Lehký průmysl

J. Kunert & Söhne – ELITE, sdružené továrny punčoch, národní podnik, Varnsdorf  

J. Kunert & Söhne 

Na úplném začátku jedné z nejznámějších varnsdorfských firem stála žena. Marie Kunertová, rozená Wormová (1873-1950) zakoupila v roce 1905 ruční pletací stávek, na kterém začala vyrábět punčochy, ponožky, šály, a dokonce i kravaty. Svoji dílnu měla v přístavku za domem v dnešní Klostermannově ulici č. p. 1342, v němž spolu s manželem a dětmi také bydlela. O dva roky později si Marie Kunertová zaregistrovala živnost na okresním hejtmanství ve Varnsdorfu. Dílnu se dvěma stávky po ní měla převzít její dcera Marie (1896-1970?), která se vyučila pletařkou na Státní odborné škole pletařské v Krásné Lípě. K předávání dílny docházelo postupně, matka se z ní zcela stáhla v roce 1918 a Marie Kunertová mladší provozovala pod svým jménem živnost ještě v roce 1920.

Manžel Marie Kunertové starší, Julius Kunert (1871-1950), provozoval ve Varnsdorfu od roku 1895 truhlárnu, kterou ale mezi lety 1920-1923 prodal a s nabytým kapitálem převzal roku 1921 od dcery pletařskou dílnu. I nadále se jednalo o malý rodinný podnik, v němž se pletlo na ručních stávcích. Již tehdy se ale zapojil také starší syn Heinrich (1899-1982), který vystudoval též Státní odbornou školu pletařskou v Krásné Lípě, kde se seznámil s nejnovějšími trendy v pletařském průmyslu a doslova se nadchl pro kotonové stroje, jejichž koupi neustále prosazoval, což se mu nakonec i přes otcův odpor podařilo.

V dubnu roku 1924 založil Julius Kunert společnou firmu s Heinrichem Bayerem, která byla zapsána do obchodního rejstříku u Krajského soudu v České Lípě dne 26. dubna 1924. Předmětem podnikání mělo být pletení a výroba kravat a vlastníky firmy byli Julius Kunert senior jako majitel pletařství a Heinrich Bayer jako obchodní agent.    

Mezitím ale Julius Kunert a jeho starší syn Heinrich přibrali ještě Julia Kunerta juniora (1900-1993) a 23. května založili firmu, která byla 28. června téhož roku zapsána do obchodního rejstříku v České Lípě jako veřejná obchodní společnost pod názvem J. Kunert & Söhne s předmětem podnikání výroba punčochového zboží. V kolonce majitel firmy byli zapsáni tři společníci Julius Kunert, Heinrich Kunert a Julius Kunert junior. 14. června téhož roku Julius Kunert senior vystoupil ze společného podniku s Heinrichem Bayerem, ale jakou roli vznik této firmy a spolupráce s Heinrichem Bayerem hrála, není zcela jasné. Můžeme jen spekulovat, zda nebyl Heinrich Bayer Kunertovým věřitelem.     

Ještě v době, kdy byl Julius Kunert senior společníkem Heinricha Bayera, objednal plány na stavbu nového továrního objektu. Plány dvoupodlažní mechanické pletárny od liberecké pobočky stavební firmy Pittel & Brausewetter byly totiž datované 17. května 1924. Továrnu začal stavět již společně se svými syny pod firmou J. Kunert & Söhne.

Přízemí objektu bylo podle plánů nejčlenitější částí továrny. V předním rozšířeném segmentu projektant navrhl dvě kanceláře se samostatným vstupem přes úzkou verandu, přiléhající k arkýři, ve kterém byla první kancelář. Veranda a arkýř narušovaly svou zdobností strohou symetrii delšího průčelí továrny. Na druhou kancelář navazovala expedice a formárna, za nimiž byl příčně řazen sklad, navijárna a sál pro pět strojů. Druhé nadzemní podlaží tvořil prostorný sál pro deset strojů přístupný dvojramenným schodištěm umístěným v boční přístavbě. Přízemí i patro ukončovaly tzv. hřibové stropy.

Již v říjnu téhož roku byla v novostavbě č. p. 2087, později označované jako budova I, zahájena výroba punčoch. První strojní vybavení se skládalo ze tří lýtkových, jednoho nebo dvou chodidlových a po jednom řetízkovacím, šicím a formovacím stroji. Zatím tedy nebyla plně využita plánovaná výrobní kapacita objektu. Osmnáct zaměstnanců tehdy vyprodukovalo denně přibližně tři sta párů punčoch a po dvou letech úspěšného podnikání došlo k razantnímu rozšíření továrny. Plány dodala architektonická kancelář Aloise Friedricha v červnu 1926. Následujícího roku v dubnu dodal Friedrich plány pro novou administrativní a obytnou vilu situovanou na parcele sousedící s továrnou a vila nějaký čas opravdu sloužila jako hlavní administrativní budova podniku.

Díky chytré výrobní politice, za kterou stál Heinrich Kunert, zažili Kunertové nebývalý rozmach. Na Heinrichovo doporučení se firma specializovala na výrobu jemných pletených kotonových punčoch ve třech velikostech a sedmi barvách, čímž dosáhla výrazného snížení výrobní ceny a nebývalé výhody oproti konkurenčním producentům.

Expanze pokračovala s mimořádnou rychlostí. Roku 1928 dodal stavitel Friedrich plány osmipodlažní železobetonové pletárny s nárožní věží a prosklenou výtahovou strojovnou. Nová hala, označovaná jako budova II, měla sloužit jako pletárna punčoch z umělého hedvábí, dokončena byla ještě během roku 1928. Stavební práce proběhly za neuvěřitelně krátkou dobu, trvaly jen něco málo přes šest měsíců.

Následujícího roku zakoupili Kunertovi bývalou mechanickou tkalcovnu Carla Stolleho, kterou zbourali a na jejím místě postavili v letech 1933-1936 rozsáhlý výrobní areál. podle plánů nového firemního stavitele Rudolfa Dinnebiera (* 1902 – † 1973). Areál se skládal ze tří výškových šestipatrových továrních hal (budovy III, IV a VI), starší kotelny upravené na barevnu (budova V) a zcela nového ředitelství firmy (budova VII).      

Mezitím byla v roce 1930 zahájena stavba centrální elektrárny o výkonu 12 000 kW a jako poslední vyrostla v letech 1938-1939 šestipodlažní hala (budova VIII), která sloužila jako klimatizované skladiště přírodního hedvábí.

Po velmi krátké době tak Kunertové jednoznačně převýšili všechny pletařské firmy ve Šluknovském výběžku, a to i přesto, že ve Varnsdorfu, na rozdíl od Jiříkova, Šluknova, či Krásné Lípy, neexistovala žádná výraznější tradice v pletení punčoch. Během dvanácti let od založení se podnik vypracoval dokonce na jednu z největších továren na výrobu punčoch v Evropě.

V posledních letech před vypuknutím druhé světové války, v době největšího rozmachu firmy, tvořilo fabrický areál třináct objektů a oddechový park pro zaměstnance. V budově I, která byla úplně prvním továrním objektem firmy Kunert, se nyní nalézala závodní kuchyně se dvěma jídelnami, ve kterých se odděleně stravovali dělníci a úřednický aparát firmy, dále restaurace s kavárnou a zámečnictví. Ve výškových továrních halách II, III, a IV, které měly dohromady dvacet pater o ploše větší než 20 000 m2, běžely moderní kotonové pletařské stroje od firmy Schubert & Salzer ze Saské Kamenice. Mezi továrními halami IV a VI byl situován objekt V s barevnou a merceračními provozy, před kterým ještě stála hlavní administrativní budova, označovaná číslem VII. V tovární hale VI, v největší stavbě komplexu, probíhaly finalizační procesy, balení a expedice. Kromě toho zde byla v provozu také kartonážka, která vyprodukovala až dvacet tisíc krabic denně.

V šestipatrové hale VIII probíhalo zušlechťování surového materiálu a jeho navíjení na cívky. Provozní prostory byly vybaveny kvůli citlivosti hedvábí na změny teploty a relativní vlhkosti moderním klimatizačním systémem. Továrna měla i svou vlastní elektrárnu. Výhodou bylo, že zužitkovala i nadbytečnou páru z její produkce k vytápění provozů v zimních měsících nebo v barevně. Za elektrárnou stála ještě chladící věž, centrální garáže, nízká skladová hala a poněkud mimo areál byla umístěna pila se skladem řeziva, určeným k výrobě dřevěných beden pro expedici zboží.

Ve dvacátých letech se prosadilo v průmyslové produkci punčoch umělé hedvábí Bemberg. Firma Kunert začala s produkcí punčoch z umělých vláken již v roce 1928 a prodávala je pod obchodní značkou Elite, kterou propagovala dokonce známá herečka a zpěvačka Marlene Dietrichová. Možná i díky tomu se punčochy Elite staly v roce 1935 nejprodávanějšími v celé Evropě.

Roku 1937 uvedla firma na trh nové punčochy z kvalitního japonského hedvábí, které pojmenovala po tehdy provdané korunní princezně a pozdější holandské královně Julianě. S hedvábnými punčochami Juliana se pokusila firma Kunert dobýt také luxusní segment trhu s punčochovým zbožím. Ve stejném roce bylo ve firmě Kunert v provozu sedm set kotonových strojů z celkového počtu jednoho tisíce v celém Československu a 80 % produkce šlo na export. Firma měla prodejní filiálky v Praze, Plzni, Brně, Moravské Ostravě, Bratislavě a Košicích. Ve dvaceti šesti evropských městech existovaly expediční sklady, mimo jiné také ve Vídni, Amsterdamu, Kodani a Oslu. Jedním z hlavních zákazníků býval anglický řetězec Marks & Spencer s dvě stě osmdesáti prodejními pobočkami a Kunertovy punčochy se prodávaly také v obchodní síti firmy Baťa.

Prudký rozmach firmy s sebou přinášel i celou řadu problémů, především nedostatek pracovních sil, hlavně kvalifikovaných. Nedostatek pracovních sil a nemožnost dalšího rozšiřování areálu ve Varnsdorfu vedlo k expanzi mimo město. V letech 1936 a 1937 koupili Kunertové několik firem z Krásné Lípy a okolí. Byla to především firma Stefana Schindlera s moderní čtyřpodlažní funkcionalistickou halou pletárny (č. p. 998) z roku 1929 od drážďanského architekta Hanse Richtera a fabriky J. J. Schwadron & Co., Anton Wenzel a Johann Nitsche z Vlčí Hory. I díky těmto akvizicím bylo možné v oficiálních tiskovinách uvádět, že roku 1938 zaměstnávali Kunertovi pět tisíc lidí, kteří produkovali sto tisíc párů punčoch denně.

Následujícího roku 25. února vystoupil z firmy Julius Kunert senior, který předal podnik do rukou svých synů a zetě. Obchodním ředitelem společnosti se stal Julius Kunert junior, technické vedení převzal Heinrich Kunert a na post generálního ředitele usedl zeť Julia Kunerta seniora Heinrich Löffler (narozen 1944), který byl již v roce 1928 zapsán jako prokurista firmy Kunert. Heinrich Löffler v období druhé světové války prosazoval nacistickou linii. Firma získala některé majetky arizací, především obchodní dům ARA v Praze, který od roku 1940 patřil přímo bratrům Kunertovým. Arizací získali také akciový podíl ve firmě Pick v Horním Litvínově.

Stovky zaměstnanců musely narukovat do armády, kvůli čemuž došlo k částečnému omezení produkce punčochového zboží. Chybějící pracovní síly nahradili převážně váleční zajatci a totálně nasazení. Přes všechny problémy spojené s válečným hospodářstvím Kunertové firmu udrželi, hospodářsky posílili a plánovali i další rozšiřování výroby. V roce 1941 nakoupili za tímto účelem i nové kotonové pletací stroje a připravoval se také projekt pro stavbu další haly na zušlechťování umělé příze. Od roku 1939 uvažovali bratři Kunertové o novostavbě podnikové učňovské školy, pro kterou dodal plány Rudolf Dinnebier. Žádný z těchto záměrů se ale již neuskutečnil.

ELITE, sdružené továrny punčoch, národní podnik, Varnsdorf  

„Socialisticky pracovat a socialisticky žít“

Po skončení války nastal v podniku chaos. Majitelé firmy bratři Kunertové se snažili zachránit co nejvíce a již během května 1945 odeslali dopis, pravděpodobně Janu Masarykovi, ve kterém se snažili uhájit svůj majetek a další setrvání ve Varnsdorfu.

Dne 21. června 1945 ale ustanovil Zemský národní výbor v Praze jako národního správce podniku J. Kunert a synové Vladislava Matulíka ze Zlína. Matulík nahradil prvního správce Františka Šťastného, bývalého vedoucího v punčochárnách firmy Baťa ve Zlíně, který se ovšem příliš neosvědčil a byl záhy odvolán Ministerstvem průmyslu. Nový národní správce se ujal své funkce 28. června a již o tři dny později odeslal dopis předsedovi Okresní správní komise ve Varnsdorfu, ve kterém žádal o stanovisko k dalšímu působení Heinricha a Julia Kunertových ve firmě. Oba bratři podle něj stále ještě úřadovali na svých postech. Ptal se, zda mají ve firmě zůstat či mají být propuštěni, nebo snad posláni na dovolenou, dokud na vyšších místech nerozhodnou o jejich poměru k podniku.   

Ministerstvo průmyslu potvrdilo národního správce Vladislava Matulíka 2. července 1945 a kromě něho pověřilo prozatímním vedením podniku i Jaroslava Vachutu z Prahy. Ve druhé polovině července byl jmenován třetí národní správce František Hlaváč. Ministerstvo průmyslu vycházelo při zavádění národní správy nad firmou J. Kunert a synové z ustanovení dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců, kolaborantů a některých organizací a ústavů.

Období prozatímní národní správy se neslo ve znamení zmatku, pletich, a leckdy dokonce protizákonného jednání. Především národní správce Vachuta si neudělal dobré jméno. Údajně se obohacoval vynášením vyššího počtu punčochových kalhot a byl v podezření z vykradení Preislerovy vily ve Varnsdorfu. Ani správce Hlaváč nevyšel s čistým štítem. Měl se též pokoušet vynášet punčochy a přírodní hedvábí z firemních skladů. Naopak kladného hodnocení se dočkal národní správce Vladislav Matulík. Po stížnostech závodní rady došlo nakonec 29. srpna 1945 k odvolání všech tří dosavadních národních správců a ke jmenování nového správce JUDr. Andělina Königa z Prahy. Situace okolo majitelů firmy začala nabírat na obrátkách. Julius Kunert junior ještě stihl zažádat 28. srpna 1945 na Ministerstvu vnitra o propůjčení československého občanství. Den předtím ale policie při razii v Kunertově vile (č. p. 1559) zajistila větší množství ukrytého stříbra, luxusního ošacení a dalších cenných předmětů, a Julius a Heinrich Kunertové tak byli zadrženi a převezeni do vězení.

Nový národní správce König se okamžitě po svém jmenování obrátil přímo na Ministerstvo průmyslu, aby zjistil, co s bratry Kunertovými. Ministerstvo v dopise z 31. srpna 1945 obratem sdělilo, že nesouhlasí s tím, aby byli veřejní společníci firmy J. Kunert a synové v závodě jakkoliv činní. Zadrženým bratrům bylo umožněno, z dnes již nezjistitelných příčin, ilegální překročení státní hranice do Německa.

Na základě dekretu č. 100/1945 Sb. ze dne 24. října 1945 byla firma znárodněna a podle vyhlášky ze dne 7. března 1946 č. 1107/1946 Úředního listu I byly se zpětnou platností od 1. ledna 1946 zřízeny Továrny jemných punčoch, národní podnik Varnsdorf. Prvním ředitelem byl jmenován Vladimír Matulík, jeden z bývalých národních správců. Firma se však potýkala s nemalými problémy ve výrobě, neboť drtivá většina zaměstnanců šla do odsunu. Do Varnsdorfu zamířilo sto dvacet odborníků z punčocháren Baťa ve Zlíně a celá jedna třída absolventů Baťova učiliště v Třebíči i s učiteli a vychovateli. Během druhé poloviny roku 1945 narostl stav na dva tisíce šest set sedmdesát devět zaměstnanců. Po válce fungovalo ve firmě pouze pět set šedesát kotonových strojů různých typů a stáří, část z nich přečkala válku v zakonzervovaném stavu, neboť nesloužily pro válečnou výrobu podniku, kterou se podařilo do konce roku 1945 zlikvidovat a rozjet znovu plnohodnotnou produkci punčochového zboží.

V roce 1946 si zaměstnanec podniku vydělával v průměru 10,50 Kčs za hodinu, přičemž v městské kronice je uváděna pro srovnání průměrná hodinová mzda 3 koruny a 50 haléřů z roku 1939. Což po porovnání cen a dostupnosti zboží před válkou a po ní bylo zlepšení spíše zdánlivé. V říjnu roku 1946 byla týdenní produkce firmy sto třicet tisíc kusů punčoch, oproti předválečné produkci sto tisíc párů punčoch denně.

K další změně došlo 10. listopadu 1947, kdy byl podnik přejmenován na ELITE, sdružené továrny punčoch, národní podnik, Varnsdorf. Nový název vycházel z proslulé obchodní značky Elite, kterou firma J. Kunert & Söhne uvedla na trh v roce 1928.

V první etapě znárodnění, která proběhla ještě před rokem 1948, byly do podniku začleněny majetkové podstaty těchto firem – Ing. Heinrich Löffler, továrna na punčochy, Krásná Lípa; Edwin Jäger, továrna na pletené a stávkové zboží, Krásná Lípa; Johann Nitsche, továrna na punčochy, Vlčí Hora; Eduard Hentschel, výroba punčoch, Krásná Lípa-Dlouhý Důl; Johann Karl Kumpf, výroba punčoch, Staré Křečany; Raimund Bittner, továrna na punčochy, Vejprty a Karl Langer a synové, továrna na punčochy, též z Vejprt.

Další firmy byly do ELITE včleněny po únoru 1948. Jednalo se o První východočeskou továrnu na punčochy a prádlo v Chrástu u Chrudimi, majitelů Otty Spangara a Stanislava Musila, dále továrnu na kotonové punčochy Josefa Franze Palmeho z Teplic-Trnovan a semilskou pobočku pražské firmy Vobořil a Bayer a.s. Podnik ELITE se stal téměř monopolním výrobcem jemného punčochového zboží v Československu, neboť dalším samostatným výrobcem byla již jen firma Baťa.

Do konce roku 1948 vznikla nová struktura národního podniku ELITE:

Závod                                                               Počet zaměstnanců

č. 1         Varnsdorf                                             1 836

č. 2         Krásná Lípa                                             210         

č. 3         Krásná Lípa-Vlčí Hora                           88

č. 4         Rožnov pod Radhoštěm                           357

č. 5         Krásná Lípa                                             nezjištěno

č. 6         Krásná Lípa                                             282

č. 7         Krásná Lípa                                             nezjištěno

č. 8         Krásná Lípa                                             nezjištěno

č. 9         Krásná Lípa-Dlouhý Důl                           104

č. 10         Staré Křečany                                             94

č. 11         Vejprty                                                      168

č. 12         Vejprty                                                      nezjištěno         

č. 13         Teplice-Trnovany                                    87

č. 14         Chrást u Chrudimi                                    287

č. 15         Semily                                                      269

                                                                        3 782

S nedostatkem pracovních sil, především odborně způsobilých, se podnik ELITE potýkal i ve druhé polovině čtyřicátých let. Nemalý problém byl i nedostatek kvalitní příze a získávání odbytišť v zahraničí. Podnik těžil hlavně z proslulosti značky Elite, která zůstávala v povědomí bývalých obchodních partnerů. Nedostatek příze byl částečně vyřešen v roce 1947, kdy vedoucí podnikové laboratoře Bohumil Piler vyřešil úpravu, barvení a technologii zpracování tzv. Perlonu, který zbyl v podnikových skladech z válečné výroby padáků. Další zlepšení nastalo o dva roky později, když začal národní podnik SILON v Plané nad Lužnicí dodávat polyamidové hedvábí. V laboratořích ELITE byl v roce 1953 vypracován diskontinuální způsob tvarování silonových vláken (tzv. krepování) a z nového materiálu byly vyráběny známé krepsilonky.

Ve stejném roce se podle městské kroniky ve fabrice rozrůstalo údernické hnutí a celá řada zaměstnanců se zapojila do socialistické soutěže. Začal hon za nadprůměrným plněním plánů a podáváním zlepšovacích návrhů ve výrobě. Především neustálá snaha o překračování plánů první pětiletky vedla ke snižování kvality výrobků. Navíc se podnik i nadále potýkal s nedostatkem pracovních sil, a tak začal s budováním školního závodu pro tři sta až čtyři sta učňů, kteří se zde měli školit v obsluze speciálních strojů na jemné tkaniny.

Ilustraci zásadních změn v pohraničním Varnsdorfu po skončení druhé světové války a po odsunu německého obyvatelstva dokládá údaj o průměrném věku zaměstnanců národního podniku ELITE, který v roce 1949 činil dvaadvacet let.

Podnik se snažil nabízet svým zaměstnancům také prostor pro trávení volného času. V lednu roku 1950 otevřel první závodní dělnický klub v tehdejším rumburském okrese. V prostorách bývalé Kunertovy vily č. p. 1559, kterou bratři Kunertové koupili v roce 1931, vznikl přednáškový, recitační a pěvecký sál, klubovny pro výtvarníky, modeláře a šachisty. Nechyběla ani knihovna, kulečníkový sál a koncertní síň. Za vilou zůstal po původních majitelích také upravený park s tenisovými kurty a altán s prosvětleným skleněným parketem.

Vedení podniku přicházelo s celou řadou motivačních pobídek pro zkvalitnění a zefektivnění práce. Od března roku 1950 se vyhlašovaly týdny vzorné práce. A tak jednou za čas zaměstnanci šest pracovních dní v týdnu soutěžili v pestrých disciplínách. V pondělí se bojovalo v úspoře materiálu, v podávání zlepšovacích návrhů ve výrobě a v pracovní ukázněnosti. V úterý se soutěžilo v kvalitě výroby a středeční výkony měly naznačit možnosti v kvantitativním plnění denního plánu. Ve čtvrtek museli nastoupit na směnu všichni zaměstnanci do jednoho, v pátek se prováděl přímý nábor úderníků a v sobotu se podepisovaly nové socialistické smlouvy a konal se masový nábor do Svazu československo-sovětského přátelství.

Neustále se také tlačilo na podávání zlepšovacích návrhů. V roce 1952 se v ELITE chlubili, že bylo za rok podáno osmdesát osm zlepšovacích námětů, z nichž třicet tři bylo přijato nebo zavedeno do provozu. Začalo se dokonce s budováním zlepšovatelské dílny. V závodním klubu probíhaly v tzv. technickém kabinetu přednášky a besedy o problémech výroby a závodní knihovna pořizovala překlady z odborné literatury, přičemž v padesátých letech se ovšem překládalo především z literatury sovětské.

V tomto období se podnik snažil upevňovat pozice na zahraničních trzích, a to i v západní Evropě. Díky městské kronice víme, že se zboží dodávalo do Holandska, Švédska, Finska, Norska, Dánska, Islandu, Jordánska, Jihoafrické unie (dnes Jihoafrická republika), Anglie, Spolkové republiky Německo, SSSR, Bulharska či Koreje.

Kromě punčochového zboží začala firma ELITE s produkcí vrchního ošacení. Pánské i dámské pulovry, halenky a polokošile z jemné příze se pletly v Krásné Lípě v závodě 2 a v roce 1957 šlo na pulty obchodů čtyřicet tisíc kusů nového zboží. Vrchní ošacení se pletlo na čtrnácti zrekonstruovaných, původně do šrotu vyřazených, kotonových strojích od firmy Schubert & Salzer. Zlepšovací návrh na jejich rekonstrukci podali zaměstnanci ze závodu 2 v Krásné Lípě.

V roce 1958 se uskutečnila rozsáhlá změna, která souvisela s celostátní reorganizací průmyslu a k podniku ELITE byly zpět začleněny všechny závody n.p. Eva v Chrudimi, které byly o osm let dříve z národního podniku ELITE vyňaty. Nově tak byl celý podnik nazván ELITE, výroba punčoch, národní podnik. Získal také novou organizační strukturu:

Podnikové ředitelství – správa podniku – Varnsdorf

Závod ELITE 1         Varnsdorf

Závod ELITE 2         Krásná Lípa

Závod ELITE 3         Chrudim

Závod ELITE 4         Teplice

V tomto období podnik ELITE produkoval téměř tři čtvrtiny z celkového počtu jemných dámských punčoch vyrobených v Československu. Malou revolucí bylo pořízení okrouhlých pletacích strojů, které využívaly nový druh umělé příze i novou technologii pletení. Okrouhlé pletací stroje umožnovaly výrobu bezešvých punčoch a ještě v roce 1958 se vyrobilo prvních pět set devadesát tři tisíc párů v závodě 3 v Chrudimi.

Rok po svém vzniku v Sovětském svazu se soutěž o titul Brigáda socialistické práce rozjela také v ELITE. Během roku 1959 se do ní zapojilo dvacet kolektivů o sto třiceti třech zaměstnancích. Smyslem této soutěže bylo nejen zvýšení produktivity práce, ale též socialistická převýchova jednotlivců i celých kolektivů. Celou soutěž zaštiťovalo výmluvné heslo „socialisticky pracovat a socialisticky žít“ a napříč podnikem agitovali členové závodní organizace KSČ, kteří disponovali dokonce kontrolními pravomocemi. Obcházeli provozy a mobilizovali pracující i vedení k plnění a překračování úkolů.

V roce 1962, tedy čtyři roky po pořízení prvních okrouhlých pletacích strojů, se pomalu podařilo překonat technické obtíže s jejich provozem a se zaváděním výroby bezešvých punčoch a ještě v tomtéž roce se začalo pracovat také s novým umělým vláknem Chemlon, vyráběném v národním podniku Chemko v Humenném. Též při zavádění nového vlákna se objevila celá řada těžkostí a technických problémů.   

Během šedesátých let se stal národní podnik ELITE monopolním výrobcem punčochového zboží v Československu, pracovalo v něm celkem čtyři tisíce zaměstnanců. Ve stejném období ale podnik neustále bojoval s nízkou kvalitou výrobků, a tak v roce 1963 přijali zaměstnanci podniku výzvu „Ručím za svou práci“, která měla sloužit ke zvýšení jakosti jednotlivých produktů.

Zásadní zlom ve výrobě přišel v polovině 60. let, kdy i v ELITE reagovali na stále rostoucí popularitu minisukní, která vyžadovala zvýšenou produkci jemných punčochových kalhot. Roku 1969 tak zcela skončila výroba kotonových punčoch a seřizovači kotonových strojů přešli většinou jako mechanici k okrouhlým pletacím strojům.  

Podnik každým rokem investoval do modernizace strojového vybavení. V roce 1970 bylo v provozu dva tisíce pět set devadesát osm okrouhlých pletacích strojů a o pět let později již celkový počet dosáhl tři tisíce devět set strojů. Přesto směřovala většina exportu na počátku 70. let jen do zemí socialistického bloku, v konkurenci západních trhů již podnik ELITE obstával jen ztěžka.  

Po více než dvaceti letech došlo k další velké výrobní inovaci a v roce 1985 se začaly zavádět první pletací stroje řízené mikroprocesory. V osmdesátých letech se na celostátní úrovni začala hroutit státem prosazovaná centrálně plánovaná ekonomika. Vládní nomenklatura zareagovala řadou opatření, označovaných jako socialistická přestavba a jedním z výstupů byl i zákon č. 88/1988 Sb., o státním podniku, který posouval hranice fungování státních podniků a přiznával jim určitou míru svobody v podnikání. Státní podniky musely však nadále plnit své funkce v souladu s politikou Komunistické strany Československa a zaměřovat se na plnění cílů pro „zajištění spokojené socialistické společnosti“.

I tak se ale rok 1988 stal mezníkem, kdy monopol na výrobu punčoch v Československu dostal první výrazné trhliny. Na základě zákona č. 88/1988 Sb. se 1. července 1989 rozdělilo ELITE na dva samostatné státní podniky. Z bývalého závodu 3 v Chrudimi vzešel státní podnik Evona, který byl na začátku 90. let zprivatizován, a závody Varnsdorf a Krásná Lípa byly přeměněny na státní podnik ELITE Varnsdorf. Krátkou kapitolu státního podniku ukončila velká privatizace. K 1. lednu 1994 vznikla akciová společnost ELITE, Varnsdorf a během privatizačního procesu byl z bývalého státního podniku vyčleněn závod 2 v Krásné Lípě, který zprivatizovala firma NOVIA s.r.o., Krásná Lípa.

JR 

Zdroje:

Milan KOPECKÝ, ELITE – nositelka stoletých punčochových tradic ve Varnsdorfu, in: Milan Šebek (ed.), Almanach ke 140. výročí povýšení Varnsdorfu na město: 1868-2008, Varnsdorf 2008. 

Hans MENZEL, Kunert, Europas größte Strumpffabriken, Warnsdorf 1938.

Petr  JOZA a Jan NĚMEC, Historie a současnost podnikání na Děčínsku a Šluknovsku, 1. vyd. Žehušice: Městské knihy, 2012.

Varnsdorf: město průmyslu a zahrad. 1. vyd. Varnsdorf: Studio REMA '93, 2003. 

SOkA Most – podnikový archiv Elite, NAD 1052, č. pom. 558.

SOkA Děčín – Městský národní výbor Varnsdorf, kronika města Varnsdorfu III, 1945-1983, Inv. čís. 1, kn 1.

SOkA Děčín – Městský národní výbor Varnsdorf, kronika města Varnsdorfu IV, 1984-1996, Inv. čís. 2, kn 2.

SOA Litoměřice – Krajský soud Česká Lípa, sig. 378, PAG. 1234.

Archiv Stavebního úřadu Varnsdorf, složka objektu čp. 2087.

Deutsche Biographie, Julius Kunert, Dostupné z: <https://www.deutsche-biographie.de/sfz47028.html> (Citováno 2025-02-02)

Die Kunert fashion GmbH, Unsere Geschichte, Dostupné z: <https://corporate.kunert.de/ueber-uns/geschichte/> (Citováno 2025-02-02) 

Areál znárodněného podniku, 60. léta 20. století, Oblastní muzeum Děčín, pobočka Varnsdorf

Barvíři v nelehkých pracovních podmínkách barevny obsluhují bubnové stroje, 30. l. 20. st., (Kunert, Europas größte Strumpffabriken, Warnsdorf 1938)

Na konci 60. let byly zastaralé kotony nahrazeny moderními okrouhlými pletacími stroji, 70. léta 20. století, (Oblastní muzeum v Děčíně, pobočka Varnsdorf)

Na původních kotonových strojích firmy J. Kunert & Söhne se definitivně přestaly punčochy plést až v roce 1969, 2. třetina 20. století, (Oblastní muzeum v Děčíně, pobočka Varnsdorf)

Pletárna osazená řadami kotonových strojů, vyrobených firmou Schubert & Salzer ze Saské Kamenice, 1. tř. 20. st., (Kunert, Europas größte Strumpffabriken...)

Podnik v období největšího rozmachu, 2. polovina 30. let 20. století, (Oblastní muzeum Děčín, pobočka Varnsdorf)

První výrobní hala nově založené firmy J. Kunert & Söhne, postavena 1924, (Kunert, Europas größte Strumpffabriken, Warnsdorf 1938, Bild 7.)

Rodinný dům Julia a Marie Kunertových čp. 1342 sloužil nejen k bydlení, ale také jako sídlo jejich podnikání. Julius Kunert zde provozoval truhlár

Rychlý rozvoj firmy vedl k výstavbě nové osmipodlažní pletárny (plány navrhl stavitel A. Friedrich), 1928, (Oblastní muzeum Děčín, pobočka Varnsdorf)

Výzdoba ke 30. výročí konce druhé světové války byla instalována nejen na pomalu chátrající haly ale i do ulic, 1975, (Oblastní muzeum Děčín, pobočka Varnsdorf)