Litvínovská hraběcí manufaktura na výrobu sukna
Litvínovská manufaktura na sukno byla založena roku 1715 Janem Josefem z Valdštejna (1684-1731), jenž v roce 1694 zdědil duchcovsko-hornolitvínovské panství. Jan Josef zastával řadu významných funkcí u císařského dvora a byl to on, kdo napomohl tomu, že koncentrované manufaktury na našem území vznikly právě v oboru výroby vlněných tkanin. Vlnařská výroba na našem území se v 18. století dělila na dva samostatné výrobní obory – soukenictví a cajkářství. Zatímco soukenictví produkovalo silnější plstnaté vlněné tkaniny, které se při závěrečné úpravě valchovaly a postřihovaly a byly známy pod názvem „sukno“, cajkářství dodávalo na trh jemnější a hustší vlněné látky, jimž se tehdy říkalo „cajky“. Zajímavostí bylo, že na počátku 18. století působily v ústeckém kraji dva manufakturní vlnařské podniky, zřízené na sousedních dominiích. Jednalo se o valdštejnskou soukenickou manufakturu v Horním Litvínově a cajkářský podnik cisterciáckého kláštera v nedalekém Oseku.
Litvínovská manufaktura se záhy po svém založení stala podnikem evropského významu. Spolu se vznikem manufaktury byl Litvínov, do té doby nevýznamná vesnička s dvaceti domy, povýšen na městys a postupně začal získávat podobu města. Prodej zboží z manufaktury se neomezoval pouze na blízké okolí, sukno bylo vyváženo rovněž do Prahy, Vídně a jiných rakouských měst. Doložené byly i obchodní kontakty s Terstem, Norimberkem, Lublaní či Levantou.
V manufaktuře zpočátku působili dva soukeníci (z České Lípy a z Jihlavy), kteří ve výrobě zaučovali místní obyvatele. Brzy byli za stejným účelem najímání odborníci z Holandska a v letech 1727-1729 v manufaktuře působili také Angličané. Výroba spočívala zejména v soustředění velkého množství pracovníků, mezi něž byla práce rozdělována na jednotlivé úkony a jimž za odvedenou práci náležela mzda. Z reprezentativního alba hornolitvínovské manufaktury bylo možné odhadnout, že se výrobní proces skládal z přibližně pětačtyřiceti dílčích úkonů.
V roce 1819 se Valdštejnové spojili s libereckým průmyslníkem Johanem Ferdinandem Rohmeldem a podnikatelem Josefem Haubtigem, kteří záhy získali v dosavadním hraběcím podniku rozhodující vliv, pustili se do stavebních úprav a zavedli parní pracovní stroje. Tímto krokem se manufaktura změnila na továrnu. Navzdory modernizaci však litvínovský podnik postupně ztrácel na významu, neboť nedokázal konkurovat stále dravější expanzi vlnařského průmyslu liberecké oblasti. Po otřesu způsobeném hospodářskou krizí v letech 1847-1848 přestala soukenická továrna v Litvínově existovat. Objekty bývalé manufaktury zůstaly zachovány po dalších více než sto let, ale byly využívány již ke zcela jiným účelům. Dnes nám existenci valdštejnské manufaktury na výrobu sukna připomíná již jen obelisk vztyčený roku 1815 ke stému výročí trvání manufaktury a dnes umístěný na prostranství ve Studentské ulici v Litvínově. I přes to, že se z hornolitvínovské manufaktury do dnešních dnů nezachovalo téměř nic, její historický význam pro průmyslové dějiny regionu zůstává nezpochybnitelný.
MM
Zdroje:
Stanislav MACKOVÍK, Dějiny města Horního Litvínova a jeho okolí, Litvínov 1951
Libuše POKORNÁ a kol., Litvínov v proměnách času, Most 2003.
František ŠMAHEL, Kritický Komentář K Ódě Na Litvínovskou Manufakturu. In: Dějiny a současnost 2, Praha 1963, s. 14-19.
4. Hornolitvínovská manufaktura – přádelna, SOA Litoměřice
Horní Litvínov – detailní pohled na areál manufaktury včetně Holandského domu, v popředí lidé převážející pytle s vlnou a hotové sukno, SOA Litoměřice
