Žatec
Myšlenka na zřízení společnosti právovárečných měšťanů, která by měla společnou pokladnu, sladovnu a pivovar vznikala v Žatci již mezi léty 1770-1780 a nakonec se přetavila ve skutečnost na samém konci 18. století, kdy byl položen základní kámen podniku. První várka se uskutečnila roku 1801, kdy byl Měšťanský pivovar v Žatci konečně uveden v provoz. Právovárečníků bylo v té době dvě stě třicet pět. Pivovar byl hned od počátku pronajímán a jako první nájemce byl přijat jeden z právovárečných měšťanů a sládek Thaddäus Beutel. Právovárečný podíl se prvních šest let držel na výdělku 10 zlatých, do roku 1810 však díky dobrému hospodaření vzrostl až na 35 zlatých. Beutel své místo pachtýře opustil již roku 1807 a další dva roky v pivovaru zastával pouze post zástupce sládka. Jeho nástupcem se stal Eugen Petrowitz ovšem pouze na dobu tří let. Obecně můžeme říci, že za první století existence měšťanského pivovaru docházelo k poměrně častému střídání sládků, což muselo mít svůj vliv na kvalitu a stálost výrobku. Hlavní sladovna, kterou pivovar využíval, byla v dnešní Tyršově ulici. K výstavbě sladovny přímo u pivovaru došlo až o řadu let později. Stavba velké sladovny hned u pivovaru pak zároveň znamenala zánik posledních malých měšťanských pivovarů a sladoven ve městě. Právovárečná společnost vyvíjela mnoho podnikatelských aktivit – byly jí skoupeny dosažitelné prameny vody a zakoupila též nejlepší hostinec ve městě.
V období 1801-1898 sládkovalo v podniku celkem dvacet mužů a zatímco prvních čtyřicet let žádný sládek nevydržel v pivovaru déle než sedm let (s výjimkou Thaddäuse Beutela, který se stal sládkem ještě v letech 1818-1924), byla situace po revolučním roce 1848 znatelně konstantnější. Nejdéle v tomto období pivo vařil Georg Gauba (1847-1866), jehož kariéru ukončila cholera, které Gauba ve svých třiašedesáti letech podlehl. Na necelé dva měsíce jej ve funkci nahradil jeho syn Anton. Téměř stejně dlouho jako Gauba starší zastával post Karl Duschanek (1878-1896), který získal praxi v nuselském pivovaru a Žatecký pivovar opustil kvůli novému místu ve Starém Plzenci. Měšťanský pivovar se přes stabilnější personální základnu na konci 50. let 19. století ocitl v krizi, o níž Adolf Seifert píše: „Absolutní selhání sezóny 1859; nebývale nízký čistý výnos a další okolnosti přesvědčily právovárečné měšťany o potřebě pronájmu závodu. Velikost jejich zoufalství ukazuje neobvykle dlouhý odsouhlasený pronájem na dobu 20 let.“ (Standardní doba pronájmu byla šest let). Pravidla trhu se v té době měnila, a tak i měšťanský pivovar přikročil k výrobě spodně kvašeného piva – ležáku plzeňského typu. Stalo se tak v průběhu roku 1861. Se změnou typu piva se pojila také potřeba výstavby velkých ležáckých sklepů, o níž bylo rozhodnuto v prosinci 1862, a její cena přesahovala 40 000 zlatých. Po deseti letech se ukázalo, že sklepy na produkci ležáku nestačí a byly ještě rozšířeny. Společně s investicí do nových sklepů se právovárečníci rozhodli rekonstruovat strojní vybavení a pořídit novou varnu. Tyto práce prováděla firma J. V. Nováka z Prahy. Podniku se patrně i díky přechodu na spodní kvašení začalo opět dařit a rozšířil i svou síť skladů, která se neomezovala na území monarchie. Žatecký pivovar měl své sklady mimo jiné v Chemnitz, Marienbergu, Přísečnici (německy Pressnitz – bylo město v okrese Chomutov, které zaniklo stavbou přehradní nádrže Přísečnice), Annabergu, Velké Černoci a Řevníčově (nebo v Renčích; v textu je uvedeno Rentsch, což může být německý ekvivalent názvu obou těchto obcí). Podnik se také etabloval na regionálních i nadregionálních výstavách. Například byl roku 1873 u příležitosti světové výstavy ve Vídni odměněn medailí za zásluhy a obdržel diplom za svá ležácká piva. Roku 1879 si z Živnostenské výstavy v Praze odnesl stříbrnou medaili degustační soutěže a o rok později se mu účast na Zemědělské a průmyslové výstavě v Českých Budějovicích vyplatila taktéž – získal zlatou medaili v odborné degustační soutěži. Téhož roku, tedy léta páně 1880, obdržel za svůj výrobek zlatou medaili na akci pořádané Hospodářských spolkem pro žatecko-postoloprtský okres a i v následujících letech byl na vzestupu. Jeho ležák byl oceněn při jubilejní výstavě konané chmelařských spolkem města Žatce roku 1883. Během 80. let 19. století podnik zaznamenával čisté výnosy často přesahující 40 000 zlatých a movitý majetek společnosti byl oceněn na 387 753 zlatých. Počet zaměstnanců přesahoval devadesátku. Postupem času byl také navýšen počet právovárečných domů a k původním domům (č. p. 1-235) se přičlenilo dalších jednadvacet domů a třiatřicet podílů. Díky investicím do zařízení a sledování moderních trendů patřil podnik od 70. let do první desítky pivovarů v království českém.
Mimo podnikatelských aktivit se pivovar spolupodílel i na společenském životě ve městě. Kromě různých oslav a dalších festivit spojených s jednorázovou „reklamou“ dlouhodobě spolufinancoval chod žateckého gymnázia. Před přelomem století došlo v žateckém pivovaru k rozsáhlým rekonstrukcím, na něž padlo téměř 250 000 zlatých. Žateckému podniku vzrostl z roku na rok odbyt o více než 10 000 hl, načež bylo nutné opět rozšířit sklepy a postarat se o dostatek vhodné vody. Byla pořízena Lindeho chladící soustava a další potřebné vybavení instalovala firma Ringhoffer. S celkovým rozšiřováním podniku se pokračovalo i v následujících letech. Roku 1899 se staré lednice přebudovaly na ležácké sklepy a byla vystavěna nová varna na var 125 hl. V těchto nových prostorách se konaly také oslavy stého výročí měšťanského pivovaru. Při této příležitosti byl sepsán pamětní spis, který vyhotovil Adolf Seifert – žatecký lékař a historik. Doba, v níž Seifert toto dílo napsal, znamenala kontinuální rozmach závodu, který během pětadvaceti let dokázal zdvojnásobit svůj výstav (roku 1876 představoval 48 600 hl a roku 1901 to bylo téměř 92 000 hl). Do stejného období spadá i zřízení dalšího pivovaru v Žatci. Šlo o společenský pivovar (často nazýván také Dreherův), který svou výrobu soustředil na export. V čele této společnosti byl řadu let majitel žatecké kartonážky Moritz Lüdersdorf. Společenským pivovarem zůstal až do roku 1914, kdy se jeho majetková struktura změnila na společnost s ručením omezeným a jeho nový název zněl Export-brauerei, GmbH in Saaz. Od roku 1926 byl exportní pivovar přejmenován a do názvu se dostalo jméno známé pivovarnické rodiny Dreherů. Dreherův pivovar si na trhu vydobyl své místo se svým pivem Urstoff (Pratok). Díky tomuto označení se také soudil s měšťanským pivovarem v Plzni, který značku pokládal za příliš podobnou svému Urquellu.
Pokud se vrátíme do dění v měšťanském pivovaru, léta před první světovou válkou se nesla v duchu dalších inovací. Roku 1907 byla pořízena nová varna s dvojitou garniturou na var celých 175 hl. O toto rozšíření se postarala firma Novák a Jahn v Praze. S růstem podniku se pojily i větší požadavky ze strany dělníků, kteří 13. srpna 1908 vstoupili do stávky. Společně s dělníky z Dreherova pivovaru žádali 15% zvýšení mezd. U žateckého měšťanského pivovaru, stejně jako u řady dalších v nynějším Ústeckém kraji, lze sledovat jednoznačnou sounáležitost s německou národností, která se v době vyostřeného česko-německého potýkání projevovala i agresivním jednáním vůči české menšině v převážně německojazyčném prostředí. Na tuto protičeskou politiku upozornil list Čas, který před vánoci roku 1909 napsal: „Letošním rokem přešli němečtí nacionálové v severních Čechách od momsenovské methody ještě k jiné taktice. Bojkotují soustavně české živnostníky, propouštějí z práce české dělníky a vypovídají z bytů české rodiny. Tím způsobem hodlají postup českých menšin zastaviti. Bojkotování a pronásledování Čechů řídí obecní výbory a spolky německých majitelů domů. K nim přidružil se i Žatecký měsť. Pivovar. Týž vypověděl z nájmu mimo jiných rodinu Brzoňovu v Cukmantlu a hostinského F. Malika v Bohosudově proto, že podepsali žádost o českou školu.“
První světová válka byla pro podnik velkou ranou. I když se závod nacházel ve městě chmele, nedostávalo se mu druhé nezbytné pivovarské suroviny, a totiž ječmene. Z toho důvodu došlo dokonce roku 1917 k dočasnému zastavení výroby. Pivovar v té chvíli pravděpodobně opustil Adolf Hartl – sládek, který v podniku pečoval i dobré jméno výrobku téměř dvacet let (1898-1917). Hartla (někdy též Härtla) nahradil Hanuš Wilka, o třicet let mladší odborník, který do Žatce přišel z měšťanského pivovaru ve Stříbře. Po šesti letech jej na dalších jednadvacet let nahradil Jan Eberl z Úštěku. Dělníci v pivovaru se roku 1921 zapojili do stávky za zvýšení mezd, jež měla být celorepubliková, ale reálně do ní vstoupili především dělníci z podniků na Ostravsku a na severu Čech. Podnik si držel svou reputaci i během první republiky, kdy se mimo jiné postaral o otevření prvního prvotřídního hotelu v Žatci. Jmenoval se U Zlatého lva a k jeho slavnostnímu otevření došlo v březnu roku 1929. Během druhé světové války byl předsedou rady Emanuel Wurdinger. Roku 1943 pivovar vystavil přes 70 000 hl piva, což byl, vzhledem k okolnostem, dobrý výsledek.
Po válce byl měšťanský pivovar spravován národní správou a jako národní správce byl ustanoven František Malát. Podnik měl svým způsobem lepší postavení než exportní Dreherův podnik, u něhož se usilovalo o zrušení již od konce války. To, aby v Žatci zůstal měšťanský pivovar a ne Dreherův, bylo prosazováno i ze strany místního národního výboru. Žatecký pivovar pak na rozdíl od Dreherova podniku přestál únor 1948 a stal se součástí národního podniku Krušnohorské pivovary (1948-1952). Následně byla jeho příslušnost několikrát změněna a postupně spadal pod Lounsko-žatecké pivovary (1953-1958), Krušnohorské pivovary (1958-1960), Severočeské pivovary (1960-1980) a státnímu podniku Pivovary Louny. Výroba v měšťanském pivovaru byla ukončena roku 2022.
JG
Zdroje:
Ivana EBELOVÁ – Petr HOLODŇÁK a kol., Žatec, Praha 2004.
Milada KRAUSOVÁ, Z dějin průmyslu v Žatci, Žatec 2016.
Adolf SEIFERT, Geschichte des bürgerlichen Bräuwesens in Saaz, Saaz 1901.
, kolem roku 1900, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem.jpg)
Měšťanský pivovar v Žatci (foto August Otto), kolem roku 1900, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem
