Lehký průmysl

Augustin Liebisch´s Söhne - Leopoldka u Šluknova - Stuhařství 

Původ firmy se vztahuje k osobnosti Augustina Liebische staršího, který měl tkát stuhy a obchodovat s nimi již v prvních desetiletích 19. století. Je možné se setkat s několika letopočty, ve kterých firma vznikla, přičemž nejčastěji uváděnými byly roky 1803, 1805 či 1818. Tři z Liebischových synů později dovedli podnik k nebývalému rozkvětu. V čele firmy zapsané v obchodním rejstříku pod jménem Augustin Liebisch´s Söhne stál Augustin Liebisch mladší a za společníky měl své dva bratry, Leopolda a Eduarda.   

První specializovaná výrobní budova (č. p. 6) byla postavena na pozemcích staršího hospodářského dvora v roce 1850, ve stejném roce získala firma také zemské tovární privilegium. Během 50. let 19. století k hlavní budově přibyly další tři přístavby – nové křídlo v roce 1854 a o čtyři roky později další výrobní prostory a nová budova pro barvírnu a bělírnu.

V hlavní budově byly dva velké pracovní prostory osazené mechanickými tkalcovskými stavy, kancelář, pracovní a balicí místnosti, sklady pro surovou, bělenou a barvenou bavlněnou přízi a přízi z ovčí vlny, ale také pro hotové zboží a nechyběl ani byt Augustina Liebische mladšího. Ve dvou bočních hospodářských budovách byla barvírna, bělidlo se šesti kotli, sklad barevného zboží, stáje a kůlny. V horních patrech se nalézaly dva velké sály s mechanickými i ručními stuhařskými stavy, které sestrojili bratři majitele továrny Josef Liebisch ve Vídni (Schottenfeld, Kirchgasse, č. 164) a Johann Watzelt v Mikulášovicích. Prostory pod střechami sloužily jako sušárny na bílé a barvené bavlněné i lněné příze a rovněž na lněné a bavlněné stuhy. V zadní budově, ozdobené válcovými vížkami, byla stříhárna, místnost s mandlem a dva prostory na výrobu sametových stuh. V přízemí se nacházela truhlářská a soustružnická dílna a stroj na navíjení příze.

V tomto období se firma zbývala tkaním široké škály bavlněných, vlněných, sametových a polohedvábných stuh. Do výrobního portfolia patřily také bavlněné a vlněné šle. V provozu bylo šestnáct žakárových tkalcovských stavů, osmdesát šest mechanických mlýnů a ručních stavů, sedm strojů na výrobu lemů a krajek, dva stroje na zakrucování příze, dva stroje na navíjení příze, čtyři hnací stroje a pět stříhacích strojů. Provoz fabriky zaměstnával dva úředníky, jednoho strojníka, jednoho kresliče, jednoho obchodního cestujícího, jednoho faktora, jednoho vazače, čtyři baliče, čtyři barvíře a běliče, jednoho obrubovače, dva soukeníky, šest střihačů, sedm potahovačů, deset navíječů, padesát pohaněčů a sto dva tkalců stuh, z nichž bylo stále ještě dvacet tzv. domácích tkalců, kteří nepracovali přímo v továrně. Celkem tedy na přelomu 50. a 60. let 19. století ve firmě Augustin Liebisch´s Söhne pracovalo sto devadesát tři osob.

Pro obchod do všech zemí habsburské monarchie využívala firma vlastní pobočku ve Vídni a menší pobočku provozovala také v Brně se sídlem na Zelném trhu.

V roce 1870 byla postavena nová mechanická tkalcovna na dnešní Brtnické ulici č. p. 127 ve Velkém Šenově. Od roku 1895 již měla firma nového majitele. Rudolf Hossner pod zavedenou značkou Augustin Liebisch’s Söhne vyráběl bavlněné i hedvábné stuhy, lemovky k prádlu, poutka a etikety pro prádlo. Podnik nepřežil následky hospodářské krize a v roce 1930 zanikl.

JR

Zdroje:

Anton ANSCHIRINGER, Album der Industrie des Reichenberger Handelskammer– Bezirks, Reichenberg 1858, s.77-79.

Jan NĚMEC, Obrázky z průmyslových dějin Šluknovska, Rumburk 2011.

David SKLENÁŘ, Historie a současnost stuhařských firem ve Šluknovském výběžku, 2013, s. 23-24.

Grafika vytištěná u Franze Strobacha ve Velkém Šenově pro knihu „Heimatskunde des politischen Bezirkes Schluckenau“ od Josefa Fiedlera zachycuje továrnu v jejím plném rozkvětu

Pohled na původní podobu firmy, 50. léta 19. století, (A. Anschiringen, Album der Industrie des Reichenberger Handelskammerbezirks, II. Band, 1. Lieferung, Reichenberg 1859.)