Lehký průmysl

Skelné hutě Eduard Lukeš

Zakladatelem druhé duchcovské sklárny se stal Eduard Lukeš (1877-1936), rodák ze Sušice, který v letech 1905-1912 působil jako sklářský úředník ve sklárně Fischmann Lesní brána. Svůj podnik založil jako veřejnou obchodní společnost, jeho společníky byli Antonín Zanáhlík z Prahy a pražský obchodník Hynek Jehlička a nová firma nesla název Lukeš a spol. továrna na láhve v Praze. Zatímco výrobní provoz se nacházel v Duchcově, obchodní centrála firmy sídlila v Praze. V Duchcově Lukeš zakoupil část areálu bývalého akciového cukrovaru na Bílinské ulici a v dubnu 1912 zažádal o povolení k výstavbě lahvárny. Částečně byly využity původní budovy cukrovaru, stavební práce byly zahájeny na jaře 1912. Vybudována byla vanová pec, nový tovární komín o výšce třiceti sedmi metrů a huť byla zařízena pro ruční výrobu. Kolaudace první části stavby proběhla již v září 1912, výroba byla zahájena v říjnu a v září 1913 byl provoz rozšířen výstavbou druhé vany. Ještě téhož roku získala firma podíl na nově dokončené tabulárně firmy Inwald v Teplicích.

Činnost duchcovské lahvárny se ukázala jako úspěšná, ač na trhu působila mimo kartelové sdružení. Její mimořádné postavení na trhu mohlo být podmíněno i českým původem firmy, sám Lukeš byl obecně znám jako protagonista českého menšinového života, jehož se aktivně účastnil. Většinu zaměstnanců sklárny v Duchcově tvořili čeští pracovníci. Odstoupení společníka Zanáhlíka vedlo v roce 1913 k transformaci firmy na veřejnou obchodní společnost s ručením omezeným, jejímiž jednateli byli Eduard Lukeš, Hynek Jehlička, Marta Fischmannová a zástupci jednatelů byli Ernst Fischmann a Rudolf Weinmann. Téhož roku firma vstoupila do lahvářského kartelu.

Následkem vypuknutí Velké války sklárna nejprve omezila provoz na jednu vanu, výroba byla dále postupně obnovována. Úspěšně se jevila činnost Eduarda Lukeše v Trmicích, kde se v roce 1916 stal jednatelem sklárny Nová huť. Její majetkové podíly firma Lukeš v roce 1916 odkoupila a stala se jejím vlastníkem. V roce 1918 bylo plánované rozšíření závodu spojené s výstavbou tří nových van, realizována byla ale pouze stavba jedné (v pořadí třetí) vany. Poválečné období bylo spojeno s modernizací závodu a zavedením strojové výroby v roce 1921 s poloautomatickým strojem značky Wolf. V roce 1924 byla firma změněna na akciovou společnost Lukeš a spol., prezidentem společnosti byl Eduard Lukeš, v představenstvu dále zasedli Dr. Ing. Rudolf Bárta, Rudolf Bárta, Hynek Jehlička, Rudolf Weinmann a duchcovský továrník Petr Vichr. Ve stejném roce firma Lukeš zakoupila sklárny Jana Bocka v Košťanech a v polovině 20. let firma inzerovala celkovou výrobní kapacitu 18 milionů lahví a 1,5 milionu m2 plochého skla. Následná krize a pokles odbytu včetně vývozu si ale vynutil omezení provozu, jako první byla uzavřena výroba v Duchcově, sklárna zde zastavila výrobu v letech 1926-1934. Obnovení výroby bylo připravováno v letech 1932-1934, kdy byl v Duchcově obnoven provoz se sto patnácti dělníky na jedné vaně s devíti stroji typu Lagena. Maximální kapacita závodu v té době byla až 6,5 milionu lahví ročně. Výraznou osobností vedení firmy se ve 30. letech stal Rudolf Bárta, předseda správní rady. Eduard Lukeš následkem onemocnění opustil Duchcov a v roce 1936 zemřel.

V roce 1941 bylo ředitelství firmy přeneseno z Prahy do Duchcova a závod byl převeden do správy firmy Neustadter Glasshüttenwerke Wiegand–Schmidt, Grossbreitenbach a nový název akciové společnosti byl Glasshuttenwerke Dux, Wiegand Co. Aktiengesellschaft. V roce 1942 byl provoz vybaven dvojicí strojů Roirant A-6. V roce 1945 byla na sklárnu uvalena národní správa, následně byl znárodněn a začleněn do podniku České továrny na lahve. Výroba lahví byla zastavena v roce 1946 a od roku 1949 byl závod začleněn do n. p. Duchcovské sklárny jako závod II. Zahájena byla výroba stavebního skla, kterou záhy nahradil výzkum, a výroba televizních obrazovek a jejich polotovarů, které tvořila hlavní výrobní program až do roku 1966. Následně se produkce specializovala na výrobu stavebního skla – svařených tvárnic v základním i barevném provedení. Pod označením Stavosklo byl závod od roku 1966 začleněn do národního podniku Sklo Union. Od roku 1989 sklárna působí pod názvem Vitrablok.

JiB

Zdroje:

Miroslav GRISA – Pavel KOUKAL, Duchcovské sklárny, Duchcov 1972.

Miroslav GRISA – Pavel KOUKAL, 80 let sklárny Vitrablok a. s. v Duchcově, Duchcov 1992.

Celkový pohled na tovární budovu, 1. polovina 20. století, Muzeum města Duchcova