Výroba umělých květin na Děčínsku
Nejsevernější část Čech a saské příhraničí se formovaly, alespoň co se hospodářství týče, velmi podobně. Na obou jejích hornatých stranách se po staletí vyvíjela přadláctví a plátenictví, kteréžto obory s rozvojem bavlnářství a strojní výroby textilu postupně upadaly. Mnoho obyvatel z místních panství Lipová, Šluknov a Rumburk tehdy muselo odejít za obživou jinam či se pokusit o prosazení v jiném oboru (nožířství, pasířství, výroba drátu a sít, stuhařství a podobně). Východiskem z nouze mohlo být též přibrání doplňkového zdroje obživy, jako například výroba dřevěného domácího náčiní, sít, šňůr, metel, košíků, ale i umělých květin. Květinářství se primárně věnovaly manželky tkalců, ruku k dílu musely přiložit i děti.
Po Vídeňském kongresu (1815) se začal prosazovat styl později známý jako biedermeier coby měšťanská obdoba empíru (odtud název měšťanský empír), aristokratického stylu odvozeného z klasicismu. Oproti rozevlátému romantismu kladl biedermeierský styl důraz na kontemplaci, střídmost, měšťanské ctnosti a práci s detaily. Nová móda si libovala v květinách, jež byly oblíbeným námětem v malířství, při výzdobě porcelánu a dalších předmětů denní potřeby a stále více také v dámské módě. Přirozeně rostl také zájem o umělé květiny, zejména pro zdobení účesů, klobouků, šatů, kabelek a bytových dekorací.
Kolébkou později velmi rozšířeného severočeského a saského květinářství byla ves Mikulášovice (Nixdorf) v tehdejším panství hrabat Salm-Reifferscheidtů se sídlem v Lipové (Hainspach). Mikulášovice byly jednou z nejlidnatějších vsí hornatého a málo úrodného Šluknovska a místní obyvatelstvo často navštěvované hladomory muselo odpradávna hledat alternativní zdroje obživy. Místní vrchnost si toho byla dobře vědoma a nekladla podnikavějším jedincům překážky ve volném pohybu po Evropě. Z potulných brusičů nožů a příležitostných prodejců doma vyráběných komodit se v průběhu 18. století mnozí vypracovali na zdatné a vážené obchodníky pravidelně navštěvující lipský veletrh a evropská hlavní města. Půjčovali peníze na úrok, důvěrně znali soudobý trh a neušel jim rostoucí zájem o květinové imitace.
Ačkoli se na Šluknovsku již v 18. století zhotovovaly umělé květiny pro výzdobu katolických svatostánků, u nichž se ovšem více hledělo na kvantitu než na kvalitu, vyžadovala soudobá móda květinové imitace co nejvěrnější originálu. Vzorem byly květiny vyráběné v Paříži, jež se odtud coby módní doplňky vyvážely do celé Evropy. V Sasku (J. G. Gaebel v Dohna u Drážďan, Friedrich Reichardt v Lipsku) i Berlíně se rychle našli podnikatelé, kteří žádané francouzské květiny z pergamenu, plátna a hedvábí vyráběli. Dá se předpokládat, že mikulášovičtí obchodníci přivezli do domoviny vzorky, materiály, nástroje a možná i odborníky (literatura hovoří o francouzské herečce, která se výrobou umělých květin přiživovala), kteří řemeslu naučili místní ženy. Tradice výroby umělých květin na Šluknovsku a jeho saském příhraničí rozhodně nevznikla zdola. Jednalo se o chytrý projekt podnikatelů Johanna Antona Endlera a Antona Pietschmanna. První či nejšikovnější producentkou květinových imitací byla Magdalena Bienertová, která vyškolila řadu květinářek z Mikulášovic a okolí. Nový výrobní obor měl již v roce 1833 živit dvě tisícovky rodin na lipovském panství.
Kdy k zahájení produkce umělých květin došlo, není úplně jasné. Tvrdí se, že Magdalena Bienertová je začala vyrábět kolem roku 1813, ale první konkrétní doklady o jejich výrobě pocházejí až z roku 1828, kdy Pietschmann a Bienertová vystavovali své umělé květiny na Průmyslové výstavě v Praze. Pietschmann tehdy dodával mikulášovické umělé květiny pražskému galanterníkovi Johannu Strakatému. V inzerátu v adresáři města Sebnitz z roku 1887 byla firma Josefa Endlera uvedena jako „nejstarší firma na umělé květiny ve městě“ s datem založení 1821. V roce 1821 se však umělé květiny v Sebnitz ještě zcela jistě nevyráběly, takže toto datum by se mohlo vztahovat k počátkům obchodu s umělými květinami v Mikulášovicích.
Slibný rozvoj květinářství na Šluknovsku přibrzdil vstup Saska do Německého celního spolku v roce 1834. Dovoz umělých květin ze zahraničí znemožnilo vysoké ochranné clo, a tak se začaly ve velkém pašovat, podobně jako cukr, káva či strojní příze v dobách Napoleonovy kontinentální blokády. Mikulášovičtí producenti květinových imitací ovšem celní bariéru chytře obešli – pronajali si výrobní prostory v pohraničních saských obcích (Sebnitz, Hertigswalde, Neustadt, Langburkersdorf) a pokračovali ve výrobě s vyškoleným a levnějším výrobním personálem z Čech. Ten sestával zejména z mladých svobodných dívek, které putovaly každý týden v pondělí brzy ráno z Čech za prací do Saska a v sobotu večer zase špalírem přes hranici domů. Výroba umělých květin se následně v Sebnitz a okolí velmi rozšířila. Řada místních květinářských firem (Gustav Kluge, F. R. Vollmann, Anton Nadler či Alwin Hache) provozovali na přelomu 19. a 20. století v sousední Dolní a Horní Poustevně filiální podniky.
Vytrvalý zájem o umělé květiny se odrazil i v zakládání květinářských podniků na Šluknovsku. První větší květinářský podnik založila podnikatelka Anna Sieberová v Horní Poustevně (1851), následovaly manufaktury Antona Webera ve Šluknově (1859), Wendelina Fischera v Horní Poustevně (1860) a Wilhelma Weichta v Dolní Poustevně (před 1863).
Další rozvoj květinářství v Dolní Poustevně a okolí podnítilo snížení německého dovozního cla (1862), napojení Sebnitz na železniční síť (1873) a založení dolnopoustevenské spořitelny (1874). Mezi lety 1874-1885 založili v Dolní Poustevně květinářské manufaktury podnikatelé C. W. Strobach, Franz Josef Dittrich, Antonín Krupička, Anton Maaz, Eduard Schaffrath a Josef Böhm, v Horní Poustevně Johann Schindler, ve Vilémově Ernst Hilbert, v Lipové Josef Geppert a ve Velkém Šenově Adolf Rösler. V roce 1875 si Alfred Kullmann v Dolní Poustevně otevřel závod na výrobu raznic pro vysekávání květů a listů.
Nejvíce závodů na výrobu umělých květin a ovoce vzniklo v letech 1890-1914, a to zejména v Dolní Poustevně, Horní Poustevně, Lobendavě a Vilémově. Okresní hejtmanství ve Šluknově jich v roce 1895 napočítalo již devadesát pět. V samotné Dolní Poustevně pracovalo v roce 1923 osmnáct větších a třiatřicet menších květinářských podniků, které zaměstnávaly dvě tisícovky dělníků (respektive dělnic).
Největší květinářské podniky v Dolní Poustevně provozovaly před druhou světovou válkou firmy Hoffmann & Herlt, později Johann Hoffmann (1903), Johann Wenzel (1907) a Oskar John (1933). Největší manufaktury v Horní Poustevně provozovaly podnikatelky Anna Sieberová (1896) a Marta Eiseltová (1937).
O výši mezd se s majiteli továren sdružených ve Společenstvu výrobců umělých květin pro šluknovský politický okres (Genossenschaft der Kunstblumen-Erzeuger für den politischen Bezirk Schluckenau) dohadoval během velké hospodářské krize Výbor pomocníků květinářského dělnictva (Gehilfenauschuss der Blumenarbeiterschaft) napojený na čtyři odborové organizace v Praze, Ústí nad Labem, Děčíně a Šluknově. Masová shromáždění zaměstnanců květinářských závodů konaná na jaře 1937 v Dolní Poustevně svědčí o značných odbytových potížích oboru.
Největší květinářský podnik na Šluknovsku založil v Dolní Poustevně Carl Wilhelm Seitz z Göppingenu v Bádensku-Württembersku. V roce 1904 zde převzal menší podnik na výrobu umělých květin a ovoce (k protokolaci firmy došlo 12. ledna 1905) a dobrý odbyt mu v roce 1907 umožnil výstavbu továrny v horní části Dolní Poustevny. Kromě umělých květů a listů se závod specializoval na produkci umělého ovoce. Formování dutých plodů prostřednictvím želatiny si Seitz osvojil po první světové válce v Anglii. Tam také vedle Jižní Afriky a USA směřovala velká kvanta Seitzových výrobků (umělé květiny, ozdobná pera, flitry), používaných pro zdobení oděvů (zejména klobouků) a bytových interiérů. Již před druhou světovou válkou firma produkovala i součásti umělých květin (stonky z opletených drátů, pestíky atd.), jež odebíraly květinářské podniky v okolí.
V roce 1936 se stal podílníkem ve firmě Seitzův starší syn Carlheinz, který o tři roky později firmu Carl Seitz & Co. převzal. Prosadil výstavbu podnikové parostrojní elektrárny (1937), která vyráběla elektrický proud pro osvětlení výrobních sálů, podařilo se mu též výrazně rozšířit stávající výrobní prostory závodu.
Stejně jako většina květinářských firem zaměstnával podnik řadu domácích dělnic, zejména z Mikulášovic a Vilémova. V roce 1937 v podniku pracovalo více než tři sta šedesát zaměstnanců, z čehož bylo dvě stě osmdesát žen. Během druhé světové války objem výroby neustále klesal (již v roce 1939 poklesl počet personálu více než o polovinu). Protože nacisté v září 1943 další produkci umělých květin a podobných produktů zakázali, byly výrobní kapacity květinářských manufaktur využívány jednak k výrobě maskovacích sítí pro Luftwaffe, ale také pronajímány říšským firmám specializujících se na jemnou mechaniku. Tři čtvrtiny Seitzova továrního komplexu si tehdy pronajala berlínská hodinářská firma Askania, která využívala šikovné ruce květinářek pro výrobu měřících přístrojů pro letadel.
Carl Heinz Seibt zemřel v roce 1943 na následky válečného zranění v Itálii a podniku se ujala jeho manželka Elisabeth společně se zakladatelem Karlem Seitzem. Ten setrval v Dolní Poustevně i po skončení druhé světové války a stal se nedobrovolným zaměstnancem nového národního podniku Centroflor (1948), do něhož byla jeho firma jako závod 02 zařazena. Národní podnik sem soustředil výrobu listové látky, textilních a papírových rourek, dutého a vatovaného ovoce, pestíků, ovinutých drátů, vatových stromků, žinylky, kartonáže atd. Od roku 1966 zde Centroflor vyráběl pěnový polystyren, v jehož produkci od roku 1992 pokračovala firma Izopol. V současnosti firemní objekty využívá mikulášovický velkoobchod lůžkovinami.
Druhý největší závod na výrobu umělých květin na Šluknovsku vznikl v roce 1906 ve Vilémově. Založil jej lobendavský rodák Johann Franz Josef Herschel v nevelkém objektu pod mikulášovickým dolním nádražím, který postupně rozšiřoval. V roce 1924 byla postavena pětipodlažní výrobní budova, kde následně pracovalo kolem dvou set květinářek z Vilémova a okolí. Dalších přibližně sto žen vyrábělo pro podnik květiny podomácku. Kromě umělých květin se zde vyráběly jejich součásti (listy) a umělé ovoce. Během druhé světové války se musel závod přeorientovat na výrobu součástí osvětlovacích, topných a signalizačních zařízení ze syntetických pryskyřic. Syn zakladatele, Alfred Herschel, se v roce 1943 stal členem dozorčí rady Nákupního a prodejního společenstva sudetoněmeckého květinářského průmyslu se sídlem v Dolní Poustevně (Ein- und Verkaufsgenossenschaft der sudetendeutschen Kunstblumenindustrie GmbH), jež mělo pečovat o nákup materiálů pro výrobu umělých květin a starat se o jejich odbyt. Společenstvo vedlo představenstvo složené z továrníků Oskara Johna, Alfreda Bradatsche a Heinricha Böhma.
Po druhé světové válce se konfiskovaný závod stal společně s osmačtyřiceti dalšími květinářskými manufakturami součástí národního podniku Centroflor se sídlem v Dolní Poustevně. Počátkem 50. let přešly objekty někdejší firmy Herschel do majetku národního podniku Mikulášovický kovoprůmysl (Mikov). V letech 2011-2014 byl zchátralý areál snesen.
Neblahý dopad měly na květinářské řemeslo první a druhá světová válka, hospodářská krize 30. let 20. století a mnohem později, po pádu železné opony, samozřejmě i příliv levných umělých květin z Asie. Národní podnik Centroflor, zařazený do socialistického koncernu Jablonecká bižuterie, zanikl 30. listopadu 1990. Podnik v rámci privatizace zakoupil v roce 1992 teplický podnikatel Petr Frydrych, který pokračoval ve výrobě umělých květin pod firmou Bohemiaflor s. r. o.
Kdysi tradiční výroba má v současnosti namále – jen firma Centroflor s. r. o., sídlící dnes v objektu bývalé tiskárny ve Velkém Šenově, dosud produkuje pestrou škálu tohoto zboží. Z mnoha květinářských podniků v Sebnitz zbyla pouze květinářská manufaktura Deutsche Kunstblume vyrábějící hedvábné květy, z nichž se vážou žádané svatební kytice.
JN
Zdroje:
Kateřina HRUŠKOVÁ, Centroflor 1948-1990, Ústecký sborník historický, 2020, 1, s. 29-61.
Alfred MEICHE, Die Anfänge der Kunstblumenindustrie in Dresden, Leipzig, Berlin und Sebnitz, Dresden 1908.
Jan NĚMEC, Počátky výroby umělých květin na panství Lipová a v saském příhraničí do roku 1850. Ústecký sborník historický, 2014, 1-2, s. 65-91.
Manfred SCHOBER, Die Sebnitzer Kunstblume; Die Geschichte eines Handwerks im Zeichen der Mode, Dresden 1994.
Manfred SCHOBER, Sebnitz; Aus der Geschichte einer sächsischen Stadt an der Grenze zwischen Elbsandstein und Oberlausitzer Bergland, Dresden 2003.
Katalog výrobků závodu n.p. Centroflor v Libouchci, 2. polovina 20. století, SOkA Děčín
Manufaktura Johanna Herschela ve Vilémově, 1. polovina 20. století, SOkA Děčín
Osazenstvo květinářské manufaktury Roberta Hentschelav Horní Poustevně, 1898, Soukromá sbírka
Podnik Carla Wilhelma Seitze v Dolní Poustevně, 1. polovina 20. století, SOkA Most
.jpg)
Výroba umělých květin byla vždy doménou žen. Domácí dělnice často pracovaly společně, klábosily a zpívaly, (Schluckenauer Heimatstube Weißenhorn)
