Porcelánka Lubenec
Počátky lubenecké porcelánky jsou spojeny s aktivitou podnikatele Franze Lehnerta, který v roce 1846 od hraběte Michny z Vacínova zakoupil barokní lovecký zámeček Jelení (Hirschen) u Lubence. Lehnert byl již dříve úspěšným nájemcem proslulé továrny na porcelán v Kysiblu (Giesshübel, dnes Stružná u Karlových Varů), a kvůli výpovědi smlouvy ze strany tehdejšího majitele Kysiblu Viléma rytíře z Neuberka hledal možnost pokračování výroby. Podbořansko nabízelo dostatek kvalitního kaolinu a během druhé poloviny 19. století zde vznikla řada důlních děl a zpracovatelských závodů (porcelánka Hlubany, firmy Benecke, C. T. Petzold, F. Döll, L. C. Hardtmuth a další).
Jednoduchá barokní stavba byla v roce 1846 přestavěna na manufakturu, která pod názvem Porzellanfabrik Franz Lehnert začala vyrábět dobový figurální porcelán, soupravy nádobí, nástěnné dekorace a hlavičky dýmek. Výrobky byly exportovány zejména do Bavorska. Podle popisu z roku 1865 zaměstnávala továrna dvacet pracovníků, z toho pět specialistů v točírně, formíře, dva malíře porcelánu a nádeníky. Výrobní zařízení sestávalo z jedné kruhové pece na výpal, menší pece na přežah, dvou glazovacích zařízení, dvanácti hrnčířských kruhů a jednoho stroje na výrobu sádrových forem.
F. Lehnert začal v roce 1873 porcelánku pronajímat a před svou smrtí v roce 1881 ji předal do správy svému zeti Adolfu Schwabovi ze Stružné. Pod jeho vedením firma stagnovala a po Schwabově smrti v roce 1895 byla výroba ukončena. Díky prodeji podnikavým bratřím Kassekerovým, kteří již dříve provozovali porcelánku v Hejnicích, došlo k renesanci podniku a pod názvem Gebrüder Kasseker, k. k. priv. Porzellanfabrik in Hirschen bei Lubenz pokračovala produkce oblíbených jídelních souprav, čajových servisů a váz. Zachráncem firmy se ukázal být zeť jednoho z bratří Kasseckerů, Heinrich Reinl, jenž byl od roku 1903 podílníkem porcelánky a po roce 1907 ředitelem společnosti. V roce 1912 se stal jediným majitelem a pod názvem Porzellanfabrik H. Reinl, Hirschen-Lubenz firmu postupně modernizoval, takže se po technické i umělecké stránce dostala mezi přední podniky v severozápadních Čechách. Barokní stavbu zámečku v severozápadní části areálu doplnily dvě patrové přístavby, byla postavena další kruhová pec a moderní tunelová pec pro výpal dekorací. Výhodou byla poloha továrny přímo u železniční trati, po níž se dopravovalo uhlí pro vytápění pecí z Duchcova a Sokolova, a kaolin převážně z Podbořan. S kvantitativním růstem výroby se rozšiřoval také sortiment, takže počátkem 20. let 20. století již nabídka firmy pokrývala prakticky veškerý dobový užitkový porcelán. Tradiční jídelní a nápojové soupravy, hrnky, džbány, vázy, popelníky a podobě doplnil figurální porcelán s náboženskou tematikou, firma plně ovládla technologii ruční malby s převážně květinovými motivy, cibulákovým dekorem, listrem, užívala také obtisky a razítka a oblíbené zdobení zlatými linkami. Mimořádný úspěch zaznamenaly bíle glazované jídelní servisy s kobaltovým podtiskem a ruční malbou, jež byly navrhované dcerou H. Reinla, Rosinou, absolventkou vídeňské umělecké školy. Pod signaturou „Jo“ se servisy již krátce po uvedení na trh staly vyhledávanými sběratelskými kusy.
20. léta minulého století byla dobou největšího rozmachu továrny, která zaměstnávala šedesát až osmdesát pracovníků, z toho téměř čtyři desítky malířů porcelánu. Díky zavedení elektrického proudu v roce 1922 a důslednému využívání technických inovací podnik prosperoval, takže mohl nabídnout nadstandardní mzdy a perspektivní zaměstnání. Někteří zaměstnanci si dokonce v okolí továrny dokázali postavit vlastní domky, neboť jejich výdělky byly nejvyšší v tomto oboru v celém Karlovarském kraji. Pod prozíravým vedením H. Reinla a později ve 30. letech za účasti jeho syna Antona Reinla porcelánka bez úhony prošla velkou hospodářskou krizí po roce 1930, mimo jiné díky velké zakázce na výrobu zmrzlinových pohárů do Francie.
V červnu roku 1945 byla rodina Reinlů zatčena a později odešla do Německa. Konfiskovaná továrna byla znárodněna a národním správce jmenován L. Vopršal, pozdější ředitel závodu. Díky jeho rozumnému přístupu byla výroba rychle obnovena, a to zejména proto, že specializovaní malíři, točíři a obsluha pecí nebyli zařazeni do nuceného odsunu. V roce 1949 se porcelánka stala součástí národního podniku Thunská továrna na porcelán se sídlem v Klášterci nad Ohří a pokračoval růst výroby. Byla přistavěna třetí kulatá pec, zázemí pro zaměstnance, kancelářská budova a vrátnice a počet zaměstnanců se zvýšil na sto padesát osob. Požár v prosinci 1954 továrnu silně poničil, v provozu zůstala pouze jediná kruhová pec a došlo k omezení výroby. Po začlenění do národního podniku Karlovarský porcelán-Stará Role v roce 1958 se produkce omezila na výrobu hrnků, ale pokračovaly přestavby a zavádění nových technologií. V roce 1966 byla tunelová pec pro výpal dekoru upravena na vytápění elektřinou, počátkem 70. let zprovozněna technologie sítotisku, v roce 1981 přibyla nová glazovací linka a modernizována výroba porcelánové hmoty. Oproti předválečné produkci se ale sortiment omezil na výrobu pouhých čtyř typů hrnků s potiskem a zlatou linkou, navíc podle dobového tisku přetrvávaly problémy s kvalitou porcelánu. Situaci výrazně nezlepšila ani velká rekonstrukce továrny v letech 1984-1985, kdy byly přestavěny všechny tři kruhové pece, ale nedošlo k větší automatizaci dosud převážně ruční výroby. Denní produkce přibližně dvanácti tisíců hrnků byla postupně doplněna o kořenky, solničky a další drobný sortiment v dobově nevkusném potisku, ovšem konkurence porcelánek v Mostě a Lokti působila podniku stále větší obtíže.
V prosince 1989 začala oprava historické budovy zámečku a krátce poté v dubnu 1990 se porcelánka stala součástí podniku Karlovarský porcelán a. s. jako závod č. 21. Plynofikace výroby v roce 1993 odstranila obtěžující kouř a téhož roku byla porcelánka začleněna do akciové společnosti Thun-Karlovarský porcelán. Modernizace odlévací linky sice umožnila rozšířit výrobní sortiment, ale konkurence levných čínských výrobců vedla ke ztrátám, ukončení výroby v roce 2005 a převedení části výroby do továren v Nové Roli a v Klášterci nad Ohří. Poté v areálu po čtyři roky fungovala výroba ostřiv a lehčeného šamotu firmy Sedlecký kaolin a. s. Božičany a v roce 2009 byl areál prodán soukromému majiteli. V současnosti je zde provozován domov pro seniory a domov se zvláštním režimem. Od roku 1964 je stará porcelánka č. p. 254 zapsána v seznamu nemovitých kulturních památek.
JaM
Zdroje:
Der politische Bezirk Luditz. Ein Beitrag zur Heimatkunde, Luditz 1884.
Historie a současnost podnikání na Lounsku, Žatecku a Podbořansku, Žehušice 2003.
Vladislava VALCHÁŘOVÁ – Lukáš BERAN – Jan ZIKMUND, Industriální topografie – Ústecký kraj, Praha 2011.
Kolektiv autorů, Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku II, Praha 2002.
Anton REINL – Walter REINL – Wolfgang REINL, Die Porzellanfabrik in Hirschen-Lubenz. Informationen für sudetendeutsche Heimatsammlungen: Archive Heimatstuben Museen. Sudetendeutsches Archiv München 31/32, 1989, s. 54–60.
Jiří SVEJKOVSKÝ – František PTICEN – Martin CYPRIAN, Bílé zlato Podbořanska, Podbořany 2021.
SOA Plzeň – AF Továrna na porcelán Jindřich Reinl, Jeleny – Lubenec, 1904-1948 (1949).
Pohled na lubeneckou porcelánku, 1930, Archiv JaM
