Lehký průmysl

Textilní průmysl v Jirkově

Tetznerovy přádelny a tkalcovna 

Počátky textilní výroby nejsou spojeny přímo s Jirkovem ale se sousedním zámkem Červený Hrádek, kde byly pokusy s předením bavlny doloženy již v roce 1775.  V letech 1779-1780 založil majitel tohoto panství, hrabě Jindřich František Rottenhan, v podzámčí tkalcovnu a bělírnu plátna. O tři roky později sem přesunul i tkalcovnu bavlněné příze ze svého panství Jemniště ve středních Čechách, a na Červeném Hrádku tak vznikla textilní manufaktura, zaměstnávající roku 1793 přes dvě stě třicet osob včetně učňů. Od konce devadesátých let 18. století se výroba v červenohrádecké manufaktuře postupně omezovala a byla přesouvána nazpět na jemnišťské panství, kde Jindřich František Rottenhan vystavěl novou textilní manufakturu v Postupicích. Po smrti hraběte v roce 1809 docházelo na Červeném Hrádku k dalšímu omezování textilní výroby, a to až do roku 1824, kdy zde definitivně ustala. 

V té době již panství Červený Hrádek spravovala druhorozená dcera Jindřicha Františka Rottenhana, hraběnka Gabriela Buquoyová. Zdálo se, že ukončení textilní výroby v panské režii nebylo náhodné, a není vyloučeno, že mělo usnadnit počátky nové manufaktury na textilní zboží. Ve stejném roce totiž hraběnka Gabriela odprodala část dominikálních pozemků u Novomlýnského rybníka (vzdáleného necelý kilometr jihovýchodně od zámku). Získali je Karl August Kühneovi (1765-1837) ze Saské Kamenice a jeho zeť Jakub August Tetzner (1780-1841), pocházející z Dolní Lužice. Oba měli bohaté zkušenosti s textilní výrobou a na zakoupených pozemcích zřídili mechanickou přádelnu bavlny, jež měla být první v Žateckém kraji.

Přádelnu vedli společně do počátku třicátých let 19. století, kdy se jejich podnikatelské cesty rozdělily. Kühne přestavěl tzv. Pekařský mlýn na severovýchodním okraji Jirkova na další přádelnu, která položila základ samostatné podnikatelské dynastie Kühnů, jejíž čtyři generace působily v Jirkově až do roku 1945. Továrna u rybníka pod Červeným Hrádkem připadla Tetznerovi a v roce 1834 vznikla firma Tetzner & synové. Kromě textilní výroby zkoušel Tetzner v roce 1836 na poli u Jirkova těžit uhlí. S tím však úspěch neměl a kvůli vydatnému prosakování spodních vod musel těžbu zastavit.

V dubnu 1838 začali Tetznerovi jihovýchodně od Mlýnského rybníka na břehu Bíliny (u křižovatky dnešní Palackého a Mičurinovy ulice) stavět novou přádelnou, nazvanou Neusorge. Povolení k výrobě získala firma v únoru 1840, ale provoz továrny začal patrně až v roce následujícím, kdy se 23. července na novou jirkovskou přádelnu přijel podívat při své návštěvě Mostu arcivévoda Štěpán Viktor, bratranec tehdejšího císaře Ferdinanda. V první polovině čtyřicátých let došlo také k částečnému rozšíření staré přádelny u Novomlýnského rybníka, nazývané Alte Sorge či Obere Sorge, v níž tehdy nacházelo práci na dvě stě padesát osob.

Zakladatel dynastie Tetznerů, Jakub August Tetzner, zemřel v Jirkově v květnu 1841 a zanechal po sobě tři syny – Ottu, Gustava a Franze. Ti až do konce čtyřicátých let provozovali obě firemní přádelny společně, pak se Gustav začal osamostatňovat. Nejprve (roku 1847) získal a sám ve vlastní režii provozoval další přádelnu nad Horním Jiřetínem u Litvínova, kterou na lobkovickém panství Jezeří–Nové Sedlo nad Bílinou v roce 1828 založili sasští podnikatelé August Wilhelm Marbach a Johann Ludovici. Původně osamoceně stojící přádelna vytvořila s několika nově postavenými domky v jejím okolí malou osadu, jež byla v roce 1845 pojmenována Mariánské Údolí (podle princezny Marie z Liechtensteinu, manželky Ferdinanda Josefa, osmého knížete z Lobkovic).

Na počátku druhé poloviny 19. století se Gustav Tetzner stal i jediným majitelem obou rodinných přádelen. Ta pod Červeným Hrádkem u Novomlýnského rybníka byla roku 1846 doplněna ještě o přádelnu ovčí vlny a od května 1885 se v ní tkaly plyšové látky. V jirkovské přádelně nahradily od roku 1855 ruční spřádání bavlny moderní mechanické stroje a roku 1867 byla zvětšena o nové výrobní prostory, jež byly přistavěny k její východní části.

V prvních parlamentních volbách, uspořádaných po pádu Bachova absolutismu v roce 1861, byl Gustav Tetzner zvolen poslancem zemského sněmu v Praze a zůstal jím až do své smrti v květnu 1867. Do paměti svých současníků se nejvýrazněji zapsal tím, že prosadil, aby v Jirkově byla už v roce 1865 zřízena telegrafní stanice. Z jeho patrně šesti dětí se od roku 1867 na vedení firmy podíleli jen synové Albrecht a Friedrich a dcera Amálie, provdaná Wernerová.

70. a 80. léta 19. století představovala dobu největšího rozkvětu Tetznerových textilních továren. Kromě rozšíření majetku, uspokojivé produkce a odbytu bavlněné příze se Tetznerové mohli pochlubit i prestižními úspěchy. Původní majitelé přádelny v Mariánském Údolí získali dekretem z 12. prosince 1829 od Krajského úřadu v Žatci oprávnění používat ve znaku firmy a na jejích razítkách dvouhlavého císařského orla a svou továrnu mohli označovat jako „c. k. privilegovanou přádelnu“. Toto oprávnění přešlo při prodeji přádelny v roce 1847 na Gustava Tetznera, týkalo se ovšem pouze textilky v Mariánském Údolí. 4. září 1874 pak byly firmě rodiny Tetznerových výsady privilegovaného označení a používání císařského orla nejen znovu potvrzeny, ale také rozšířeny tak, že se od té doby vztahovaly na všechny její přádelny.

Ty tehdy byly dvě. Největší výrobní potenciál vykazovala továrna v Mariánském Údolí u Horního Jiřetína – devět set devadesát dva ručních vřeten, patnáct set padesát dva navíjecích vřeten a deset tisíc šedesát čtyři vřeten na selfaktorech. V továrně v Jirkově u křižovatky dnešní Palackého a Mičurinovy ulice se od jejího rozšíření v roce 1867 spřádala bavlna na asi čtyřech tisících ručních vřetenech a třech tisících osmistech čtyřiceti vřetenech selfaktorových. Zanedlouho, v roce 1878, se jejich počet rozšířil přikoupením přádelny Trojice (Dreieinigkeit), stojící od let 1846-1848 na západní straně Jirkova v ústí Telšského údolí (asi osm set ručních vřeten a čtyři tisíce sto dvacet čtyři vřeten na selfaktorech).

Již po třech letech se tato majetková struktura počala drolit. V roce 1881 prodali Tetznerovi přádelnu v Mariánském Údolí (osm let poté vyhořela a v roce 1892 byla na jejím místě postavena parní tkalcovna bavlněných látek). Po smrti Friedricha Tetznera (spolu se svými sourozenci Albrechtem a Amálií stál v čele firmy od roku 1867) byla 1. července 1895 textilnímu podnikateli Florianu Hübelovi z České Kamenice za 72 000 zlatých prodána i jirkovská přádelna Trojice. Ještě předtím, v roce 1893, vyhořela továrna u Novomlýnského rybníka, kde se tkaly plyšové látky, a spáleniště koupila firma Wöhle & synové.

Tetznerům tak zůstala přádelna v Jirkově u křižovatky dnešní Palackého a Mičurinovy ulice. Na konci 19. století, kdy jí řídil syn Gustava Tetznera, Albrecht, zaměstnávala sto dvacet mužů a sto deset žen, kteří se starali o tři sta navíjecích vřeten, pět tisíc čtyřicet vřeten na odpadovou bavlnu a osm tisíc osm set padesát šest vřeten na selfaktorech, poháněných parním strojem o výkonu tři sta padesát koňských sil i elektrickým proudem. Při jedenáctihodinové pracovní době produkovala ročně přes 730 tun bavlněné příze.

Albrecht Tetzner a Amálie Wernerová odstoupili z vedení firmy v roce 1905 a o šest let později Albrecht zemřel. Už předtím se na jejím řízení podíleli potomci dosavadních majitelů August Tetzner (1899) a Gustav Werner (1902), k nimž v roce 1912 přistoupil ještě Wilhelm Tetzner. V letech 1911 a 1914 byla rozšířena západní část přádelny – stavby provedli Josef Brettfeld a architekt Gustav Dittrich.

Na počátku dvacátých let vzrostl počet vřeten na šestnáct tisíc, výroba příze a nití, vyvážených hlavně do Německa, Skandinávie a do balkánských zemí, klesla na 400 tun. Produkcí a počtem asi dvou stovek zaměstnanců tak Tetznerova přádelna poněkud pokulhávala za nedalekým podnikem rodiny svých vzdálených příbuzných a bývalých společníků Kühneů, jejíž výroba i osazenstvo byly v této době více než trojnásobné.

O konci Tetznerovy přádelny toho zatím nelze příliš mnoho napsat. Hlášení místní správní komise z července 1945 jen stručně konstatuje, že přádelna je trvale mimo provoz. Po znárodnění přádelnu užívalo několik národních podniků. Žádný z nich se v ní neusídlil natrvalo, což se negativně projevilo na jejím současném velmi špatném stavebním stavu.

Kühneovy přádelny

Karl August Kühne (1765-1837) a jeho zeť Jakub August Tetzner (1780-1841), pocházející ze Saska, založili společně v roce 1824 u Novomlýnského rybníka pod Červeným Hrádkem první mechanickou přádelnu bavlny v Žateckém kraji. (Více o tom v textu, věnovaném Tetznerovým přádelnám a tkalcovně). Po pěti letech společného podnikání ve společné firmě Kühne & Tetzner koupil v říjnu 1829 Karl August Kühne usedlost tzv. Pekařského mlýna na severovýchodním okraji Jirkova u silnice do Vysoké Pece a přestavěl jí na další přádelnu, jež měla zajistit existenci jeho dvěma synům. U nové přádelny vznikla i rodinná vila a další rybník.

Výroba v ještě ne zcela dokončené továrně firmy Kühne & synové začala v roce 1832 a o rok později se v ní spřádala bavlna na čtyřiadvaceti strojích s celkem sedmi tisíci šesti sty a dvaatřiceti vřeteny. Záhy se ukázalo, že kapacita vodní síly, která je k dispozici, nedostačuje k pohonu stavů a ještě téhož roku si firma pořídila parní stroj o výkonu čtyřiadvaceti koňských sil. V roce 1835 k němu přibyl další se stejným výkonem. Současně bylo v továrně instalováno dalších dvanáct mechanických stavů, každý s tři sta dvaceti čtyřmi vřeteny, a jeden ruční stav s dvě stě šestnácti vřeteny pro zpracování odpadové příze. Celkem se tak v roce 1835 v Kühnově továrně předla bavlna na jedenácti tisících sedmi stech třiceti šesti vřetenech.

Po smrti zakladatele firmy přešlo řízení továrny nejprve na jeho dva potomky – Franze Leberechta a Ferdinanda Augusta. Když se v roce 1844 Franz Leberecht odstěhoval do Saské Kamenice, přistoupil k Ferdinandu Augustovi do vedení továrny jejich nejmladší bratr Gustav Theodor. V padesátých letech se pak na dalším úspěšném rozvoji přádelny začala podílet i další generace, synové Ferdinanda Augusta Kühna, Karel a Ernst. Třetina vřeten byla přestavěna na výrobu silnější příze a místo jemné příze se začaly příst nitě. K nárůstu produkce přispělo i užívání nových anglických mykacích strojů a instalace v pořadí již třetího parního stroje o výkonu dvanácti koní v roce 1859. Hned v následujícím roce ale vypukla v USA občanská válka a kvůli blokádě vývozu bavlny z konfederačních států postihla evropský bavlnářský průmysl těžká krize. Po celou první polovinu šedesátých let předminulého století byly výroba a hospodaření Kühneovy přádelny ztrátové.

V roce 1860 také předčasně jako sedmadvacetiletý zemřel Ernst Kühne. O dva roky později vystoupil z firmy jako společník Franz Leberecht Kühne a novým společníkem se stal jeho synovec Karel. Přelomu šedesátých a sedmdesátých let přinesl přádelně prudké oživení výroby. Místo dvou starých parních strojů z let 1833 a 1835 byl v roce 1868 zakoupen nový s výkonem osmdesáti koňských sil.

V roce 1870 byla započata stavba nové dvoupatrové tovární budovy. Během dalších tří let bylo do obou budov instalováno deset automatických dopřádacích strojů (selfaktorů) se sedmi tisíci a čtyřmi sty vřeteny. Dalších čtyři tisíce osm set osm vřeten se ještě nacházelo na ručních stavech, ty však byly v následujících třech letech vyřazeny. V roce 1876 se v přádelně přestalo svítit petrolejovými lampami a bylo zavedeno plynové osvětlení. Svítiplyn si přádelna vyráběla z minerálního oleje ve vlastní plynárně.

Po příchodu železnice na Chomutovsko v letech 1870-1872 začala být bavlna a příze dopravována vlaky. (Až do té doby zajišťovali jejich přepravu povozníci z Jirkova a okolí, jezdící do Podmokel u Děčína pro balíky bavlny, dovezené po Labi z Hamburku. Příze byla zákazníkům expedována buď rovněž po vodních tocích, buď přes Podmokly nebo přes Prahu.)

Změny se nevyhnuly ani majitelům a vedení firmy. Jejími společnými majiteli do té doby byli dva synové zakladatele přádelny Karla Augusta Kühna (1765-1837) Ferdinand August (společníkem od třicátých let 19. století) a Gustav Theodor (společníkem od roku 1844); a dále Karel, syn Ferdinanda Augusta (společníkem od roku 1862).

V roce 1873 odstoupil z vedení společnosti Ferdinand August (1802-1889), o čtyři roky později (1877) se třetím společníkem stal Konrád Gustav (1853-1932), syn Gustava Theodora (1817-1882), a v červnu 1882 převzal vedení firmy. Představoval nejvýznamnější a nejschopnější osobnost z třetí generace rodiny. Hned v roce 1883 nechal novou tovární budovu zvýšit o mansardovou přístavbu, do které se přestěhovala bělírna příze a expediční balírna. Počet vřeten se z počtu dvanácti tisíc dvou set osmi kusů (v roce 1873) zvýšil na devatenáct tisíc třicet.

29. listopadu 1888 vypukl v nové tovární budově požár. Zničil všechno zařízení a zanechal po sobě pouze zaklenuté přízemí a obvodové stěny. Díky bezvětří se podařilo zabránit rozšíření plamenů na starou tovární budovu. Hned během následujícího roku vyrostla na spáleništi nová čtyřpatrová továrna s šestnácti automatickými dopřádacími stroji s deseti tisíci šesti sty osmnácti vřeteny. Celkový počet vřeten v obou továrních budovách dosáhl po tomto podstatném rozšíření výrobních prostor počtu jednadvacet tisíc sedm set šedesát čtyři.

Rok před tímto požárem (1887) zahájil Konrád Gustav stavbu další přádelny mezi pravým břehem Bíliny a Mosteckou ulicí, vycházející z nejmodernějších trendů tehdejších textilek. Rozsáhlé přízemní haly pokrývala tzv. pilová střecha, tvořená několika pravidelnými řadami prosklených asymetrických sedlových hřebenů, jejichž prosvětlené svislé boky zajišťovaly osvětlení interiéru. Výroba v nové továrně, u níž si Konrád Gustav Kühne postavil i vlastní vilu č. p. 333, začala v březnu 1889 a selfaktory s jedenácti tisíci a sedmi sty čtyřiceti osmi spřádacími vřeteny v ní poháněl parní stroj o výkonu čtyři sta padesát koňských sil. Patrně kvůli novému provozu byli ještě v roce 1888 pověřeni zastupováním celé firmy Paul a Bernhard, synové Konrádova bratrance a společníka Karla Kühna.

Roku 1893 začala u této nové přádelny přístavba dalších provozních prostor, které měly její dosavadní plochu rozšířit na dvojnásobek. Stavební práce na čas zpomalil úder blesku, který 28. července 1893 zničil část provozu v původní části továrny. Oprava staré i přístavba nové části skončila v únoru 1894 a během následujících dvou let v ní bavlněná příze zpracovávala na dvacet tři tisíc čtyři sta devadesát šest spřádacích vřeten a dva tisíce čtyři sta navíjecích cívek na nitě.

Celkový počet vřeten a cívek v obou Kühneových přádelnách se tak na konci 19. století přiblížil k osmačtyřiceti tisícům. Práci v nich nacházelo na čtyři sta dělníků (ve staré továrně asi dvě stě sedmdesát a v nové přes sto třicet). Obě Kühneovy přádelny tak v té době patřily k největším průmyslovým podnikům na Chomutovsku. Jejich majitelé v nich postupně uváděli do praxe soudobé zásady sociální a zdravotní péče, za své pracovníky hradili nemocenské a úrazové pojištění; v roce 1884 vznikl penzijní fond pro podporu dlouholetých zaměstnanců a součástí továrních provozů se staly koupelny. V roce 1899 byl Konrád Gustav Kühne zvolen starostou Jirkova a tuto funkci vykonával až do roku 1910.

Roku 1908 se dosud jednotná firma Kühne a synové rozdělila do dvou samostatných podniků – Bernhard Kühne a synové a Konrád Gustav Kühne a synové; po čtyřech letech se ale opět obě firmy spojily a nadále je vedl Konrád Gustav Kühne a jeho synové Hermann Edmund a Oskar. Od roku 1916 se kvůli nedostatku surovin musely místo bavlny spřádat její náhražky z papíroviny a v poválečné hospodářské depresi se počet zaměstnanců pohyboval okolo jednoho sta.

V roce 1920 se přístavba z roku 1893 u přádelny v Mostecké ulici změnila na továrnu na šrouby o průměru devět až devatenáct milimetrů. Každý rok jich vyprodukovala na třicet vagonů. Po oživení výroby v polovině dvacátých let zaměstnávaly Kühneovy továrny šest set třicet dělníků a šestnáct úředníků. Pro své výrobky – bavlněnou přízi a nitě a bavlněný odpad o celkové váze asi 1 300 tun ročně – nacházela firma odbytiště nejen v Československu, ale i v Německu, Maďarsku, Polsku, Bulharsku a Rumunsku.

V letech 1928-1929, ještě před vypuknutím světové hospodářské krize, byla část strojního vybavení obou Kühnových přádelen modernizována. Anglická firma Lord Brothers z Todmordenu dodala do přádelny v Mostecké ulici několik rozvolňovačů a čističů bavlny a strojovna přádelny v Jezerské ulici byla vybavena novou parní turbínou od firmy Brown-Boveri-Werke z Badenu, pohánějící generátor pro výrobu střídavého elektrického proudu. Stejně jako Konrád Gustav Kühne byl i jeho syn a nástupce ve vedení firmy Hermann Edmund Kühne (1883 Jirkov – 1972 Limburg, Hessensko) v letech 1923-1927 a 1930-1931 jirkovským starostou.

Osudným se Kühneovým přádelnám staly roky druhé světové války. V červenci 1943 na základě rozhodnutí říšského ministerstva pro výzbroj a munici převzala Kühnovy pozemky a stavby v Mostecké ulici firma Werner-Schulze-Wechsungen (WSW), vyrábějící jemnou mechaniku, která kvůli bombardování přeložila svou výrobu z Berlína do Jirkova. Jejich zábor měl trvat až do konce války.

Pro potřeby berlínské firmy musela být nakonec uvolněna i přádelna v Jezerské ulici. Se zařízením přádelen zacházeli její zaměstnanci zcela necitlivě a už v roce 1944 bylo zřejmé, že neodborná demontáž a ledabylý přístup poškodily většinu strojního vybavení natolik, že jeho budoucí využití pro textilní průmysl nepřipadá v úvahu. Firma WSW poničila i louky a ovocné sady u obou přádelen, v nichž nechala zřídit dřevěné baráky, protiletecký kryt a novou příjezdovou cestu.

Devastace přádelny v Jezerské ulici byla taková, že na přelomu let 1945-1946 se bez většího váhání rozhodlo o její likvidaci. Byla vyřazena ze soupisu jirkovských textilních podniků, v nichž se uvažovalo o obnovení výroby, a její objekt později získal zemědělský nákupní a zásobovací podnik. V roce 1992 přešla do majetku města Jirkova, které jí o tři roky později prodalo soukromému investorovi. V roce 2005 byla zbořena kvůli zamýšlené stavbě nové výrobní haly, k níž ale dodnes nedošlo. Bývalá přádelna mezi pravým břehem Bíliny a Mosteckou ulicí byla v letech 1962-1965 přestavěna na výrobnu technických skleněných tkanin národního podniku Vertex Litomyšl. Po jeho zrušení objekt získala 1. března 1990 akciová společnost Preciosa Jablonec nad Nisou. Jako její pobočný závod byl v provozu do roku 2015. O dva roky později prodala jeho budovy městu Jirkovu, od něhož jej v červnu 2018 odkoupila soukromá společnost.

Müllerova přádelna a přádelna Trojice

Zakládání textilních manufaktur v Jirkově v druhé čtvrtině 19. století patří mezi dějinné události, jež svým významem přesahují hranice Chomutovska. Nejstarší dvě – u Novomlýnského rybníka pod Červeným Hrádkem a na místě bývalého Pekařského mlýna na severovýchodním okraji Jirkova – se začaly stavět v letech 1824 a 1829 zásluhou příbuzensky spojených rodin saských podnikatelů Karla Gustava Kühna a Jakuba Augusta Tetznera. Dynastiemi těchto rodin textilních podnikatelů se zabývá předešlý text.

V roce 1829 začala v Jirkově vznikat další textilka. Její zakladatelé, Christian Friedrich Müller a bratři August a Gustav Luiderovi, pro ni získali objekt bývalé lisovny na lněný olej. Nacházela se na opačném konci Jirkova než stávající textilky – na levém břehu Bíliny západně od města před vyústěním Telšského údolí.

Přádelna v objektu olejového mlýna (dodnes jej připomíná stejnojmenné ulice) byla patrně v roce 1835 jirkovským městským stavitelem Wenzelem Böhmem přestavena do podoby podélné dvoupatrové budovy. Někdy v polovině čtyřicátých let 19. století přešla do vlastnictví rodiny Müllerů (a bratři Luiderové si postavili na začátku Telšského údolí vlastní textilní továrnu, která dostala název Trojice).

V poslední třetině 19. století byl majitelem přádelny v bývalém olejovém mlýně Robert Müller, dlouholetý člen jirkovské městské rady. 23. února 1899 zničil přádelnu požár a Müller již továrnu znovu nepostavil. V roce 1907 prodal její ohořelé trosky Karlu Menzelovi, majiteli papírny v Bělé pod Bězdězem-Podolí, a odstěhoval se do Vídně, kde v roce 1910 zemřel.

Menzel v přestavěné a opravené bývalé přádelně až do roku 1923 zpracovával dřevovinou surovinu pro výrobu papíru, která hned nalézala uplatnění v sousední březenecké papírně Ludwiga Fiedlera. Z bývalé Müllerovy přádelny dodnes stojí pouze klasicistní vila jejího zakladatele, současný penzión Bremen.

Základní kámen nové přádelny v Telšském údolí, které se říkalo Trojice (Dreieinigkeit) byl položen v únoru 1846. Její název patrně odrážel skutečnost, že měla tři majitele (bratry Augusta a Gustava Luiderovi a Karla Mildeho). Stavbu provedl rovněž Wenzel Böhm.

Výroba v přádelně byla zahájena patrně v roce 1848 a během následujících dvaceti let změnila továrna třikrát majitele. Od původních vlastníků ji získal dr. Müller z Chomutova, pak po nějaký čas patřila Spořitelně města Žatce, od které jí v roce 1878 koupili bratři Albrecht a Friedrich Tetznerové. Ti zůstali jejími majiteli po dalších sedmnáct let, až do července 1895, kdy jí prodali textilnímu továrníkovi Florianu Hübelovi z České Kamenice.

Krátce poté nový majitel přádelnu zvětšil a proměnil jí v hlavního dodavatele bavlněné příze pro svou tkalcovnu v České Kamenici. Na konci 19. století v přádelně pracovalo na devadesát dělníků a její selfaktory poháněly elektřina z vodní elektrárny a parní stroj. Při dalším rozšíření v roce 1907 byla vybavena třemi parními kotly, pohánějícími parní turbínu o výkonu šest set koňských sil a vodní kolo nahradila Francisova turbína.

Od roku 1919 spolupůsobil ve vedení přádelny Rudofl Hübel, který se pak v roce 1927 stal jejím jediným majitelem. V letech druhé světové války byla část přádelny přeměna na odvšivovací tábor, určený pro válečné zajatce a totálně nasazené ruské a ukrajinské dělníky, a na přelomu let 1944-1945 posloužilo tovární nádvoří jako skladiště pro slévárenské zařízení firmy MAWAG, které bylo do Jirkova evakuováno před postupující Rudou armádou z Maďarska.

Hübelova přádelna se ze všech jirkovských textilních továren po květnu 1945 nacházela v nejlepším stavu a byla bez větších potíží schopna dalšího provozu. Na přelomu 40. a 50. let byla začleněna do národního podniku BENAR z Benešova nad Ploučnicí a jeho součástí zůstala až do 31. října 1991, kdy v ní výroba skončila.

PR

Zdroje:

SOkA Kadaň: Landrát Chomutov (1921) 1938-1945, karton č. 261.

Heimatskunde des politischen Bezirks Komotau, die Gerichtsbezirke Komotan, Görkau und Sebastiansberg umfassend. Komotau 1898, s. 410-419.

Rudolf PENSLER, Geschichte der Stadt Görkau und des Schlosses Rothenhaus, S.l. 1928, s. 53-96.

Zdena BINTEROVÁ, Jirkov, Chomutov 2000, s. 53-59.

Hana LENGEROVÁ, Vznik vsi Červený Hrádek u Jirkova, In: Petr Rak (red.), COMOTOVIA 2019. Sborník příspěvků z konference, věnované 150. výročí železniční dopravy v Chomutově (1870–2020). Chomutov 2020, s. 169-183.

Vladislava VALCHÁŘOVÁ – Lukáš BERAN – Jan ZIKMUND, Industriální topografie – Ústecký kraj, Praha 2011, s. 48-49.

Přádelna rodiny Kühnů na severovýchodním okraji Jirkova, 90. léta 19. století, (Rudolf PENSLER, Geschichte der Stadt Görkau und des Schlosses Rothenhaus, s. l. 1928, s. 59.)

Přádelna rodiny Müllerů v Olejomlýnské ulici v Jirkově s vilou čp. 327, 2. polovina 19. století, (Pavel TŘÍŠKA, Proměny Jirkova, Chomutov 2000, s. 73.)

Přádelna rodiny Tetznerů v dnešní Mičurinově ulici v Jirkově, kolem přelomu 19. a 20. století, (Pavel TŘÍŠKA, Proměny Jirkova, Chomutov 2000, s. 51.)

Přádelna „Trojice“ v Telšském údolí, kolem přelomu 19. a 20. století, (Rudolf PENSLER, Geschichte der Stadt Görkau und des Schlosses Rothenhaus, s. l. 1928, s. 57.)