Bílinský pivovar
Bílinský pivovar byl založen roku 1615 rodem Lobkowiczů. Po velkém požáru roku 1660 vyhořel, ale byl brzy obnoven. I tak byla hlavní zděná budova, která stojí dodnes na Pivovarském náměstí, dostavěna až roku 1695 a jedná se o novostavbu, která patrně nestojí na místě původního řemeslného podniku. V letech 1798-1810 procházel pivovar rozsáhlými úpravami a modernizací dle plánů Václava Witschiegla (někdy uváděn jako Václav Wyčichlo) zednického mistra, který se podílel také na přestavbě lobkowiczkých zámků v Roudnici a v Bílině. Existují zprávy o tom, že se koncem 18. století pro bílinský pivovar projektoval stojatý hvozd, což by bylo velice brzy, neboť trend budování stojatých hvozdů se v českých zemích začal rozvíjet spíše až v polovině následujícího století. Na konci 19. století, konkrétně roku 1880, byl zřízen nový ležácký sklep ve skále pod bílinským zámkem. Na tomto místě je nutné zmínit, že lobkowiczký podnik nebyl jediným pivovar v Bílině. Někdy v polovině 19. století došlo k založení městského pivovaru, který měl patrně ambici konkurovat panskému závodu. Roku 1868 nebo 1869 si však městský pivovar pronajal rod Lobkoviczů, a tím z jakékoliv konkurence sešlo. Je pravděpodobné, že již téhož roku byl v podniku zastaven provoz nebo byla případná výroba přidružena k panskému podniku. Po dvaceti letech (roku 1889) se zbylí bílinští právovárečníci rozhodovali, zda podnik povedou ve vlastní režii, nebo jej nechají v nájmu Lobkowiczů. O tom, že městský podnik nebyl úspěšný, svědčilo i to, že se počet právovárečníků snížil z původních osmdesáti na pouhých třiatřicet. Právovárečná společnost se nakonec roku 1892, kdy byl předsedou společnosti člen vážené bílinské rodiny Karl Kronbauer, rozhodla nabídnout své majetky k prodeji. Od téhož roku měl městský pivovar nového nájemce, a tím byl Anton Dreher mladší, který podnik „provozoval“ v letech 1892-1897. Pokud byl městský podnik v provozu, šlo pouze o část Dreherovi výroby. Tento zástupce světoznámé pivovarnické rodiny provozoval ještě další pivovary v Měcholupech, Libořicích, Dalešicích a Brumově.
Koncem 19. století pak došlo k poslední zásadní rekonstrukci pivovaru. Modernizace byla vedena impulzem nové hlavy rodu Mořicem Aloisem, devátým knížetem z Lobkowicz. Pokud řekneme, že Anton Dreher působil ve vícero podnicích, nesmíme tuto informaci vynechat ani u Mořice Aloise Lobkowicze, který byl majitelem či nájemcem pivovarů v Encovanech, Libčevsi, Liběšicích, Měšeticích, Novém Sedle nad Bílinou, Roudnici nad Labem, Skrýšově, na Skřekově, ve Vysokém Chlumci a Milešově. Panský pivovar provozoval až do své smrti roku 1903, a to s výstavem přesahujícím hranici 50 000 hl. Po otcově smrti převzal rodové majetky a s nimi i bílinský pivovar Mořicův jediný syn Ferdinand Zdenko Lobkowicz, který se stal desátým knížetem z Lobkowicz. I když byl pro rod dlouhodobě důležitější pivovar v Roudnici, nezapomínal ani na svůj bílinský podnik. Ještě za Mořice Aloise byly jeho produkty, a to nejen pivo, ale i slad, chmel a sladový květ, vystaveny v pavilonu č. 51 na Všeobecné zemské výstavě v Praze. Ferdinand Zdenko pak dal roku 1911 zrekonstruovat celou varnu a během první světové války (konkrétně roku 1916) zařídil pivovaru novou strojovnu, která zvyšovala jeho výkon. Ferdinand Zdenko sice renovoval a investoval, v hloubi duše však stále zůstával šlechticem ze „staré školy“. Už to, že ve svých třiatřiceti letech přestěhoval své sídlo z Roudnice do Bíliny, vzbudilo u části veřejnosti nelibost. Humoristický týdeník Šípy to komentoval rovnou básní nazvanou Až do těch hrdel a statků, kde mimo jiné nalezneme čtyřverší: „Zdenko Lobkowicz Roudnický,/ potomeček starých lechů - / k Němcům chvátá do Bilína/ spílá nám tam ultračechů.“ Později, když se roku 1905 hlásil lid o svůj podíl na politické moci, vyslovil se desátý kníže pro zachování starých pořádků. Jedním z efektů tohoto vyjádření byl také dělnický bojkot lobkowiczkého piva, jenž nebyl jediný, kterého se Lobkowicz v Bílině dočkal. Lidé jeho mok bojkotovali i poté, co jim zakázal chodit do svého lesa a vylepšit si jídelníček jeho plody.
Problematické období nastalo pivovaru a obecně Lobkowickému rodu po vzniku republiky. Za první světové války se Ferdinand Zdenko Lobkowicz aktivně zúčastnil akce „Svornost jenom moci dá“ na podporu raněných vojáků a jejich žen, které se ocitly bez živitele v nouzi a zůstaly věrné hodnotám monarchie, což mu po 28. říjnu 1918 přineslo řadu nepříjemností. Následně (po vzniku československého státu) čelil Ferdinand Zdenko společně se svými syny osočování z neloajality k novým pořádkům. Lobkowiczký rod měl být na podzim roku 1919 dokonce vyhnán dělníky vedenými sociálnědemokratickými předáky ze svého zámku v Roudnici nad Labem. Zároveň měla být zestátněna hora Říp, jeden ze symbolů českého národa, která byla součástí rodového majetku. Situace se uklidnila a obvinění Lobkowiczů z „piklů proti republice“ se ukázala lichými. Roku 1920 postoupil Ferdinand Zdenko fideikomis svému synu Maxmiliánovi Ervínovi a předal mu plnou moc i ke správě svého alodiálního majetku. Tuto plnou moc však roku 1928 odvolal. Konflikt mezi otcem a synem nastal v době, kdy se Maxmilián Ervín oženil. Sňatek Maxmiliána Ervína byl nerovný, což hlava rodu (Ferdinand Zdenko) nesla s velkou nelibostí. Mladý Lobkowicz se však svého práva a své ženy nehodlal vzdát bez boje. Součástí tohoto boje byla i takzvaná „pivní válka“. Maxmilián Ervín sice přišel o svrchovanou správu nad veškerým majetkem, ale správa pivovaru v Bílině a v Roudnici mu zůstala. Jeho otec se mu pak různými cestami snažil podnikání znepříjemnit. Případy tohoto zápolení se nevyhnuly ani pozornosti tisku. Díky tomu se můžeme například ve Volné myšlence počíst: „Max Lobkowicz má pivovar v Bílině. Stalo se, že jeho pivo pili i zaměstnanci Lobkowicze staršího. -Sluší se to? Je to v pořádku, když roudnický pán je se synem ve sporu? Nepřijdou zaměstnanci o spásu své duše, budou-li pít nápoj z tak bezbožného pivovaru? Lobkovicz starší se velmi trápil nad tím pivem, přemýšlel, jak by tuto strašlivou závadu odstranil, a nakonec koupil většinu akcií pivovaru bohušovického. A teď přišel přísný rozkaz všem zaměstnancům, že nesmějí pít bílinské pivo, nýbrž jenom bohušovické. A když národní sdružení chtělo uspořádat zábavu v hostinci, kde se čepoval prokletý bílinský mok za výhodných podmínek, bylo mu to přísně zakázáno.“ Dlouhotrvající neshody poškozovaly obchod s lobkowiczkým pivem celé desetiletí a k usmíření obou členů rodu došlo až v předvečer mnichovské dohody. Krátce poté musel Ferdinand Zdenko opustit Bílinu, která se stala součástí třetí říše. Mladý Maxmilián Ervín se přihlásil k prohlášení věrnosti české a moravské šlechty republice a prezidentu Edvardu Benešovi a následně emigroval do Velké Británie, kde od roku 1942 zastával funkci velvyslance. Jelikož byl Lobkowicz v nových pořádcích vnímán jako zrádce, byl mu protektorátními orgány zabaven majetek v Protektorátu a říšské úřady učinily tentýž krok na území Župy. Lobkowiczové tedy přišli o svůj bílinský zámek a s ním i o bílinský pivovar, který byl po celou dobu války v majetku třetí říše. Rok 1938 tak můžeme vnímat jako násilné narušení tradice bílinského pivovaru. V mnichovských dnech totiž neodešel jen Ferdinand Zdenko a Maxmilián Ervín, následovala je i celá řada zaměstnanců podniku včetně sládka Karla Anderleho a správce závodu Františka J. Köhlera.
O tom, jak podnik pracoval pod taktovkou německé říše, mnoho zpráv nemáme. Oproti první světové válce, kdy výstav závodu prudce klesal až na 5 500 hl (kampaň 1916/1917) se však na podniku druhá válka výrazněji nepodepsala. Jako pivovar, který byl v podstatě státní, byl patrně celou dobu zásoben surovinami a jeho výstav za války byl naopak vyšší, než v průběhu 30. let 20. století. Na konci války byl pivovar jako majetek poraženého Německa zestátněn. Maxmiliánu Ervínu Lobkowiczovi se podařilo pivovar získat zpět do vlastnictví a rozhodnutí krajského soudu v Mostě z 19. října 1945 bylo zabavení podniku zrušeno. Podnik byl také přejmenován – jeho nový název zněl Bílinský pivovar Max Lobkowicz. Situace se opět změnila po únoru 1948, kdy rod Lobkowiczů o podnik přišel a Bílinský pivovar byl začleněn do národního podniku Krušnohorské pivovary a roku 1960 po reorganizaci spadl pod národní podnik Severočeské pivovary. Výroba byla přerušena roku 1972, poté zůstala funkční pouze sladovna. Od roku 1976 byla veškerá výroba v pivovaru zastavena a stalo se z něj skladiště.
JG
Zdroje:
Časopis Der Böhmische Bierbrauer (1892–1912).
Časopis Kvas 1946.
SOkA Lovosice – f. Okresní úřad v Roudnici nad Labem – katalog prezidiálních spisů, díl II., říjen 1918 – březen 1939.
Vladislava VALCHÁŘOVÁ – Lukáš BERAN – Jan ZIKMUND, Industriální topografie – Ústecký kraj, Praha 2011.
.jpg)
Bílinský pivovar, 2012, Archiv JG(1)
Bílinský pivovar, 2012, Archiv JG
Etiketa bílinského pivovaru, 1. polovina 20. století, Archiv JG
Lahev z bílinského pivovaru, 1. polovina 20. století, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem_
Reklama na bílinské pivo, počátek 70. let 20. století, Revue Teplice 8.1971
Reklamní účtenka pivovaru, 1. polovina 20. století, Archiv JG
