Lehký průmysl

Lázně Mšené

Léčivost pramenů v lesích okolo obce Mšené nedaleko Budyně nad Ohří jsou známy odedávna. Pramen vyvěrající blízko myslivny u panské bažantnice využívali v polovině 18. století místní myslivci a jeho vodu také dovážel lékař Bayer do nedaleké Budyně k léčení svých pacientů.

Založení lázní provází téměř románová příhoda. Když zde byl na inspekci ředitel statků Kinských, František Pavikovský, postihla ho pravidelná žaludeční nevolnost. Po užití mšenské vody se mu ulevilo, čímž byl dán podnět k založení lázní. Znamenitost minerálních látek obsažených v mšenských pramenech následně potvrdil český lékař, balneolog, mineralog a geolog MUDr. František Ambrož Reuss (1761-1830). Tento Lobkovický dvorní rada mimo jiné potvrdil též léčivost pramenů v Bílině a Zaječicích. 

Tehdejší majitel panství Zlonice (kam patřilo i Mšené) František Oldřich kníže Kinský (1726-1792) neměl sám odvahu lázně budovat, ale souhlasil s jejich výstavbou. Půjčil peníze Františkovi Pavikovskému, jenž lázně v roce 1796 na svůj náklad vybudoval. Lázně napájely dva hlavní léčivé prameny, jeden byl v roce 1803 na počest rakouského arcivévody Karla Ludvíka pojmenován Karlův pramen a druhý, který byl objeven zcela náhodně, dostal název Rosina studna po manželce knížete Josefa Arnošta Kinského (1751-1798, syn Františka Oldřicha) Rozálii, rozené Harrachové z Rohrau a Thannhausenu (1758-1814).

Zpočátku byla léčivá voda užívána jak k pití, tak i ke koupání v bývalé hájovně a v nově postavené velké budově, kde bydlel vrchnostenský ranhojič Jan Kašpar. Pro léčbu a ubytování lázeňských hostí byly hned v roce 1796 vybudovány dva objekty – pavilon Říp a vila Praděd. V následujícím roce byla postavena vila Slovanka. O stravování se staraly dva hostince v nájmu, přičemž povinností nájemců byla „přesná a levná obsluha“. Mimo to byly k dispozici dvě bryčky „jichž dle přání svého hosté mohou použíti k projížďce po okolí“. Architektonickým skvostem a dodnes chráněnou kulturní památkou je secesní pavilon Dvorana, postavený v roce 1905 dle návrhu českého architekta Jana Letzela (viz níže), jenž se zřejmě podílel i na návrhu vily Kyselky z roku 1907. Soubor lázeňských budov doplnila v roce 1913 vila Vítkov. (Jako poslední byl v letech 1997 až 1999 postaven ubytovací objekt Villa Blaník, který stál v místě bývalého rybníka).     

Na začátku 20. století zahájil tehdejší majitel lázní František Toman rozsáhlou rekonstrukci jejich areálu i provozu. V roce 1931 byly lázně prodány za tři miliony Kčs Svazu zemědělských pojišťoven. Po druhé světové válce byly lázně zestátněny a poté se staly součástí národního podniku lázně Teplice. K ubytování byla též adaptována bývalá administrativní budova cukrovaru v ulici Na Pankráci pod názvem Dukla (dnes zde sídlí obecní úřad Mšené – Lázně).

V novodobých porevolučních událostech byly tehdejší Lázně Mšené předmětem kuponové privatizace. Po roce 1992 vznikla samostatná akciová společnost Lázně Mšené a po roce 2008 se díky velkým investicím místní lázně opět staly vyhledávanými. V Lázních Mšené se dnes léčí hlavně nemoci pohybového ústrojí s využitím přírodního léčebného zdroje vyhlášené místní Lázeňské Slatiny. Mezi další oblíbené procedury patří zábaly, mnoho druhů masáží a perličkových i přísadových koupelí, parafinové zábaly, elektroléčba, cvičení v bazénu atd. Vlastní pramenitá voda se dnes jímá v blízkosti lázeňské aleje a užívá se k vodoléčebným procedurám, především koupelím. K pitným procedurám však již není užívána. V dnešní době mají kapacitu přes dvě stě padesát lůžek.  

Na tomto místě je třeba zmínit osobnost českého architekta Jana Letzela podle jehož návrhu vznikla lázeňská Dvorana. Jan Letzel se narodil 9. dubna 1880 v Náchodě do rodiny hoteliéra Jana Letzela a jeho manželky Valburgy. Na studiích architektury patřil k nadaným a oblíbeným žákům Jana Kotěry. Jeho snem bylo působit a tvořit v cizině a více než rok působil v Egyptě. Osudové pro něj však bylo Japonsko, kde strávil třináct let a později se sem pravidelně vracel. V Japonsku působil nejprve jako asistent německé firmy E. de Lalande, později se stal společníkem této firmy. Po rozvázání pracovního poměru se spojil se známým českým inženýrem K. J. Horou – tak vznikla firma Letzel a Hora, Architecture and Engineering Office
. Letzelovy práce v Japonsku byly opravdu velkolepé. Vyzdobil slavnostní síň německého císařství v Tokiu, projektoval kláštery Sacré coeur a Stella matutina, jezuitskou univerzitu, budovy Ústředního svazu japonských lékařů, obchodní muzeum v Osace, hotely a mnoho jiných. Jeho dílem byl i pavilon průmyslové výstavy v Hirošimě, který jako jediná stavba v centru města přečkal výbuch atomové bomby v srpnu 1945. Dnes tento pavilon slouží jako Muzeum míru a Bombe Dome. Architekt Jan Letzel se po celou dobu své činnosti v Japonsku snažil stavět budovy takovým systémem, který by odolával co nejvíce zemětřesení.Letzel však nebyl pouze stavitelem, ale i výtvarníkem. Malířstvím a modelováním se zabýval hlavně v období první světové války, kdy musel přerušit svou architektonickou činnost. Ačkoliv žil v Japonsku, zůstal vždy Čechem a krátce po vzniku ČSR působil v Tokiu jako první (neplacený) obchodní atašé československého vyslanectví. Jan Letzel zemřel dne 26. prosince 1925 v Praze a byl pochován v Náchodě.

IČ

Zdroje:

www.msene.cz [citováno 2019-12-5].

www.archiweb.cz [citováno 2019-12-5].

http://litomerice-leitmeritz.net [citováno 2019-12-5].

Lázeňská Dvorana, po roce 1905, (Miroslav MORAVEC, Mšené – lázně a okolí na starých pohlednicích, Hostivice 2001.)

Lázeňské budovy, 1910, (Miroslav MORAVEC, Mšené – lázně a okolí na starých pohlednicích, Hostivice 2001.)

Štít na lázeňské Dvoraně, vystavěna 1905, (https_litomerice-leitmeritz.net_stavby_karta_nazev_10-lazensky-dum-dvorana, foto Jan Hanzlík)