Libochovice
Kdy se v Libochovicích začalo vařit pivo, není jasné. Letopočtů, které přicházejí v úvahu je více. Můžeme zmínit letopočty 1435 a 1545. Oba roky mohou být začátkem výroby pěnivého moku v městečku na Ohři, ale žádný z nich není jistý. S definitivní jistotou se pivo v Libochovicích vařilo roku 1591. Z té doby pochází privilegium Jiřího Popela z Lobkowicz, který měšťanům udělil (potvrdil nebo obnovil) právo vařit vlastní pivo. Přejděme však do doby novější, která určovala osudy libochovického závodu v době průmyslové éry. Bezesporu zásadní je pro nás letopočet 1800, kdy celé Libochovice zachvátil ničivý požár, který notně poškodil i pivovar. Toho roku tradice vaření piva ve městě málem skončila. Mimo pivovaru totiž shořela i značná část právovárečných domu a myšlenka na rychlou obnovu pivovaru ustupovala potřebě zajistit si střechu nad hlavou. S řešením přišel kníže Karel z Dietrichsteina, který si pivovar od měšťanů pronajal, opravil a vybavil novým náčiním. Následně sjednotil výrobu v panském pivovaru (na zámku) a pivovaru právovárečníků. Toto spojení trvalo dlouhých 12 let. Poté si libochovičtí vybrali za nájemce podniku Václava Ulbricha a po něm Antona Srba. Před revolučním rokem 1848 se podniku dařilo a byl pořízen nový kotel na výrobu piva. Zásadní výhodou pro pivovar byl fakt, že se měšťané a hostinští zavázali odebírat jen jeho pivo, což podnik v následujícím období, kdy se začínala uvolňovat skutečná síla trhu, patrně zachránilo. V témže období došlo také ke zřízení libochovického okresního soudu, který byl umístěn do pivovarských prostor, zatímco pivovar byl přesunut na okraj města a v podstatě nově vystavěn. Prvním nájemcem v nových budovách se stal Antonín Skrhla. Roku 1858 byla pro měšťany situace tak neúnosná, že bylo dokonce uvažováno o prodeji nového pivovaru dietrichsteinsko-herbersteinskému velkostatku. K tomuto prodeji nakonec nedošlo a podnik byl opět pronajat. Tento rok není pro libochovické pivovarnictví důležitý jen tím, že se měšťanský pivovar opět rozběhl, ale je zde i daleko zásadnější věc. Téhož roku byl totiž definitivně uzavřen panský pivovar na libochovickém zámku. Novým nájemcem se nestal nikdo jiný, než hrabě Josef z Herbersteinu, který měl podnik v nájmu mezi léty 1865 a 1871. Následně zakoupil měšťanský pivovar v Budyni nad Ohří a libochovický podnik nechal svému osudu. Těžká konkurence a omezené možnosti podniku v Budyni jej však roku 1883 přivedly zpět k smlouvě s libochovickými právovárečníky. Tentokrát vedl podnik v režii pouze čtyři roky a měšťané jej pronajali jinému zájemci. Herberstein se však nevzdával a roku 1901 se stal opět výrobcem libochovického piva. Tentokrát zůstalo pivo v Herbersteinské režii na dalších 25 let. Na přelomu letopočtu, když hrabě podnik přebíral, byl pivovar vybaven stáčecím strojem na lahve. Další modernizace proběhla roku 1906, kdy byl podnik vybaven vodovodem a byla též zavedena elektřina.
Stejně jako pro celou řadu jiných podniků, i pro libochovický pivovar znamenala válka zásadní zásah do hospodářství. Vzhledem k jeho velikosti či spíše „malosti“ byla v průběhu války (roku 1917) prozatímně zastavena výroba a měděné nádobí posloužilo válečným účelům. Situace po válce byla komplikovaná. Všeobecný nedostatek surovin tížil celé průmyslové odvětví, ale libochovický podnik kvůli přechodnému zastavení výroby a rekvizici kovů přišel o značnou část svého inventáře. Pivovar vyžadoval značné investice, které nebylo možné v poválečné době provést. Z toho důvodu byla výroba piva v letech 1921–1925 převedena do Budyně nad Ohří. Herberstein měl podnik v nájmu do roku 1926, kdy byl pivovar pronajat Václavu Náprstkovi, letitému sládkovi Hanáckého pivovaru v Holici u Olomouce (1902–1919) a nájemci pivovaru v Cerhenicích (1923–1926). Po pěti letech tento zkušený sládek zemřel a správu nad pivovarem převzala jeho žena M. Náprstková (někdy uváděna jako Kamila). V její režii podnik zaznamenal nejnižší výstav od roku 1902. Pivovar byl 8. srpna 1933 prodán Miroslavu Hrdinovi a jeho manželce za částku 250 000 K. Nový majitelé renovovali celý pivovar a snažili se podnik pozvednout, což se během krize nedařilo. První obstojný výstav zaznamenáváme až roku 1938 a následuje zvýšení v prvních válečných letech, kdy podnik patrně těžil z odbytišť uprázdněných po pivovarech, které zůstaly na území odstoupených německé říši. Stejně jako za první války i za druhé byla v podniku zastavena výroba (1943–1945). Provoz závodu byl obnoven již v květnu 1945 a poválečný výstav překonal očekávání. První rok, který Hrdina vařil pivo v Libochovicích, vykazoval výstav 344 hl. Roku 1946 to bylo 2498 hl a o rok později dokonce 4472 hl. Následujícího roku došlo ke znárodnění a podnik byl začleněn pod Krušnohorské pivovary n. p. a následně převeden pod Litoměřicko-ústecké pivovary n. p. Roku 1951 byla v Libochovicích definitivně zastavena výroba piva.
JG
Zdroje:
Arnošt KAUBEK, Děje města Libochovic nad Ohří s odvoláním na zemské desky a jiné, Litoměřice 1874.
Zbyněk LIKOVSKÝ, Pivovary československého území 1900 – 1948, Praha 2006.
Zbyněk LIKOVSKÝ, Držitelé, provozovatelé a vedoucí pivovarů českých zemí 1869–1989, s. 241.
Jakub Václav ZENTNER, Dějiny měšťanského pivovaru v Libochovicích, Podřipský muzejních 4/2008, s. 25–33.
Etiketa libochovického pivovaru z období první republiky, 1. polovina 20. století, Archiv JG
Libochovický pivovar, 2011, Archiv JG
Reklamní tácek, 1. polovina 20. století,
Vjezd do pivovaru na historické fotografii, nedatováno, Archiv JG
