Lehký průmysl

Porcelánka Dubí

Historie dubského porcelánu je úzce spojená s koupí Dolního mlýna roku 1864 v severočeském městě Dubí v dnešní Tovární ulici a její přestavbou na manufakturu pro výrobu majoliky a později i pro výrobu porcelánu. Průmyslník Anton Tschinkel byl synem podnikatele Augusta Tschinkela, který se na počátku 19. století prosadil výrobou kávové náhražky. Poté, co August ve třicátých letech zemřel, jeho tři synové, Anton, Emanuel a Franz, zdědili nejen továrnu na výrobu cikorii a cukrovinky v Lovosicích, ale také továrny ve Vídni a Lublani. Velmi záhy začal nejstarší podnikavý Anton Tschinkel neplánovaně skupovat pozemky ve městě Dubí při své pracovní cestě po Krušných horách. Rozhodl se postavit zde továrnu na teralit a siderit, kameniny s lakovaným povrchem vhodné pro neglazovanou keramiku. Místními lidmi byla továrna nazývaná Dolní a dodnes se zde dubský porcelán vyrábí. Mimo jiné četné projekty nechal tento aktivní průmyslník vybudovat i místní klimatické lázně a reprezentativní vilu pro svou rodinu, jež byla v roce 1957 přestavěna na dětskou psychiatrickou léčebnu. Ta však již po listopadu 1989 pro své účely nedostačovala, a v současné době tak podléhá zkáze.

Anton Tschinkel byl jedním z nejbohatších průmyslníků v severočeském kraji. Jeho úspěch se opíral o neobvykle široký záběr podnikání a měl výsledky i na mezinárodním trhu. Prosadil se nejen díky dubskému užitkovému porcelánu, ale také porcelánu zdobenému zlatem, který byl určený i pro americké a orientální zájemce.

Krize finančního systému, jež následovala po krachu vídeňské burzy v květnu 1873, se přes kolaps mnoha bank na dnešním českém území přenesla na počátku osmdesátých let 19. století do hospodářské krize. Velkopodnikatel Tschinkel tak musel roku 1885 oznámit ztrátu dubské továrny, a i přesto, že rodina Tschinkelů hospodářskou krizi nakonec ustála, do výroby dubské porcelánky již nadále nezasahovala.

Míšeňská firma O. C. Teuchert od Tschinkela zavedenou porcelánku koupila a podařilo se jí po získání licence míšenského pokladu tzv. cibulového vzoru („cibuláku“) v modrobílé barvě rozeběhnout výrobu tohoto jedinečného dekoru právě v porcelánce v Dubí. Zmíněná firma vlastnila dubskou porcelánku pouhých jedenáct let, ale díky této výlučné licenci se nesmazatelně zapsala do místní i světové historie.

Cibulák ve své slávě pokračoval i zásluhou průmyslníka Bernarda Blocha z rodiny německých Židů, který ve své unčínské továrně úspěšně zpracovával severočeskou specialitu – siderolitovou keramiku – a expandoval pomocí koupě dvou dubských porcelánek. Továrny pod názvem Bloch & Co patřily rodině Blochových až do osudného roku 1938, kdy byla dubská porcelánka zavedena pod správu Říše pod názvem Porzellan Fabrik Dr. Widera Eichwald a rodině Blochových, jež byla postupně odvlečena do Terezína a později do Osvětimi. Porcelánka byla zabavena a ve válečných letech řízena ředitelem německého původu Horstem Widerem. Druhá světová válka znamenala pro porcelánku postupný úbytek výroby s tím, že rok 1944 porcelánku zcela zastavil a proměnil na válečné sklady.

Brzy po osvobození Československa se o obnovení keramického provozu zasloužil předválečný vedoucí provozu Josef Šimek, který byl jmenován národním správcem a dokázal navázat na úroveň výroby z dob rodiny Blochových. Udržet potřebnou úroveň nebylo v poválečném pohraničí nijak snadné, chyběli jak odborníci, tak uhlí. Josef Šimek dokázal zajistit obojí, výukou učňů řešil personální nouzi a potřebné uhlí pro pece vyřešil silami svých zaměstnanců.

Jedním z učňů, kteří se v roce 1947 přihlásili do porcelánky, byl Vladimír Feix, nadaný modelář, jenž pod vedením mistra Alfreda Stellmachera a schopného vedoucího Josefa Šimka zůstal v Dubí po celý svůj život. Vladimír Feix pracoval v továrně na různých odborných pozicích a přes padesát let stál v jejím čele až do své smrti v roce 2021. Po válce k výrobě hrnků a talířů s dekorovanými obtisky znovu přiřadil slavný cibulák, který na svůj celosvětový věhlas stále čekal.

V roce 1948 byla porcelánka znárodněna a až do roku 1991 spadala jako národní podnik pod různá seskupení, jako byly Spojené keramické závody Teplice a Duchcovský porcelán národní podnik. Od roku 1958 patřila stejně jako další severočeské porcelánky ke koncernu Karlovarský porcelán. Zlomovým se ale stal rok 1955, který navzdory odlišnému politickému uskupení obou zemí přinesl spolupráci s rakouskou firmou Hohenstein. Majitel firmy hrabě Thun rozpoznal kvalitu dubského porcelánu a podporoval její rozvoj pomocí vlastních rad a zkušeností, investoval know-how, a především zajistil odběr zvyšujícího se počtu porcelánového zboží na západní trh. Export nemohla za socialismu řešit porcelánka sama, ale přešla pod podnik zahraničního obchodu, který porcelán vyvážel pod názvem Československá keramika.

Velký podíl na úspěchu vývozu československého dubského porcelánu tkvěl v úzké spolupráci hraběte Thuna a tehdejšího výrobního náměstka Vladimíra Feixe, jenž na počátku sedmdesátých let porcelánku řídil. Výroba se i navzdory ekonomickým problémům normalizace rozrůstala a pomáhala zajistit v regionu práci mnoha lidem.

Původní budovy továrny z konce 19. století jsou sice dnes již v jiné podobě, ale svému účelu slouží nadále. Porcelánka přestála i celkovou privatizaci v roce 1991, jako firma Český porcelán a.s. Dubí navázala na předchozí spolupráci a v době tržní ekonomiky začal odbyt stoupat. Zájem o cibulák vzrostl mezi českým obyvatelstvem a překvapivě i na japonském a korejském trhu. Naopak zcela zanikl v Rakousku, nicméně filozofií firmy byly a stále jsou neustálé inovace v podobě nového sortimentu tak, aby porcelánka zůstala konkurenceschopnou.

V současné době porcelánka pokračuje ve své tradici pořádání slavných Hrnkových a malířských sympozií, kterou započala v červnu roku 1989 před Sametovou revolucí, a každý druhý rok zve do Dubí nadané výtvarníky z celého světa. Jejich invence spojená s možností práce v plně vybavené keramické továrně přináší zdroj inspirace pro každodenní práci porcelánky.

Přestavba bývalé keramické továrny firmy Riedel v roce 2013 na realizační ateliér pro studenty Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně z Ústí nad Labem otevřela možnost úzké spolupráce mladých výtvarníků a zkušených odborníků při tvarové i dekorační keramické a porcelánové tvorbě.

DCH

Zdroje:

Rostislav KŘIVÁNEK, Porcelán s modrou krví, Město Dubí 2013.

Český porcelán, Dostupné z <www.cesky.porcelan.cz> (Citováno 2024-12-01).

Opuštěná místa, Tschinkelova vila, <www.opustenamista.cz/ceska-republika-cz/tschinkelova-vila> (Citováno 2024-12-01).

Detail výstavy věnované oslavám 155 let dubské porcelánky, 2019, Archiv JP