Strojní mlékárna v Brodech u Krásného Dvora
Brody (Pröllas) jsou obec rozkládající se na dvou protilehlých svazích a v údolí potoka Leska, leží dva kilometry západně od Krásného Dvora a až k samotné vesnici dosahuje zámecký park. Také v Brodech se nachází barokní zámek, který vznikl přestavbou původní tvrze ve druhé polovině 17. století, kdy panství bylo již ve vlastnictví Černínů. Brodecký zámek pak sloužil jako kanceláře a byty správců panství. Po vzniku Československa bylo černínské panství dotčeno pozemkovou reformou, a rod tak mimo jiné přišel právě o Brody a přilehlé polnosti a lesy. Přednost při rozdělování zbytkových panství v pohraničí měly české rodiny z vnitrozemí, což místní přirozeně vnímali jako nespravedlivé.
Pro svůj společný život si Brody vybrali novomanželé Zdeněk a Villa Bechyňovi, kteří se potkali na schůzích sociální demokracie, jejímiž významnými členy byli jejich otcové (Rudolf Bechyně a Emanuel Voska). Svatbu měli roku 1927, bydleli na brodeckém zámku, kde vychovávali děti a aktivně se účastnili života v obci. Obhospodařovali polnosti a patřil jim tamní čedičový lom u Leskovského potoka. Jelikož obtížně hledali odbyt pro mléko ze svých kravínů, rozhodli se zde po čtyřech letech začít stavět mlékárnu, na jejíž stavbu a zařízení pravděpodobně získali státní subvenci. O architektonický návrh požádal Zdeněk Bechyně svého spolužáka a přítele Josefa Dandu, který měl čerstvé zkušenosti ze stáže v Paříži (pracoval pro Andrého Lurcata a Le Corbusiera) a návrh funkcionalistické mlékárny bral jako výzvu. Lze na ní rozpoznat několik detailů, které byly předtím uplatněny při projektování pařížských rodinných domů pro Lucratův ateliér (nároží s rohovým oknem a pergolou obytné vily). Se stavbou, při níž byl ve velkém byl použit železobeton, se začalo 25. března 1933. Jako stavební dozor byl přizván Josef Jíra, stavitel z nedalekých Podbořan, který se na železobetonové stavby specializoval. Do provozu byla uvedena v roce 1934 a mnozí ji vnímali jako malý zázrak techniky, neboť nejmodernější švýcarské stroje zde vyráběly tvaroh, dezertní sýry, šlehačku, jogurt a kakaové mléko. Znamenitou vodou zásobovala mlékárnu hluboká sedmdesáti metrová studna, která ale stáhla vodu lidem z vesnice. Zdeněk Bechyně proto nechal na vlastní náklady zhotovit vodovodní přípojky pro obyvatele levého břehu potoka Lesky.
Na zbytkovém panství Černínů o výměře asi 190 ha a v mlékárně trvale zaměstnávali kolem šedesáti lidí. Péče byla věnována i prostranství před mlékárnou – zdobil je parčík s vodotryskem. Mléko se sem dováželo ze sto šestapadesáti míst okresu a části Žluticka. Jen v mlékárně pracovalo pětatřicet lidí a začala zde fungovat i mateřská škola se dvěma učitelkami. Mléčné výrobky rozvážely automobily po širokém okolí a vlakem se potom dovážely z Krásného Dvora do Prahy, kde s jejich distribucí prý pomáhaly konexe otce, ministra. Své prodejny měla mlékárna v Podbořanech, Žatci, Chomutově a Mostě, nicméně jako velkou nespravedlnost vnímaly protežování brodecké mlékárny konkurenční podniky Karlovarska, jejichž nespokojeným mluvčím byl poslanec Quido Klieber, diplomovaný agronom a doktor filosofie narozený v Nepomyšli (Pomeisl), od Brodů vzdáleném pouhé čtyři kilometry. Ve své promluvě v parlamentu 17. března 1938 se pustil do ministra zemědělství Františka Chvalkovského, že přes své sliby nedokázal zajistit podporu chovatelům krav, kteří dlouhodobě prodělávají na prodeji mléka. Nejvíce mu ale vadilo národnostní znevýhodňování/nadržování, když rozsáhlou oblast severozápadních Čech s převažujícím německým obyvatelstvem ovládly dvě české (a vzdálené) mlékárny: „…co jest nejnesnesitelnější, oni zneužili úpravy, pokud se týče stanovení množství karlovarského mléčného trhu k tomu, aby českým mlékárnám, jež leží daleko od přirozeného karlovarského dovozního obvodu, přidělili mléčné kontingenty ve výši, která neznamená jen křiklavé zkrácení mlékáren v užším dovozním obvodu ležících a úplně dostačujících, nýbrž jest přímo výsměchem každého místního řádu, poněvadž by mléko potřebné pro Karlovy Vary mohlo býti lehce opatřeno z užšího dovozního obvodu. Trhový řád má přece zkrátiti odbytovou cestu od výrobce ke spotřebiteli. Oni však přidělili oběma daleko vzdáleným českým mlékárnám v Brodech u Podbořan a v Lounech, které mají své přirozené odbytiště docela jinde, kontingenty několika tisíc litrů stanoveného množství denně a tím připravili mnoho německých malých a středních selských provozoven o jejich odbyt mléka. …snad nám může dáti vysvětlení o tom pan ministr železnic Bechyně, proč jeho synovi, jemuž patří velkostatek a mlékárna v Brodech u Podbořan, byl přidělen tak velký kontingent mléka. K tomu má tato správa statku ještě tu drzost, rozesílati v německém území agitační prospekty s nápisem: "Rolníkům, mlékařům a hospodyním z Karlových Varů, Doupova, Kadaně, atd.", v nichž označuje krajinu od Podmokel k Chebu, od Prahy k Plzni jako své přirozené odbytiště, ve které může lacino dodávati mléko, pravděpodobně laciněji než podle úředně stanovených cen.“
Vztahy mezi obyvateli obcí a městeček severozápadních Čech byly složité, napjaté byly i mezi Němci samotnými a na Podbořansku, kde měla silnou členskou základnu německá sociální demokracie i němečtí komunisté, zároveň po hospodářské krizi rostla voličská podpora henleinovců. O tom, jak se lidem žilo v Brodech ve 30. a 40. letech, přinesla vzácné svědectví rodačka Hildegard Průšová-Sýkorová, jejíž tatínek Rudolf Průša byl Čech, starousedlík, který nejprve pracoval v kaolince v sousedních Buškovicích a později mu nabídl práci Zdeněk Bechyně, jenž prý oceňoval poctivost a pracovitost. Na brodeckém statku pracovali oba její rodiče: „Můj tatínek nedal na Bechyňovy dopustit. Oni byli takový lidský, i ve srovnání s okolními velkostatky, (jejich zaměstnanci – MS) vždycky měli lepší sociální podmínky. Měli o něco větší plat a on byl deputátník, dostávali obilí a máslo apod. Nemohl si ho vynachválit. A maminka tam také pracovala. Když prý třeba žena byla po porodu, tak jí nechal v šestinedělí donést máslo, deputát a naturálie na přilepšenou.“
Po zabrání pohraničí Německem se Bechyňovi a s nimi většina jejich českých zaměstnanců uchýlili do vnitrozemí. Rodina byla v Praze, kde opět zkoušeli podnikat. V létě 1939 však Bechyňovi spolu se svými čtyřmi dětmi překročili hranice – Villa pokračovala do New Yorku a Zdeněk po čase ve Francii vstoupil do československé jednotky, s níž pak sloužil v Anglii. Roku 1945 se v hodnosti štábního kapitána vrátil do vlasti a převzal opět svůj statek a podnik v Brodech. Podle vnuka Davida byl varován, aby se domů nevracel, ale on o tom nechtěl ani slyšet: „Nikomu nic zlého neudělal, nevěděl, proč by nemohl zpátky domů.“ Opět se staral o to, aby mezi jeho zaměstnanci byli šikovní, schopní a pracovití lidé, a tak přivedl do Brodů rodinu Klečkovu, kterou poznal, když spolu se štábem západní armády pobýval v hostinci v Chanovicích, kde vojáci setrvali do července 1945. „Důstojník pan Bechyně viděl situaci v rodině a to, že jsou tatínek i maminka velmi šikovní lidé, nabídl jim proto, zda by se nechtěli přestěhovat do pohraničí, kde měl zámek, statek a hlavně mlékárnu. Tatínek by tu mohl pracovat a maminka v budoucnu učit.“ Oldřich Klečka byl úředníkem, jeho manželka Terezie učitelkou a společně se zapojovali do všech aktivit v obci a těšili se na plánovanou výstavbu nových rodinných domů, které měly být určeny pro zaměstnance. Další vývoj ale plány přerušil a Klečkům zůstal malý domek se zahrádkou, do kterého se původně nastěhovali jako do provizoria.
„Bydlím ve svém pokoji v zámku. Celý vrch je už vymalován a je zde něco nábytku… Pospíchejte na Brody, je zde krásně a dobře.“ V dopise Zdeňka otci Rudolfovi je podrobně vylíčena poválečná situace v Brodech, naznačeny vztahy se správcem Bláhou a popisováno okamžité úsilí o obnovu činnosti sociální demokracie v Podbořanech. Demografické složení vesnice se zásadně proměnilo. Většina německých obyvatel byla do roku 1946 vyhnána, romští zaměstnanci byli zavražděni v Letech a Osvětimi, opuštěné domy byly znovu obydlovány a jen pomalu si na sebe zvykali lidé, kteří spolu (až na výjimky) nevyrůstali a kteří často přišli z velké dálky – Volyně, Slovenska a Šumavy. I ti, kteří se ale znali z dřívějšího pobývání v Brodech – Němci uznaní jako antifašisté Millerovi, starousedlí Češi Průšovi, správce statku Bláha – mezi sebou měli řadu doutnajících starých sporů. Přesto se spolu všichni museli naučit žít.
Brodecká mlékárna se několikrát otevřela školním exkurzím. „Při pochodovém cvičení dne 31. 5. 1946 měla obě družstva směr pochodu Brody, kde si pak žáci společně prohlédli za odborného vysvětlení zařízení mlékárny a kde se jim dostalo i občerstvení.“ Zdeněk Bechyně prý chtěl začít velkolepě budovat: „Můj děda byl v podstatě socialista. Když se začalo mluvit o kolektivizaci, tak byl pro. Chtěl to tady přestavět, zdvojnásobit výrobu, až přijde to společné hospodaření, aby měli co nejlepší podmínky. Samozřejmě netušil, že ho při tom zavřou. Netušil, že to bude taková lotrovina.“
Otcovy konexe měly chvíli pomáhat i po válce. V dopise z 2. dubna 1946 napsal Rudolf synovi: „Včera odpoledne jsem poslal Fierlingerovi dopis, v němž jsem stručně vylíčil stav brodeckého osidlování a požádal jsem o jeho zakročení v ministerstvu zemědělství. Dnes (hned po ránu) mne F. volal telefonicky, řekl mi, že ho těší úsilí brodeckých soudruhů, a že dal v min. zemědělství příkaz, aby Vašemu družstvu okamžitě vyhověli, ještě dnes dá Koťátko telefonický pokyn do Podbořan, že návrh Váš a komise okresní je schválen, abyste mohli ihned zahájit na přidělené půdě práci. Sděluji Ti to narychlo, abyste mohli bez průtahů spustit mašinu.“
V roce 1946, když došlo ke znárodnění brodeckého velkostatku (190 ha), se snažili udržet alespoň mlékárnu a roku 1947 plánovali rozšířit výrobu a budovu mlékárny navýšit o jedno patro. K realizaci dalších plánů se však nedostali, neboť po převratu se ze Zdeňka Bechyně stala persona non grata. V Brodech ale na manžele vzpomínali s tím, že „byli velice hodní lidé a pro své zaměstnance udělali mnoho dobrého.“ Když roku 1947 přišly velké mrazy, hodně sněhu a k tomu plesová sezóna, „pan Bechyně se projevil jako pravý gentleman. Když byl v hospodě ples, tak nechal zapřáhnout koně do saní a taneční páry nechal přivézt do hospody. Měl obavy, aby si dámy nenamočily róbu a střevíčky ve sněhu.“
Když byli Zdeněk i Villa po únorovém převratu prohlášeni za nepřátele lidově-demokratického zřízení, oba si byli vědomi toho, že prvotním důvodem byl jejich původ – jejich otcové, oba angažovaní v sociální demokracii, byli blízkými spolupracovníky Masaryka a později měli i komplikovanější vztahy s Benešem. Být československým vojákem západní armády bylo v poúnorové totalitě stigmatem, které bylo u Zdeňka znásobené tím, kým byl jeho otec, a tím, že on sám byl schopným a podnikavým člověkem. Když nastupoval čtrnáctiletý žalář, na kartičce s jeho základní charakteristikou stálo: „Syn bývalého soc. dem. ministra, bývalý vlastník velkostatku s lomem, vrátil se r. 1945 jako důstojník západní armády.“
Roku 1948 „v Brodech na změnu režimu nejvíce doplatil pan Bechyně s rodinou. Byl mu znárodněn veškerý majetek. Také byl vzat do vazby pro údajné daňové úniky. Tento trestný čin mu nakonec nebyl prokázán. O práci přicházejí i jeho zaměstnanci, kteří s ním po válce přišli do Brodů. Ti postupně odcházejí pryč.“ Prvnímu zatčení předcházely neustálé kontroly hospodaření, „mysleli si, že ho utáhnou na nějaký hospodářský delikt“. Z této první vazby byl nakonec propuštěn a z Brodů se se ženou a mladšími dvěma dětmi odstěhovali do Chříče (tehdejší okres Plasy), kde od roku 1949 až do svého druhého zatčení pracoval jako zootechnik na statku. Nicméně kvůli úřadům i postupnému stěhování do Brodů stále zajížděli. Podruhé zatčen byl roku 1950 v Podbořanech na náměstí s tím, že StB potřebuje jen něco vysvětlit. Ve stejnou chvíli byla zatčena Villa, její otec Emanuel, švagr Gustav Rubeš a sestra Otýlie. Na mlékárnu, jež byla v provozu dva roky, byla uvalena národní správa, stroje byly následně odvezeny a v krásné funkcionalistické stavbě byla chvíli drůbežárna, a později i třeba sklad hnojiv. Lidé, kteří v brodeckém hospodářství pracovali, byli ze zatčení svých chlebodárců vyděšeni, ale pomoci jim neuměli.
Po listopadu 1989 se v rámci restitučního řízení majetek vrátil rodině, konkrétně prvorozené dceři manželů Bechyňových Petruši Piálkové-Hrubé, jež chtěla hospodářství obnovit. Na její sen poté navázal syn David Piálek, který se ale po několika letech snažení rozhodl bývalou mlékárnu prodat. Ta od té doby v rychlém sledu střídá majitele a postupně chátrá. Objekt v současné době nepožívá žádného typu památkové ochrany, ačkoliv se jedná o jednu z mála dochovaných čistě funkcionalistických technických staveb v Ústeckém kraji.
MS
Zdroje:
Brodecká kronika.
František ČAPKA – Lubomír SLEZÁK – Jaroslav VACULÍK, Nové osídlení pohraničí českých zemí po druhé světové válce, Brno 2005, s. 25-26.
Josef SERINEK – Jan TESAŘ – Josef ONDRA, Česká cikánská rapsodie, Delfín. Praha 2016.
Lubomír SLEZÁK, Pozemková reforma v Československu 1919-1935, in: Československá pozemková reforma 1919–1935 a její mezinárodní souvislosti: sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 21. a 22. dubna 1994 v Uherském Hradišti / Uherské Hradiště : Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, 1994, s. 3-12.
Marcela SVEJKOVSKÁ, Villa a Zdeněk Bechyňovi, hraničáři z Brodů?, in: Rakovnický historický sborník ročník 19, 2022, č. 1, s. 59-100.
Dopis Rudolfa Zdeňkovi, 2. dubna 1946, fond Pozůstalost Rudolfa Bechyně, Archiv Národního muzea.
Brody - strojní mlékárna s obytně-administrativní vilkou č. p. 62, Dostupné z <https://iispp.npu.cz/mis_public/documentDetail.htm?id=200722> (citováno 2024-12-4)
Rozhovor s Davidem Piálkem, syna Petruše. Archiv MS.
Rozhovor s Hildegard Sýkorovou, archiv MS.
Rozhovor s Marií Klečkovou-Mourovou, archiv MS.
Soudní spis, Zdeněk a Villa Bechyňovi, Státní soud, inv. č. ISI/VI 65/50, Národní archiv.
Stenoprotokol ze 141. schůze Poslanecké sněmovny, Dostupné z: <https://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/141schuz/s141001.htm> (citováno 2025-01-03)
Vyhodnocení odsouzeného pro výkon trestu, Soudní spis Villy Bechyňové a Gustava Rubeše, 355/VI, 65/50.
Areál v posledních letech často střídá majitele, srpen 2023, Archiv MS
Civilní fotografie Villy Bechyňové, kolem poloviny 20. století, ABS
Jižní pohled na brodecký zámek, prosinec 2023, Archiv MS
První poválečné dožínky v Brodech, 1945, Archiv Davida Piálka
Současný stav objektu, 2023, Archiv MS
Zdeněk Bechyně na kmenovém listu, 1940, VÚA
