Pivovar v Terezíně
Pivovar v Terezíně byl vystavěn roku 1787 vojenským velitelstvím a už tehdy byla stanovena podmínka, že až se ze zisku zaplatí náklady na jeho stavbu, které činily částku 73 945 zlatých, bude pivovar předán obci. Vojsko nevedlo podnik ve své režii, jeho provoz zajišťovaly nájemci a vyrábět pivo v terezínském pivovaru bylo na svou dobu poměrně komplikované, neboť nájemní smlouva obsahovala padesát různých podmínek, které musel nájemce, chtěl-li pivovar provozovat, dodržovat. Mezi jinými to byla například povinnost ročně dodávat starostovi dvanáct sudů piva, dalším radním, obecnímu účetnímu, výběrčímu daní a policejnímu komisaři po šesti sudech a děkanovi sudy tři. Obci byl pivovar předán roku 1830 a i v tomto vlastnictví byl podnik spíše pronajímán. Významný byl pro závod rok 1834, kdy se začaly pronajímat četné terezínské kantýny (dříve byl provoz napojený na erár a na správu města) a pivovar tak ztratil jistou část svých odbytišť.
Pivovar měl ve druhé polovině 19. století v pronájmu například Johan Tesař, uznávaný sládek a spolu se svým bratrem zakladatel sládkovského rodu Tesařů, který působil v Berlíně, Moskvě či v Pešti. Později byl nájemcem terezínský obchodník František Spalek, a to mezi léty 1882-1886. K rekonstrukci pivovaru došlo roku 1891, kdy byl předělán z ručního na parní pohon a byl vybaven varnou s varem 50 hl. Na této rekonstrukci se podílela firma J. V. Machovský. V této době (1886-1901) měl pivovar v nájmu Samuel Jellinek (někdy též Jelínek), jenž podnik reprezentoval na Mezinárodní výstavě ve Vídni roku 1894, kde návštěvníkům nabízel 10° a 15° pivo. O tom, že hostům chutnalo, mohla svědčit stříbrná medaile, kterou obdržel. Dále se Jellinek se svým produktem vypravil na Severočeskou průmyslovou a obchodní výstavu v Teplicích roku 1895. Po Jellinkově smrti převzali nájem jeho dědicové, obchodník Josef Jellinek a sládek Georg Jellinek, kteří pronájem pivovaru drželi až do roku 1917 a byli patrně posledními nájemci. Konec pronájmů podniku byl spjat se vznikem republiky, kdy se vedení města rozhodlo vest závod ve vlastní režii. Pokud se vrátíme do doby, v níž byl pivovar v nájmu rodiny Jellinků, je třeba říci, že jejich postavení bylo složité. Terezín ležel v podstatě na jazykové hranici, kde byl velice živý česko-německý antagonismus a Jellinkovi se tak jako židé stali cílem nejednoho nacionálního a antisemitského útoku. Češi byli místním tiskem vybízeni, aby Jellinkovo pivo nekupovali a chmelovina, která byla v závodu uvařena byla nazývána židovinou.
Svého času v terezínském pivovaru pracoval také Antonín Jaroch, a to na postu podstaršího. Když tento pivovarník, jenž byl v poválečné republice nejstarším sládkem, na počátku roku 1946 zemřel, byl mu věnován článek v časopise Kvas. Stejně jako u řady jiných menších podniků platilo i pro ten terezínský, že doba největších úspěchů pro něj byla na přelomu 19. a 20. století. V té době se pivovar držel mezi 20 000-30 000 hl. V období první republiky byla terezínská městská reprezentace, která pivovar provozovala, personálně svázána s akcijním pivovarem v sousedních Bohušovicích nad Ohří a lze předpokládat, že to byl jeden z důvodů, proč podnik v tomto období nepracoval ani na třetinu své kapacity a skomíral. Skomírající hvězda postupně pohasínala a pomyslnou předposlední kapkou bylo úmrtí sládka pivovaru, Rudolfa Zechnera, v únoru 1941. Jeho tělo bylo následně přeneseno do sousedního státu – do Litoměřic, kde byl pochován do rodinné hrobky.
Terezínský pivovar byl společně s celým městem výnosem zastupujícího říšského protektora ode dne 31. května 1942 uzavřen všem obyvatelům nežidovského původu a během roku 1942 byl přebudován na dezinfekční stanici sloužící pro celé nově vzniklé ghetto.
JG
Zdroje:
Josef KULHÁNEK, Vzpomínky na starý Terezín – doplněk ku městské kronice, Terezín bez datace.
Der Böhmische Bierbrauer (1893–1917).
Gambrinus (1886–1901).
Terezínský pivovar, 2012, Archiv JG
Terezínský pivovar, zima 2012, Archiv JG
