Odol
Na počátku této značky a podniku stál drážďanský podnikatel Karl August Lingner. Jeho předmětem zájmu se staly bakteriologické studie. Lingner zvažoval několik podob přípravku, který měl proti choroboplodným ústním bakteriím chránit. Nevěděl, zda bude ve formě pasty, vody či mýdla. Po rozvahách dospěl k závěru, že bude nejvhodnější, aby vycházel z návodu přítele a zkombinoval směs éterických olejů, destilované vody a vše pak rozředil v alkoholu. Ústní voda Odol se brzy stala velice oblíbenou a záhy přinesla svému vynálezci nemalé úspěchy a především mnohamilionové zisky. Mohl se tak mimo obchodu věnovat také medicíně, dentální vědě a hygieně obecně.
Zvyšující se hygienické návyky obyvatel, měly za následek to, že Lingerova firma pronikla ze Saska i do sousedního Rakouska-Uherska. Pro svůj záměr si vybral nedaleké Podmokly a v březnu roku 1894 mu byla u okresního hejtmanství přijata žádost o vydání koncese k výrobě ústní vody Odol. A tak vznikl v Podmoklech pobočný závod Mundwasserfabrik ODOL K.A. Lingner, Bodenbach a. E., který začal s produkcí 1. května 1894. Hlavním záměrem bylo, aby mohla být ústní vodou zásobována celá rakousko-uherská monarchie.
Nejprve bylo potřeba vytvořit prostory pro výrobu, firma začínala v pronajatých prostorách a veškeré zařízení včetně technologie, lahviček a etiket bylo dovezeno z Drážďan. Především se dovážela směs olejů, která se pak následně ředila v alkoholu. Veškerou výrobu obstarávali během jednoho až dvou týdnů v měsíci zaměstnanci z Drážďan, protože Lingner zpočátku nepočítal s velikou produkcí. Administrativní práce však vykonávala centrála v Drážďanech. Obdobný způsob praktikoval i v ostatních pobočkám a hlavním důvodem byla ochrana receptury před konkurencí.
Firmě se v Podmoklech začalo brzy po svém otevření dařit a tak si mohl prosperující podnik dovolit přemýšlet o vytvoření vlastního závodu. S těmito přípravami se začalo roku 1898. Podnik však postihla krize, úřadům Rakouska-Uherska se nezdála oprávněnost volného prodeje ústní vody, protože zde existovalo podezření, že obsahuje nepovolené látky, které mohly prodávat pouze lékárny. Jednalo se o antiseptikum salol a také stopy kyseliny salicylové. Firma zastávala stanovisko, že se nejedná o lék, ale o prostředek, který zamezuje tvorbu bakterií. Odol se tak na území monarchie nemohl prodávat a Lingner krizi urovnal až po dvou letech. Stavba nové továrny v Podmoklech však sporem utrpěla a k její realizaci tak nedošlo.
V roce 1904 zakoupil Karl August Lingner objekt uprostřed nově vznikající průmyslové zóny v okolí Dělnické ulice a nechal prostory přestavět ke své vlastní potřebě. Téhož roku se také Lingner pokoušel o vybudování sklářské hutě, která by produkovala lahvičky na ústní vodu. Roku 1905 huť otevřel, ale po 4 měsících fungování provozu byla výroba přerušena.
Po vypuknutí první světové války se produkce firmy s největší pravděpodobností změnila produkci, přizpůsobenou pro válečný průmysl.
Roku 1916 Karl August Lingner umírá, po konci 1. světové války a rozpadu Rakouska Uherska ztrácí továrna v Podmoklech svůj původní význam zásobovat ústní vodou nejen domácí, ale také tuzemský trh a stává se tak pouze výrobnou pro Československo. Podnik, postihl roku 1918 a 1919 požár. Roku 1922 došlo k obnovení sklárny a byla tak zahájena sklářská výroba. Z důvodu krize byla však sklárna nucena provoz zastavit a zaměstnance propustit. Protože se charakter trhu po první světové válce zcela změnil, firma už nemohla vyrábět pouze ústní vodu a tak na trh přichází novinka - zubní pasta Odol a jiné další výrobky například voda po holení Pitralon, mýdla Ray a jiné další produkty. Některé výrobky se vyráběly v Podmoklech, některé se dovážely z Drážďan a plnily se v pobočce do obalů.
Druhá světová válka znamenala pro podmokelskou filiálku ránu. Nálet na Drážďany v únoru roku 1945 zničil hlavní továrnu Linger-Werke A. G. a poškodil tak i jiné pobočné závody (Bratislava, Budapešť, Lodž, Bělehrad). Pouze v Podmoklech se pobočný závod válečným pohromám vyhnul. Na ten však byla hned v květnu roku 1945 uvalena národní správa. Podle Dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše podléhal coby nepřátelský majetek konfiskaci, která se vztahovala jak na samotný objekt, tak na výrobní značku Odol, Pitralon a jejich receptury. V červnu 1948 nový vlastník továrny, Československý stát ukončil výrobu ústní vody a zubní pasty. Značku převzal národní podnik Severočeské tukové závody v Ústí nad Labem. Obdobným způsobem převzala Setuza další značky a výrobky zkonfiskovaných německých i českých podniků.
Po válce se výroba do Drážďan již nevrátila a zničená firma Lingner-Werke se odstěhovala do Düssedorfu.
SJH
Zdroje:
Petr JOZA – Jan NĚMEC, Historie a současnost podnikání na Děčínsku a Šluknovsku, Žehušice 2012.
Petr JOZA, „Jak dokázáno jest podle nynějšího stavu vědy…“, Industrializace Děčínska na příkladu výroby ústní vody Odol v Podmoklech, In: Amicae Decini Cum Honore. Děčín: SOA Litoměřice 2012.
Martin KRSEK, Odol aneb Dva národy – jedna zubní pasta, in: Česko-saské vztahy v proměnách času = Sächsisch-Böhmische Beziehungen im Wandel der Zeit. sv. [1], Odborné texty / Dresden : Thelem 2013.
Korespondenční lístek s předtištěným adresátem firmy Odol Podmokly _ Bodenbach, 1. polovina 20. století, Archiv SJH
Reklamní smaltovaná cedule firmy Odol, 30. léta 20. století, Archiv SJH
