První severočeský akcijní pivovar v Bohušovicích
Dne 3. června 1900 byl slavnostně otevřen První severočeský akcijní pivovar v Bohušovicích. Šlo o ryze český podnik, který se měl stát konkurencí německých podniků v Litoměřicích a Terezíně. S myšlenkou založit v Bohušovicích pivovar přišel statkář Václav Strejcovský a na shánění kapitálu se podílela i Národní jednota severočeská. Jakožto architekt byl zvolen Josef Záruba-Pfefferman a pro realizaci stavby byl poté vybrán Antonín Makovec z Prahy, který přislíbil, že až bude pivovar hotov, dá k dispozici svůj hostinec v Praze a zakoupí akcie pivovaru, jehož prvním sládkem se stal Karel Hedánek z Litoměřic. Dne 12. března 1900 bylo vystaveno prvních 1 200 hl desetistupňového a 1 200 hl jedenáctistupňového piva. „Pan Hedánek předkládá konečně k okusení náš výrobek, o jehož kvalitě vyzněl všeobecný úsudek v tu nejlepší chválu.“ Nový výrobek pivovaru chválil i tisk, přičemž neopomněl mimo kvality zmínit jeho ryzí českost. Český sever však poněkud škodolibě poukázal na stížnosti novin Leitmeritzer Wochenblatt, a to konkrétně na nedisciplinovanost litoměřických Němců, kteří si bohušovické pivo oblíbili natolik, že jej chodili s chutí konzumovat do sokolského hostince U Šumanů.
Pivovar se začínal postupně etablovat, výstavy, kterých se pivovar zúčastnil, skončily často získáním oceněním zlatavého produktu a pivovar se dál probojovával do jednotlivých besed a sokoloven severních Čech. Byla získána beseda v České Lípě, jež ve městě společně s druhým českým hostincem tvořila středisko českého života. Nabídky na odběr piva chodily z různých míst, nicméně nastával problém se vzdálenějšími odbytišti, která pochopitelně vyžadovala vyšší režii. I tak se před první světovou válkou bohušovické pivo točilo například v Zásadě, Jablonci, Liberci, ale i v hlavním zemském městě. Rozvoj závodu komplikovaly pouze personální záležitosti. Zásadním byl především odchod druhého sládka Františka Kloze do Společenského pivovaru českých sládků v Braníku, a tak jej nakonec nahradil Karel Rosol. Během Rosolova sládkování (patrně, aniž by na tom měl výrazných zásluh) se podnik poprvé za svou existenci ocitl ve ztrátě a byl zaznamenán pokles výstavu. Šlo však pouze o výkyv.
Během let 1909-1913 se změnil zvyk odebírat slad primárně od roudnické sladovny a možnost dodávat tuto nepostradatelnou surovinu do Prvního severočeského pivovaru využily i některé podniky založené stejně jako ona na národním principu. Během roku 1913 byl slad mimo Roudnici odebírán také z Jevíčka a z Litovle. První válka byla pro akcijní pivovar, stejně jako pro celý pivovarnický průmysl, krizová, a i přes blízkost vojenského města Terezín, které skýtalo potencionálně výrazný odbyt a nízkou režii, se výstav výrazně snižoval a nedostatek náhražkového moku byl cítit i „pod komínem“. Místní farář do farní kroniky na podzim 1915 poznamenal: „Zvlášť citlivý byl nedostatek piva. V říjnu a listopadu pisatel těchto jeremiád nedostal večír piva a musel se beze něho obejíti…a šlo to.“
Konec války a vstup do republiky byl pro českou menšinu v pohraničí bezpochyby pozitivní. Toto bezpečí se však odrazilo i na fungování našeho menšinového podniku. Svazky, které před válkou činily podnik známým a vyhledávaným, se řízeným válečným hospodářstvím zpřetrhaly. Podnik zasažený poválečnou krizí již nehledal odběratele pouze v národních domech a sokolovnách, ale orientoval se na blízké hostince, které zajišťovaly malé náklady a jistý příjem. I přes snahy o expanzi byla konkurence velká a dovoz drahý, tudíž neefektivní pro podnik ve finanční tísni. Je třeba říci, že i druhá strana, tedy odběratelé v podobě vlasteneckých spolků, ochabla ve svém národním zápalu a ukonejšená vlastním státem necítila tak silnou potřebu vzájemné podpory s českým průmyslovým podnikem. Snížení zájmu o menšinový pivovar přineslo společně s krizí na počátku 20. let 20. století markantní propad jeho hospodářské situace a zatímco před válkou byl podnik prosperující a výstav i bilance až na výjimky neustále stoupaly, po válce už se podnik takových výsledků nikdy nedočkal. Příčin bylo více. Podnik po první světové válce zažíval nejen krizi způsobenou celkovou hospodářskou situací, ale značný vliv měla i vnitřní krize závodu a nesoudržnost představitelů pivovaru. Zhruba od poloviny 20. let 20. století bylo možné sledovat zásadní stagnaci, která měla pro podnik jasný výsledek – upuštění od ryzího vlastenectví. I přes výhrady svých akcionářů nemohl podnik dále fungovat na stejném principu jako před válkou, doba se změnila a bylo třeba najít východisko. Tím se stalo částečné odloučení od české myšlenky. Byl omezen dovoz výrobku do „zněmčeného území“ a pozornost byla nasměrována na české obce v okolí. Podnik obchodoval s německými majiteli hostinců a obchodů, využíval blízkosti ústecké sladovny, která též neodpovídala ideálu českého podniku a trvalý odkaz potvrzující celkovou změnu obchodní taktiky byl nalezen až roku 2019. Byla jím první objevená dochovaná pivní láhev pivovaru v Bohušovicích, jež byla vyhotovena v německé mutaci.
Od vzniku republiky do velké hospodářské krize zažíval bohušovický podnik výrazný vnitřní rozkol způsobený především nejednotností správní rady a velkou personální fluktuací. Situace dospěla svého vrcholu krátce před vypuknutím velké krize, kdy bylo nutné pro záchranu podniku vypsat novou emisi akcií. Celkový počet akcií nové emise čítal 1 500 kusů, ale prodáno bylo od roku 1929 do počátku roku 1931 pouhých 97 z nich, a tak se ve správní radě rozhodlo o snaze upsat akcie jednomu vlastníkovi. Muselo jít o krajní řešení, protože majitel 1 403 akcií by pivovar bez větších komplikací mohl ovládnout. V tomto směru se také vyjádřil JUDr. Maxmilián Ervín Lobkowicz, jemuž byly akcie nabídnuty. Vzhledem k tomu, že byl majitelem roudnického pivovaru a pivovaru v Bílině, nechystal se pivovar v Bohušovicích po odkoupení akcií zachovat, tudíž jeho myšlenkou bylo získat většinový podíl a pivovar uzavřít, čímž by získal větší odbyt pro své dva výše zmíněné pivovary. Štěstí pivovaru spočívalo ve sporu, který vedl mladý Lobkowicz se svým otcem Ferdinandem Zdenko Lobkowiczem. Tato rozepře byla zapříčiněna rozdílnými pohledy obou členů rodu na nové státní zřízení, a především také nerovným sňatkem Maxmiliána Ervína s anglikánkou Gillian Margeret Hope Somerville. Ferdinandu Zdenko byly akcie nabízeny také a on přislíbil jejich odkup – hodlal touto cestou „neposlušnému“ synovi zkomplikovat podnikání. Ještě před odkupem akcií si F. Z. Lobkowicz nechal vyhotovit posudek strojního zařízení podniku a nutno říci, že nebyl nijak lichotivý. Především nehospodárnost podniku způsobená zbytečnými tepelnými ztrátami měla dosahovat roční ztráty přes 50 000 Kč. I přes tyto nedostatky F. Z. Lobkowicz na koupi přistoupil a stal se majitelem 1 260 kusů akcií, za něž zaplatil 630 000 Kčs. Tento kapitál následně umožnil podniku nejen překlenout vnitřní krizi a stabilizovat poměry, ale také přečkat dopady následujících let. Spolupráce Lobkowicze a akcijního pivovaru trvala až do sklonku roku 1937, kdy se u příležitosti svých osmdesátin Ferdinand Zdeněk se svým synem smířil. Následující vyrovnání šlo soudní cestou a táhlo se celé desetiletí, a nakonec skončilo ve prospěch pivovaru. Od počátku bylo zřejmé, že k dalšímu fungování podniku bude třeba další finanční injekce, což vedlo k vypsání nové emise. Závod měl značné štěstí, protože již v listopadu 1939 se o akcie přihlásila značná skupina drobných zemědělců, sdružená pod názvem Podřipská upisovací skupina. Té byla posléze prodána celá nově vypsaná emise a s problémy, s nimiž se pivovar potýkal, byla Podřipská upisovací skupina patrně dobře seznámena, jelikož nabídla i odkup části bílinských akcií.
Kdyby nebylo neblahých událostí oklešťujících republiku, mohli členové rady téměř slavit. Nejen, že získali odbyt odpovídající ztraceným hostincům v pomnichovském období, ale po letech se dostali opět do Prahy. Odbytiště v hlavním městě navíc „zdědili“ po Labsko-zámeckém pivovaru, který byl jejich „hlavním národním konkurentem“. Šlo o stáčírnu K. Mauera, jež zajišťovala odbyt celých 4 000 hl, což číselně odpovídalo ztrátě za novou hranicí. Jediným kritériem bylo dodávat do tohoto obchodu tmavé pivo, na které se dříve specializoval právě Labsko-zámecký pivovar.
S průběhu války došlo v podniku k několika změnám – byl povinně dosazen německý člen správní rady, někteří členové správní rady byli pro svou odbojovou činnost zatčeni a uvězněni a pivovar získal odbyt u SS Lagerkommanda v sousedním Terezíně. Zásobování terezínské posádky bylo ostatně také důvodem, proč podnik nebyl donucen zastavit výrobu. Konec války pak pro bohušovický pivovar znamenal zásadní změnu „ideového rámce“. Podnik, který byl vystavěn jako posila české věci a konkurence německých závodů v okolí, pozbyl v rámci odsunu německého obyvatelstva svůj význam a stal se „obyčejným“. Období od roku 1945 do 1948 bylo vedeno snahou pozvednout podnik z válečné krize a udržet jej v chodu, a tak byla na schůzi dne 20. března 1948 zahájena „očista správní a dozorčí rady“ – ze správní rady, dozorčí rady a zaměstnanců byl vytvořen akční výbor.
Vyhláškou ministryně výživy došlo 3. července 1948 ke znárodnění podniku, jehož majetková podstata byla začleněna do národního podniku Československých pivovarů v Praze II a následně 20. července 1948 převedena do Krušnohorských pivovarů n. p. v Mostě. Patrně v průběhu roku 1950 byl bohušovický podnik začleněn do národního podniku Litoměřicko-ústecké pivovary se sídlem v Litoměřicích, kterému zároveň připadla povinnost zaměstnat dělníky ze zastaveného bohušovického pivovaru. Bohušovický podnik tedy stejně jako drtivá většina pivovarů na území Československa spadal do druhé vlny znárodnění. Pivovar byl podle všeho v květnu roku 1953, kdy bylo rozhodnuto o trvalém zastavení provozu, uzavřen a jeho prostory byly k dispozici novému závodu. Do Bohušovic byla přemístěna pobočka Severočeských drůbežářských závodů Příšovice s hlavním závodem v okrese Liberec. Již v dubnu byly v rámci akce “Výstavba vápenek na vejce v zastavených pivovarech” provedeny potřebné přípravy, a tak se v Bohušovicích začala psát nová éra „rozvoje mladého průmyslového odvětví, jehož si vyžadovala správná výživa obyvatelstva“.
JG
Zdroje:
SOkA Most, pobočka Velebudice – f. První severočeský akcijní pivovar.
SOkA Most, pobočka Velebudice – f. Pivovary Louny.
Jan GRISA, První severočeský akcijní pivovar v Bohušovicích: Zaměstnává hraničáře, podporuje český živel, Ústí nad Labem 2020.
Alegorický prvomájový vůz bohušovického pivovaru z posledních let jeho existence, 50. léta 20. století, SOkA Most
Bohušovický pivovar na dobové pohlednici, 1. polovina 20. století, Archiv JG
Bohušovický pivovar na pohlednici vydané členem správní rady Karlem Točinou, 1. polovina 20. století, Archiv JG
Bohušovický pivovar, 2010, Archiv JG
