Těžba minerálních vod v Bílině
Dle pramenů sahá historie této minerální vody na počátek 17. století, v roce 1607 se o ní poprvé zmínil fyzikus C. Schwenckfeldt ze Zhořelce, jenž uváděl početný seznam chorob, které Bílinská kyselka léčila. Je však důležité zmínit, že ještě na počátku 18. století se kvůli nedostatku pitné vody odebírala i pro domácí účely, roku 1761 ale Georg Schwalb upravil zdejší minerální prameny pro stáčení, přičemž všechny tři byly svedeny do jednoho a tento nový pramen byl obehnán zdí. Právě v této době léčebné vlastnosti prozkoumal a následně zpopularizoval geolog a balneolog Franz Ambros Reuss, a i díky tomu měla již o dvě desetiletí později bílinská kyselka své odběratele jak v tuzemsku, tak i v cizině a jejich počet stále rostl. Distribuovala se v kameninových džbáncích, jejichž prvním výrobcem se v roce 1777 stal Josef Rössler, který si otevřel malou továrnu na jejich výrobu. Nejrozšířenějším obchodním jménem pak byl německý tvar Biliner Sauerbrunn. Lékaři této doby kyselku doporučovali při nemocech dýchacích cest, při záduše, onemocnění ledvin či revmatismu.
Právě pro zvládnutí zvětšujícího se exportu zřídili v roce 1884 v Bílině její majitelé Lobkovicové Kulturně technickou kancelář, která měla kromě zeměměřičských prací dozor nad minerálními prameny. O rok později pak proběhla nákladná přestavba lázeňských budov podle návrhu architekta Franze Sablika. Tato přestavba vedená v novobarokním slohu přinesla i novou stáčírnu a expedici minerální vody, přičemž tato stáčírna s bohatě zdobenou fasádou se stala hlavním vstupem do lázní. Avšak i stará stáčírna, což byl osmiboký pavilon z roku 1786, stále zůstala součástí areálu. Největšího rozmachu však Bílinská kyselka dosáhla na přelomu 19. a 20. století, kdy byla vyvážena do celého světa, například až do Ria de Janeira. Nový rekord byl pokořen v roce 1898, kdy bylo vyexpedováno celkem pět milionů lahví, čemuž napomohlo i napojené na železniční trať Pražsko-Duchcovských drah.
Po válce v roce 1946 byl nařízen odsun většinového německého obyvatelstva a do Bíliny přicházeli obyvatelé čeští, kteří ji začali osidlovat. Co se poté týkalo stáčírny v těchto neklidných dnech, v roce 1948 ji přebrala komunistická vláda, přičemž její dosavadní majitel Maxmilian Erwin Lobkowicz musel odejít do amerického exilu a byl z ní vytvořen národní podnik Středočeská zřídla n. p. s pobočkou v Zaječicích a sláva kyselky začala pomalu uvadat.
V současné době zajišťuje distribuci kyselka do celého světa firma Bohemia Healing Marienbad Waters. Zajímavostí je, že o tuto minerální přirozeně perlivou vodou je ve světě velký zájem, a to především proto, že není dodatečně technicky upravována. Co se pak týče budov, nová stáčírna je spolu s lázeňskou budovou č. p. 153 a inhalačním pavilonem č. p. 229 památkově chráněná. Dnes slouží administrativě, část je užívána jako laboratoře a část pak jako jídelna pro zaměstnance. V roce 2014 v areálu proběhla rozsáhlá rekonstrukce, přičemž renovována byla hlavní budova, železniční nakládka a nově byl vybudován i podzemní výrobní závod stáčírny.
AČ
Zdroje:
Historie Bílinské kyselky. Dostupné z: https://www.bilinska.cz/historie/ [citováno 2025-01-03].
Georgij KAČURA, Minerální vody Severočeského kraje, Praha 1980.
Lázeňství a Bílina. Dostupné z: https://muzeum-bilina.netstranky.cz/lazenstvi-a-bilina.html#zavreno [citováno 2025-01-03].
Fotbalový dres klubu FK Teplice - Bílinská kyselka je jedním z jeho hlavních sponzorů, 2021_2022, Archiv AČ
Lázně Bílina kyselka, začátek 20. století, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem
Plechová reklamní cedule, kolem roku 1930, Archiv AČ
Pohled - lázeňský dům s pomníkem věnovaným osobnosti dr. Rittera von Reusse, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem
Pohled na inhalatorní komoru, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem
 s výhledem na vrch Bořeň, začátek 20. století, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem.jpg)
Pramen Bílinské kyselky (nazývaný Josefův) s výhledem na vrch Bořeň, začátek 20. století, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem
Publikace The acidulous waters of Bilin in Bohemia autora Wolfganga Marko Witika pojednávající o Bílinské kyselce a Bílinských zažívacích pastilkách, 1900, Archiv AČ
