Lehký průmysl

Měšťanská Pivovarnická komuna v Benešově nad Ploučnicí

Jedna s prvních zmínek o vaření piva v Benešově nad Ploučnicí pochází z roku 1392, kdy Jan z Michalovic přemechal městu varnou pánev za roční daň. Právo várečné bylo následně benešovským měšťanům potvrzeno roku 1656. Pokud hledáme počátky průmyslového pivovarnictví, je nutno začít velkým požárem, který město zachvátil 20. května 1863. Následkem této pohromy Benešov nad Ploučnicí přišel o sto šest obytných domů a starý řemeslný pivovar. Právováreční měšťané, kteří podnik spravovali pod názvem Měšťanská pivovarnická komuna (Bürgerliche Braukommune) se rozhodli vystavět nový podnik, který by svou technologií více odpovídal době. Chod nového závodu, který začal opět plnit svou funkci v červnu 1866, převzal zkušený pivovarník Amand Böhm, který do Benešova přišel z pivovaru v Horní Polici, za nájem 3 200 zlatých ročně. Již ten samý měsíc nový benešovský mok ochutnaly údajně také pruské jednotky, které se přesouvaly do vnitrozemí, přičemž autor asi nejobsáhlejšího textu o benešovském pivovarnictví, Emil Neder, uvedl, že tato ochutnávka se neobešla bez komplikací. Jeden z vojáků Benešov nad Ploučnicí opouštěl v dosti podroušeném stavu a přivázán ke svému koni. Obdobně si pruské vojsko počínalo i v srpnu téhož roku při cestě zpět do Pruska. I přes tyto neplánované „ochutnávky“ se novému podniku dařilo a záhy byl rozšířen o rohový dům s č. p. 17, jenž sloužil jako kanceláře a zázemí pro zaměstnance. Po Amadu Böhmovi převzal nájem pivovaru roku 1882 Josef Groh, který pivovar spravoval dalších osm let a roku 1890 jej předal zpět do nájmu Böhma.

Následně byl podnik v letech 1903-1909, kdy měl var 30 hl, veden rodinou Schauerů a série nájemců byla pivovarnickou komunou přerušena až roku 1909, kdy jej převzala do vlastní režie. Toto rozhodnutí přišlo poté, co se poslední nájemce Ing. Ottokar Schauer stal sládkem v císařském pivovaru v Horní Polici. V té době byla společnost tvořena sedmdesáti podílníky vlastnícími část podílu, každý v hodnotě 500 korun. Při převzetí správy do vlastní režie stál v čele pivovarnické komuny Josef Schrötter, jenž se zasadil o personální změny podniku a přijal nového sládka, kterým se stal Maxmilian Holzer, a účetního. Podnik musel v dalších letech řešit mimo jiné i domácí výrobu piva, která se zvláště na Teplicku a Benešovsku značně rozmohla. Článek upozorňující na tento nešvar jmenovala jako centra podomácku vařených piv dnešní Františkov nad Ploučnicí, Stráž nad Nisou a Horní Habartice. Nezdálo se však, že by se domácí výroba piva výrazně projevila na výstavu podniku. Ten naopak v období 1910-1914 zažíval největší rozkvět a jeho výstav přesahoval 10 000 hl. Další rozvoj podniku pochopitelně utlumila první světová válka, na jejímž konci podnik vystavil pouze 2 313 hl (pro kampaň 1918/1919).

K fungování podniku za první československé republiky chybí pramenná základna, nicméně víme, že si závod držel výstav mezi 4 000-7 000 hl a jeho správcem byl až do roku 1923 (některé zdroje uvádí i roku 1935) Josef Schrötter. Podsládkem a následně sládkem byl od roku 1914 až do své smrti roku 1937 Rudolf Grüner, jenž byl následně vystřídán Ernstem Reysserem. Podle svědectví Marie Stadlerové, která v podniku ve 30. letech vyrůstala, byl podnik vybaven moderní kotelnou a zařízením na výrobu umělého ledu, který byl však primárně pořizován z pivovarského rybníka na Děčínské ulici (patrně dnešní parkoviště naproti budově pivovaru). Pivovar si také patrně po celou dobu své existence vyráběl vlastní slad. Ve 30. letech stal předsedou pivovarnické komuny Karel Bretschneider a po něm tuto funkci převzal jeho syn Ing. Max Bretschneider, který post opustil s vypuknutím druhé světové války. V době kdy byl Benešov nad Ploučnicí součástí třetí říše, tuto funkci vykonával ředitel benešovské spořitelny, Ernst Müller. Po druhé světové válce se výstav podniku držel mezi 4 000-5 000 hl a hned roku 1945 byl vedoucím a správcem jmenován Jan Veselý. Během jeho působení byl podnik následně znárodněn a roku 1949 výměrem ministerstva výživy v něm byl zastaven provoz. Pivovar následně sloužil jako sklad velkobřezenského pivovaru.

Zdroje:

Emil NEDER, Das Brauwesen der stadt Bensen 1392–1910, in: Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs 1910, 33(2), s. 113–121.

Časopis Gambrinus (1890–1909).

Časopis Böhmische Bierbrauer (1909–1912).

Benešovský pivovar, 2017, Archiv JG(1)