Lehký průmysl

Litoměřice Labskozámecký pivovar

Roku 1858 vyvstala měšťanskému pivovaru v Litoměřicích nová konkurence v podobě pivovaru zřízeného jako komanditní společnost, jehož název zněl Labskozámecký pivovar v Litoměřicích. Výjimečnost tohoto podniku spočívala především právě v jeho počátcích. Podnik byl vystavěn jako jeden z mála pivovarů mimo držení tradičních vlastníků (církev, šlechta, měšťané) ještě před zrušením propinačního práva a většina investorů nebyla místních. Kapitál byl tvořen převážně podílníky z území dnešního Německa. V rámci výroby se specializoval na tmavá silná piva typu Bock, která měla konkurovat pivům z bavorského dovozu. Vedle labskozámeckého podniku se na obdobné typy piv na našem území zaměřovalo nemnoho podniků – můžeme jmenovat např. dobrovický pivovar či petrohradský pivovar hraběte Černína. Nelze nezmínit, že Labskozámecký pivovar se již od svého založení profiloval jako nacionálně německý podnik, jehož majetková struktura se změnila roku 1887, kdy se podnik stal akciovou společností Leitmeritzer Bierbrau gesellschaft zum Elbschloss A. G. Pivovar v době svého největšího rozmachu vyrobil přes 70 000 hl chmeloviny ročně. Labskozámecký závod sice nikdy nedosáhl slávy a významu litoměřického měšťanského pivovaru, ale pro svou kvalitu se labskozámecký Bockbier dostal i do hlavního města mocnářství, do Vídně.

Dle dostupných pramenů měl Elbeschloss na počátku své existence problém se prosadit, což bylo vzhledem k přímé konkurenci měšťanského podniku pochopitelné. Ke složité cestě za úspěchem jistě nepřispěl ani požár, který v jeho prostorách propukl roku 1871. Ten se však podařilo brzy uhasit. Nezničil tedy ani dva nové hvozdy, které vystavěla o rok dříve firma J. V. Nováka. Po transformaci na akciovou společnost se do čela správní rady dostala výrazná osobnost litoměřického života, Wilhelm Golitschek von Elbwart, jenž se narodil v České Kamenici, ale většinu života prožil v Litoměřicích, kde také mezi léty 1876-1891 působil také jako člen městského zastupitelstva a v letech 1878-1880 jako zemský poslanec za městskou kurii. V době svého působení v pivovaru byl nejznámějším právníkem v Litoměřicích. Jeho případy se pravidelně zveřejňovaly v tisku včetně Národních listů. O dr. Golitschekovi se vědělo, že měl k pivovarskému výrobku kladný vztah a jako poslanec se zasazoval o rozvoj chmelařství u nás. Mimo svou politickou a právnickou kariéru se věnoval také publicistice a byl spoluzakladatelem novin Leitmeritzer Zeitung, které po svém založení soutěžily o přízeň čtenářstva s Leitmeritzer Wochenblatt. Důležitost dr. Golitscheka pro pivovar a pivovarnictví uvozujovaly také články informující o jeho úmrtí ze dne 22. února 1905 zveřejněné v Gambrinusu, Brauerei- und Hopfen-Zeitung, Pilsner Tagblatt, Teplitz-Schönauer Anzeiger nebo Der Böhmische Bierbrauer. Kondolence byla pochopitelně zveřejněna také v Leitmeritzer Zeitung, kde Labskozámecká společnost čtenáře informovala o smutné srdeční příhodě jejího dlouholetého předsedy. Jménem všech pracovníků se společnost s Golitschekem rozloučila a vzdala hold jeho dlouholetému úsilí a neúnavné práci, díky které mohl pivovar prosperovat. Golitschek byl v politice aktivní v rámci Ústavní strany (liberálně a centralisticky orientovaná strana, která odmítala ambice Čechů na federalistické uspořádání monarchie). Tento jeho pohled se slučoval s politikou pivovarského závodu, která byla též protičeská. To bylo zřetelně akcentováno také v jeho novinách, které se stávaly součástí národnostního boje na Litoměřicku. Krátce před rokem 1900 labskozámecký podnik v rámci národnostního antagonismu propustil české dělníky tvořící v personálu menšinu, kteří zapsali své děti na českou školu, a to i přes příkaz zaměstnavatele, aby tak nečinili. Mezi další významné podílníky patřili August Conrath, Anton Weber, Anton Tschinkel či Karl Wilhelm Körbl, který vykonával mezi léty 1878-1888 funkci ředitele.

Pivovar se kromě tuzemského trhu zaměřoval také na trh zahraniční. Po měšťanském pivovaru v Plzni, Českých Budějovicích a Mostu patřil v 80. letech 19. století mezi největší exportéry piva v českých zemích. Tou dobou také jednoznačně platil za progresivní podnik, který se nebránil inovacím. Do svých prostor pořídil například patentní přístroj na stáčení piva do lahví (patent Hudl – Froreich). Pověst pivovaru byla notně poškozena roku 1900, kdy jeho dřívější sládek Karel Hedánek ukončil svůj život. Národní listy uveřejnily obsáhlý text, který informoval, že Hedánka k tomuto činu dovedla životní tragédie spjatá s tímto „německým podnikem“: „V pivovaře Elbeschloss delší dobu převařovalo se – známo jest, na čí rozkaz – při várkách pivo, nač konečně přišly finanční orgány a diktovaly pivovaru – tušíme – asi 250 000 zl. pokuty. Pan Hedánek vzal však v kritickém tomto pro akciový pivovar okamžiku veškerou vinu na sebe, což zachránilo pivovar Elbeschloss, ale p. Hedánka přivedlo na lavici obžalovaných. Soud vyměřil mu 18ti měsíční žalář, kterýž trest změněn mu milostí v 15 000 zl. pokuty.“ Český tisk také informoval, že Hedánek byl i přes svou oběť z Elbeschlossu propuštěn a kvůli dalším soudním jednáním nemohl vykonávat svou práci a další tři roky byl nezaměstnaný. Nakonec přijal místo v Prvním severočeském akcijním pivovaru v Bohušovicích, který měl po svém otevření, jež mělo proběhnout téhož roku, zaujmout místo národního konkurenta labskozámeckého podniku.

Do jaké míry byla na vině špatná pověst podniku a do jaké míry si pivovar mohl za svou situaci díky nehospodárnosti sám, není jisté. Jisté však je, že o celých sedm let později, roku 1907 měly akcie Elbeschlossu pouze zlomkovou hodnotu. K témuž roku zaznamenáváme také informaci, že velká část akcií se nacházela v rukou českých akcionářů. Řada akcionářů v tu dobu předala své akcie k zastupování peněžní společnosti Securitas s.r.o. (Jednalo se o ústav podléhající Bance českých spořitelen, který byl zřízen, aby mimo jiné konal revize všech druhů podniků. Konal dohled nad investovaným kapitálem a zastupoval akcionáře). Myšlenka byla taková, že pod Securitas se sdruží dostatečné množství akcií, aby tato společnost měla možnost zasahovat do vnitřních záležitostí závodu. Výsledek této akce však není znám. Před vypuknutí velké války byl podnik v o něco lepší kondici, ale brzy jej, stejně jako všechny ostatní pivovary, válka zasáhla plnou silou. Stav pivovarských surovin dobře ilustroval inzerát, který pivovar vydal roku 1917, kdy nabízel finanční odměnu za semena slunečnic, melounů, žaludy a další náhražky, které se během války běžně užívaly jako náhrada za ječmen. Ten byl válečným hospodářstvím určen k výživě mužů bojujících na frontách. Po válce se podnik zotavil a v průběhu 20. let byl schopen vyplácet dividendy. Závod nadále produkoval svá věhlasná tmavá piva, která byla ve velkém dovážena i do Prahy. Mimo Kozla (Bock) bylo oblíbené i pivo bavorského typu, které bylo taktéž charakteristické tmavším zbarvením. A jak pivovar za první republiky vlastně vypadal? Odpovědí může být krátký text zveřejněný v Lidových novinách roku 1927. Nese název Návštěvou v pivovaře Labsko~zámeckém a dočteme se v něm: „Zvláště za posledních 20 let rozšířil se tento závod, který patří k největším svého druhu v Čechách, takovým způsobem, že dostojí všem požadavkům. Zdokonalením a rozšířením váren je pivovar dnes s to, aby vyrobil denně úctyhodné množství 800 hl piva. Za shlédnutí stojí rovněž moderní rozsáhlé chladírny, které jsou zařízeny na denní výroku 150q umělého ledu. Zajímavý jest způsob plnění sudů, prováděné strojem, který dovoluje naplniti za hodinu 100 sudů. Na vši doby je rozsáhlá sladovna, která vyrábí slad daleko nad potřebu vlastního závodu. Výrobky Labsko~zámeckého pivovaru v Litoměřicích patří dnes k nejoblíbenějším v celých Čechách a těší se nejlepší pověsti, o čemž svědčí také, že nynější roční výroba se blíží množství 200 000 hl.“ (Informace o 200 000 hl je notně předimenzována.)

Od roku 1927, kdy byl tento článek zveřejněn, zbývaly jen dva roky do počátku hospodářské krize. Tu pivovar přečkal. Jeho zánik byl spojen především s obdobím po mnichovské konferenci, kdy se Labskozámecký pivovar ocitl za hranicemi okleštěného českého státu. Tím mu bylo zamezeno v dalších dodávkách svého vyhlášeného tmavého piva do Prahy a do dalších části země, které nespadaly do nově ustanovené Sudetské župy. V těchto nových podmínkách podnik skomíral. Již roku 1940 přešel do správy svého dřívějšího konkurenta Sudetské pivovarské akciové společnosti v Ústí nad Labem. V květnu téhož roku byla výroba zastavena, prostory pivovaru sloužily z části válečnému úsilí třetí říše a veškeré pivovarnické zařízení bylo rozebráno. Roku 1942 přešel podnik pod nově založenou Sudeten Kühlhaus GmbH in Leitmeritz a byl upraven na mrazírenský provoz. Dnes je budova někdejšího pivovaru stále dominantou litoměřického panoramatu, její stav je však žalostný.

JG

Zdroje:

Zbyněk LIKOVSKÝ, Držitelé, provozovatelé a vedoucí pivovarů českých zemí 1869–1989, Praha 2010.

Lidové noviny (1897-1927).

Národní listy (1884-1900).

Labskozámecký pivovar na dobové pohlednici, přelom 19. a 20. století, Archiv JG

Labskozámecký pivovar, 1. polovina 20. století, Archiv Filipa Hrbka

Láhev Labskozámeckého pivovaru, 1. polovina 20. století, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem

Reklama na Labskozámecký pivovar, 1927, (Lidové noviny 5. června 1927.)

Reklama na teplickou Lietmeritzer Bierhalle (kde se podávalo pivo z Labskozámeckého pivovaru), 1893, (Teplitz-Shönauer Anzeiger 1893)