Lehký průmysl

Lounská porcelánka

Historie lounské porcelánky je úzce spjata s těžbou kaolinu a rozvojem porcelánek a keramických závodů v regionu. Roku 1880 byla v Lounech založena firma Bernarda Bermanna, jenž chtěl původně při okresní silnici na Černčice založit továrnu na umělá hnojiva, což mu královské svobodné město Louny nedovolilo a třicetiletý podnikatel se s ním roku 1884 marně soudil. Roku 1892 si podal žádost o zřízení dílny na kamna. Po roce 1900 provoz rozšířil, dílna se postupně zvětšovala a roku 1913 se v ní začaly vyrábět šamotové kapsle. Továrna pak bohužel vyhořela a při renovaci byl sice výrobní objekt zvětšen, ale za první světové války došlo k omezení výroby. Areál mimo jiné sloužil jako zajatecký tábor.

Postupně se výrobní sortiment proměnil, Bernard Bermann se přizpůsobil poptávce, která souvisela s prudkým rozvojem elektrifikace, a v roce 1921 se podnik přeorientoval na technický porcelán, název se změnil na Továrnu na výrobu součástek porcelánových a majolikových pro elektrické a mechanické továrny. Její výroba se zaměřila na produkci porcelánových izolátorů pro nízké napětí, roku 1924 byla postavena zkušebna a o rok později vyráběla firma, jíž už spoluvlastnil syn Otto, porcelán pro elektrotechnické potřeby. Továrník Bernard Bermann vedl aktivní spolkový život, jednak v místním odboru Klubu českých turistů, jednak ve Veslařsko-bruslařském klubu Ohře. Po otcově smrti roku 1928 jeho syn Otto Bermann udržoval a řídil provoz a v roce 1930 nechal postavit velkou pec na vypalování porcelánu. Pak nastala krize a další rozvoj firmy byl zastaven, ale přesto byla ještě roku 1938 postavena třetí pec. Továrnu tou dobou vlastnila vdova po Bernardovi a výrobu vedl až do roku 1937 jejich syn. V porcelánce pracovalo kolem stovky zaměstnanců, nikdy nevstoupila do žádného kartelu. Podnik měl dlouhodobé finanční problémy, majitelé zapomínali na investice, firma byla pod stálou kontrolou banky a její problémy vyvrcholily tím, že byla v roce 1938 do továrny přidělena nucená správa protektorátního ministerstva financí. Do roku 1940 byl správcem Ludvík Bock, po němž nastoupil německý nucený správce, který vyhodil ředitele Bermanna a roku 1941 továrnu prodal Maxovi Lengemu. V závodě za války byly mizerné sociální, bezpečnostní i platové podmínky a výrobky měly špatnou kvalitu. Po válce byla továrna určena k demolici, ale kvůli nedostatku elektrotechnického porcelánu byl provoz nakonec zachován.

Na základě vyhlášky ministerstva průmyslu z 29. července 1948 byla stará porcelánka začleněna do Spojených továren na technický porcelán Karlovy Vary a na základě další vyhlášky z 9. července 1949 byla přiřazena do Lounské porcelánky n. p. Louny. Od roku 1950 lounský podnik vyráběl elektrotechnický porcelán se zaměřením na izolátory pro nadzemní elektrické vedení a pro distribuční transformátory. Rozhodnutím z 21. listopadu 1951 byl změněn název na Elektroporcelán, národní podnik, Louny, k němuž byly začleněny i další národní podniky (Technický porcelán Bohosudov, Krkonošská porcelánka Žacléř, Stepo Stará Role, Jizerská porcelánka Desná a od roku 1958 také slovenská porcelánka Čab).

Roku 1958 se porcelánka stala součástí podniku Elektroporcelán Louny, který byl členem koncernu Závodů silnoproudé energetiky (ZSE) Praha. Jednotlivé podniky se zaměřovaly na různé oblasti silnoproudé elektrotechniky. Díky své specializaci na výrobu izolátorů pro nízké a vysoké napětí a kvalitě produkce byl lounský závod klíčovým dodavatelem izolátorů pro energetický průmysl. Dalšími závody zastoupenými v koncernu byly Merklín a Klenčí. Ve výrobním programu bylo několik tisíc výrobků elektrotechnické a technické keramiky a koncern byl monopolním výrobcem keramiky pro silnoproudou elektrotechniku a největším výrobcem technické keramiky v socialistickém Československu. Byl též významným exportním podnikem. V letech 1960 až 1978 exportovala do těchto zemí: Anglie, Belgie, Bulharsko, Dánsko, Finsko, Francie, Holandsko, Irán, Itálie, Jugoslávie, Kuba, Libanon, Maďarsko, NDR, Norsko, Pákistán, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, SSSR, Španělsko, Švýcarsko a Turecko. Podnikový ředitel Oldřich Matěcha si dovolil roku 1968 kritiku: „Direktivní a administrativní způsob řízení v uplynulých letech ovlivnil i rozvoj výroby v národním podniku, především v nových závodech Louny a Čab. Tlak na zajišťování množství výroby odváděl pozornost od intenzivního zavádění nových výrobků, od výzkumu a vývoje nových hmot a výrobků…“

V Lounech se od 60. let v nově vybudovaných halách vyráběly spirálové izolátory, jejichž kvalitu zajišťovala použitá hmota – korundový porcelán. Složitý proces výroby korundového porcelánu kombinoval tradiční postupy výroby porcelánu s použitím korundu (oxidu hlinitého). Základem porcelánového těsta je kaolin, který zajišťuje plasticitu, a korund se do něj přidává pro zvýšení tvrdosti a teplotní a chemické odolnosti ve formě prášku. Dalšími přísadami jsou křemen, živec a někdy i pojivové látky, jako např. jíl. Tvarování korundového porcelánu probíhalo několika metodami. Jednou z nich bylo lisování, které se používalo pro hromadnou výrobu drobných součástek nebo izolátorů. Těsto se pod vysokým tlakem stlačovalo do forem a pro složitější tvary se tekutá směs porcelánového těsta lila do sádrových forem, kde se voda postupně vstřebala a zůstal pevný tvar. Vyrobené polotovary se musely pomalu vysušit, aby se odstranila zbytková vlhkost – příliš rychlé sušení mohlo způsobit praskání nebo deformace. Vysušené výrobky se vypalovaly v pecích při extrémně vysokých teplotách (1 600-1 800 °C), při nichž korund vytvářel velmi pevnou a kompaktní strukturu, která výrobku dodávala výjimečnou tvrdost a odolnost. Výpal probíhal ve speciálních pecích, aby byla zajištěna rovnoměrná teplota. Po vypálení mohly být výrobky broušeny diamantovými nástroji, aby se dosáhlo požadovaného tvaru a hladkého povrchu a v některých případech se nanášela speciální glazura pro zvýšení chemické odolnosti a hladkosti povrchu. Hotové výrobky procházely pečlivou kontrolou kvality a u technického porcelánu byly prováděny zkoušky teplotní odolnosti, elektrické izolace a mechanické pevnosti.

V šedesátých letech prošel závod modernizací, zavedením sušících pásů a glazovacích linek, což vedlo ke zvýšení produktivity a rozšíření sortimentu. V osmdesátých letech proces pokusů o inovace pokračoval, vysokou energetickou náročnost při výrobě elektrotechnické keramiky řešil výzkumný úkol zaměřený na snížení vypalovací teploty z 1 350 °C minimálně o 100 °C, přičemž musely být zachovány mechanické i elektrické vlastnosti izolátorů dle tuzemských i zahraničních norem. Během jednoho roku bylo navíc průměrně podáváno kolem tří set padesáti zlepšovacích návrhů. Vynálezci a zlepšovatelé se orientovali zejména na náhrady dovážených materiálů a výrobků a na snižování energetické a materiálové náročnosti.

Od začátku své existence procházela továrna mnoha změnami v technickém vybavení, technologických postupech i produkci. Po restrukturalizacích a změnách ve vlastnictví pokračovala porcelánka v Lounech ve výrobě technické keramiky, přičemž si dokázala zachovat významné postavení v oblasti elektrotechnického průmyslu. V oblasti technické a elektrotechnické keramiky představovala významný článek. Ještě na začátku nového tisíciletí byl podnik důležitým zaměstnavatelem v lounském regionu.

Roku 2018 podnik investoval 56 milionů korun do pořízení nové tunelové pece s cílem zkvalitnit výrobu, ale bohužel během zkušebního provozu pec nefungovala podle očekávání, a firma ji tak nepřevzala. V důsledku toho ale ztratila významného českého odběratele. V červenci 2021, z důvodu příchodu Covid-19 a nevstoupení kapitálu investora, skončila ve firmě výroba a zakázky tehdy poklesly o 80 %. Přitom před propuknutím pandemie byla produkce dostatečně naplněna výrobou pro koncové zákazníky a pro další výrobce izolátorů v celé Evropě. Od třetího čtvrtletí roku 2020 ale nastal fatální propad, firma nejprve přišla o zákazníky v Itálii a následoval pád dodávek do Německa a Rakouska i pokles dodávek pro klíčové odběratele v Čechách. Na jaře 2021 musela propustit polovinu zaměstnanců a hledala investora, který by výrobu zachránil. Po ukončení výroby se společnost rozhodla zaměřit na obchodní činnost a areál v Lounech přitom plánovala využít jako skladovací a logistické centrum. Část areálu měla nadále sloužit pro dokončovací práce (kontrola kvality, balení a expedice), zatímco jiné části areálu byly pronajímány třetím stranám. V roce 2024 oznámila společnost Elektroporcelán a.s., že se ve spolupráci s polskou firmou Stelmet stává dodavatelem ocelových konstrukcí, konkrétně příhradových stožárů pro vysoké a velmi vysoké napětí.

Zdroje:

Pavel KOSATÍK, Podnikání pod Davidovou hvězdou, Praha: Práh, 2024. ISBN 978-80-7696-035-0.

Martin VOSTŘEL, PhDr. et Ph.D., Spolkový život v Lounech v letech 1861–1914. Disertační práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav etnologie, 2016. Také [online]. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/104591/ .

1958–1983, dvacet pět let závodů silnoproudé elektrotechniky koncernového podniku EPL Louny, Louny: Severografia, 1983.

Perspektivy rozvoje koncernového podniku, 1958–1983, dvacet pět let závodů silnoproudé elektrotechniky koncernového podniku EPL Louny, Louny: Severografia, 1983.

SOkA Louny – fond Veslařsko-bruslařský klub Ohře, inv. č. 5, Památní kniha Veslařsko-bruslařského klubu v Lounech (1883–1933), nepag., seznam zakládajících členů spolku z roku 1883.

SOA Most-Velebudice – 10 let národního podniku Elektroporcelán, výstřižek článku.

BERMANN, Lounská porcelánka – Elektroporcelán. Z padesátileté historie výroby technického porcelánu v Lounech. Svobodný hlas, 2. ledna 2003. Dostupné z: http://www.svobodnyhlas.cz/archiv/2003/hlas01_5.pdf .

Zánik židovské obce v Lounech. Ze života úspěšných i méně úspěšných podnikatelů, Svobodný hlas, 11. května 2000.

Pece vyhasly, Elektroporcelán v Lounech končí, Ohře Media, Dostupné z: https://www.ohremedia.cz/clanek/12525-pece-vyhasly-elektroporcelan-v-lounech-konci .

Logo firmy, 1958, Archiv MS