Keramička Podbořany
Výstavba keramické továrny v blízkosti železniční stanice v Podbořanech začala v letech 1894-1895, kdy se českobudějovická firma L & C Hardtmuth rozhodla přemístit výrobu keramického zboží blíže ke zdrojům kvalitních surovin. Majitelem a ředitelem rodinné společnosti Hardtmuth byl v této době Franz Edler von Hardtmuth a spolumajitelkami byly starší sestry Mathilda Hardtmuth hraběnka Lamezan-Salins a Maria-Irma Hardtmuth baronka Herring-Frankensdorff. Původně vídeňská firma založená v roce 1790 ale na Podbořansku působila již mnohem dříve. Pravděpodobně od roku 1825 prováděla průzkum a drobnou těžbu kaolinu přímo v Podbořanech v prostoru Bílého kopce a suroviny pro výrobu keramiky vyhledávala i v širším okolí. Objevené zásoby pak firma Hardtmuth začala dobývat u Liběšovic, Buškovic a Hluban.
Kompletní převedení keramické výroby do nového a rozsáhlého areálu v Podbořanech bylo dokončeno v roce 1898. Továrna byla rozvržena do dvou podélných paralelních budov s osmi kulatými pecemi, mezi nimiž stála směrem k nádraží správní budova a dále příčné spojovací objekty a kotelna. V továrně se vyráběly glazované obkladačky, vany, krby, krbová kamna a sporáky. V nabídce firmy byly jak originály kachlových kamen, na kterých se podíleli i významní umělci, tak přesné kopie historických kamen. Na světové výstavě v Paříži v roce 1900 získala firma za svoje výrobky velkou cenu a od roku 1901 vlastnila titul dvorního dodavatele císařského dvora.
V roce 1910 získali podbořanskou továrnu podnikatelé Phillip Berger a Leo Brüll, kteří podnik převedli v roce 1912 nejprve na společnost s ručením omezeným a 15. června 1915 se firma na základě rozhodnutí společníků přeměnila na akciovou společnost s oficiálním názvem Ofen-und Tonwarenfabrik vormals L. & C. Hardtmuth, Aktiengesellschaft se sídlem ve Vídni. Její kapitál byl rozdělen do 6 050 akcií po 400 korunách.
Největší rozmach továrna zaznamenala v letech 1911-1913, kdy byla výroba stále zaměřena především na produkci kachlových kamen, krbů a sporáků a keramické obklady. Podbořanské kachle byly charakteristické výše páleným jemnozrnným bílým střepem a velmi kvalitními soudržnými glazurami bez jemných vlasových trhlinek. Glazury byly různých barev, typickou a mezi zákazníky oblíbenou byla bílá glazura s vysokým leskem. Kachle kuchyňských kamen a obklady byly zdobené keramickými obtisky, složitější dekory se malovaly ručně, používalo se i zlacení a také se vyráběly malé glazované repliky kamen, které pro lepší představu zákazníka sloužily jako učební pomůcky nebo reklamní předměty. Výrobky firma vyvážela do celého mocnářství, kde ve všech hlavních městech měla svoje sklady. Zboží se vyváželo také do Itálie, Turecka, Egypta nebo Ruska. Továrna byla rozšířena a byly vybudovány další kulaté pece vytápěné uhlím. Počet zaměstnaných dělníků stoupl na dvě stě osmdesát, přičemž zaměstnanců ve vyšších službách bylo kolem pětadvaceti, speciálních kamnářů až šedesát.
Zkušeným kamnářem, zručným modelářem a výraznou osobností, která se zapsala do historie města Podbořan, byl Václav Fürst. V roce 1912 byl majiteli továrny Hardtmuth povolán z Vídně do Podbořan, aby zde vedl výrobu slohových a přenosných kachlových kamen. Jako dílovedoucí zde pak pracoval až do své smrti v roce 1940. Kromě vedení výroby kachlových kamen se věnoval výrobě ozdobné a užitkové keramiky, a to jak ve svých dílnách, tak i v samotné továrně. Jeho keramické výrobky byly charakteristické hojným použitím barevných glazur a bohatým zdobením ornamentálními, rostlinnými a zvířecími motivy. Rukopis Václava Fürsta byl jedinečný a dodnes lze spatřit jeho práci například na domě č. p. 467 v Husově ulici v Podbořanech, kde je do fasády zasazen keramický reliéf s lékařskou symbolikou, vyrobený pro původního majitele – veterináře. Dílo Fürstovo se objevuje i na náhrobcích na hřbitově v Hlubanech a v Buškovicích. Pro město Podbořany zhotovil dva pomníky, v roce 1928 to byl reliéf V. I. Lenina a v roce 1933 vytvořil sochu T. G. Masaryka. Zajímavé bylo, že reliéfní deska s Leninovým vyobrazením byla vytvořena na podnět německých sociálních demokratů, dělníků z keramičky a původně byla umístěna v areálu podniku.
Během první světové války byla výroba v továrně téměř zastavena. Pracovalo tady jen asi pětadvacet dělníků a tři úředníci, kteří udržovali drobnou kamnářskou výrobu. V roce 1919 bylo sídlo společnosti převedeno z Vídně do Prahy a společnost se stala členem kartelu na výrobu kachlů a obkládaček pod hlavičkou Keramika spol. s.r.o. Po počáteční krizi způsobené nedostatkem uhlí se začala podbořanská továrna pozvolna rozrůstat. V letech 1926-1930 se počet zaměstnanců dostal na předválečnou úroveň a továrna se stala jedním z největších výrobců kamnářského zboží v Čechách. Společnost měla své prodejny v Praze, Vídni, Budapešti, Lvově a dalších městech. Kromě výroby kachlových kamen továrna produkovala keramické zdobené nebo barevně glazované obklady a obrubky do kuchyňských koutů a koupelen a v menší míře také užitkovou a uměleckou keramiku.
Od roku 1930 ale obraty neustále klesaly, společnost se zadlužovala a v květnu 1935 musela být část výroby zastavena. Neustálé prohlubování dluhu vedlo nejprve ke snížení základního kapitálu a později i k prodeji strojního vybavení. Koncem roku 1936 byla nad závodem zavedena nucená správa. Většinu akcií získal Spořitelní a záložní spolek v Podbořanech. Po mimosoudním vyrovnání v roce 1937 bylo opět započato s výrobou a společnost nesla název Továrna na kamna a šamotové zboží dříve L. & C. Hardtmuth akciová společnost v Podbořanech. Po okupaci pohraničí vystoupila společnost z kartelu a výroba se zaměřila především na přenosná kamna. Během okupace dodávala továrna přenosná kachlová kamna zejména na německé území poškozené bombardováním a také vojenským útvarům v Norsku. V roce 1944 v podbořanské keramičce pracovalo pět set dvacet tři zaměstnanců, z nichž někteří byli cizinci, převážně italští váleční zajatci.
9. května 1945 byla továrna zajištěna Revolučním národním výborem a národním správcem byl na krátkou dobu jmenován Václav Urban. Po jeho úmrtí se správcem stal Ing. František Nutz z Rakovníka. Budovy továrny byly po leteckém náletu 19. dubna 1945 ve špatném stavu a probíhaly odklizovací práce.
Pod národní správou byl podnik do června 1946 a poté byl převeden do národního podniku Rakovnické keramické závody se sídlem v Rakovníku, kde bylo pod zkratkou Rako započato s novou výrobou kachlů, přenosných kamen a také umělecké a ozdobné keramiky. V roce 1949 zde pracovalo tři sta sedmdesát čtyři dělníků a dvacet šest techniků a úředníků. Začala se budovat nová hala na výrobu obkladaček, přípravna hmot a lisovna a došlo také na opravy komor tunelové pece.
V roce 1951 byla nově postavená budova postupně vybavována strojním zařízením. Kromě výroby obkladaček a kachlů se nadále vyráběla přenosná kamna, šamot a keramika pro chemické závody. Umělecká výroba byla přesunuta do Bechyně, pece byly přestavěny na plyn v roce 1952 a kompletní modernizace závodu byla dokončena v roce 1953. V této době v továrně pracovalo dvě stě osmdesát dělníků a pětatřicet mistrů techniků a úředníků. Výroba byla zaměřena na obkladačky, dlaždice a přenosná kamna a roční produkce obkladaček se pohybovala kolem 460 000 m2.
Od 1. ledna 1954 byl podbořanský závod zařazen do národního podniku Západočeských keramických závodů Horní Bříza a pod značkou ZKZ HOB Podbořany se začal specializovat výhradně na výrobu pórovinových obkladaček. Výroba kachlů a kamen byla zcela zastavena v roce 1955. Továrna se ale potýkala s nedostatkem uhlí, elektřiny a také kaolinu, a tak od roku 1958 probíhala rekonstrukce s cílem vytvořit moderní podnik na výrobu obkladaček pro export, která trvala až do roku 1962. Bylo zakoupeno nové strojní vybavení pro konstrukci přímých výrobních linek a moderní technologií byly vybaveny i pomocné provozy. V roce 1966 byla instalována italská elektrická pec SITI a v roce 1967 tři nové lisy Welko. Závod se stále potýkal s nepravidelnými dodávkami uhlí, plynu i keramických surovin. Přes všechny problémy se továrna postupně zařadila mezi tři největší výrobce obkladaček v Československu a pro město Podbořany to byl hlavní průmyslový podnik, který zaměstnával čtyři sta padesát až šest set lidí s výrobou 1,8 milionu m2 obkladaček ročně.
Převážná část produkce byla určena na export do mnoha zemí světa, například do Saudské Arábie, Senegalu, Kuvajtu, Sýrie, Jemenu, Libanonu, Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Jugoslávie, SRN nebo Velké Británie. Hlavním výrobním sortimentem byly bíle glazované nebo celobarevné obkladačky formátu 15x15 cm, ale vyráběly se i mramorované vzory a obkladačky dekorované sítotiskem. Na zakázku se vyráběly speciální malé série.
V roce 1987 probíhala v závodě řada provozních zkoušek na výrobu obkladaček formátu 20x15 cm, přičemž do kolekce výrobního sortimentu bylo zařazeno i patnáct nových druhů obkladaček, například reliéfní sítotisk NORA v pěti barvách a reliéfní vzor ERIKA v barvách hnědé, zelené, růžové a modré.
V 90. letech přinesla změna hospodářsko-politických podmínek přeměnu národního podniku na akciovou společnost Keramika Horní Bříza a. s. Podnik prošel kuponovou privatizací a po jejím ukončení se většinovými akcionáři staly privatizační fondy, které jej řídily až do roku 1998. V roce 1992 byla zahájena další rozsáhlá modernizace a začalo se se stavbou zcela nové výrobní části pro výrobu obkladaček jednožárovým způsobem. V letech 1993-1994 byla postavena nová přípravna hmot, sušárna, pec a instalována automatická glazovací linka. Technologie jednožárové výroby obkladaček umožnila postupně rozvíjet nový výrobní program zaměřený na větší produkci zdobených obkladaček různých rozměrů. Například v roce 1995 byla zahájena sériová výroba obkladů rozměrů 20x20 cm, 20x25 cm a 20x30 cm. Modernizace továrny byla dokončena v roce 1996 a o rok později došlo k zahájení výroby glazované dlažby formátu 20x20 cm a 33x33 cm. Podnik, jenž zřídil vlastní prodejny v Podbořanech, Lounech, Mostě a Týně nad Vltavou, díky zavedení nové technologie dekorace dlažby pomocí tzv. rotocolorů vyráběl až šestnáct různých vzorů. Továrna tak dosáhla uceleného výrobního programu obkladů koupelen a sociálních zařízení. Celková produkce činila 2,8 milionu m2 s počtem pracovníků sto osmdesát.
V roce 1999 jednotlivé privatizační fondy prodaly své akcie Keramiky Horní Bříza a.s. novému, současnému vlastníkovi – rakouské skupině LASSELSBERGER. Plzeňská pobočka Lasselsberger s.r.o., pod kterou kromě závodu v Podbořanech patří bývalé keramičky Lubná u Rakovníka, Chlumčany, Horní Bříza a Borovany, je jediným výrobcem keramických obkladů a dlažeb značky RAKO v ČR a zároveň se řadí k největším evropským výrobcům obkladových materiálů.
JS
Zdroje:
Vladislava VALCHÁŘOVÁ – Lukáš BERAN – Jan ZIKMUND, Industriální topografie – Ústecký kraj, Praha 2011.
Milan KONEČNÝ, Česká keramika: rukověť keramického průmyslu v Čechách 1748-1948, Praha 2003.
Pamětní kniha Města Podbořany.
Jitka POKORNÁ, Hardtmuth: Co má topení společného s tužkami? Kolem kamen. Dvory nad Lužnicí: Spolek na obnovu tradičních řemesel, 2018, (21).
Karla POKORNÁ, Život a dílo vynikajícího keramika Václava Fürsta. Příbram: Podbrdsko. Sborník Státního okresního archivu v Příbrami, 2014.
Erhard SCHMIDT, Die Ofen-und Tonwarenfabrik L & C Hardtmuth. Heimatstube Podersam-Jechnitz, Kronach, F.490.
Jan SMETANA, Podbořany, dějiny města a okolních obcí, Podbořany 2001.
Jiří SVEJKOVSKÝ - František PTICEN - Martin CYPRIAN, Bílé zlato Podbořanska, Podbořany 2020.
Věstník Muzea cenných papírů. Praha: MCP Praha, 2015, VIII (11).
Keramická továrna L. & C. Hardtmuth v Podbořanech na pohlednici, 1911, Soukromý archiv
Ofen-und Tonwarenfabrik Podersam na dobové pohlednici, počátek 30. let 20. století, Archiv Heimatstube Podersam-Jechnitz in Kronach
Úvodní strana nabídkového katalogu C. a k. dvorní dodavatelé L. & C. Hardtmuth, tovární sklad pro Čechy, Moravu a Slezsko, 1905, Archiv západočeského muzea v Plzni
