Sklárna Chudeřice
Na počátku 20. století začaly na pozemcích podél cesty z Teplic do Bíliny na katastru obcí Chudeřice a Světec vyrůstat první průmyslové stavby. Původně se mělo jednat o areál koksovny firmy Haller – Söhle a spol., která by mohla díky blízkosti uhelných ložisek efektivně vyrábět koks, a především pak výrobky vzniklé jako sekundární produkty výroby jako například dehet. Proti stavbě koksovny se však postavili tamější obyvatelé a úřady, kteří měli zcela oprávněný strach z kontaminace spodních vod a také znečištění řeky Bíliny. Po dalším vyjednávání s developery a jejich pokryteckému slibu minimalizace znečištění bylo skutečně přistoupeno ke stavbě koksovny. Závody pro výrobu koksu a kaumacitu však krátce po jejím dokončení ukončily činnost a zanikly. V roce 1907 byl nově vzniklý průmyslový areál na prodej. Jeho novým majitelem se stal Dr. Ing. Edmund Weinmann pocházející z rodiny ústeckého uhlobarona, a právě zde se začínají psát dějiny chudeřické sklárny. Byť se nad jejím vznikem začalo uvažovat již v roce 1912, cesta k její výstavbě byla ještě dlouhá.
Weinmann začal své podnikání v Chudeřicích rozsáhlou investiční činností, která vedla především k zefektivnění výroby koksu a vyšší výtěžnosti sekundárních surovin. V roce 1910 byly přistavěny další pece a v roce 1913 bylo přistoupeno ke stavbě nové zinkové huti. Modernizace přinesla nové elektrické motory a vlastní elektrárnu. V nové Weinmann Werke, jak byly závody pojmenovány v roce 1913 pracovalo asi tři sta dělníků. Z tohoto období také pocházely první plány na vybudování sklárny, které ovšem překazila první světová válka, jež zpočátku znamenala útlum výroby a odchod zaměstnanců na frontu. Situace se však nebývale obrátila k lepšímu, a to díky válečným potřebám Rakousko-Uherska, které zvýšilo příděly oceli a také dodalo nutné pracovní síly na rozšiřování provozů z řad haličských uprchlíků či vojáků neschopných služby. V roce 1917 Weinmann zakoupil blízký důl Valerie. Počet zinkových pecí byl k roku 1918 rozšířen ze čtyř na deset a v roce 1919 zde pracovalo asi osm set osob. Období válečné konjunktury Weinmannových závodů připomínala dodnes stojící stavba železobetonového věžového vodojemu postaveného v areálu v letech 1915-1916. Ani všeobecné zhoršení situace po válce nepřerušilo pokračování stavebního vývoje závodu.
Byl oživen plán na výstavbu sklárny, která byla již v roce 1919 součástí Weinmann Werke. Dále byla v areálu budována zaměstnanecká kolonie, jejíž výstavba byla také započata již za války, kdy vznikla například moderně zařízená úřednická dvojvila. V roce 1921 do tohoto projektu vstoupil švýcarský architekt Otto Rudolf Salvisberk a vznikl nový ideový návrh dělnické kolonie počítající s výstavbou až šesti set padesáti řadových domků. Realizováno bylo však jen sedmdesát šest domů s šestadevadesáti byty. Další výstavbu zastavilo rozšiřování povrchové těžby uhlí v těsném okolí a následné přesuny železniční a silniční tratě, které se nakonec staly důvodem k částečné demolici kolonie.
V letech 1923-1924 byla dokončována dostavba sklárny, která měla vyrábět zrcadlové lité sklo. Postaveny zde byly tři pánvové a jedna vanová pec Siemens. Následoval provoz kde se horká sklovina lila na stoly s posuvníky a vznikla také brusírna se čtyřmi karuselovými stroji pro broušení a leštění skleněných tabulí, jejichž manipulaci zajišťovalo celkem šest jeřábů. Provoz sklárny mohl být zahájen po kolaudaci, k níž došlo po udělení živnostenského oprávnění ze dne 27. května 1925.
Až do konce 20. let sklárna dobře prosperovala. Spolu s všeobecnou stavební konjunkturou rostla poptávka po tabulovém skle, kterým byly zasklívány stavby moderní architektury. Patrně nejzajímavější dodávkou chudeřické sklárny z tohoto období byla okenní skla slavné brněnské vily Tugendhat, která se však do dnešních dnů nedochovala. Okenní skla byla zničena při osvobozování Brna na jaře roku 1945.
30. léta začala ve znamení velké hospodářské krize. Weinmannovy závody pocítily markantní pokles odbytu skla, stejně tak i zinku a ostatních produktů vyráběných karbonizací uhlí. Tuzemskou výrobu a obchod s litým zrcadlovým sklem již od počátku století plně kontroloval belgický nadnárodní koncern C.I.G., který mimo jiné vlastnil dominantní podíl v dosud největší konkurenční sklárně v Holýšově na Domažlicku, kde se ještě v roce 1931 investovalo do inovací. Kromě stavebních prací tam byl zakoupen licí stroj Bicheroux, který měl zvýšit kvalitu litého skla. Kvůli modernizaci se ale Holýšovská sklárna zadlužila a s příchodem hospodářské krize se začala dostávat do čím dál hlubší ztráty. Po dramatickém zvážení okolností, jakými bylo například vyuhlování slojí v blízkosti Holýšova, bylo belgickým koncernem rozhodnuto o jejím zastavení a uzavření, k němuž došlo v roce 1934. Tomu však předcházela domluva C.I.G. s Weinmannem, pro něhož bylo toto řešení doslova záchranným lanem z krize. Fúzí vznikl společný podnik, ve kterém měl Weinmann jen 50% účast. Na oplátku se však zbavil největšího konkurenta a převzal tak de-facto československý, rakouský a maďarský trh. Od roku 1936 rozprodávala belgická C.I.G. do Weinmannových závodů z uzavřeného Holýšova výrobní zařízení, náhradní díly a také dva speciální vagóny pro přepravu tabulového skla, čmíž se do Chudeřic nakonec dostal i již zmíněný technologicky vyspělejší licí stroj Bicheroux.
V roce 1937 zasáhla závody smutná zpráva o náhlém úmrtí jejich zakladatele Edmunda Weinmanna, po kterém zdědily podnik jeho potomci. Následovaly organizační změny a Weinmannwerke se staly součástí nově založené akciové společnosti Myrrolit, kde opět polovinu akcií držela belgická forma C.I.G. Rok 1937 byl označován za patrně nejúspěšnější rok v dějinách závodu, nebývalá prosperita byla však ukončena událostmi spojenými s nástupem nacismu. V důsledku narůstajícího napětí v pohraničních oblastech notně poklesl odbyt a Weinmannové přesunuli vedení podniku do Prahy. Po obsazení pohraničí německou armádou v roce 1938 ale ztratili faktický vliv na dění v továrně a ještě před okupací se jim podařilo z Československa uprchnout do zahraničí. Následovala arizace firmy, která se tak dostala pod kontrolu firmy Bayerische Spiegelglas Union Fürth. V období okupace fungovaly závody v omezeném režimu a na konci druhé světové války se také staly terčem spojeneckého bombardování, při kterém 16. prosince 1944 zemřelo šest lidí a další byly zraněni. Krátce před koncem okupace došlo k úplnému zastavení výroby. Na tyto válečné události dodnes odkazuje památník v areálu sklárny, jehož součástí je i raritní nevybuchlá bomba, která tehdy propadla střechou a spadla přímo do rozžhavené skloviny.
Po osvobození Bíliny Rudou armádou převzali vedení podniku spontánně čeští zaměstnanci. Výroba byla slavnostně zahájena 15. listopadu 1945, kdy se měl rozjet provoz koksovny i zinkovny, ovšem opět v omezeném režimu, a to kvůli nedostatku zinkové rudy a lidských zdrojů. Na konci roku 1945 a na začátku roku 1946 byly zapáleny i sklářské pece a v závodě v té době pracovalo kolem pěti set osob. Na základě Benešových dekretů byl podnik znárodněn. Dne 7. března 1946 vznikly Spojené závody na výrobu plochého skla Teplice – Šanov, které byly krátce poté přejmenovány na Sklárny Union, n.p. Teplice, do nichž spadaly další regionální sklárny v Řetenicích, Duchcově, Hostomicích, dále sklárna Lesní Brána v Duchcově, sklárny v Pozorce, Mstišově a Chudeřicích se střediskem v Kryrech. Další významnou změnou bylo oborové rozdělení původních Weinmannových podniků, kdy byla od sklárny odtržena koksovna a zinkovna, které se tak dostaly pod správu Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem. V roce 1952 byla zinkovna po rekonstrukci převedena pod Kovohutě, n.p. Velvary a o jedenáct let později však byla z ekologických důvodů nadobro uzavřena a její areál se stal opět součástí sklárny.
Po únoru 1948 a na počátku padesátých let provázely sklárnu značné potíže. Tradičním problémem byl nedostatek materiálu, surovin a kvalifikovaných dělníků. Další těžkosti měla sklárna s obrovskými objednávkami tabulového skla pro Sovětský svaz, požadovanou kvalitu výrobků se však nedařilo v Chudeřicích dosáhnout. Řešením a nápravou této problematiky se musel zabývat dokonce tehdejší ministr Josef Jonáš.
V 50. letech došlo k postupné konsolidaci závodu, zlepšení kvality produktů pomohly masivní investice do modernizace sklárny, rostl především objem výroby tvrzených a vrstvených skel pro dopravní prostředky a výroba byla orientována také na zbrojní průmysl. V Chudeřicích se tak vyráběla například neprůstřelná skla do bojových letounů. Dalším velmi významným produktem sklárny bylo pěnové sklo, jehož výrobou se v té době zabývaly pouze USA a SSSR. Tento materiál s vynikajícími termoizolačními vlastnostmi zde dostal obchodní název SPUMAVIT a Československo bylo jednou z prvních zemí na světě, která jej začala produkovat ve velkém. Není tak divu, že bylo použito k obložení československého pavilonu na světové výstavě Expo 58 v Bruselu.
Mezi zajímavé zakázky se dále jistě řadila jedna z roku 1953, kdy sklárna dostala poměrně unikátní zadání, a totiž vyrobit tvarované skleněné víko na rakev pro právě zesnulého prezidenta Klementa Gottwalda. Pikantním faktem je, že se dílo podařilo dokončit až na třetí pokus, který se odehrál již za přítomnosti STB, jež zde tušila podvratnou činnost.
Mezi nejběžnější produkci chudeřické sklárny patřilo především sklo pro stavební účely, používané opět hojně na stavbách moderní architektury. Sklo zdejší provenience je tak dodnes k vidění například na budově Federálního shromáždění či v pražském metru. Po roce 1973, kdy byl zastaven hutní provoz, se závod specializoval na výrobu izolačního skla a skla pro dopravní prostředky. Následovala masivní modernizace, zvláště pak koupě moderní technologie na výrobu autoskel od americké firmy Glasstech.
Nelze opomenout, že pro hospodářství a průmysl minulého režimu byly typické časté reorganizace, slučování oborových podniků a změny jejich názvů. Ty se nevyhnuly ani chudeřické sklárně, která jich do roku 1989 absolvovala celou řadu. Po sametové revoluci se stal v roce 1991 chudeřický Sklo Union součástí akciové společnosti Glavunion Teplice, jejíž majoritu vlastnila belgická společnost Glaverbel. V následujících třech letech bylo rozhodnuto o největší dosavadní modernizaci závodu v objemu asi 1,5 miliardy korun, ze které sklárna vyšla jako jeden z největších producentů automobilových skel v Evropě. V roce 2007 převzala sklárnu nadnárodní společnost AGC a dnes dodává závod AGC AUTOMOTIVE CZECH, a.s. autoskla všem velkým evropským automobilkám. Pochlubit se tak může produkcí více než 32 milionů autoskel ročně a je tak jedním z největších závodů na výrobu autoskel na světě.
JD
Zdroje:
Miroslav GRISA, Historie a současnost skláren v Chudeřicích, Chudeřice 1996.
Marta PAVLÍKOVÁ - Jiří BUREŠ - Lenka HÁJKOVÁ, Zaměstnanecká sídliště v severních Čechách mezi lety 1918-1938, 2, Firemní kolonie a státní domy, Ústí nad Labem 2016.
Vladislava VALCHÁŘOVÁ – Lukáš BERAN – Jan ZIKMUND, Industriální topografie – Ústecký kraj, Praha 2011.
Památkový katalog, Věžový vodojem, Dostupné z: <https://pamatkovykatalog.cz/vezovy-vodojem-12196368> [citováno 2025-01-03].
AGC Automotive Czech, Dostupné z: <https://www.agcautomotive.cz/cs/> [citováno 2025-01-03].
Pohled na firmu AGC Czech automotive, a.s. se sídlem v Chudeřicích, 2025, Archiv JP
Věžní vodojem sklárny Weinmann Werke, 2025, Archiv JP
