Litoměřice měšťanský pivovar
Počátky měšťanského pivovaru v Litoměřicích sahají až do roku 1720, kdy se celkem dvě stě jedenáct majitelů právovárečních domů rozhodlo vytvořit sdružení, jehož účelem byla stavba pivovaru. Ten byl vystavěn roku 1739 v samém středu města, nicméně zvolená poloha byla po celou existenci podniku spíše handicapem. Okolní zástavba bránila jeho následnému rozvoji a podnik byl, i přes značný zájem odběratelů, nucen držet svůj výstav v mezích daných jeho půdorysem. První přestavba závodu proběhla roku 1765. Roku 1831 dosáhlo právovárečné měšťanstvo výsady, umožňující prodávat v Litoměřicích pouze pivo z měšťanského pivovaru, což umožnilo další rozvoj závodu. Právovárečníci si mohli také stanovit volnou cenu piva, což ještě usnadňovalo jejich monopolní hospodářství. V letech 1841-1865 se měšťanstvo rozhodlo vzdát se vedení pivovaru ve vlastní režii a pronajmout ho. Významným mezníkem pro podnik byl rok 1862, kdy se rozhodlo o rozsáhle rekonstrukci závodu, po níž pak došlo k ukončení nájmu a závod byl opět veden právovárečníky.
Pokud si položíme otázku, co k této velké investici a změně vedení vedlo, můžeme najít dva důvody. Prvním z nich bylo jistě značné uvolnění obchodu s pivem, jež nutilo podnik do větší konkurenceschopnosti, která nebyla možná bez značných investic do modernizace. Druhou zásadní změnou byl vznik konkurence přímo ve městě, kde k roku 1858 začal fungovat Labskozámecký pivovar. Pivovar poměrně brzy přešel na parní pohon, který byl instalován roku 1869. Podnik slavil se svým výrobkem mnoho úspěchů a na světové výstavě konané ve vídeňském Prátru roku 1874 obdržel medaili za zásluhy. Právovárečné měšťanstvo dokonce roku 1878 plánovalo zřízení vlastní chmelové burzy v Litoměřicích, ale zdali k tomu skutečně došlo, se bohužel nepodařilo dohledat.
Na počátku 90. let 19. století byly vybudovány nové ležácké sklepy, které poskytly lepší zázemí pro výrobu spodně kvašeného piva. V témže období byl pořízen nový parní kotel, spojovací potrubí, ležácké sudy a dalším krokem k rozvoji a expanzi podniku bylo pořízení vagonu, který mohl litoměřický mok transportovat bez újmy na kvalitě i do vzdálenějších odbytišť. Roku 1896 byla v podniku pořízena nová varna za 50 000 zl. I při této investici pivovar neopomněl darovat dalších 500 zl. do nadačního fondu zřízeného k výročí padesátiletého panování Františka Josefa I. Před první světovou válkou byl měšťanský pivovar jedním nemnoha exportérů v kraji. Kolem 12 000 hl bylo dodáváno nejen do různých zemí Evropy, ale část produkce šla také do Spojených států amerických. Stejně jako labskozámecký podnik, byl i měšťanský pivovar českou veřejnosti vnímán jako podnik stojící v národním boji na straně Němců. K tomuto postoji inklinoval dokonce i časopis Kvas, který si většinou držel od národních třenic odstup, když uvedl, že výtěžek z kampaně 1988/1989 ze svého zisku daroval „různým německým účelům“ značný obnos. Zpráva o národní zaujatosti představitelů podniku se objevila také v týdeníku Čech, který přinesl zprávu o tom, jak právovárečné měšťanstvo zakázalo svěcení praporu českých křesťanských socialistů v jezuitském kostele (právovárečníci byly údajně spolumajiteli tohoto svatostánku). Závod se účastnil mezinárodní pivovarské výstavy roku 1900, odkud si dovezl první cenu. Obdobný úspěch z téže akce si následně odvezl i z Vídně, kde obdržel bronzovou medaili.
Asi nejslavnější moment spjatý s historií měšťanského pivovaru se odehrál roku 1901 při návštěvě císaře Františka Josefa I., kdy byl Císaři nabídnut pohár litoměřického piva. Ten jej přijal a údajně prohlásil: „Ihr Bier ist wirklich setr gut.“ Na tento okamžik upozorňuje i pamětní deska, jež je dodnes umístěna u vrat pivovaru a jež byla časem doplněna i o český překlad. Pro rok 1912 byl měšťanský pivovar třináctým největším v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Stejně jako pro ostatní závody pivovarnického průmyslu byla i pro měšťanský pivovar první světová válka výrazně krizovým obdobím. Mimo nedostatku surovin a s tím spojeným snižováním výroby přišel podnik ve válce o své konzumenty i zaměstnance – padl např. podsládek závodu Emil Tutschek. Vzhledem k velikosti pivovaru lze předpokládat, že padlých z řad zaměstnanců bylo výrazně více a jejich jména na počátku války zveřejňoval pivovarský časopis Kvas. Brzy se však ukázalo, že válka bude dlouhá a jmen by bylo mnoho – v tu chvíli zakročila válečná cenzura a jména padlých zmizela. Znovu se objevila až po smrti Františka Josefa I., kdy cenzura opět polevila. O tom, že měšťanský pivovar neztrácel své renomé ani za světové války, svědčilo i jmenování vrchního správce pivovaru Arnošta J. Feixe náměstkem předsedy zkušebny cen (válečný ústav pod patronátem C. k. místodržitelství). Nejen Feix, ale i jeho otec byl uznávaný sládek, který nějaký čas pracoval v litoměřickém podniku. Na rozdíl od svého syna však věnoval své zkušenosti výrobě pěnivého moku v akciovém pivovaru. Loajalita tohoto podniku k mocnářství byla vždy podnikem hrdě prezentována. Pivovar také neopomněl věnovat nemalé sumy na válečné půjčky. Za světové války však podnik nezapomínal ani na solidaritu a pořádal vánoční večírky pro děti, jejichž otcové byli na frontách. Těmto dětem kupoval dary v podobě bot a dalších potřebných věcí, kterých byl ve válečných letech nedostatek. Rudolf Špirk, autor výroční publikace měšťanského pivovaru, neopomněl ve svém textu upozornit na fakt, že z dělnictva pivovaru se společně s litoměřickými koželuhy během první světové války formoval zárodek budoucí litoměřické KSČ. Po válce se podnik zapojil do sbírky pro padlé při březnových nepokojích roku 1919.
Poválečná konsolidace ve státem řízeném hospodářství v podniku probíhala bez větších komplikací a brzy stanul opět v čele pivovarnického průmyslu v regionu. S nastupující konjunkturou bylo pomýšleno na rozšíření závodu, které se však z výše uvedených důvodů nepodařilo realizovat, a v tomto období tak došlo pouze k modernizaci závodu v jeho původním půdorysu. Roku 1924 byly dřevěné spilečné kádě nahrazeny betonovými a o pět let později bylo též nahrazeno pivovarské nádobí ve varně dvojitou garniturou dodanou firmou Škoda. Nová varna měla být schopná produkce až 100 000 hl piva ročně, což byla hranice, kterou se pivovaru podařilo překonat těsně před první světovou válkou. (Bylo pravděpodobné, že v podniku došlo v následujících letech k dalšímu rozšíření zázemí, protože v letech 1926-1932 činil výstav 120 000-140 000 hl.) Ve výročním spise k oslavě sedmi set let města Litoměřice se však dočteme, že pivovar byl zařízen na výrobu 200 000 hl. Současně došlo ke koupi nového parního kotle a agregátu na výrobu elektrického proudu, který učinil pivovar zcela nezávislým na dodávkách elektřiny. Investice 20. let zbrzdila hospodářská krize, při níž, stejně jako v jiných závodech, došlo k propouštění zaměstnanců. Pivovar měl svou odborovou organizaci, která poskytovala propuštěných dělníkům až 90 % jejich výdělku. Roku 1937 se pivovar z krize vymanil do té míry, že mohl propuštěné dělníky přijmout zpět.
Po mnichovských událostech se staly Litoměřice součástí nově ustanovené Sudetské župy. Pivovar v té době v tomto roce vystavil přes 100 000 hl, ale s postupující válkou se jeho výstav tenčil a v posledním válečném roce výroba činila 46 560 hl. Došlo též ke změně ve vedení podniku. Roku 1942 z předsednického postu správní rady odešel Karl Gaube, který byl majitelem speditérské firmy v Litoměřicích, a byl nahrazen Antonem Röslerem. Ač se rok 1942 pro pivovarnictví k německé říši nesl ve znamení poklesu, Sudetská župa na tom byla v porovnání s ostatními územími dobře. V Sudetské župě došlo pouze k 2% poklesu výstavu, zatímco v jiných oblastech činil pokles až 11 %. Na konci války byla na závod uvalena národní správa a ředitelem závodu byl jmenován Jan Čihák. V pivovaru bylo zaměstnáno pouze patnáct českých zaměstnanců a zbytek personálu patřil k německé menšině. Do konce roku 1945 se počet Čechů vyšplhal na čtyřicet dělníků (z celkových sto padesáti zaměstnanců) Byl zřízen revoluční závodní výbor, v jehož čele stanul bednář Bohumil Vrtílek, a po únoru 1948 byl v rámci znárodňovacího procesu podnik začleněn do Krušnohorských pivovarů n. p. V rámci následných reorganizací několikrát měnil své začlenění. Roku 1949 byl začleněn do Litoměřicko-ústeckých pivovarů, odkud roku 1952 přešel do nově konstituovaných Litoměřických pivovarů, následně byl opět začleněn do Litoměřicko-ústeckých pivovarů, roku 1958 přešel zpět ke Krušnohorským pivovarům, a nakonec se roku 1960 stal součástí Severočeských pivovarů se sídlem v Lounech. Pod severočeskými pivovary byl zařazen až do roku 1990 a svou činnost ukončil roku 2002.
JG
Zdroje:
Anonym, Stadt Leitmeritz 1227–1927: Festschrift zur Feier des 700 jähringen Bestandes asl Stadt, Leitmeritz 1927.
Rudolf ŠPIRK, Pivovar Litoměřice 1720–1970, Litoměřice 1970.
Časopis Kvas (1885–1943).
Brána měšťanského pivovaru, 2012, Archiv JG
Detail pamětní desky připomínající císařský přípitek z roku 1901, 2012, Archiv JG
Litoměřický měšťanský pivovar, 2012, Archiv JG
