Vápenky, cihelny a cementárny v Litoměřicích
Na konci 19. století a v první polovině 20. století působilo v Litoměřicích hned několik firem zabývajících se zpracováním vápence. Jeho zdrojem byla především ložiska v okolí vrchu Bídnice na severozápadním okraji města, kde se nalézaly nejrozsáhlejší vápencové doly v Čechách. Těžba zde probíhala již od roku 1850. Nejprve pouze v sezoně – v zimě dobývali dělníci vápenec v podzemí, v létě pracovali ve vápence, cihelně nebo lomech. Od roku 1900 se dobývalo ve vybudovaných chodbách. V roce 1944 zde vznikla velká podzemní továrna Elsabe AG, pobočka podniku Auto-Union ze Saské Kamenice, vyrábějící součásti motorů pro německé tanky. Do práce zde byli nasazeni vězni z nedalekého koncentračního tábora a z Terezína.
Největší důlní prostory vlastnila společnost Leitmeritzer Aktien-Gesellschaft für Kalk und Ziegelbrenerei. Tato firma vznikla v září 1870, do obchodního rejstříku byla zapsána v březnu 1871 a předsedou správní rady akciové společnosti byl Josef Novotný. Základní kapitál činil 145 000 zlatých rozdělených do 145 akcií. V provozu, který se nacházel na konci dnešní ulice Stránského (Gutenbergstrasse 34) bylo zaměstnáno sto sedmdesát lidí. Vyráběl se zde stavební štuk, střešní tašky, cementové výrobky, drenážní roury a ručně i strojově cihly. Parní stroj měl výkon dvě stě koňských sil a od roku 1908 těžila společnost vápenec v lokalitě Steinbruches, za druhé světové války známé jako Richard I. V roce 1925 se pracovalo současně v osmi štolách, týdně se vytěžilo až čtyřicet šest vagonů kamene a v dole bylo zaměstnáno šestnáct lamačů a čtyři voziči. Vozíky vyvážel až k východu ze štoly lamač a k vápence odvážela vozíky benzinová lokomotiva. V roce 1941 provoz sestával z cihelny se stroji pro ruční ovládání, moderní pece s umělým sušením s energetickou dostatečností na pět milionů cihel ročně, zařízení k pálení vápna a malého brusného mlýnu k výrobě vápna. Provozním byl v té době Josef Fiedler, výrobním technikem Friedrich Krompholz a obchodním správcem Rudolf Tietze. Společnost byla uznána jako důležitá pro válečnou výrobu, jelikož roční produkce činila 6 000 tun surového vápence. Práce v dole se prováděla výhradně ručně, vrtalo se sloupovou rozpěrnou vrtačkou a střílelo se černým prachem. V červnu 1945 byla na společnost uvalena národní správa, přičemž národním správcem se stal stavbyvedoucí z Litoměřic, Josef Vlček, a v květnu roku 1948 byla majetková podstata firmy předána do vlastnictví národního podniku České cementárny a vápenice Praha.
Další firmou zabývající se zpracováním vápence v Litoměřicích byla Erste Leitmeritzer Zementwarenfabrik Eisendörfel majitele Josefa Höringa, jež vznikla v roce 1894 a sídlila v Želeticích č. p. 32. Firma se zabývala výrobou cementového zboží a do obchodního rejstříku byla zapsána až 5. ledna 1905. Těžbu prováděla společnost v lokalitách Höring-Bruch (později známé jako Richard II). V období II. světové války byl majitelem firmy Ing. Josef Höring ml., narozený 16. června 1906, a v listopadu 1945 byla na základě dekretů prezidenta republiky ve firmě ustanovena národní správa. Národním správcem se stal Josef Svoboda, úředník z Litoměřic.
Třetí firmou těžící pod Bídnicí (později Richard III) byla firma Kalkbruch Lopata z Litoměřic. Všechny tři výše jmenované společnosti zde těžily až do vzniku podzemní továrny Richard. Za zmínku též stojí vápenka a cihelna Josefa Höringa seniora, která zaměstnávala pětatřicet lidí. Pálením cihel a vápna se zabývaly též Francizska Höring a Katharina Habel. Vápenku a cihelnu se sedmadvaceti zaměstnanci provozoval i Emil Habel. V roce 1923 vznikla v Želeticích firma Richter & Liehr, jež čítala pět zaměstnanců a zabývala se výrobou cementových střešních tašek, dlaždic, kanalizačních rour, obkladů, krmných žlabů atd.
IČ
Zdroje:
SOA Litoměřice - Krajský soud Litoměřice, NAD 711.
Jahrbuch der österreichischen Industrie, ročník 1917 – díl I, Wien 1917.
Industrie Compass – Čechoslowakei, ročník 1929/1930, Praha 1929.
www.richard-1.com (citováno 2020-8-11).
Původní mapa dolu na těžbu vápence, 1944, Archiv Romana Gaszi_
