Cukrovar Postoloprty
Podnikavý Jan Adolf II. ze Schwarzenberka usiloval po zrušení poddanství v roce 1848 o intenzifikaci a modernizaci hospodaření, což pro řepařskou oblast schwarzenberského Lounska a Lovosicka přineslo mimo jiné rychlou industrializaci perspektivního odvětví zpracování cukrové řepy. V 50. letech 19. století byly proto krátce po sobě uvedeny do provozu tři schwarzenberské cukrovary Postoloprty (1853), Sulejovice (1855) a Chlumčany u Loun (1857), které těžily z centrální polohy uprostřed rozsáhlé řepařské oblasti. Investice do cukrovarnických provozů byla komplexní – kromě samotného provozu bylo nutné řešit napojení na silniční a později železniční síť, dostatek uhlí a zásobení vodou. Proto byl provoz vystavěn mimo Postoloprty v poloze Celnice u nového inundačního mostu přes Ohři, dokončeného zároveň s cukrovarem v roce 1853.
Surovina pro výrobu cukru pocházela od počátku ze dvou třetin z režijního hospodaření schwarzenberských velkostatků Postoloprty, Cítoliby a Mšec s více než padesáti vesnicemi, zbylou část dodávali malopěstitelé v blízkém okolí. V první kampani v roce 1853 bylo zpracováno 4 900 tun řepy a produkce rychle stoupala, takže v roce 1899 to bylo již 75 500 tun. Tím se postoloprtský cukrovar pod názvem Fürstlich Schwarzenberg´sche Zuckerfabrik in Postelberg zařadil na šesté místo v celých Čechách v množství zpracované řepy. Lounský politický okres ve druhé polovině 19. století patřil mezi největší producenty řepy, čemuž odpovídalo i množství konkurenčních firem – v nedalekých Lounech vznikly dokonce dva cukrovary, které postoloprtský svým výkonem dohromady převyšovaly více než dvojnásobně. Až do roku 1878 podnik vyráběl bílý rafinovaný cukr, poté se soustředil na surový cukr. Tvrdá konkurence byla podnětem pro opakované modernizace podniku, umožněné trvalou rentabilitou výroby, naopak menší cukrovar v Chlumčanech byl v roce 1891 uzavřen. Velkou přestavbou prošel postoloprtský cukrovar v letech 1890-1891, při níž zde byla poprvé v rakouské monarchii postavena sušárna řízků systému Büttner-Meyer.
Podle popisu z roku 1898 cukrovar disponoval vlečkou s vlastní lokomotivou a skladovacími prostory pro 8 000 tun řepy a jeho zpracovatelská kapacita obnášela cca 1 000 tun řepy za den. Uhlí z vlastních dolů u Postoloprt (Vrbka) bylo do podniku přepravováno téměř čtyři kilometry dlouhou nákladní lanovkou, která zpátky vyvážela popel. Vodu z řeky Ohře zajišťovala vlastní vodárna. Během kampaně cukrovar zaměstnával téměř šest set pracovníků, z nichž polovinu tvořili přespolní dělníci. Pro ně byl postaven severovýchodně od cukrovaru dvoupatrový obytný dům s elektrickým osvětlením, teplovodním vytápěním a ošetřovnou. V rámci péče o zaměstnance byl pobyt v tomto podnikovém domě zdarma, což přitahovalo zájemce o práci ze širokého okolí. Pěstování cukrové řepy mělo pro region Postoloprtska pozitivní dopady (intenzifikace a industrializace zemědělské výroby, hnojiva, rozšíření chovu dobytka), ale zároveň jej činilo zranitelným v případě neúrody. V roce 1906 cukrovar zaměstnával pět set čtyřicet pět pracovníků a užíval parní stroje o celkovém výkonu 812 koňských sil.
Po pozemkové reformě cukrovar v roce 1924 odkoupila akciová společnost Ústecká rafinerie cukru, která pokračovala v postupné modernizaci areálu a zvýšila zpracovatelskou kapacitu na 1 200 tun řepy za den. Surový cukr byl odesílán k rafinaci do Ústí nad Labem i do zahraničí. Po roce 1938 připadl do Říše a stal se majetkem společnosti Sudetenländische ZuckerAktiengesellschaft in Brüx, po znárodnění byl začleněn do koncernu Lounské cukrovary, národní podnik, a od roku 1960 byl součástí národního podniku Ústecké cukrovary. Poslední kampaň proběhla v roce 1990 a v roce 2001 došlo k demolici větší části areálu.
JaM
Zdroje:
Český kompas 1906, informační kniha o peněžních ústavech, pojišťovnách, dopravních a průmyslových podnicích, družstvech živnostenských a zemědělských v zemích českých, ročník první, Praha 1906.
Die Gross-Industrie Oesterreichs, Wien 1898.
František DUDEK, Vývoj cukrovarnického průmyslu v českých zemích do roku 1872, Praha 1979.
Benjamin FRAGNER - Jan ZIKMUND, Co jsme si zbořili: bilance mizející průmyslové éry - deset let, Praha 2009.
Vladislava VALCHÁŘOVÁ – Lukáš BERAN – Jan ZIKMUND, Industriální topografie – Ústecký kraj, Praha 2011.
Hynek STŘÍTESKÝ (ed.), Prameny a studie: cukrovarnictví, cukrovary a cukrovarníci. Fenomén českého hospodářství v 19. a 20. století, Praha 2011.
Oldřich ŘÍHA - Josef HAUBELT, Počátky českého cukrovarnictví: monografická studie o dějinách cukrovarnického průmyslu v českých zemích do roku 1850, Praha 1976.
Zprávy Zemského statistického úřadu království Českého, Praha 1899.
Cukrovarský areál, počátek 20. století, Archiv JaM
