Lehký průmysl

Koželužna Vincenc Heller a synové 

Otec nejvýznamnějšího majitele, koželuh Vincenc Heller, přišel do Štětí okolo roku 1850 z nedalekých Kostomlat. Ve městě začal skromně podnikat v domě č. p. 115 a prosperoval tak dobře, že svoje podnikání na zpracování kůží mohl stále rozšiřovat. Velkou aktivitu po jeho smrti prokazovali také jeho synové i dcery a na otcovu práci pak kontinuálně navázal právě jeden z jeho synů, lokálně významný německo-židovský podnikatel Rudolf Heller. Tento muž v roce 1920 ve vedlejším domě č. p. 113 založil firmu Rudolf Heller a syn a vystavěl zde novou šedesátimetrovou výrobní budovu. Přilehlý areál, tedy domy č. p. 115, 116 a 117, sloužil nejen k výrobě usní, ale také k ubytování zaměstnanců. Samotná židovsko-německá rodina Hellerů pak bydlela v č. p. 115, přičemž tento dům byl původně součástí areálu, v dnešní době je od něho však oddělen silnicí. Ve dvoře areálu se pak původně nacházela samostatná kotelna s vysokým komínem, studna a také koželužské nádrže. Vlastní výrobní objekt koželužny č. p. 113 byl progresivní, dvoutraktový, třípodlažní, podsklepený dům konstruovaný jako železobetonový monolitický skelet s východně připojenou schodišťovou věží. Jednalo se o technologii, která byla po první světové válce módní a hojně využívaná, avšak na periferii, jakou Štětí bezesporu bylo, se jednalo o technologii přímo průkopnickou. V každém z pater pak byla hala dlouhá šedesát metrů, kde byla prováděna většina práce, a právě zde se zpracovávaly a zavěšovaly dobytčí kůže.

Továrna prosperovala až do doby německé okupace, poté už svému původnímu určení nesloužila. Před německou okupací se část rodiny stačila před Hitlerem zachránit emigrací, ti šťastnější uprchli do Nizozemí, avšak část skončila kvůli svému židovskému původu v koncentračním táboře. Továrna byla v této době také značně poničena. Asi největší ztráty utrpěla až těsně před koncem války, a to v dubnu 1945, kdy při náletu spojeneckých letadel na nedalekou hněvickou rafinerii benzínu spadlo několik bomb také do Labe před koželužnou a tlaková vlna rozbila všechna okna nejen v koželužně, ale také ve všech blízkých domech a roztrhala i část zdiva.

Po skončení války se pak národním správcem koželužny stal pan Horáček, jeden z Čechů, kteří ve městě přežili německou okupaci, a v továrně se začalo pracovat pod národní správou. Tento stav však netrval příliš dlouho, znárodněný podnik vůbec neprosperoval a výroba zde tedy skončila v roce 1949. V roce 1950 získal podnik nový vlastník, a to právě založené Papírny Štětí, které si objekt v roce 1953 přestavily na dům s dvaceti bytovými jednotkami, které byly situovány do druhého a třetího nadzemního podlaží. Tyto jednotky byly primárně určeny pro nábor kvalifikovaných pracovníků do nově vznikající papírny. Přízemní podlaží pak bylo upraveno na kanceláře oddělení investiční výstavby této papírny. Suterénní železobetonové nádrže na tříslo byly zabetonovány jako nepotřebné. Po přemístění kanceláří do nového areálu papírny byly kanceláře upraveny na ubytovací pokoje a jako takové sloužily až do roku 1998. V tomto roce pak dům získal nového vlastníka, stala se jím firma TEREK s. r. o., která již toho roku zahájila rozsáhlou rekonstrukci a modernizaci celého bytového fondu a také jeho okolí.

JiM

Zdroje:

Oldřich DOSKOČIL, Historie a současnost podnikání na Litoměřicku, Roudnicku, a Lovosicku, Žehušice 2009.

Miloš BÍLEK, Štětsko: historie a současnost, Štětí 2010.

Karel PAUKRATZ, Kronika města Štětí, Díl I. 1945-1978, s. 11.

Pohled na Štětí (v popředí jirchárna, za ní cukrovar a vpravo vzadu koželužna), 1. polovina 20. století, Archiv občanské iniciativy RETRO ŠTĚTÍ

Pohled na štětskou koželužnu, 1. polovina 20. století, Archiv občanské iniciativy RETRO ŠTĚTÍ