Chomutov
První zmínky o Měšťanském pivovaru v Chomutově pocházejí z druhé poloviny 16. století. Pro nás je však zásadní, že v době, kterou se snažíme sledovat a která znamenala přerod řemesel v průmysl, začal novou etapu své existence i chomutovský podnik. Na konci 19. století totiž došlo ke stavbě nového objektu, který vyhovoval potřebám tohoto „průmyslového věku“, a v letech 1890-1903 tak vznikl jeden z nejkrásnějších pivovarů postavených v historizujícím slohu. Jeho podoba byla ovlivněna také popularitou secesní architektury. Dvě hlavní části pivovaru – varnu a chladné hospodářství – doplňovala u vchodu do areálu pivovarská restaurace. O tom, že modernizovaný podnik prosperoval, svědčil i výstav závodu, který v průběhu 80. a 90. let kontinuálně rostl, až v období po roce 1900 činil téměř 50 000 hl. Právovárečné měšťanstvo vykazovalo také poměrně vysoké zisky a vzhledem k tomu, že se podnik nacházel v německojazyčném území, byl znám spíše jako Brauberechtigte Bürgerschaft či jednoduše Bürgerliche Brauerei. Majiteli podniku bylo celkem sto třicet sedm právovárečníků, kteří se, jak to bylo zvykem, každý rok scházeli, aby si vyslechli od voleného představenstva obchodní zprávu. Tato setkání se odehrávala v městské zasedací místnosti v říjnu či listopadu.
Pivo se od roku 1909 až do roku 1935 vařilo pod taktovkou Josefa Markuzziho, který působení v Chomutovském podniku zasvětil většinu své kariéry. Do podniku měl původně nastoupit už roku 1904, a to z postu hlavního sladovníka v libočanském pivovaru. Místo však bylo nakonec obsazeno Moritzem K. Rosenthalem a Markuzzi byl přijat až o pět let později, tedy roku 1909. V té době už zastával v Libočanech funkci podsládka. Libočany opouštěl po dvanácti letech a chomutovský závod mu byl domovem po zbytek jeho života. V těžké době stále ještě poznamenané světovou hospodářskou krizí Markuzziho místo zaujal Hans Wilka, sládek s bohatými zkušenostmi získanými především v Žatci a člen sládkovského rodu Wilků. Kdy podnik opustil, není jasné. Období druhé světové války ostatně nesmazalo pouze Wilkovu stopu, po roce 1938 zmizeli i dlouholetí představitelé měšťanského pivovaru jako byli Josef Wiener, Emil Abeles či Florian Pöschmann. Emil Abeles, který pohraničí v době mnichovské dohody opustil, pražským úřadům uvedl: „Dal jsem k dispozici místnosti českým úřadům a školám ve svých domech v Chomutově… tamější henleinovci mě ohrožovali kvůli tomu.“ Dle Protokolu s uprchlíkem z pohraničí se Abeles do Chomutova vrátit nechtěl. Chtěl začít nový život ve Švédsku nebo v Americe, jeho stopa však skončila v Lodži, kde zahynul.
Když se podnik ocitl za hranicemi tzv. druhé republiky, nebyl pochopitelně jediný. Na území sudetské župy bylo deset akciových pivovarů, dva pivovary vlastněné společnostmi s ručením omezeným, dvaadvacet měšťanských podniků a další závody v rukou jednotlivců. Vstup do nového státu však pro „sudetské“ pivovary začal slibně a celkový výstav na tomto území stoupl o jednu třetinu. Chomutovský pivovar byl ve své „nové vlasti“ úspěšný. Na valné hromadě konané 19. června 1942 byl závod oceněn zvláštním uznáním za výkonnost v kampani 1941/1942 a bylo konstatováno, že i vedlejší podniky (Alaunhütte – Kamencové jezero) pracovaly úspěšně. Zásadní změnu přinesl konec války a narovnání poměrů. V pivovaru se roku 1945 zcela obměnil personál, ale jak upozorňoval týdeník Svět v Obrazech: „…kdysi tak německé podniky, jako byl místní měšťanský pivovar, zahajují s českými lidmi opravdu nové a neméně významné období.“ V tomto „významném období“ byl ředitelem závodu Jaroslav Kouřimský, jenž byl jako jeden z mála vedoucích původně německých regionálních pivovarů v poválečné době skutečným odborníkem s dvacetiletou praxí. Po únoru 1948 byl Měšťanský pivovar v Chomutově začleněn pod Krušnohorské pivovary n. p. jako pivovar Chomutov a v poslední fázi jeho existence vystavoval přes 20 000 hl ročně. Výroba v něm byla zastavena k roku 1952.
JG
Zdroje:
Vladislava VALCHÁŘOVÁ – Lukáš BERAN – Jan ZIKMUND, Industriální topografie: Ústecký kraj, Praha 2011.
Časopis Gambrinus (1892–1904)
Časopis Kvas (1938–1942)
, 2007, Archiv JG.jpg)
Budova pivovaru před zbořením (k němuž došlo v roce 2011), 2007, Archiv JG
Chomutovský pivovar na pohlednici, přelom 19. a 20. století, Archiv Michala Horáčka
Reklamní tácek pivovaru, 1. polovina 20. století, Archiv JG
