Chomutovská továrna na klobouky
Jihovýchodní část Chomutova v okolí nynější Dukelské ulice se v poslední třetině 19. století proměnila v to, čemu se dnes říká průmyslová zóna. Určité předpoklady pro to vytvořila už ve středověku koncentrace několika mlýnů, které se tu rozkládaly podél mlýnského náhonu, tekoucího souběžně s Chomutovkou.
Na místě mlýnů vyrostly v 19. století průmyslové podniky, přičemž nejjižnější z nich se v roce 1831 proměnil v textilní manufakturu. Dnes lze toto místo přibližně lokalizovat podle dochovaného historického továrního komínu v Raisově ulici. Další mlýn se v květnu 1883 proměnil ve výrobnu kávovin firmy Heinrich Franck a synové (u rohu Křivé a Pražské ulice, objekt byl zbořen v roce 2011) a hned nad ní se ze sousedního mlýna v roce 1887 stala továrna hodinářské firmy Schlenker & Kienzle (v ulici Na bělidle, přestavěná v roce 1958 na pekárnu). Na protější straně Dukelské ulice stála už od let 1870-1871 městská plynárna a velká továrna Krušnohorské železářské a ocelářské společnosti (pozdější Mannesmannovy válcovny).
K uvedeným průmyslovým podnikům přibyl na počátku 20. století další. Na rozdíl od nich nebyl ani zdemolován, ani přestavěn, a ani není ukryt v nepřístupném oploceném areálu někdejšího národního podniku Válcovny trub a železárny Chomutov. Zůstal zachován, byť v žalostném stavu, do dnešních dnů.
Jedná se o bývalou továrnu na klobouky č. p. 1192 na rohu Ctiborovy a Raisovy ulice z roku 1908, k níž patřila i sousední vila č. p. 1194. Obojí nechal postavit Hugo Reiniger, jenž do Chomutova přišel z Prahy, kde se narodil 26. března 1856 v rodině obchodníka s moukou. Poté, co 6. června 1919 zemřel, byl pohřben na chomutovském židovském hřbitově a vedení továrny se ujal jeho syn Egon.
Kolem roku 1938 se jejím novým majitelem stala firma Apitzsch, Unger & Co. a po druhé světové válce pokračovala továrna dál v činnosti pod národní správou. V roce 1948 byla začleněna do národního podniku Tonak Nový Jičín a o rok později do Otavanu Třeboň. Provoz skončil po roce 1950 a následně zde okresní podnik služeb zřídil autoopravnu a truhlářství. Výrobním a obchodním účelům slouží objekt i dnes.
Hlavní budova továrny o třech podlažích měla původně fasádu s prvky secese i začínající moderní architektury počátku 20. století. Plasticky z ní vystupovaly římsy, nároží a sokl, fasádu členily vysoké vystupující pilastry a pole mezi nimi zakončovaly trojúhelníkové štíty. Stejné architektonické provedení měla i budova vrátnice.
Dnes je veškeré členění exteriéru tovární budovy zničeno, štíty nad korunní římsou zanikly při úpravě střechy a objekt vrátnice je přestavěn k nepoznání. Nejméně je poškozena vila, kde jsou v patře zachována dokonce i některá původní okna a hodnotný dekorativní kamenný reliéf. Většina jejího průčelí je ale dnes otlučena až na cihelné zdivo.
PR
Zdroje:
Petr RAK, Z historie podnikání. In: Historie a současnost podnikání na Chomutovsku, Kadaňsku a Vejprtsku. Žehušice 2003, s. 107.
Vladislava VALCHÁŘOVÁ – Lukáš BERAN – Jan ZIKMUND, Industriální topografie – Ústecký kraj, Praha 2011, s. 46.
Továrna na klobouky s vrátnicí a sousední vila na rohu dnešní Raisovy a Ctiborovy ulice v Chomutově, po roce 1908, SOkA Chomutov - Sbírka fotografií a negativů
