Slévárna zvonů Herold v Chomutově
Počátky odlévání zvonů v Chomutově jsou spojeny se jménem Františka Bernarda Pietschmanna (pokřtěn 16. srpna 1751), který pocházel z vesnice Kopec (Hemmehübel) nedaleko Rumburka. Zvonařskému řemeslu jej v Mikulášovicích u Děčína naučil jeho o deset let starší bratr Josef Anton Pietschmann (výuční list mu vystavil 28. prosince 1777). Odtud se následujícího roku zvonařský tovaryš František Bernard vydal do světa sbírat další zkušenosti. Poslední zastávkou na jeho putování se stal Chomutov, kde se 1. června 1783 oženil s dcerou kantora Josefa Ullricha.
Obydlí a zvonařská dílna Františka Bernarda Pietschmanna se nacházela v domech čp. 460 a 461 na Hřbitovním předměstí a podle ní dostala jméno i celá ulice (Glockengasse, dnešní Heydukova). Zemřel 20. května 1817 a řemeslo po něm převzal jeho syn Josef. Výsledkem jejich práce byly zvony pro kostely a kaple v celé řadě měst a vesnic v širším okolí Chomutova.
Josef Pietschmann po sobě nezanechal žádné potomky. Jeho sestra Franziska se v lednu 1817 provdala za zvonařského tovaryše Josefa Pietschmanna ze Šluknova (s chomutovskými Pietschmanny nebyl nijak spřízněný) a jejich děti – Franz Heinrich Pietschmann a Franziska, provdaná za Karla Julia Herolda – převzaly na počátku druhé poloviny 19. století po smrti svého bezdětného strýčka rodinný podnik.
V souvislosti s tím se v názvu zvonařství objevilo jméno Herold, odkazující na příbuznost (pouze ale domnělou) se slavným zvonařským rodem Heroldů z Norimberka. Přejmenování odstartovalo novou etapu, vrcholící rozkvětem podniku v prvních desetiletích 20. století. Počátky této etapy ale příliš nadějně nevypadaly. V roce 1860 postihl zvonařství požár, při kterém lehla popelem dílna i obydlí majitelů.
Karel Julius Herold stál v čele firmy až do své smrti 27. prosince 1872; poté se vedení ujali jeho synové Otto a Julius. Otto zemřel 18. srpna 1882 a jediným majitelem zvonařství se stal jeho bratr Julius.
Po smrti Julia Herolda (20. března 1893), přešla vlastnická práva na manželku Johannu. Ve vedení firmy se z jejich potomků trvale angažoval pouze syn Richard, který se stal na počátku 20. století jejím jediným vlastníkem. Na konci 19. století se v Heroldově zvonařství, rozptýleném po několika budovách v Chomutově, kromě kostelních, školních a domovních zvonů a zvonků vyráběly také kotlové armatury, kohouty, ventily, čerpadla, pumpy a hasičské stříkačky. V roce 1898 se jeho vybavení firemní dílny skládalo z motoru o výkonu šesti koňských sil, jedné žíhací pece a tří malých tavných pecí. Pracovalo v ní pět pomocníků.
Požár této dílny 1. září 1902 byl podnětem k výstavbě nové továrny čp. 702 v jihovýchodní části Chomutova u silnice na Prahu, která značně rozšířila výrobní kapacity firmy. Nacházel se v ní parní stroj (výkon dvacet koňských sil); tavící pece, velká žíhací pec a jeřáb, dimenzované pro zpracování a transport deseti tun kovu; a další vybavení pro zkujňování železa a strojní zámečnictví. Továrně dominoval třicet metrů vysoký komín.
Počet zaměstnanců se zvýšil na padesát a do roku 1910 slévárna vyrobila na sedm tisíc věžních zvonů o celkové hmotnosti 1 400 000 kilogramů, určených pro české země, Rakousko, rumunské Sedmihradsko či Bosnu. Artiklem, žádaným hlavně v Rumunsku, Bulharsku či Srbsku, byly zvonce pro dobytek.
Během první světové války v Heroldově továrně pracovalo na dvě stě lidí a jejich počet se příliš nezmenšil ani ve dvacátých a třicátých letech. Neklesající produktivitu továrny dokládá i pořízení nového parního stroje s výkonem 120 koňských sil. Odlévání zvonů v Chomutově skončilo na počátku druhé světové války. Slévárna začala pracovat pro zbrojní výrobu, a vznikl u ní pracovní tábor pro několik desítek válečných zajatců. Richard Herold, jeho manželka Elsa a syn Julius spáchali 9. května 1945 sebevraždu; druhý syn Karel zemřel dobrovolnou smrtí o den později.
V roce 1946 se Heroldův podnik dostal na několik let pod národní správu Chotěbořských kovodělných závodů. Natrvalo jej pak získaly chomutovské válcovny, které je po roce 1950 upravily na hutnické učiliště. Koncem osmdesátých let minulého století, při rozšiřování učiliště do současné podoby, byla bývalá Heroldova továrna zbořena.
PR
Zdroje:
Heimatskunde des politischen Bezirks Komotau, die Gerichtsbezirke Komotan, Görkau und Sebastiansberg umfassend, Komotau 1898, s. 403-404.
Herbert HEROLD, Die Glockengießerei und Metallwarenfabrik Herold in Komotau. Göttingen 2003.
Herbert HEROLD, Neues über die Glockengiesserei und Metallwarenfabrik Herold in Komotau, Göttingen 2011.
Jan NĚMEC, Poznámky k činnosti zvonařů na Šluknovsku v18. a 19. století, In: Otto Chmelík –Marcela Zemanová-Oubrechtová –Václava Zeman (eds.), Amicae Decini cum honore. Pocta archivářce Heleně Smíškové k pracovnímu jubileu, Děčín –Litoměřice 2012, s. 105–121.
Heroldova slévárna zvonů čp. 702 v dnešní Pražské ulici v Chomutově byla zbořena koncem osmdesátých let minulého století, 1. polovina 20. století,
