Továrna na kovové zboží Vichr
Předstupněm vzniku továrny na kovové zboží v Duchcově byla činnost menší dílny a navazujících provozů, které se utvářely pod vedením bratrů Vichrů (Wichrů) ve dvorech několika domů v Havířské ulici. V roce 1894 přestavěl a rozšířil Antonín Vichr bývalý hospodářský objekt náležící k domu č. p. 623, který užíval jako zámečnickou dílnu, a k 1. lednu 1899 byla protokolována firma pod názvem Antonín Vichr v Duchcově – výroba železného a kovového zboží. Od skromných počátků se firma specializovala na výrobu stavebního a nábytkového kování. Zakladateli firmy byli Antonín Vichr, zámečnický mistr z Duchcova, a účetní Petr Vichr z Duchcova.
Do počátku první světové války se malá firma rozrostla do podoby úspěšné továrny s novými objekty, ale Duchcov neumožňoval další růst závodu, a tak byla od roku 1913 uvažována výstavba pobočného závodu v Lysé nad Labem. Samotná volba místa odpovídala hlavnímu vnitrozemskému odbytišti výrobků Vichr. Výstavba pobočky v Lysé probíhala od roku 1914 a její realizaci nakonec urychlila Velká válka. Továrna Vichr se podílela na armádních zakázkách, mimo jiné výrobou polních vojenských lopatek, kovových vojenských a nemocničních lůžek. Po dokončení pobočky se nový závod orientoval především na dodávky válečného materiálu a roku 1917 pak bylo ředitelství firmy přeneseno z Duchcova do Prahy.
V meziválečném období byla firma největší továrnou na výrobu nábytkového a stavebního kování v Československu. Vyráběny byly okenní a dveřní závěsy, rámy, patentní systémy ovládání okenní ventilace, tovární okna, ale také vlastní výroba kovového nábytku, který ve 30. a 40. letech představoval kvalitní, funkcionalismem ovlivněnou produkci. V roce 1938 továrna v Duchcově zaměstnávala dvě stě padesát pět dělníků a jednadvacet úředníků, společně se závodem v Lysé ve firmě pracovalo více než sedm set zaměstnanců. Vzhledem ke skutečnosti, že továrna byla založena českými zakladateli, podržela si v Duchcově převahu českých zaměstnanců. V roce 1938 tak po okupaci pohraničí z továrny odešlo více než sto dělníků do vnitrozemí. V roce 1938 byla firma transformována na akciovou společnost a duchcovský závod byl v roce 1940 odprodán do rukou Martina Westermanna z Westfálska za cenu 450 000 RM, v závodě v Lysé byla zřízena protektorátní mincovna a v roce 1939 sem bylo přesunuto ředitelství z Prahy. Výrobní program závodu v Duchcově byl nově orientován na válečné dodávky, byly zde vyráběny díly pro kulometné pásy, součástky pro ruční granáty a padákové klece pro letecké zásobování. Přímo v areálu továrny byl vybudován internační tábor pro ukrajinské ženy a dívky a pro další zajatce a nuceně nasazené dělníky v továrně byla uvažována nerealizovaná přestavba místního pivovaru. V roce 1944 v továrně pracovalo téměř čtyři sta padesát dělníků.
Po roce 1945 byla postupně obnovena výroba závodu v Duchcově, který byl v rámci národní správy svěřen do rukou Zdeňka Vichra, který továrnu vedl do roku 1947, kdy byl podnik znárodněn a začleněn do národního podniku Továrny stavebního kování Boskovice. Dosud dominantní výroba nábytkového a stavebního kování byla v Duchcově zastavena v roce 1950. V areálu Vichr poté sídlil pobočný provoz teplického družstva KOVOS založeného v roce 1951, který od roku 1997 vystřídala firma KOVOSREAL s. r. o.
JiB
Zdroje:
Jiří BRŮCHA a kol., Tři města v Podkrušnohoří, Brno 1947.
Vladislava VALCHÁŘOVÁ – Lukáš BERAN – Jan ZIKMUND, Industriální topografie – Ústecký kraj, Praha 2011.
SOkA Most – expozitura Velebudice, fond Vichr.
SOkA Teplice – ONV Duchcov, kt. č. 1.
Veduta závodu, 30. léta 20. století, SOkA Most
