Kamencové lázně v Chomutově
V polovině 16. století se v oblasti mezi Chomutovem a Otvicemi začaly těžit kamenečné břidlice a vznikla zde huť na výrobu kamence a skalice. Ta získala v druhé polovině 18. století podobu malé vesnice s centrálním návesním prostorem. Podle josefského katastru z roku 1786 ji tvořily kancelář (Amtshaus), těžařské domy (Gewerkenhaus), důlní dům (Zechenhaus), výčep piva (Bierschänk), váha, skladiště a další objekty na výrobu kamence.
Počátkem 19. století se exploatace kamenečných břidlic v chomutovském kamencovém dole přiblížila hranicím svých možností. V roce 1809 se provalila stará odvodňovací štola z poloviny 17. století a stoupající spodní vody během deseti let vytvořily na místě bývalého dolu dnešní Kamencové jezero.
Ze samotné hutě zůstal v provozu pouze hostinec a vanové lázně se šesti koupacími komorami, které zde byly postaveny roku 1822. Hlavním podnětem k postavení lázní na místě, vzdáleném okolo dvou kilometrů od městského centra, byly léčivé účinky kamencové vody. 8. května 1841 se stali za 1 836 zlatých konvenční měny novými vlastníky Kamencového jezera, vanových lázní, hostince a okolních pozemků chomutovští právováreční měšťané.
Zájem o využívání vanových lázní neopadal a v roce 1877 provedl Anton Ihl první rozbor minerálního obsahu vody z Kamencového jezera. Její balneologickou hodnotu spatřoval v tom, že železo, které obsahuje, v ní zůstává i po jejím zahřátí, takže se při koupeli v teplé vodě vstřebává do organismu a pomáhá při krvetvorbě. Kyselina sírová a sírany železa a hliníku, které voda rovněž obsahovala, měly podle Ihla stahující účinek.
V roce 1897 požádal chomutovský lékař MUDr. Fleischer o udělení koncese na provoz vodoléčebného ústavu v lázních u Kamencového jezera. O vystavení koncese rozhodovalo pražské místodržitelství na základě dobrozdání a posudků, vyžádaných od chomutovského okresního hejtmanství, okresního lékaře, stavebního technika a zemské zdravotní rady. Udělení koncese bylo podmíněno splněním požadavků, uvedených ve zdravotním zákoně č. 68/1870 říšského zákoníku. Protože tento ústav měl být léčebným (indikovaným) zařízením, musel mít náležité vybavení lázeňské budovy pro poskytování péče podle uznaných vědeckých zásad a stálý dozor lékaře, oprávněného k výkonu lázeňské praxe.
Při prohlídce kamencových lázní, které provedla zdravotní komise v červnu 1897, byly zjištěny administrativní pochybení MUDr. Fleischera a nedostatky stavebního charakteru; a žádost o koncesi byla zamítnuta. V roce 1899 se vedení lázní ujal sedmadvacetiletý lékař Viktor Lehmberger, který předtím krátkou dobu řídil vodoléčebný ústav v Ústí nad Labem. Majitel lázní a společnost chomutovských právovárečných měšťanů tak zajistili jejich stavební rekonstrukci. V přízemí lázeňského domu se nacházel byt pro lékaře, který v ústavu trvale bydlel, a jedenáct kabin s vanovými koupelemi. Kromě restaurace patřila k lázním i strojovna pro parní kotel nízkotlakého topení s pětadvacet metrů vysokým komínem.
V březnu 1902 MUDr. Lehmberger podal pražskému místodržitelství žádost, aby lázním, které vede, byl přiznán statut vodoléčebného ústavu a nastínil v ní základní principy jeho provozu. Léčit v ústavu se měli jen ti pacienti, kterým to doporučil jejich praktický lékař; praktičtí lékaři budou mít také právo dohlížet na průběh léčení; a žádná procedura nebude pacientům předepsána bez předchozí konzultace s nimi. Vodoléčebný ústav budou moci navštěvovat i ambulantní hosté bez lékařského doporučení; ti však budou užívat koupele pouze kvůli tělesné očistě a budou pro ně vyhrazeny zvláštní lázeňské kabiny.
Po schválení žádosti zemskou zdravotní komisí 17. dubna 1902 se chomutovské kamencové lázně staly koncesovaným léčebním ústavem. Pobyt v nich byl doporučován osobám, trpícím katary dýchacích cest, nemocemi ledvin, revmatismem, dnou, anémií a ženám s gynekologickými potížemi.
V roce 1933 převzala provoz lázní chomutovská společnost právovárečných měšťanů a nechala je nákladně přestavět. Po znovuotevření na jaře 1934 mohli jejich návštěvníci obdivovat moderní restauraci, pokoje s ústředním topením a tekoucí vodou. Lázně byly vybaveny novými ocelovými vanami a nabízely rašelinové, uhelnato-sírové a parní koupele a elektroléčbu. V dobovém inzerátu byly pojmenovány jako Léčebný dům a lázně Kamencová huť (Kurhaus-Bad „Alaunhütte“).
V důsledku poválečných konfiskací připadl po květnu 1945 majetek chomutovského právovárečného měšťanstva československému státu a 30. dubna 1948 jej na základě zákona o znárodnění převzal národní podnik Československé pivovary Praha. Ten ale o Kamencové jezero a okolní pozemky (o celkové výměře 15 ha a 77 a) neměl zájem a 20. ledna 1949 je převedl do vlastnictví chomutovského městského národního výboru.
Činnost lázní skončila v letech druhé světové války a po květnu 1945 již nebyla obnovena. Načas zůstala v provozu jen restaurace. V následujících desetiletích docházelo k postupné demolici jednotlivých objektů, z nichž se dochovala pouze budova, kde dnes sídlí správa podkrušnohorského zooparku.
PR
Zdroje:
NA Praha – České místodržitelství Praha – všeobecné 1901-1910, karton č. 8148.
Petr RAK, Kamencové lázně v Chomutově I-VI, Nástup 2009, č. 34-39.
Objekt lázní v bývalé kamencové huti v Chomutově, SOkA Chomutov - Sbírka fotografií a negativů
