Velkobřezenský pivovar
Ve Velkém Březně pivovar bezpochyby existoval již v první polovině 17. století. V té době se podnik nacházel v blízkosti starého velkobřezenského zámku a měl při sobě i sladovnu. V průběhu století se na panství začal pěstovat také potřebný chmel. K rozkvětu panství a s ním i pivovaru došlo po roce 1745, kdy jeho správu zajišťoval Ferdinand Bonaventura Harach, který brzy pochopil význam hospodářského zázemí panství a nechal zbudovat nový hospodářský dvůr a s ním i nový pivovar. Celé panství pak roku 1841 koupil Karel Chotek, který se rozhodl pivovar pronajímat, a tak se roku 1878 závod dostal do rukou Rudolfa Eckelmanna a jeho zetě Wilhelma Wolfruma. Tito dva nájemci podnik modernizovali a pro větší efektivitu výroby přebudovali mlýn v Leštině na sladovnu, která závod zásobila tolik potřebným sladem. To byl však pouze začátek následného rozvoje. Roku 1888 byla vybudována nová varna na var 75 hl a do provozu byla zapojena parní lokomobila. O tři roky později byly vykopány dva ležácké sklepy a nad nimi postavena umývárna sudů. A následujícího roku vznikla strojovna kotelna, kde byly umístěny dva parní kotle o výkonu pětadvacet koňských sil. Zároveň se pivovar dočkal nové budovy sladovny a mechanické pražírny, schopné vyprodukovat sto třicet vagonů sladu ročně. Rozsáhlé investice 90. let 19. století uzavřela výstavba vodárenské věže s výškovou nádrží. Slibně se rozvíjející podnik však potřeboval pro další expanzi kapitál, který se nájemcům ani majiteli panství nedostával. Bylo tedy přikročeno k zřízení akciové společnosti, jejímž největším akcionářem se stal hrabě Chotek. Počáteční akciový kapitál byl určen na 1 600 000 korun. V letech 1896-1948 byl tedy pivovar v majetku akciové společnosti Brauerei Grosspriesen Actien-Gesellschft volals Eckelmann & Wolfrum. Mezi členy správní rady byly zastoupeny významné ústecké rodiny, můžeme jmenovat například Wolfrumi či Wittgensteiny. V době zakládání podniku byl jeho ředitelem a sládkem v jedné osobě Edmund Krützner, který své zkušenosti nasbíral mimo jiné i v USA. S přílivem potřebného kapitálu započala další fáze modernizace podniku, který se mohl mimo jiné pochlubit i technickou novinkou – chladícím zařízením systému Habermann-Koch, které umožňovalo bez ohledu na počasí udržovat ležácké sklepy v konstantní teplotě. Toto zařízení bylo nahrazeno až před první světovou válkou, kdy byl instalován chladící stroj na bázi amoniaku od firmy Germania z Chemnitz. Úspěšný postup pivovaru a jeho export si vyžádal rozšíření ležáckých sklepů, stalo se tak roku 1898. O rok později došlo ze stejného důvodu k rozšíření varny, která měla var 150 hl a topilo se v ní parou. Když Eckelmann a Wolfrum pivovar dostali do nájmu, byl jeho roční výstav kolem 5 000 hl. V kulatém roce 1900, tedy po dvaadvaceti letech, byl zaznamenán výstav 63 754 hl a růst podniku ještě nekončil. Svůj věhlas pivovar upevnil účastí na dvou průmyslových výstavách – v Děčíně roku 1902 a v Ústí nad Labem roku 1903. Z děčínské výstavy pivovar uchoval pavilon, který jej reprezentoval. Šlo o honosně vyhlížející hrázděnou stavbu se sádrovou fasádou a klenutým sálem propojeným se zasklenou verandou. U pavilonu byly i dvě malé pivnice. Pavilon byl na výstavě vyhlášen za nejhezčí stavbu, a když výstava skončila, byl rozebrán a znovu sestaven ve Velkém Březně u řeky Labe. Tato nová pivovarská restaurace dostala název Tivoli podle známé horské rezidence římských císařů a byla určena pouze na letní provoz. Pomyslnou nejvyšší metu zdolal podnik roku 1908, kdy byl jmenován císařsko-královským dvorním dodavatelem. Toto ocenění pak závodu pomáhalo dobývat i další odbytiště nejen ve vnitrozemí, ale i v zahraničí. Společně s pivovarem v Krásném Březně byl velkobřezenský podnik třetím největším exportérem piva v Čechách a patřil k největším závodům v zemi. Síť vnitrozemských skladů v podstatě reflektovala oblast s převahou německého obyvatelstva. Pivovar měl své sklady v Ústí nad Labem, Teplicích, Duchcově, Podmoklech, České Lípě, Benešově nad Ploučnicí a ve Varnsdorfu. Export orientovaný především na Německo znamenal další sklady na jeho území – sklady byly v Berlíně, Hamburku, Drážďanech, Lipsku, Chemnitz či Döbeln. Do světové války podnik zvládl překonat hranici 70 000 hl a v sezóně 1912-1913 vystavil 79 376 hl. Válka však další vzestup zastavila.
Za kvalitu piva, která byla velmi kladně hodnocena, zodpovídali do první světové války a během ní postupně Adolf Stanka (1901-1907), Max Grossmann (1907-1910) a Egon Sommer (1911-1923). Své začátky v pivovarnickém oboru zde před první světovou válkou trávil také významný sládek Bohumil Brož, který za svou kariéru stihl nějakou dobu pobýt i v „sousedním“ krásnobřezenském podniku. Stejně jako pro ostatní podniky, i pro velkobřezenský akciový pivovar byla válka zásadním ohrožením. Vzhledem k jeho velikosti a renomé se však nemusel obávat zastavení výroby. Podnik dodával svůj výrobek také na východní frontu a do zbrojařských závodů, což bylo cílem mnoha jiných pivovarů. (Vzhledem k výraznému snížení výroby v celé monarchii byly dodávky pro vojsko a zbrojní průmysl jediným jistým odbytištěm). Za poslední válečnou sezónu pivovar vyprodukoval ani ne desetinu svého předválečného maxima. S koncem války přišla poválečná krize s níž se závod vyrovnal poměrně rychle do pěti let opět vystavoval přes 50 000 hl. S poválečnou dobou je spjata také stávka dělnictva. Dělníci v pivovaru se roku 1921 zapojily do stávky za zvýšení mezd. Ta měla být celorepubliková, ale reálně se do ní zapojily především podniky na Ostravsku a na severu Čech. Přes krizi se na počátku 20. let 20. století opět výrazně investovalo. V představenstvu se stále drželo mnoho zakládajících členů a prezidentem byl Karel Chotek senior a členem rady byl i jeho syn. V radě byly stále zástupci rodin Wolfrum a Eckelmann. Do poválečného období spadá i založení vývozní společnosti Albis, Bierexportgeschaft, která sídlila v Ústí nad Labem a sdružovala krásnobřezenský a velkobřezenský podnik v jejich exportních snahách. Export se nakonec prosadil a Albis se stal třetím největším exportérem v republice (po Plzni a Českých Budějovicích).
Roku 1924 zemřel Carl Friedrich Wolfrum, jeden z původních nájemců a zakladatelů akciové společnosti, a o rok později se stal jeho nástupcem Fritz Wolfrum – mimo jiné majitel krásnobřezenské likérky. Téhož roku došlo také ke snížení akciového kapitálu a to ze 4 na 3,8 milionu korun. Roku 1926 zemřel i Karel Chotek, poslední ze tří mužů, mezi nimiž byla roku 1878 uzavřena nájemní smlouva, která znamenala počátek rozkvětu pivovaru. Byla to doba, v níž se podnik stále ani neblížil předválečným úspěchům a smrt posledního ze starých pánů podnik v neutěšené situaci jistě zasáhla. Karta se začala obracet roku 1927, kdy se podařilo díky investicím do modernizací snížit výrobní náklady. Na sklonku 20. let došlo k renovaci spilky, staré dřevěné kádě byly nahrazeny betonovými nádržemi o obsahu 160-320 hl a sklepy sousedící se spilkou zaujímaly v té době úctyhodných 1 880 m2. Podnik si také sám pěstoval nejvhodnější druhy várečných kvasnic. Po necelých třech sezónách, kdy se situace vracela do normálu, však přišla hospodářská krize, která znamenala další ztížení hospodaření velkého podniku, který pracoval jen na 40 % své kapacity. Došlo také k propouštění dělnictva. Zatímco před válkou měl podnik přes sto třicet zaměstnanců, při doznívání krize roku 1936 v pivovaru pracovalo dvacet pět úředníků a sedmdesát čtyři dělníků. Při boji proti dopadům krize přistoupila správní rada také k rozšíření sortimentu o jablečnou limonádu, která byla dodávána zájemcům v sudech. Byly realizovány jen nejnutnější investice do modernizace, ale i ty znamenaly zásadní finanční zátěž. V krizovém období bylo třeba vyměnit varné pánve a pořídit nový parní kotel.
Odeznívání krize bylo postupné a výstav piva se v průběhu 30. let držel konstantně mezi 30 000-40 000 hl. Než došlo ke konsolidaci poměrů, přišla mnichovská dohoda a Velké Březno se společně s ostatním územím osídleným převážně německy hovořícím obyvatelstvem stalo součástí říše. V rámci říše se pivovar rychle etabloval, změnil se v komanditní společnost a prezentoval svůj výrobek jako Sudetendeutsches Export-Bier. Součástí reklamy byla i informace, že Sudetská župa je větší než Belgie nebo Alsasko-Lotrinsko a žije tam tři a půl milionu německých soukmenovců. Z propagačních materiálů zmizela i dobrotivá tvář Victora Cibicha a byla nahrazena árijským číšníkem. Pivovar zásoboval německou frontu v saharské Africe, tzv. Africacorps, a to pivem s roční garancí, která bylo expedováno ve speciálních, k tomuto účelu vyrobených lahvích a bednách. Nová příslušnost k říši však znamenala také odliv zaměstnanců na frontu. Tento úbytek pracovních sil byl vedením podniku řešen zaměstnáváním válečných zajatců umístěných v zajateckých táborech přímo ve Velkém Březně. Práce zajatců (především ruských) prý byla velmi náročná. Zbylí čeští zaměstnanci, kteří v pivovaru zůstali, se těmto „bratrům Slovanům“ snažili v jejich těžkém údělu pomoci, a to především jídlem. Na konci války se ředitel pivovaru Viktor Hein rozhodl „vypůjčit“ si jeden z pivovarských automobilů a odjel neznámo kam. Dne 8. května 1945 se ve Velkém Březně ustanovil národní výbor a do vedení pivovaru jmenoval českého komisaře Miroslava Purgera, který funkci vykonával až do jmenování prozatímní národní správy. Následně byl podnik na základě dekretu prezidenta republiky opatřen národním správcem a prozatímními národními správci byli jmenováni Karel Obrhel a Jan Kubeš. Poté byl výměrem okresního národního výboru v Ústí nad Labem z 1. dubna 1946 národním správcem jmenován Emanuel Matějček. Na konci války v pivovaru pracovalo osmdesát Němců, dva Češi a v červenci 1945 se na práci v podniku podílelo již pětadvacet českých zaměstnanců.
Stejně jako u jiných podniků i ve velkobřezenském pivovaru došlo k zásadním změnám po únoru 1948. Majetkovou podstatou tohoto mohutného závodu však nebyl pouze pivovar, ale i celá řada dalších nemovitostí. Nemovitosti mimo Velké Březno byly dány k dispozici osidlovacímu úřadu pro ubytování českých občanů přicházejících do pohraničí. Z restaurace Tivoli se stal dům kultury místního národního výboru a podnik samotný byl začleněn do Ústecko-litoměřických pivovarů n. p. I v době národního podniku se podniku poměrně dařilo, ale metu 80 000 hl, která byla téměř zdolána před první světovou válkou, zdolal až roku 1965. Hranice 100 000 hl byla pokořena roku 1973 a od té doby se podnik stále držel nad touto cifrou.
Roku 1992 došlo k privatizaci podniku pod hlavičkou společnosti Ústecké pivovary a.s. Po poměrně krátkém období se opět změnila majetková struktura podniku, když byl začleněn do skupiny Drinks Union a.s., jež vznikla roku 1997 a patřila ve své době mezi největší pivovarnické skupiny v zemi. Postupem času pod ní spadaly pivovary Ve Velkém i Krásném Březně, Lounech, Kutné Hoře a vyráběla piva Zlatopramen, Březňák, Louny, Dačický, Lorec, Jarošov a Pivrnec. Od července roku 2008 se Drinks Union stalo součástí koncernu Heineken, jehož je Pivovar ve Velkém Březně dodnes součástí.
JG
Zdroje:
Zeno ČIŽMÁŘ, Příběh tradičního pivovaru Velké Březno, Velké Březno 2013.
Časopis Kvas (1897–1946).
Zbyněk LIKOVSKÝ, Držitelé, provozovatelé a vedoucí pivovarů českých zemí 1869–1989, Praha 2010.
Interiér pivovaru, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem
Láhev z Velkobřezenského pivovaru, 1. polovina 20. století, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem
Pohled na Velké Březno s pivovarem, kolem roku 1913, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem
Reklamní cedule s ikonickou postavou Victora Cibicha, 1. třetina 20. století, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem
