Lehký průmysl

Rudolfova huť

Historie slovutné dubské sklárny se začala psát již v roce 1884, kdy byla v malé obci Bystřice nedaleko Dubí založena akciová společnost Rudolfova huť, tehdy však ještě jako válcovna jemných plechů. Její základní kapitál činil 400 000 zlatých a pracovalo zde asi sedm set padesát zaměstnanců. Téměř tříhektarový areál se nacházel v těsné blízkosti hlubinného uhelného dolu Rudolf. Po ukončení provozu huti koupil v roce 1905 továrnu i s dolem česko-rakouský průmyslník židovského původu, Josef Inwald se svými syny. Rudolfova huť následně prošla masivní přestavbou na sklářský provoz, aby mohla již 12. června 1906 zahájit výrobu na dvou tavících pecích se čtyřiadvaceti pánvemi. Josef Inwald se však již otevření nového provozu nedožil. Dne 19. května 1906 ve Vídni zemřel a firmu v té době již fakticky ovládali jeho synové Rudolf a Oskar.

Od počátku výroby produkovala Rudolfova huť především stolní a nápojové sklo, které dále zušlechťovala broušením a malováním ve vlastní rafinerii. Výrobky huti byly označeny logem firmy, tedy zkříženými iniciály jejího zakladatele Josefa Inwalda. Patrně nejproslulejším výrobkem sklárny se staly takzvané nerozbitné skleničky Durit. Vyráběly se unikátní technologií, kterou sklárna v Dubí používala v tehdejší době jako jediná na světě. Specifikum výroby spočívalo ve zvoleném chladícím médiu pro kalení skleněných výrobků. Tím nebyla ani voda ani vzduch, ale byl jím olej, který dodával takto vyrobeným skleničkám neobyčejnou pevnost. Fenomenální výrobek si pod značkou Durit firma zaregistrovala již v roce 1914. Do tohoto výrobního programu patřily ale také další produkty, jako například šálky s podšálky, skleněné mísy, misky a další výrobky, které se spolu se skleničkami vyvážely do celého světa.

První světová válka zbrzdila hospodářský růst závodu, který reagujíce na poptávku v těchto časech rozšířil svůj výrobní sortiment také o laboratorní a lékárenské sklo. V roce 1915 zemřel generální ředitel Rudolf Inwald a jeho funkci převzal mladší z bratrů Oskar, který byl zároveň místopředsedou správní rady. Po vzniku ČSR čekaly sklárnu mohutné investice a modernizace a Rudolfova huť se tak záhy stala největším závodem akciové společnosti Sklárny a rafinerie Josef Inwald, kam patřily mimo jiné také sklárny ve Zlíchově u Prahy, v Poděbradech či v rakouském Florisdorfu. Ve 20. letech zachvátilo dubskou sklárnu hned několik požárů. Patrně největší z nich poničil značnou část areálu a výrobního zařízení v létě roku 1927. Po likvidaci škod však nedošlo k pouhé obnově zničených objektů sklárny, ale k jejímu rozšíření a další modernizaci, což bylo podpořeno mimořádnými investicemi z let 1927-1932, ze kterých vyšla sklárna jako jeden z nejmodernějších závodů na výrobu užitkového skla v tehdejším Československu. Ve 30. letech pak ochromila vývoj Rudolfovy huti velká hospodářská krize, se kterou došlo k omezení výroby a utlumení nových technologií. Upozaděna tak byla například novinka v podobě zakoupeného automatického lisu Miller s dávkovačem skloviny, který sklárně zajišťoval výrobu a zahraniční odbyt obalového a technického skla. Cestou z krize se ukázalo být rozhodnutí vedení společnosti, kterým byl v roce 1935 zastaven provoz v té době již poměrně technicky zastaralé a celkově upadající sklárně ve Zlíchově. Její dosavadní výrobní program byl tak částečně přesunut do Rudolfovy huti, která tehdy mimo jiné začala s výrobou osvětlovacího skla.

K tomuto období se ještě sluší alespoň krátce zmínit výraznou osobnost spojenou s Inwaldy. Ve svých nejlepších letech, zejména mezi světovými válkami, totiž v Dubí působil výtvarně velmi nadaný designér skleněných výrobků Rudolf Schrötter, který pro Rudolfovu huť navrhl velké množství kvalitních vzorů. Tradičně bývá spojován především s tvorbou nadčasového designu skleniček Durit.

Od počátku roku 1937 si firma Inwald pronajala a ve vlastní režii provozovala sklárnu Josef v Košťanech. Ta patřila konkurenční firmě Josef Rindskopf´s Söhne, s níž se nedlouho potom firma Inwald sloučila. Po podpisu Mnichovské dohody byla na Rudolfovu huť uvalena nucená správa a po vzniku protektorátu již byla plně ovládnuta nacisty. Toho se už ovšem nedožil její ředitel Oskar Inwald, který zemřel 31. prosince 1938 ve Vídni.

Za druhé světové války byla sklárna arizována, a stala se součástí nové akciové společnosti Vereinigte böhmische Glasindustrie, tedy Spojeného českého sklářského průmyslu, kam se dostala i s košťanskou sklárnou Josef. Židé byli automaticky odstaveni z vedení společnosti. Produkce Rudolfovy huti se za války značně proměnila a výroba stolního skla byla postupně nahrazena především výrobou skla obalového. Typickou nejen pro Rudolfovu huť byla v tomto období masivní výroba zavařovacích sklenic, jejichž spotřeba prudce stoupala s válečným nedostatkem potravin. Takřka kuriózním výrobkem dubské sklárny pak byly skleněné nášlapné miny, jejichž zákeřnost spočívala v nemožnosti zjistit jejich přítomnost detektorem kovů.

Po skončení války byla Rudolfova huť dekretem prezidenta znárodněna. V novém národním podniku Sklárny Inwald Bystřice se nacházely především sklárny z původní firmy Josefa Inwalda, tudíž sem patřily závody v Košťanech, původní Karlova huť v Pozorce, dále sklárny v Dobroníně, Poděbradech a další, přičemž v Rudolfově huti v Bystřici se nacházelo sídlo společnosti. Poválečný vývoj dubské sklárny byl příznačný. Odsun německého obyvatelstva znamenal odliv kvalifikovaných pracovních sil, který nebyl dostatečně vyřešen ani příchodem nových obyvatel z vnitrozemí. Přesto se v následujících letech podařilo sklárně dosáhnout předválečných výrobních výsledků. V roce 1948 sklárnu plynule ovládlo komunistické vedení a ještě téhož roku započala sklárna s výrobou dalšího legendárního výrobku (po skleničkách duritkách), čímž bylo pivní sklo. Konkrétně se jednalo o půllitry s uchem, které se po následující desetiletí objevovaly ve většině československých hospod. Počátek jejich hromadné produkce byl spojen s XI. všesokolským sletem, konaným v červnu roku 1948 v Praze. Právě pro tuto příležitost bylo potřeba vyrobit tisíců půllitrů, ze kterých by žízniví cvičenci mohli konzumovat pivo.

50. léta 20. století se nesla v duchu nedostatku. Sklárně se nedostávalo jak základních surovin, tak ani materiálu pro běžnou údržbu o jakýchkoliv inovacích nemluvě. Stále přetrvávající nedostatek pracovníků měl být vyřešen založením odborného sklářského učiliště, kde se při sklárně formovaly generace budoucích sklářů, zámečníků, šamotářů a dalších sklářských profesí. Pro období socialismu byly velmi typické časté reorganizace a s nimi i změny názvů a složení koncernových závodů. V roce 1958 se Rudolfova huť ocitla ve Výrobních hospodářských jednotkách, Obalovém a lisovaném skle, n.p., kam nově jako její provozovna spadala sklárna v Libochovicích, také nedaleká sklárna Lesní Brána, sklárna v Ústí nad Labem, původně Siemensova sklárna v Novém Sedle u Lokte a další. V polovině 60. let vznikl oborový podnik Sklo Union, v 70. letech přibylo do názvu ještě označení OBAS a jednotlivé závody spadající do koncernu se několikrát vyměnily. Rudolfova huť v této době vyráběla především obalové sklo, ale současně v menší míře udržovala při životě také ruční a strojovou výrobu lisovaného skla, které se těšilo oblibě i v zahraničí.

Po roce 1989, respektive po státem připravené privatizaci vznikla 1. ledna 1991 akciová společnost OBALUNION Teplice, do které spadala sklárna Rudolfova Huť, sklárna v Ústí nad Labem a sklárna v Novém Sedle. O dva roky později převzal společnost největší italský producent obalového skla firma AVIR S. p. A. a výsledkem byl vznik akciové společnosti AVIRUNION Teplice. Následně získala majoritu ve společnosti v roce 1996 firma Owens – Illinois z USA. Krátce nato rozhodlo vedení společnosti o uzavření sklárny v Ústí nad Labem a dále se tak soustředilo na provozy v Dubí a v Novém Sedle. Tyto sklárny tak dnes spadají do ohromného sklářského gigantu O-I (Owens – Illinois), který působí v devatenácti zemích, vlastní sedmdesát závodů a patří tak mezi největší producenty obalového skla na světě.

Zdroje:

Miroslav GRISA, Rudolfova huť v Dubí, Dubí 2006.

Martin KRSEK, Nejslavnější značky Ústeckého kraje, Ústí nad Labem 2009.

About O-I, Our story, Dostupné z: <https://www.o-i.com/about-o-i/#our-story> (Citováno 2024-12-03).

O-I Czech Republic a.s., O nás, Dostupné z: <https://www.budsklarem.cz/> (Citováno 2024-12-03).

Detail loga Durit, Archiv JP