Lehký průmysl

Děčínské čokoládovny

Rozvoj světových dopravních systémů, technologické pokroky i zvyšování životní úrovně činila z luxusní delikatesy, jíž čokoláda ještě v první polovině 19. století byla, stále dostupnější sladkost. Nejdůležitějším centrem její produkce se stalo Sasko, respektive Drážďany, bohaté město s atraktivním okolím, jež již před polovinou 19. století přitahovalo množství bohatých turistů z tuzemska i zahraničí. Uzavření tzv. První labské konvence (1821) osvobodilo plavbu od nejrůznějších poplatků znemožňujících dovoz rozličných zámořských komodit ze severoněmeckých přístavů, tedy především tabáku, kávy a kakaových bobů. Pro výrobu čokolády byla výhodná i rafinerie cukru Heinricha Calberly a pokročilé saské strojírenství, které dovedlo vyrobit potřebné strojové vybavení.

Jordan & Timaeus

Od poloviny 19. století se v severočeských pohraničních oblastech usazovalo množství nejen saských podnikatelů s cílem dobýt velký a prakticky bezkonkurenční rakouský trh. Zrušení poddanství a roboty (1848) jim poskytlo množství levných a německy hovořících dělníků, blízkost hnědouhelných dolů dostatek paliva pro parní stroje v továrnách a nový živnostenský zákon (1858) uvolnil svět podnikání. Pozemky byly za babku, výstavba železnic Praha – Drážďany (1851), Teplice – Ústí nad Labem (1858), Podmokly – Rumburk (1869), Duchcov – Podmokly (1871) umožnila dovoz surovin a expedici výrobků. Úřady byly vůči nově příchozím vlídné, místní honorace je přátelsky přijímaly do svých řad.

První pobočku zahraniční firmy si v Podmoklech (dnes součást Děčína) zřídila roku 1854 drážďanská firma Jordan & Timaeus založená v roce 1823. Její zakladatelé Gottfried H. Ch. Jordan a August Friedrich Ch. Timaeus se sešli v továrně na kávové náhražky firmy Gebrüder Reiner v Braunschweigu. S výrobou kávovin pokračovali i v Drážďanech, vedle toho roku 1830 zavedli jako první v Sasku i tovární výrobu čokolády. Po odchodu Augusta Friedricha Timaeuse z firmy (1853) nastoupil na jeho místo bratr Eduard. Dalším společníkem se tehdy stal i syn Gottfrieda Jordana Ernst Albert.

Krátce předtím se zakladatelé firmy dohodli pro expanzi firmy do Rakouska. V Podmoklech již několik let pracoval bratranec Ernsta Jordana Anton Franz, jehož prostřednictvím zakoupil 25. srpna 1853 drážďanský podnik majetkovou podstatu zaniklé firmy Jordan & Barber – objekt zasilatelství v Podmoklech a mlýn na barevná dřeva a sádru ve vsi Dolní Oldřichov (dnes rovněž děčínská čtvrť) s rozsáhlým pozemkem, na němž následující rok vyrostl objekt továrny na kávové náhražky. V Podmoklech firma souběžně vybudovala objekt čokoládovny, v němž začala v polovině roku 1855 výroba s prvními dvanácti dělníky z Drážďan. Vedení podmokelské pobočky se dle společenské smlouvy z 28. února 1854 ujal Ernst Albert Jordan společně s bratranci Antonem Franzem Jordanem, Adolfem Jordanem a obchodníkem Friedrichem Hillegeistem. Podnik firmy Jordan & Timaeus v Podmoklech byl první továrnou na čokoládu v tehdejším Rakousku.

Firma v únoru 1856 otevřela zastoupení v Praze Na Příkopě v domě č. p. 969 (obchod U města Paříže, známý z Neffovy ságy o rodu Nedobylů a Bornů) a v červnu ve Vídni. V této době firma masivně inzerovala v novinách, k nimž připojovala i ceníky zboží, takže byl dobře znám výrobní program. Vedle různých druhů horké čokolády (prosté či s přidanou vanilkou, skořicí nebo hřebíčkem), nabízela čokoládu zdravotní (pro léčbu průjmu či posílení organismu), čokoládovou kávu i čaj, čokoládové figurky, dezertní čokoládu, pralinky s ananasovou, pomerančovou, citronovou, jahodovou, malinovou, kávovou nebo likérovou náplní, čokoládové bonbóny s ořechy a čokoládu v tabulkách i blocích.

Největším konkurentem podmokelské filiálky byl od počátku podnik na výrobu kávovin Augusta Tschinkela v Krásném Poli u Chřibské založený již v roce 1806 v průběhu Napoleonovy kontinentální blokády, která zamezila dovozu zrnkové kávy. Tschinkelovi synové začali s výrobou čokolády již v Krásném Poli, později (1856) produkci čokolády a cukrovinek soustředili v komunikačně příznivějších Lovosicích (základ podniků pozdější značky Deli).

Podmokelský podnik se v četných inzerátech chlubil úspěchy na průmyslových výstavách (Londýn 1862, Paříž 1862 a Vídeň 1873). Vedle medaile „za pokrok“ získala firma na vídeňské výstavě titul dvorního dodavatele. Pohon šestatřiceti strojů instalovaných v oldřichovském a podmokelském závodě zajišťovaly v roce 1873 tři parní stroje. V obou závodech firmy tehdy pracovalo kolem dvou set dělníků, z čehož více než polovinu tvořily ženy.

Po velkém požáru (29. července 1862) byl vyhořelý objekt čokoládovny nahrazen výrobním komplexem, který kopíroval architekturu drážďanské centrály. Rostoucí poptávka si vyžádala v 80. letech přístavbu dalšího další výrobní budovy, jež byla postupem času dále rozšiřována. Na rozdíl od drážďanského výrobního areálu se podmokelský dochoval dodnes a je památkově chráněn. Drážďanská čokoládovna byla roku 1921 prodána podnikateli Friedrichu Mittenzwei, který ji byl v době hospodářské krize nucen uzavřít a celý areál byl následně srovnán se zemí.

V roce 1893 se podmokelská filiálka od drážďanského mateřského podniku oddělila a přešla do majetku podmokelské linie Jordanů. Posledními majiteli byli od roku 1937 Ralph Jordan a manžel jeho sestry Hildegardy, Hermann Kassian. Ti v roce 1938 předali podnik do režie konkurenční firmy Hartwig & Vogel a sami vstoupili do jejích služeb. V roce 1942 byla správní budova odprodána samosprávě říšské sudetské župy v Liberci, která v klasicistní správní budově zřídila výstavní síň moderního umění. Vila Jordanů v sousedství podmokelské čokoládovny byla na konci druhé světové války zničena při leteckém náletu.

Objekty někdejší čokoládovny převzaly po druhé světové válce Severočeské energetické závody a v majetku jeho nástupce je areál Jordanky dodnes. Oldřichovská továrna na cikorku převzal po konfiskaci národní podnik Kávoviny v Pardubicích, přičemž od roku 1952 objekty využívaly Severočeské dřevařské závody a dnes část slouží jako ubytovna.

Hartwig & Vogel

Druhá nejvýznamnější drážďanská čokoládovna firmy Hartwig & Vogel povstala ze závodu na výrobu cukrovinek Friedricha J. Ch. Hartwiga. Ten v roce 1870 přijal jako společníka synovce Heinricha Vogela, který do podnikání vnesl svěží vítr. O tři roky později již závod zaměstnával skoro sto padesát dělníků. Firma do roku 1905 otevřela v Drážďanech tři filiální podniky, byla průkopníkem prodeje svého zboží prostřednictvím mincovních automatů a vydobila si oblibu u zákazníků nápaditým zbožím (Jablko Viléma Tella, čokoládové stavebnice atd.). Po vzoru firmy Stollwerck přibalovala k čokoládám reklamní sběratelské kartičky a vydávala pro jejich sběratele speciální alba.

Počátkem 90. let začala firma pomýšlet na expanzi do sousedního Rakouska. V roce 1892 se jí naskytla příležitost zakoupit v nepříliš vzdálených Podmoklech, kde již působila konkurenční firma Jordan & Timaeus, zkrachovalou továrnu na podlahové krytiny Cohnfeld & Co. Po nezbytných úpravách se v ní v lednu 1893 rozběhla výroba čokolády, kandovaného ovoce, marcipánu, oplatek a dalších cukrovinek a ještě v témže roce měly obě továrny dohromady před dvanáct set zaměstnanců a patřily tak k největším ve svém oboru.

V letech 1894-1906 nechali majitelé závod přestavět a významně rozšířit. Rozsah výroby si v roce 1909 vyžádal proměnu dosavadní komanditní společnosti na akciovou (Hartwig & Vogel A.G.) s většinovým podílem mateřského podniku v Drážďanech. Společnost reprezentovali Nikolaus Stolterfoht a obchodník August Steger. Na rozdíl od mateřského závodu, jež své výrobky označoval ochrannou známkou Tell, byly výrobky pro rakouský trh opatřovány ochrannou známkou s vyobrazením bohyně lovu Diany. Specialitou firmy byly čokoládové skládačky, například vyhlášené Tellovo jablko, jež se po vybalení z obalu rozpadlo na dílky.

Rovněž podmokelská čokoládovna využívala pro prodej svých výrobků v Rakousku prodejní automaty. K tomuto účelu zřízená dceřiná společnost „Automat“ Hartwig & Co. K.G. se sídlem v Podmoklech provozovala také osobní váhy instalované v nádražních čekárnách a další automaty.

V roce 1911 si firma otevřela zastoupení ve Vídni a Štýrském Hradci, po vzniku Československé republiky ovšem z vídeňského zastoupení vznikla samostatná reprezentace pro Rakousko. K 28. prosinci 1936 se podmokelský podnik stal samostatnou a na drážďanském ústředí nezávislou akciovou společností a po připojení československého pohraničí k Hitlerově Německu se podnik změnil (od 1. ledna 1939) na komanditní společnost pod názvem Hartwig & Vogel KG, jejímiž komplementáři byli dřívější většinoví akcionáři Nicolaus a Philipine Stolterfoth v Drážďanech. Během druhé světové války zabrala budovy čokoládovny Hartwig & Vogel podmokelská pobočka firmy AEG a zavedla zde válečnou výrobu.

Podnik byl po druhé světové válce zkonfiskován a včleněn společně s pobočkou čokoládovny firmy Rüger do národního podniku Severočeské čokoládovny. Výroba oblíbených bonboniér a čokoládových mincí je již bohužel minulostí. Nedlouho poté, co čokoládovnu získal koncern Nestlé, byla výroba tradičních děčínských cukrovinek v roce 1995 zastavena a vyráběný sortiment zčásti převeden do závodu Orion v Praze – Modřanech. Podobný osud sdílel i někdejší drážďanský mateřský podnik těžce zasažený spojeneckým bombardováním. Ten se stal součástí národního podniku Kombinat Süßwaren Delitzsch. Po roce 1990 byla čokoládovna opět zprivatizována, nicméně pod značkou Elbflorenz vyrábí dosud.

Otto Rüger

Také nejmladší podmokelská čokoládovna vznikla jako pobočka drážďanské firmy založené roku 1860 Conradem Otto Rügerem. „Koncem 19. století hledala naše firma v Drážďanech – Lockwitzgrund nová odbytiště“, napsal v roce 1930 ředitel podmokelské pobočky čokoládovny Otto Rüger A. G. Neumann. „V potaz přicházelo rozšíření našich aktivit v Rakousko-Uhersku, a to co nejblíže mateřskému podniku, nejlépe v místě s výhodným železničním dopravním spojením a dostatečným počtem německy hovořícího obyvatelstva. Volba padla na Podmokly, kde byla 1. října 1896 zahájena výroba kakaa, čokolády, cukrovinek, anglických sušenek, perníku a marcipánu.“ Veřejná obchodní společnost složená ze zakladatele firmy a jeho synů Johanna Conrada, Conrada Maxe, Conrada Georga a Conrada Alexandera si pro výstavbu továrny zvolila prostor v nově vznikající průmyslové zóně v dolní části podmokelské čtvrti Letná za pozemky Duchcovsko-podmokelské dráhy. Trojkřídlou továrnu s kotelnou a strojovnou vyprojektoval místní architekt Rudolf Beher.

Firmu Rüger proslavil její maskot – malý turista Hansi s batohem plným čokolád a sušenek vytvořený v roce 1895 malířem Otto Ziegerem. Firma disponovala bohatým portfoliem nejrůznějších čokoládových figurek, později vyráběla i drops a bohatou škálu pralinek. Pozoruhodná byla spolupráce podmokelské čokoládovny s ústeckou likérkou bratří Eckelmannů při výrobě čokoládových lahviček s příchutí likéru Klášterní tajemství, jež se, podobně jako Tellovo jablko firmy Hartwig & Vogel, po vybalení rozpadlo na osm dílků.

Největšího rozkvětu dosáhla firma před první světovou válkou, kdy své výrobky vyvážela do celé Evropy a do USA, sbírala ceny na průmyslových výstavách a získala také titul c. k. dvorního dodavatele. V prosinci 1926 se podmokelská pobočka firmy Otto Rüger přeměnila na samostatnou akciovou společnost s kapitálem 3 000 000 Kč, která si sice i nadále zachovala původní název i ochrannou známku, pracovala ale nezávisle na svém někdejším drážďanském ústředí. Mateřský podnik musel ostatně z důvodu velké konkurence v roce 1934 ukončit výrobu. Před druhou světovou válkou zaměstnávala firma Rüger v Podmoklech kolem tří stovek zaměstnanců.

Rozhodnutím valné hromady se 9. května 1939 akciová společnost proměnila ve společnost komanditní s komplementářem Heinzem Rügerem v čele. Po znárodnění a zařazení do národního podniku Severočeské čokoládovny se v „závodě Rüger“ vyráběly cukrovinky jen do roku 1958. V roce 1961 objekty převzal národní podnik Centroflor. V produkci umělých květin, umělých vánočních stromků a podobného zboží zde pokračuje společnost s ručením omezeným CentroFlóra.

Značka Rüger byla v SRN po druhé světové válce obnovena v Karlsruhe a po spojení s továrnou Falkenpflug v 60. letech se název firmy změnil na Farüchoc (Falkenpflug-Rüger Chocolade) sídlící dodnes v Osnabrücku.

V roce 2006 byla tradice výroby čokolády v Děčíně, byť v malém, obnovena. Základem produkce manufaktury vyrábějící pod firmou Jordan & Timaeus s.r.o. jsou čokoládové bonbony a tabulková čokoláda značky Jordan.

Zdroje:

SOkA Děčín – fond Městské muzeum Podmokly, Poznámky k dějinám podmokelského průmyslu.

Uwe HESSEL, Milchschokolade aus Dresden, Museumskurier des Chemnitzer Industriemuseums und seines Fördervereins, 4 3/2019, s. 10-11.

Erika ESCHENBACH – Holger STARKE (ed.), Schokoladenstadt Dresden, Süssigkeiten aus Elbflorenz, Dresden 2013.

Hans C. JACOBS (vyd.), Ralph Jordan – Lebensbericht 1893 – 1969, Detmold 2014.

Jaromír KOČÍ – Václav RŮŽIČKA – Josef JEŘÁBEK, Diana 75 let (1893-1868), Praha 1968.

Petr JOZA – Jan NĚMEC, Historie a současnost podnikání na Děčínsku a Šluknovsku, Žehušice 2011.

Conrad Adolf RÜGER, Otto Rüger – Ein Leben für die Schokoladenindustrie, Waiblingen 1975.

Susanne SCHÖTZ, Die Schokoladenfabrik "Jordan & Timaeus" in Dresden (Sachsen) und Bodenbach (Böhmen) 1823-1943, rukopis přednášky pronesené 3.prosince 2009 na Technické univerzitě v Drážďanech.

Vladislava VALCHÁŘOVÁ – Lukáš BERAN – Jan ZIKMUND, Industriální topografie – Ústecký kraj, Praha 2011.

Bonboniéra „Pozdrav ze Sudet“ z katalogu výrobků firmy Rüger, po září 1938, SOkA Děčín

Bonboniéra „Sudetská směs“ z katalogu výrobků firmy Rüger, po září 1938, SOkA Děčín

Drážďanská centrála firmy Otto Rüger a její podmokelská pobočka na hlavičkovém papíru, počátek 20. století, SOkA Děčín

Hlavičkový papír podmokelské čokoládovny akciové společnosti Hartwig & Vogel, 1932, SOkA Děčín

Inzerát oznamující otevření zastoupení privilegované továrny na čokoládu Jordan & Timaeus na pražských Příkopech, 1857, (Der Tagesbote aus Böhmen, 22.6.1857.)