rozvoje dopravní infrastruktury, počátků uhelné těžby i nových trendů souvisejících zejména s inovacemi v tradičním textilním či sklářském průmyslu, ale zejména v nově se rodících odvětvích, ve zdejším kraji to byl zejména průmysl chemický a potravinářský.
Dynamika rozvoje průmyslu byla stimulována i geografickou blízkostí a sociálně kulturní provázaností s německým prostředím, která zde měla tradice již od dob počátků intenzivní těžby drahých kovů a rud na počátku raného novověku. Na těchto základech stály úspěchy prvních velkých textilních továren a skláren v celém severním pohraničí. Pro region byly klíčové mohutné zásoby uhlí v Krušnohorském hnědouhelném revíru, které se staly nejen důležitou surovinou pro zabezpečení průmyslových provozů, ale také obchodní komoditou, která do kraje přinášela potřebné finanční zdroje.[2]
Na přelomu 19. a 20. století je celý tento region ukázkovým příkladem rozvoje raného kapitalismu, který určil další směřování této oblasti jako průmyslového regionu, jednoho z nejvýznamnějších ve střední a východní Evropě. Regionální ekonomika se vyznačovala dynamikou, ekonomickou výkonností, vznikem nových průmyslových podniků s pokrokovými technologiemi a formováním nových společenských elit, které se rekrutovaly z majitelů, odborníků a pracovníků na vyšších pracovních pozicích rozvíjejících se firem. Růst průmyslu, příliv pracovních sil a bohatství, které výroba produkovala se odrazily na rozvoji zdejších sídel. Bourání středověkých hradeb, výstavba průmyslových areálů a zabezpečení zázemí pro zaměstnance továren mění podobu všech severočeských měst.[3]
I přes problémy, které přinesl do této oblasti vznik samostatné Československé republiky a které souvisely s většinově německým obyvatelstvem i kapitálem, lze konstatovat prosperitu této průmyslové oblasti i v této době.[4] Na německé příhraničí s českou menšinou velmi tvrdě dopadly důsledky velké hospodářské krize, což souviselo se zastarávajícími technologiemi především v textilních továrních, ale především se ztrátou zahraničních trhů. Napjatá sociální situace přinesla radikalizaci německého dělnictva, která byla zneužita striktně se vymezujícím německým nacionalismem, který směřoval k Mnichovu a rozpoutání druhé světové války.[5]
V roce 1930 pracovalo na území dnešního Ústeckého kraje v průmyslu zhruba 170 tis. pracovníků, což představovalo 15 % z počtu pracujících v průmyslu. Z hlediska odvětví bylo nejvíce pracovníků zaměstnáno v textilním (36 tis. pracujících, 13 % ze všech zaměstnaných v textilním průmyslu) a těžebním průmyslu (31 tis. pracujících, zhruba 30% podíl všech zaměstnaných v těžebním průmyslu). Nadprůměrnou koncentraci v kraji měl i chemický průmysl, v němž pracovalo skoro 10 tis. pracovníků, což představovalo také 30 % pracujících v tomto odvětví.[6]
Okresem s největším počtem osob zaměstnaných v průmyslu v roce 1930 byl Děčín (47 tis.), kde bylo zaměstnáno nejvíce pracovníků v textilním průmyslu (21 tis.), kovoprůmyslu (10 tis.), průmyslu potravinářském (3 tis.), dřevozpracujícím (2,3 tis.), papírenském (0,35 tis.) a polygrafickém (0,3 tis.). Na druhém místě byl okres Teplice s celkovým počtem zaměstnaných v průmyslu 43 tis. Zde měl dominantní pozici sklářský průmysl, ve kterém pracovalo 7,7 tis. zaměstnanců, průmysl stavebních hmot (5,9 tis.) a průmysl oděvní a kožedělný (2 tis.). Nejvyšší počet zaměstnaných v chemickém průmyslu a energetickém průmyslu byl okrese Ústí nad Labem. Těžební průmysl byl nejvíce zastoupen v okrese Most s počtem zaměstnaných zhruba 13 tisíc.[7]
K nejznámějším průmyslovým podnikům tehdejší doby patřily ústecké chemické závody Spolek pro chemickou a hutní výrobu (výroba sody, kyselin, vápna)[8] a Schichtovy závody (výroba tuků, olejů, margarínů a zubních past)[9] a chomutovské Válcovny trub (Mannesmannovy závody) specializující se na bezešvé trubky.[10]
Nastoupená vývojová trajektorie byla přerušena druhou světovou válkou a jejími důsledky, především odsunem německého obyvatelstva a znárodněním. V Ústeckém kraji byl dopad těchto dějinných událostí velmi intenzivní, což bylo dáno původně většinově německým osídlením a silnými vazbami místního průmyslu na zahraniční trhy. Průmyslovou výrobu a infrastrukturu na konci války postihly mohutné spojenecké nálety, jejichž cílem bylo zasáhnout klíčové průmyslové a dopravní oblasti říše. Výsledkem byl významný pokles výroby, opuštěné či zničené výrobní kapacity, následující nucený odchod kvalifikovaných pracovních sil a pracovních sil obecně.[11]
Po roce 1948 bylo přistoupeno k zásadní státem řízené rekonstrukci průmyslových kapacit, obnově zaměstnanosti v průmyslu a posílení extenzivního charakteru výroby založeném na maximálním využívání přírodních zdrojů, bez ohledu na devastaci znárodněné krajiny. Na oblast Ústeckého kraje dopadly s daleko větší intenzitou důsledky nově nastavených procesů socialistického hospodářství – kraj byl po odsunu německého obyvatelstva vylidněn a zdevastován. Chyběli zde odborníci, chyběla zde kvalifikovaná pracovní síla, která byla postupně doplňována z různých oblastí Čech, hojně též ze Slovenska.[12]
První fáze socialistického období (1948 – první polovina 60. let) se v kraji vyznačuje masivní obnovou válkou poničených provozů a budováním zcela nových průmyslových kapacit převážně orientovaných na chemický, hutnický, kovozpracující a strojírenský průmysl. Výrazně rostla průmyslová výroba i zaměstnanost, spolu s tím se mění i centra průmyslové výroby v kraji, postupné devastaci podléhají historická centra města se staletou tradicí a jejich nový život je směřován do panelových sídlišť na jejich periferiích a předměstích, kde jsou pracujícím nabízeny unifikované byty.[13] V bývalém Severočeském kraji (dnešní Ústecký a Liberecký kraj) lze mezi roky 1955 - 1961 sledovat nárůst průmyslové produkce o 69 % a nárůst zaměstnanosti o 16 %.
Celkový počet zaměstnaných v průmyslu k roku 1960 na území dnešního Ústeckého kraje (158 tis.) byl přesto o více než 10 tis. nižší než v roce 1930. Tento fakt dokresluje situaci regionu po nuceném odchodu německého obyvatelstva a situaci, kdy ani do dnešní doby mnohé obce ani kraj jako celek nemají stejný stav obyvatel jako před druhou světovou válkou, kdy pohraničí patřilo k nejlidnatějším oblastem Čech. V roce 1930 žilo na území Ústeckého kraje 1 115 tis. obyvatel, v roce 1950 pak jen 735 tis. a na konci roku 2010 to bylo 836 tis. Trend vývoje počtu obyvatel lze vidět na stavu ke konci roku 2023, kdy zde žilo něco málo přes 811 tis. obyvatel.
První fáze socialistického řízeného hospodářství naprosto zásadně proměnila charakter průmyslové výroby v regionu. Z hlediska odvětví zaznamenaly významný absolutní i relativní propad výroby spojené s industrializací v prvních fázích průmyslové revoluce a navázané na německý kapitál a trhy, zejména textilní průmysl, ale i průmysl sklářský a dřevozpracující. Naopak významné absolutní posílení zaznamenaly těžba uhlí, agregace kovoprůmyslu a chemický průmysl. Relativně skoro čtyřnásobným růstem počtu zaměstnaných ve srovnání s hodnotami v roce 1930 se prezentoval energetický průmysl. Z hlediska celorepublikového byl významný především těžební (40 tis. pracujících v kraji tvořilo 25 % všech pracujících v těžbě) a chemický průmysl (18,3 tis. pracujících, 21% podíl na hodnotě ČR).[14]
Stejně jako v roce 1930, tak i v roce 1960 bylo nejvíce osob zaměstnáno v průmyslu v okrese Děčín (37 tis. pracovníků), kde nadále byla největší zaměstnanost v kraji v agregaci kovoprůmyslu (15 tis.), textilním průmyslu, kde již ale pracovalo pouze zhruba 10 tis. zaměstnanců, v papírenském průmyslu bylo zaměstnáno 3,3 tis. pracujících, v dřevozpracujícím 1,2 tis. a v polygrafickém průmyslu 0,3 tis. zaměstnanců. V okrese Teplice (celkově 34 tis. pracujících v průmyslu) byl ve srovnání s ostatními okresy stále nejvýznamnější průmysl sklářský (5,4 tis.) a stavebních hmot (2 tis.), nově též průmysl energetický (2,3 tis.). Oba okresy (Děčín, Teplice) zaznamenaly největší úbytek pracovníků v průmyslu mezi roky 1930 a 1960 (v součtu skoro 20 tis.). V okrese Most, kde celkově v roce 1960 bylo 33 tis. pracujících v průmyslu, byl zaznamenán největší nárůst počtu zaměstnaných v průmyslu (12 tis.). V rámci kraje zde nejvíce osob působilo v těžbě (17 tis.) a v průmyslu chemickém (9 tis.).[15]
V druhé polovině 60. let a v letech 70. dochází na území kraje, z pohledu zaměstnanosti v průmyslu ke stagnaci. Odborníky je popisován trend nivelizačních tendencí v průmyslu, kdy docházelo k poklesu tradičně silných průmyslových okresů, a naopak k posilování oblastí, v nichž do té doby průmysl neměl zásadní postavení. V případě Ústeckého kraje tak dochází k úbytku pracovníků v průmyslu v okresech Most, Teplice, Ústí nad Labem a později i Děčín, naopak rostl počet zaměstnaných v okresech spíše zemědělských (Louny, Litoměřice) a díky dalšímu rozšíření těžby i v okrese Chomutov.[16]
Od konce 70. let a v průběhu celých 80. let nastává opětovné období extenzivního růstu symbolizované intenzivní investiční činností do průmyslových kapacit a růstem zaměstnanosti v hlavních odvětvích (těžba, chemie) v pánevních okresech kraje (Most, Chomutov, Teplice, Ústí nad Labem). Tento trend znamenal i rozsáhlou degradaci a likvidaci zdejších sídel, která natrvalo změnila urbanismus a krajinu severozápadních Čech. V důsledku povrchové těžby uhlí, budování výsypek a dalších průmyslových komplexů byly zbourány desítky obcí, jejichž mementem se stal zánik jednoho z nejstarších historických měst v regionu Mostu[17]. Jak již bylo naznačeno, tato expanze absolutně neodrážela potřeby regionální ekonomiky, výkonnost firem a byla zcela v rozporu s tehdejšími trendy ve vyspělých státech, které po ropné krizi utlumovaly provozy těžkého průmyslu s velkou energetickou náročností a orientovaly se na jiné perspektivní segmenty hospodářského rozvoje. Bylo to v době, kdy se v kraji začaly velmi negativně projevovat důsledky bezohledného preferování hospodářské produkce a plnění pětiletých plánů nad životním prostředím. Severní Čechy začaly připomínat měsíční krajinu, špatné životní prostředí se negativně podílelo na zdravotních problémech obyvatel, včetně dětí. Právě v této době je v souvislosti s bezradnou hospodářskou politikou pozdního socialismu možné sledovat, jak se region mění do podoby tzv. starého průmyslového regionu, který je do budoucna zatížen zásadními problémy, s nimiž se vypořádává dodnes.[18]
V přelomové době sametové revoluce, k 31. 12. 1989, přesahoval počet osob zaměstnaných v průmyslu v Ústeckém kraji hodnotu 186 tis. Více než čtvrtina všech zaměstnaných osob v průmyslu byla zaměstnána v agregaci kovoprůmyslu (25,8 %). V prvních třech největších odvětvích (kovoprůmysl, těžba a chemický průmysl) působilo více než 60 % pracovníků průmyslu. Tato tři odvětví zaznamenala i významný absolutní růst pracovníků ve srovnání s hodnotami z roku 1960 (souhrnně více než 19 tis. osob, z toho v kovoprůmyslu více než 9 tis.). Oproti roku 1960 opět registrujeme nárůst průmyslu energetického (tentokrát dvojnásobný) způsobený výstavbou tepelných elektráren.
Dle dostupných statistických dat rostl mezi roky 1960 a 1989 relativně rovněž průmysl sklářský a také polygrafický. Naopak stejně jako mezi roky 1930 – 1960, tak i v období 1960 až 1989 došlo k dalšímu, tentokráte však již pozvolnějšímu, poklesu průmyslu textilního, dřevozpracujícího a stavebních hmot. Z hlediska podílu na zaměstnanosti v daných odvětvích průmyslu v ČR byla v kraji významná koncentrace těžebního a chemického průmyslu (oba se podílely na zaměstnanosti ve svých odvětvích na území dnešní ČR zhruba 20 %).
Na konci socialistické éry pracovalo v průmyslu 44 % z celkového počtu zaměstnaných v Ústeckém kraji. Nejvíce osob v průmyslu pracovalo v okrese Most (42 tis. pracovníků). Zde byla v kraji největší zaměstnanost v těžbě (24 tis.), v chemickém průmyslu (11 tis.) a v dřevozpracujícím průmyslu (0,7 tis.). V okrese Děčín s 35 tis. pracovníky v průmyslu celkově byla z pohledu zastoupení v ostatních okresech kraje nejvyšší zaměstnanost v kovoprůmyslu (16 tis.) a průmyslu textilním (10 tis.). Sklářský průmysl byl v kraji nejvíce zastoupen tradičně v okrese Teplice (7,7 tis.), nejvyšším počtem zaměstnaných v energetickém průmyslu v kraji (3,8 tis.) se prezentoval okres Chomutov. Pozoruhodná je dynamika průmyslu v okrese Litoměřice, který se sice v rámci celkového počtu pracujících v průmyslu i v roce 1989 držel na předposledním místě mezi okresy v kraji (19 tis.), ale byla zde na úrovni okresů kraje největší zaměstnanost v potravinářském průmyslu (3,5 tis.), papírenském průmyslu (3,4 tis.) a v průmyslu stavebních hmot (1 tis.). Právě v okrese Litoměřice byl mezi roky 1960 a 1989 zaznamenám nejvyšší nárůst pracujících v průmyslu (11 tis.), následovaly okresy Most (9 tis.) a Chomutov (6 tis.).[19]
Do nových podmínek svobodně fungujícího demokratického státu a tržní ekonomikou vstupoval příhraniční region Ústeckého kraje s vysokou specializací na průmysl těžební, chemický, energetický, papírenský a sklářský. K 31. 12. 1989 pracovalo v těžbě zhruba 10 % všech pracujících v kraji. Těžební průmysl je ze své podstaty nezbytný pro fungování národního hospodářství, pro regionální ekonomiku však znamená specializaci a závislost na časově limitované aktivitě, která nezakládá předpoklady pro dlouhodobou udržitelnost a konkurenceschopnost. Průmyslovou specializaci kraje táhly okresy Most, Děčín, Teplice a Chomutov. Okres Ústí nad Labem plnil funkci správního centra kraje s výraznějším zastoupením zaměstnanosti ve veřejné správě a dalším terciéru. Ve dvou okresech, které nelze označit jako specializované na průmysl (Louny, Litoměřice), byl tradičně silný zemědělský sektor. Na úrovni okresů byla významná specializace okresu Most na těžební a chemický průmyslu. V těžbě pracovalo na konci roku 1989 skoro 35 % všech pracujících v okrese a v chemickém průmyslu pak dalších 16 %. V okrese Most se zaměstnanost v průmyslu podílela 60 % na celkové zaměstnanosti. Zhruba 50 % zaměstnaných v průmyslu se prezentovaly okresy Děčín a Teplice, což bylo dáno především u okresu Děčín specializací na textilní a kovozpracující průmysl, u okresu Teplice pak silnou tradicí sklářského průmyslu. Vybudované tepelné elektrárny v průběhu 70. a 80. let určily specializaci okresů Chomutov a Louny na průmysl energetický. Papírny ve Štětí podmínily specializaci okresu Litoměřice na papírenský průmysl, který se podílel na celkové zaměstnanosti v okrese hodnotou 7 %. V tomto okrese pracovalo mezi všemi okresy kraje nejméně lidí v průmyslu (25 %).[20]
V regionální ekonomice hrály dominantní úlohu velké, vertikálně organizované podniky. Největší doly (Jan Šverma a Obránců míru na Mostecku a Československé armády na Chomutovsku) byly sdruženy do podniku Severočeský hnědouhelný revír, kde celkově pracovalo až 40 tis. pracovníků. Po vzoru sovětského Donbasu byl napodoben koncept územně výrobních komplexů a v blízkosti těžby byla soustředěna návazná průmyslová odvětví. Jde zejména o tepelné elektrárny spalující uhlí (Komořany, Ervěnice, Tušimice, Ledvice, Prunéřov a Počerady) a energeticky náročné provozy kovoprůmyslu a chemického průmyslu.[21]
Celospolečenské změny v 90. letech a jejich důsledky přinesly pro regionální ekonomiku Ústeckého kraje (a zvláště její průmyslové struktury) poznání, že za stávajícího rozsahu není její existence v tržní ekonomice udržitelná a možná. Muselo dojít k reálnému pojmenování efektivnosti, stavu zásob a časového horizontu v těžbě hnědého uhlí, nutnosti přikročit k restrukturalizaci velkých podniků s neefektivní výrobou v zájmu zachování holé existence a k ukončení provozu mnohých středně velkých podniků. Transformační období lze rozdělit do dvou vývojových etap. První etapa (přibližně do konce roku 1999) je charakterizována silnou spontánní deindustrializací generovanou působením tržních mechanismů a řízených transformačních procesů z centrální úrovně (privatizace, liberalizace, restituce). Výsledkem byl úbytek průmyslových kapacit, pokles výroby a zaměstnanosti. V této etapě došlo zároveň k zásadním rozhodnutím, která stála na počátku zlepšování životního prostředí. Bylo rozhodnuto o odsíření severočeských elektráren a zahájen monitoring zdravotního stavu obyvatel, který jasně prokázal zdravotní zátěž, existenci specifických druhů onemocnění a v neposlední řadě i nižší věk dožití zdejších obyvatel, který je až do současnosti nejnižší v ČR.[22]
Nevyhnutelný a spontánní proces redukce průmyslových kapacit mezi roky 1989 a 1999 byl pro kraj velkým zlomem. Celkový počet zaměstnaných poklesl v této době o skoro 80 tis. na celkovou hodnotu 108 tis. pracujících. Zásadní byl propad v zaměstnanosti v odvětví těžby (úbytek zhruba 30 tis. pracovníků). Jednalo se především o těžbu hnědého uhlí, kde nízká efektivita způsobu těžby, omezená konkurenceschopnost vytěženého uhlí a postupné vyčerpávání zásob vedly k zavedení útlumových programů, skokového propuštění zaměstnanců a rušení provozů. Významné poklesy absolutního počtu zaměstnaných zaznamenaly také textilní výroba, chemie a hutnictví.
Největší pokles zaměstnaných v průmyslu mezi roky 1989 a 1999 byl zaznamenán v okrese Most (21 tis. osob). Největší podíl na propadu měla redukce pracovníků v odvětví těžby, neboť se jejich počet v průběhu deseti let zmenšil o 16 tis. O více než 5 tis. osob poklesla zaměstnanost v chemickém průmyslu. Okresem s druhým největším poklesem byl Děčín (více než 16 tis. osob), kde se byl velký úbytek především v textilním průmyslu (zhruba 7 tis. pracovníků). V okrese Teplice ubylo v průmyslu zhruba 15 tis. pracovníků, na čemž se podílelo především omezení pracovníků v těžebním průmyslu (7 tis.). Přes výše uvedené dramatické poklesy zůstalo v průmyslu k 31. 12. 1999 nejvíce osob zaměstnáno v okrese Most (21 tis. pracovníků). Při srovnání s ostatními okresy Ústeckého kraje zde byla nejvyšší zaměstnanost v těžebním (8 tis. pracovníků) a chemickém průmyslu (5 tis.). V okrese Děčín pracovalo v roce 1999 v průmyslu 16 tis. osob a v žádném dalším okresu kraje nebyla vyšší zaměstnanost v průmyslu textilním a oděvním (3,7 tis.), agregaci průmyslů dřevařského, papírenského, polygrafického a ostatního (2,8 tis.), v průmyslu strojírenském (2,3 tis.) a elektrotechnickém (2,1 tis.). Sklářský průmysl byl v kraji tradičně nejsilněji z pohledu zaměstnanosti zastoupen v okrese Teplice, průmysly energetický, hutnický a kovozpracující v okrese Chomutov. Počet zaměstnaných v potravinářském průmyslu byl nejvyšší v okrese Ústí nad Labem (3,2 tis. pracovníků).
K poslednímu dni roku 1999 byl podíl průmyslu na celkové zaměstnanosti v kraji 30% a v žádném okrese nepřesáhl hodnotu 40 %. Nejvyšší podíl pracujících v průmyslu byl v okrese Most (37 %), Děčín a Teplice (oba 33 %). Ústecký kraj byl v rámci republiky specializován na průmysl těžební a papírenský. Silná úloha těžebního průmyslu je dána jeho silnou specializací v okresech Most, Teplice a Chomutov. V kraji pracovalo v těžbě zhruba 5 % z celkového počtu pracující, v okrese Most to bylo 14 %, v okresech Teplice a Chomutov zhruba 6 %. Specializace na papírenský průmysl byla tlačena především lokalizací výrobních podniků na Litoměřicku s celkovým podílem 4 % na zaměstnanosti v okrese. Proměnou prošla skladba a podoba rozhodujících regionálních podniků.
Restrukturalizační a privatizační procesy ve velkých podnicích vedly k omezení zaměstnanosti, rušení nejméně efektivních provozů, ale také k zachování existence a nalezení konkurenceschopné pozice na trhu (Chemopetrol, Spolchemie, Lovochemie, Glaverbel (názvy podniků se postupem času různě měnily). Některé významné regionální podniky směřovaly kvůli neúspěšným privatizačním projektům k úplné (železárny Chomutov) či postupné (Setuza Ústí nad Labem) likvidaci. Jako problematické se ukázaly podniky, které měly na konci socialismu okolo 1000 zaměstnanců a jejichž provozy nebyly schopné fungovat v otevřeném konkurenčním prostředí, např. Tonaso Neštěmice, Kovohutě a Desta Děčín, Chemofarma a Armaturka v Ústí nad Labem, Šroubárna Žatec. Jako následek deindustrializačních procesů se v regionální ekonomice zformovaly nevyužité kapacity (zejména pracovní síla a fyzické struktury). Souhrnným výsledkem byl pokles výkonnosti a významu regionální ekonomiky. V roce 1995 kraj produkoval HDP na obyvatele ve výši 95 % průměru ČR a v roce 2000 ve výši pouze 81 %. Ústecký kraj postupně ovládl nárůst míry nezaměstnanosti, zhoršení sociální situace a celkové klima úpadku s prvky deziluze a bezvýchodnosti.[23]
Druhá etapa hospodářského vývoje po roce 1989 začíná rokem 2000. Vychází z určité reakce na předchozí celkový propad regionální ekonomiky a za politické, finanční a institucionální asistence dochází k podpoře organizované reindustrializace, což vede zejména prostřednictvím přílivu zahraničních investic k opětovnému posílení průmyslových kapacit, výroby a ke stabilizaci zaměstnanosti v průmyslu, resp. zastavení rostoucí míry nezaměstnanosti.
Vzhledem k faktu, že problematičnost situace dosáhla ke konci předešlé etapy kritické hranice pro možnou eskalaci, bylo přistoupeno ke koncepční politické, finanční a institucionální podpoře místního ekonomického rozvoje. Základním směřováním bylo úsilí získat do regionu nazpět výrobní kapacity, a tak udržet průmyslovou tradici regionální ekonomiky. To korespondovalo s celkovou politikou státu a nastavením podpůrných nástrojů. Výsledkem byl příliv zahraničních investic, z nichž podstatná část směřovala do zpracovatelského průmyslu, a to především do odvětví napojených na automobilový a elektrotechnický průmysl. Na zlomu tisíciletí tak došlo k zastavení problematické vývojové trajektorie a k celkové stabilizaci ekonomických poměrů. Počet zaměstnaných v průmyslu jako celku mezi roky 1999 a 2008 vzrostl zhruba o 15 tis. osob. Celkově se tak v regionální ekonomice potvrdily trendy probíhající na úrovni státu.
Z pohledu pokračujících restrukturalizačních procesů se jako důležitá jevila a jeví stabilizace těžebního průmyslu, v němž je nadále postupováno podle dlouhodobých koncepčních útlumových programů a prakticky dochází pouze k přirozenému úbytku pracovníků odchodem (mezi roky 1999 a 2008 se počet pracovníků v odvětví zmenšil o 3 tis.). Velké regionální podniky prošly změnami vlastnické struktury, které dále prohloubily transfer rozhodovacích mechanismů mimo region (např. Chemopetrol – vlastník polský koncern PKN Orlen, Glaverbel - vlastník AGC Glass Europe se sídlem v Bruselu, Lovochemie – vlastník společnost Agrofert a. s., Spolchemie – vlastnická struktura není veřejně známa).
Důležitým faktorem reindustrializace a stabilizace regionální ekonomiky byly tedy přímé zahraniční investice směřující především do zpracovatelského průmyslu. Jedním z faktorů příchodu investic byla dostupná infrastruktura v podobě nově vybudovaných průmyslových zón. Realizováno bylo několik projektů. Projekt realizace průmyslové zóny Triangle, na bývalém vojenském letišti v blízkosti města Žatec, se stal prioritním projektem regionálního rozvoje Ústeckého kraje po roce 1989. Zóna byla zařazena mezi tzv. strategické průmyslové zóny v ČR (dále např. zóna v Nošovicích či areál Škody Plzeň), u kterých byl očekáván příchod významného zahraničního investora. Z dnešního pohledu se problematicky jeví vysoká nákladnost projektu, potíže se současnou obsazeností zóny a celková neprogresivnost zvoleného řešení ve vztahu k soudobým trendům územního rozvoje ve vyspělých regionech světa.[24]
Největší nově vybudované průmyslové zóny v Ústeckém kraji po roce 1989[25]
Název zóny
Lokalita
Rozloha (ha)
Varianta
Triangle
Žatec
363
Greenfield
Joseph
Most
190
Greenfield
Industriální park Verne
Klášterec n. O
142
Greenfield
Průmyslové a logistické centrum Lovosice
Lovosice
120
Greenfield
PZ Kadaň
Kadaň
81
Greenfield
PZ Krupka
Krupka
77
Greenfield
Vedle průmyslových zón byly dále, ve spolupráci s národní úrovní, vytvořeny finanční a institucionální stimulační mechanismy pro oslovení zahraničního kapitálu. Vedle již dříve zmíněného systému investičních pobídek nabízeného ze strany státu a fungování Agentury CzechInvest, byly nastaveny regionální a lokální finanční zdroje (např. město Ústí nad Labem disponovalo vlastním subsystémem investičních pobídek) a podpůrné institucionální prostředí (existoval Odbor hospodářské strategie Ústeckého kraje; později striktně orientovaný pouze na strategickou zónu Triangle, odbor podporující zahraniční investice na mosteckém magistrátu, Investiční centrum v rámci magistrátu Ústí nad Labem).
Dostupná infrastruktura i podpůrné rámce vyústily v příliv zahraničního kapitálu do regionu, a to právě zejména v podobě průmyslově orientovaných firem. Celkově přišlo do Ústeckého kraje mezi roky 1993 a 2010 prostřednictvím agentury CzechInvest 185 investičních projektů, které při žádosti o investiční pobídky deklarovaly v souhrnu vytvořit skoro 30 tis. pracovních míst. Z celkového počtu projektů směřovalo 90 % z nich do zpracovatelského průmyslu. Většinou se jedná o firmy, které se pohybují na druhém až třetím řádu hierarchie produkčních řetězců, kde klíčovými faktory jejich příchodu do regionu byly právě nabízené stimuly, nízké náklady na pracovní sílu (bez zásadnější kvalifikace) a nízký stupeň regulativních opatření v regionu (např. ve vztahu k životnímu prostředí – zde je ukázkový případ firmy Nemak, jejíž podoba výroby byla v Plzni shledána jako neakceptovatelná, zatímco pro město Most se stala preferovanou investicí).
Nejvýznamnější přímé zahraniční investice v kraji realizované prostřednictvím agentury CzechInvest v Ústeckém kraji. [26]
Investor
Průmysl
Země původu
Lokalizace
Deklarovaný
počet pracovníků
IPS Alpha Technology
Elektrotechnický
Japonsko
PZ Triangle
2 100
Nemak
Automobilový
Mexiko
Most
1 361
Black & Decker
Strojírenský
USA/VB
Ústí nad Labem
1 300
Candy
Strojírenský
Itálie
Podbořany
600
FTE Automotive
Automobilový
Německo
Podbořany
588
Počínaje rokem 2009 se v kraji projevily důsledky světové hospodářské krize, které měly za následek pokles průmyslové výroby a zaměstnanosti. Průmyslová produkce Ústeckého kraje v průběhu poslední dekády směřuje ke snižujícímu se podílu na průmyslové produkci státu, a tedy jeho ekonomice (podíl HDP na obyvatele se v posledních letech ustálil na 80 % průměru ČR). To je dáno především poklesem výroby a zaměstnanosti v průmyslu, zejména těžebním. Silný proces deindustrializace byl na přelomu tísiciletí kompenzován atrakcí zahraničního kapitálu do výrobních firem v nižších hierarchiích globálních produkčních řetězců. Výkonnost a parametry regionální ekonomiky se díky tomuto procesu reindustrializace sice stabilizovaly, ale za cenu striktní strategie založené na politice nízkých cen, omezené kvalitě výrobních faktorů (low road strategy) a mnohdy i ústupky k ochraně životního prostředí. Tato strategie reflektuje potřeby širších mas pracujících s tradicí práce v průmyslu či s nižší kvalifikací, ale na druhou stranu nenabízí příliš mnoho adekvátních možností užší skupině lidí s vyšším vzdělanostním profilem. Další charakteristikou regionální ekonomiky je její stylizace do čistě pasivní role. Dochází k postupnému vyčerpávání ložisek hnědého uhlí a k pouhému očekávání určení priorit z pohledu managementu tradičních podniků a nových zahraničních investorů. Kompletní vlastnické struktury těchto subjektů jsou mimo region, takže pokračuje deficit aktérů z regionu v podílu na rozhodovacích mechanismech, informacích a ziscích.
Celkově lze ekonomický vývoj na území Ústeckého kraje v posledních dekádách shrnout jako postupný ústup ze slávy. Před 150 lety se ekonomika vyznačovala v dané době významnými, inovačními prvky, progresivními tendencemi a napojením na důležité rozhodovací struktury. V období socialismu převládaly intenzifikační tendence, využívání zdrojů a kvantitativní paramenty produkce. Na ty se nepodařilo navázat kvalitativní dimenzí a nedošlo k zachycení trendů vývoje ve světové ekonomice, a to včetně strukturálních změn. Nyní je ekonomika ve značně periferním významovém postavení, snižuje se její relativní výkonost vůči jiným územím v rámci ČR, rozhodovací procesy jsou často posunuty mimo region a převážná většina firem se vyskytuje na nejnižších řádech v rámci globálních produkčních sítí. Existují však vybrané firmy (např. Chart Ferox v Děčíně), které se etablují v globálním ekonomickém prostředí. Z hlediska odvětvové struktury průmyslu je nadále významná energetika, chemický průmysl a další vybrané činnosti v rámci zpracovatelského průmyslu. Pro další ekonomickou transformaci území bude zásadní, zda se podaří zachytit vývoj v oblasti nových zdrojů energie (např. vodík) a zda dojde k utvoření skutečně funkčního regionálního inovačního systému a k progresivnímu vývoji v rámci vybraných specializací regionální í ekonomiky.
Seznam literatury
Petra ANDREJCHOVÁ a kol., Most. Zánik a zrození, Ústí nad Labem 2022.
Blanka BINKOVÁ - Radim J ŠRÁM., Demonstrace za čistý vzduch a Program Teplice, Vesmír 94, 2015/4. Dostupné z: https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2015/cislo-4/demonstrace-za-cisty-vzduch-program-teplice.html
Detlef BRANDES , Cesta k vyhnání 1938-1945, Praha 2002.
František CAJTHAML-LIBERÉ, Sláva a pád „provincie Deutschböhmen“, příspěvek k dějinám československé revoluce a německé „protirevoluce" na českém severu, Ústí nad Labem 1924.
František ČAPKA - Lubomír SLEZÁK - Jaroslav VACULÍK, Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce, Brno 2005.
DĚJINY MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM. Dostupné z: https://www.usti.cz/dejiny/19stol/ul-5-23.htm
Eagle GLASSHEIM, Etnické čistky, komunismus a devastace životního prostředí. Vytvářeni nové identity severočeského pohraničí (1945–1989), Soudobé dějiny XII / 3–4, Praha 2005, s. 432-464.
Jan GRISA (ed.), Rok 1918 na Ústecku, Ústí nad Labem 2017.
Václav HOUŽVIČKA, Návraty sudetské otázky, Praha 2005.
Ludvík KOPAČKA, Změny v geografickém rozmístění československého průmyslu 1962-1968, Sborník české geografické společnosti 97/3, Praha 1992, s. 152-171.
Jaroslav KOUTSKÝ, Staré průmyslové regiony – vývojové tendence, možnosti rozvoje, dizertační práce, Ústí nad Labem 2011.
Jiří KŘIČKA (ed.), Dílo sedmi generací – 150 let spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 2008.
Václav KURAL – Zdeněk RADVANOVSKÝ kol., „Sudety“ pod hákovým křížem, Ústí nad Labem 2002.
Václav KURAL, Konflikt místo společenství, Češi a Němci v československém státě, Praha 1993.
Bohumil KURKA, Severočeský hnědouhelný revír – historie, současnost, perspektivy, diplomová práce, Brno 2015.
Jaroslav MAREŠ, Vývoj rozmístění československého průmyslu. Tabulky a mapy. Díl II. tabulky (separát), Brno 1976.
Markéta PRONTEKEROVÁ - Jiří ŠLAJSNA, 120 let patentu válcování bezešvých trubek tzv. poutnickým způsobem, Památky, příroda, život 43, Chomutov 2011, s. 17– 33.
Josef PROŠEK, Chomutovské Válcovny trub a železárny v historii krušnohorského hutnictví, Chomutov 1959.
Pavel SIMET, Krátce o vzniku válcoven v Chomutově, Příroda, památky, život 52, Chomutov 2020, s. 125–136
Matěj SPURNÝ, Herci díla zkázy. Demolice starého Mostu a role památkové péče, Zprávy památkové péče, 76/3, Praha 2016, s. 251-264.
TÝŽ, Most do budoucnosti. Laboratoř socialistické modernity na severu Čech, Praha Praha 2016.
Sáva SUCHEVIČ –Antonín TÝC, Ústecký kraj 1945-1955. Katalog výstavy "10 let budování Ústeckého kraje", Ústí nad Labem 1957.
Radim J. ŠRÁM (ed.), Teplice program - Impact of air pollution on human health, Praha 2001.
TÝŽ., Program Teplice II: výsledky 1997, Praha 1998.
Stanislav ŠTÝS - Rút BÍZKOVÁ - Iva RITSCHELOVÁ, Proměny Severozápadu, Praha 2014.
Václav TOUŠEK - Petr TONEV, Změny ve struktuře zaměstnanosti v regionech České republiky; vliv zahraničních investic (na příkladu okresu Blansko a Jihlava), In: Vybrané aspekty kvality podnikatelského prostředí jako výchozího faktoru efektivnosti regionálních rozvojových projektů. Brno 2002, s. 51-92.
Otakar TYL - Jaroslav ZAHÁLKA, Severočeský kraj dnes a zítra, Ústí nad Labem 1961.
Václav VALÁŠEK - Lubomír CHYTKA. Velká kronika o hnědém uhlí: minulost, současnost a budoucnost těžby hnědého uhlí v severozápadních Čechách, Plzeň 2009.
Vladislava VALCHÁŘOVÁ (ed.) –Lukáš BERAN –Jan ZIKMUND, Industriální topografie, Ústecký kraj, Praha 2011.
Miroslav VANĚK, Nedalo se tady dýchat: Ekologie v českých zemích v letech 1968 až 1989, Praha 1996.
Ctibor VOTRUBEC - Jaroslav MAREŠ, Změny v průmyslu středních Čech za posledních třicet let, Sborník čsl. společnosti zeměpisní 64(2), Praha 1959.
Andreas WIEDEMANN, Pojď s námi budovat pohraničí!": osídlování a proměna obyvatelstva bývalých Sudet 1945-1952, Praha 2016.
Jaroslav ZAHÁLKA, Severočeský kraj v číslech: ekonomický rozvoj, výsledky sčítání lidu, domů a bytů, perspektiva vývoje do roku 1980, Praha 1963.
Marcela ZEMANOVÁ - Václav ZEMAN (ed.), Svět a jelen od Schichta, Ústí nad Labem 2021.
FOOTNOTES
[1] Text vychází z vydané dizertační práce Jaroslav Koutský, Staré průmyslové regiony – vývojové tendence, možnosti rozvoje, Ústí nad Labem 2011.
[2] Votrubec, Mareš, 1959
[3] Obecně k tomu Vladislava Valchářová (ed.) – Lukáš Beran – Jan Zikmund, Industriální topografie, Ústecký kraj, Praha 2011.
[4] Jan Grisa (ed.), Rok 1918 na Ústecku, Ústí nad Labem 2017. Dobový československý pohled na problematiku obsazování pohraničí sepsal František Cajthaml-Liberé, Sláva a pád „provincie Deutschböhmen“, příspěvek k dějinám československé revoluce a německé „protirevoluce" na českém severu, Ústí nad Labem 1924.
[5] Obecně k této problematice Václav Kural, Konflikt místo společenství, Češi a Němci v československém státě, Praha 1993; Václav Houžvička, Návraty sudetské otázky, Praha 2005.
[6] Data jsou převzata ze studie Jaroslav MAREŠ, Vývoj rozmístění československého průmyslu. Tabulky a mapy. Díl II. tabulky (separát). Geografický ústav ČSAV, Brno 1976.
[7] Jaroslav Koutský, Staré průmyslové regiony, s. 81.
[8] Jiří Křička (ed.), Dílo sedmi generací – 150 let spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem, 2008.
[9] Dějiny města ústí nad Labem, dostupné z: https://www.usti.cz/dejiny/19stol/ul-5-23.htm; Marcela Zemanová, Václav Zeman (ed.), Svět a jelen od Schichta, Ústí nad Labem 2021.
[10] Josef Prošek, Chomutovské Válcovny trub a železárny v historii krušnohorského hutnictví, Chomutov 1959; Pavel Simet, Krátce o vzniku válcoven v Chomutově, Příroda, památky, život 52, 2020, s. 125–136; Markéta Pronketerová, Jiří Šlajsna, 120 let patentu válcování bezešvých trubek tzv. poutnickým způsobem, Památky, příroda, život 43, 2011, s. 17– 33.
[11] Detlef Brandes, Cesta k vyhnání 1938-1945, Praha 2002; Václav Kural, Zdeněk Radvanovský, a kol., „Sudety“ pod hákovým křížem, Ústí nad Labem 2002.
[12] František Čapka, Lubomír SLEZÁK, Jaroslav VACULÍK, Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce, Brno 2005; Andreas Wiedemann, Pojď s námi budovat pohraničí!": osídlování a proměna obyvatelstva bývalých Sudet 1945-1952, Praha 2016.
[13] Otakar Tyl, Jaroslav Zahálka, Severočeský kraj dnes a zítra, Ústí nad Labem 1961; Jaroslav Zahálka, Severočeský kraj v číslech: ekonomický rozvoj, výsledky sčítání lidu, domů a bytů, perspektiva vývoje do roku 1980, Praha 1963.
[14] Sáva Suchevič – Antonín Týc, Ústecký kraj 1945-1955. Katalog výstavy "10 let budování Ústeckého kraje", Ústí nad Labem 1957.
[15] Data jsou převzata ze studie Jaroslav Mareš, Vývoj rozmístění československého průmyslu. Tabulky a mapy. Díl II. tabulky (separát). Geografický ústav ČSAV, Brno 1976; Jaroslav Koutský, Jaroslav Koutský, Staré průmyslové regiony, s. 84.
[16] Ludvík Kopačka, Změny v geografickém rozmístění československého průmyslu 1962-1968, Sborník české geografické společnosti 97/3, 1992, s. 152-171.
[17] Petra Andrejchová, Tomáš Brož, Jan Hanzlík, Jan Leibel, Lucie Radová, Hana Veselá, Most. Zánik a zrození, Ústí nad Labem 2022; Matěj Spurný, Most do budoucnosti. Laboratoř socialistické modernity na severu Čech, Praha 2016; Matěj Spurný, Herci díla zkázy. Demolice starého Mostu a role památkové péče, Zprávy památkové péče, 76/3, 2016, s. 251-264. Zaniklým obcím v severozápadních Čechách se dlouhodobě věnovali především Zdena Binterová, Markéta Laurenčíková nebo Jana Sýkorová viz http://www.zanikleobce.cz/index.php?menu=96
[18] Eagle Glassheim, Etnické čistky, komunismus a devastace životního prostředí. Vytvářeni nové identity severočeského pohraničí (1945–1989), Soudobé dějiny XII / 3–4, 2005, s. 432-464; Miroslav Vaněk, Nedalo se tady dýchat: Ekologie v českých zemích v letech 1968 až 1989, Praha – Maxdorf 1996.
[19] Data jsou převzata ze studie Jaroslav Mareš, Vývoj rozmístění československého průmyslu. Tabulky a mapy. Díl II. tabulky (separát). Geografický ústav ČSAV, Brno 1976; Václav Toušek, Petr Tonev, Změny ve struktuře zaměstnanosti v regionech České republiky; vliv zahraničních investic (na příkladu okresu Blansko a Jihlava), In: Vybrané aspekty kvality podnikatelského prostředí jako výchozího faktoru efektivnosti regionálních rozvojových projektů, Brno 2002, s. 51-92; Jaroslav Koutský, Staré průmyslové regiony, s. 87-89.
[20] Václav Toušek, Petr Tonev, Změny ve struktuře zaměstnanosti v regionech České republiky; vliv zahraničních investic (na příkladu okresu Blansko a Jihlava), In: Vybrané aspekty kvality podnikatelského prostředí jako výchozího faktoru efektivnosti regionálních rozvojových projektů, Brno 2002, s. 51-92; Jaroslav Koutský, Staré průmyslové regiony, s. 91-94.
[21] Václav Valášek, Lubomír Chytka, Velká kronika o hnědém uhlí: minulost, současnost a budoucnost těžby hnědého uhlí v severozápadních Čechách, Plzeň 2009; Bohumil Kurka, Severočeský hnědouhelný revír – historie, současnost, perspektivy, diplomová práce, Ekonomicko-správní fakulta MU Brno 2015.
[22] Blanka Binková, Radim J. Šrám, Demonstrace za čistý vzduch a Program Teplice, Vesmír 94, 2015/4; Radim J. ŠRÁM, Program Teplice II: výsledky 1997, Praha 1998. Radim J. ŠRÁM (ed.), Teplice program - Impact of air pollution on human health, Praha 2001.
[23] Stanislav Štýs, Rút Bízková, Iva Ritschlová, Proměny Severozápadu. Praha 2014.
[24] Jaroslav Koutský, Staré průmyslové regiony, s. 95-100.
[25] Zdroj dat: Databáze průmyslových zón Krajského úřadu Ústeckého kraje (2011)
[26] Zdroj dat: databáze Agentury CzechInvest (2011), pozn.: deklarovaný počet pracovníků v době žádosti o investiční pobídky neodpovídá pozdějšímu reálnému stavu
