Lehký průmysl

Libochovické sklárny 

Historie výroby skla v Libochovicích se začíná psát poněkud překvapivě na Českomoravské vrchovině. Konkrétně v roce 1909 v městečku Trhová Kamenice, kde si Josef Feigl, továrník v New Yorku, a Ladislav Morávek, továrník v Praze, pronajali malou sklárnu na výrobu sifonových láhví. Nákladná doprava surovin, paliva a odvoz hotových výrobků je ovšem donutil k hledání příhodnějšího místa pro podnikání, a tak vznikla myšlenka posunout sklárnu do blízkosti uhelných dolů a vhodných železničních středisek. Po několika cestách směrem k teplické a mostecké uhelné pánvi bylo za vhodné zvoleno město Libochovice. 20. května 1911 byla s městem Libochovice uzavřena smlouva o výkupu pozemků a započala stavba továrny, pět dělnických domků (č. p. 370-374) a vily ředitele (č. p. 368).  Investorem stavby, která trvala sedm měsíců, byl Královéhradecký peněžní ústav. Z Trhové Kamenice přišlo zároveň třicet čtyři zaměstnanců, jejichž stav byl poté v Libochovicích doplněn na šedesát osm. Od počátku se zde vyrábělo lisované sklo – tj. do nákladné kovové formy se lisovala žhavá sklovina. Na výrobě se podílely tradiční sklářské profese – mistr, nabírač, lisař, kroužkař, lepič a odnášník.

Firma byla 6. března 1912 v obchodním rejstříku zapsána pod názvem Feigl, Morávek & spolek, komanditní společnost a ještě v dubnu téhož roku byl do obchodního rejstříku zapsán pobočný závod v New Yorku. Od samého počátku se jednalo o exportní podnik. Výrobky se vyvážely do Německa, Anglie, Španělska, Ruska, Itálie, Belgie, Francie, Severní Ameriky a Argentiny.

V roce 1914 došlo ke změně formy společnosti a názvu podniku na Továrna na křišťálové sklo a syfonové láhve, Feigl, Morávek a spol., společnost s o. r. v Libochovicích.  Základní kapitál činil 285 000 korun. Jednateli společnosti byli Josef Feigl a Karel Suchánek, soukromý úředník z Prahy, jako zástupce Záložního úvěrního ústavu v Hradci Králové. První světová válka v letech 1914-1918 narušila slibný nástup výroby, v níž se ale i přesto po několika přerušeních činnosti podařilo zdárně pokračovat.

V roce 1920 vstoupilo téměř všechno zdejší dělnictvo do prosincové generální stávky, jež zde měla největší ohlas v celém okrese. Dělnické profese sklárny ustavily v podniku revoluční výbor a obsadily celou sklárnu. Levice svolala do Libochovic tábor lidu a generální stávka se přenesla na dvory a statky v Chotěšově, Vrbičanech a jinde. Stávka nakonec musela být potlačena vojenskou silou.

V únoru roku 1922 byla vyhlášena likvidace firmy a jako likvidátoři byli stanoveni Maxmilián Záveský a Ladislav Morávek. Mezitím vznikla dne 8. listopadu 1921 na ustavující valné hromadě společnost Libochovické sklárny, a. s., jejíž základní kapitál činil 2 500 000 Kč rozdělených do 12 500 akcií v nominální hodnotě 200 Kč za kus.

Představenstvem společnosti se stala správní rada, jejímiž členy byli v roce 1921 zvoleni: Jindřich Marek – majitel dolu v Jedomělicích u Slaného, Ladislav Morávek – ředitel sklárny, Dr. Josef Pazourek – univerzitní profesor z Královských Vinohrad, Jaroslav Šimek – ředitel filiálky Obchodní banky v Praze a JUDr. Maxmilián Záveský. V březnu 1924 nahradil Ladislava Morávka ve správní radě Jaroslav Ort – ředitel České průmyslové a hospodářské banky v Praze. Tato banka se stala největším akcionářem a veškeré rozhodování o sklárně se dělo jejím prostřednictvím, a to až do konce trvání akciové společnosti.  V této době byly postaveny nové tovární budovy, nová huť, brusírny a pětatřicet obytných domů pro zaměstnance. V roce 1921 byla postavena kontinuitní vana pro bílé sklo. V roce 1923 bylo ale rozhodnuto kontinuitní vanu, která neodpovídala tehdejšímu rozsahu výroby, strhnout a v roce 1925 byla postavena nová denní vana.

V roce 1924 bylo hlavním odbytištěm skláren tuzemsko. Z valné části se vyrábělo obalové sklo – koňačky, mlékovky, lahve s patentním uzávěrem na gumičku, kuličkové lahve, sklenice na bonbony, zavařenky, okurkáče, cukerníky, zásobní lahve, demižony, lahve na med, likérníky a speciální druhy jako kalamáře, krmítka pro včely, lahve na vodu s delším hrdlem, lapače much atd. V malém měřítku byly do Francie vyváženy sifony. Z lisovaného skla se tehdy vyráběly tři vzory – Libela (velký krychlový dezén, jehož formy byly dodávány z Ameriky), President a Tatra. Pracovalo se s bohatou paletou barevné skloviny a byl také vybudován rafinérský provoz. Později se jedním z žádaných výrobků staly pivní sklenice s barevnými otisky. Žádané byly i lisofoukané vázy s charakteristickými reliéfně řešenými výzdobnými prvky. Ke zhotovení modelů pro tyto kusy byl přizván sochař Karel Zentner (1891-1963) a některé výrobky navržené tímto umělcem, např. popelník s medvědy, byly u zákazníků velmi oblíbené.

Následkem záplavy způsobené průtrží mračen byl dne 6. června 1926 úplně zastaven provoz továrny. Společnost se díky vysoké způsobené škodě a odstávce, která trvala do 19. října 1927, ocitla v kritické finanční situaci. Z této situace závod vybředl až v roce 1931 a až do začátku druhé světové války se vyvíjel dobře. Výroba lisovaného skla byla zvýšena až na 80 % celkové výroby, ale produkce sifonových lahví byla za náhradu přenechána jiným firmám. 75 % výrobků bylo vyváženo do všech států světa, nejvíce do Anglie, USA, Jižní Ameriky, Jižní Afriky a Austrálie.

Za okupace byla sklárna v plném provozu, avšak výroba byla přizpůsobena požadavkům doby, takže produkce lisovaného skla klesla na 30 % kapacity, zbytek tvořily obalové lahve a jiné duté sklo. V březnu 1940 postihla sklárnu opět povodeň z nedalekého rozvodněného Klapského potoka. Škody zdaleka nedosahovaly rozsahu z roku 1926, ale i přesto bylo rozhodnuto potok zregulovat a zamezit tak dalším povodním. V roce 1942 došlo k fúzi České průmyslové banky s Živnostenskou bankou, která se tak stala majitelkou všech akcií. V průběhu války byl průměrný počet zaměstnanců čtyři sta devadesát. V květnových dnech 1945 došlo k přerušení výroby, což znamenalo pokles stavu zaměstnanců na sto padesát. Od července byla výroba postupně obnovována a plného provozu bylo dosaženo opět v roce 1946.

S platností od 1. ledna 1946 byla sklárna znárodněna a začleněna do Spojených českých skláren, n. p., Heřmanova Huť. V roce 1952 byl majetek národního podniku Spojené české sklárny v Heřmanově Huti, závod Libochovice s jeho hospodářským příslušenstvím začleněn do národního podniku Sklárny Inwald v Horské Bystřici u Teplic. V rámci reorganizace československého průmyslu byl národní podnik Sklárny Inwald ke dni 1. dubna 1958 začleněn do výrobní hospodářské jednotky (VHJ) Obalové a lisované sklo, národní podnik, v Horské Bystřici, kde byl na základě změny v organizační výstavbě místně odloučen provoz Sklárny Libochovice. Ten byl dnem 1. ledna 1960 osamostatněn a začleněn jako samostatný závod vedoucího podniku Obalové a lisované sklo, n. p., Horská Bystřice. V roce 1961 po reorganizaci nesl název VHJ Ploché sklo, n. p., Teplice, závod Libochovice, od roku 1965 do roku 1978 pak Sklo Union, n. p., Teplice, závod Libochovice a od roku 1978 do roku 1989 pak Sklo Union, koncern OBAS, k. p., Teplice, závod Libochovice. Po vzniku státního podniku se nazýval Sklo Union, s. p., Teplice, závod Libochovice. V roce 1990 se závod Libochovice osamostatnil a vznikl Libs, s. p., Libochovice.

Hlavním úkolem závodu bylo zajišťovat zásobování určeného okruhu odběratelů tj. PZO a podniků ministerstva potravinářského průmyslu, zdravotnictví a vnitřního obchodu sklem obalovým a domácenským lisovaným sklem.  Po druhé světové válce prošla sklárna několika reorganizacemi a technologickými přestavbami provozu. Zůstala tradiční produkce – pálený lis, ale zvýšená pozornost se přesunula na automatizovanou výrobu., díky níž se vytvořil prostor pro pracovně i časově náročnou ruční výrobu. V sedmdesátých letech zavedla sklárna i další technologie, které nalezly vhodné uplatnění. Šlo o lisování bez kroužku, lisostřik a odstředivé tvarování. Tyto nové možnosti se pochopitelně projevily v nové podobě a skladbě produkce. Nejvíce se produkovalo lisované a užitkové sklo – vázy, popelníky, soupravy pro domácnost, osvětlovací sklo a další. Zhruba polovina produkce byla určena pro vývoz. Největším zahraničním odběratelem byl Sovětský svaz, dále se vyváželo do Anglie, Kanady, Austrálie, Íránu, NSR, Skandinávie, Polska a Maďarska.  V roce 1976 představovala roční výroba hodnotu 33 milionů Kčs.

Sklárna zaměstnávala v tomto období okolo tří set lidí (např. v roce 1974 – dvě stě devadesát pět zaměstnanců, 1977 – tři sta patnáct zaměstnanců, z toho sto dvacet tři žen, 1988 – tři sta dvacet devět zaměstnanců).

Nedílnou součástí výroby se stala spolupráce s profesionálními výtvarníky, která měla své kořeny již v meziválečném období. Od počátku šedesátých let navrhovalo pro sklárnu několik významných osobností. Některé z nich jen příležitostně, jiné vtiskly produkci výtvarnou podobu na několik let. Sklo Rudolfa Jurnikla (1928-2010), pracujícího na začátku šedesátých let s technologií ručního lisu, se stalo jedním z výrazných příspěvků tehdejšího designu. Umělcem, který ovlivnil výrobu v dalším desetiletí, byl Adolf Matura (1921-1979). Jeho mnohadílné soubory Praha a Perlička se staly oblíbenými u zákazníků. Nástupcem A. Matury se poté stal Václav Zajíc (1951) a mezi další výtvarníky patřili Pavel Pánek, Vratislav Šotola, Jiří Brabec, František Pečený, František Vízner, Vladislav Urban a Rony Plesl.

IČ

Zdroje:

SOkA Most – Archivní fond NAD 1751 – Libs-Libochovické sklárny, s. p., Libochovice.

SOkA Most – AF NAD 2031 – Libochovické sklárny, a. s., Libochovice.

SOkA Lovosice – AF NAD 1606 – A. Vanický, destilace likérů a brandy, Třebenice.

SOA Litoměřice – Sbírka soudobé dokumentace Obas, k. p., Teplice – Adolf Matura.

Hlavičkový papír Feigl a Morávek, 1918, (SOkA Litoměřice, AF NAD 1606.)

Soubor výrobků Libochovické sklárny a.s., 1911-1930, (SOkA Most, AF NAD 2031, kar. 11.)