Průmyslové dědictví

Mühligové

Zakladatelem sklářského impéria rodu Mühligů byl Max Eugen Mühlig, prvorozený syn saského obchodníka Ludwiga Ernsta a jeho ženy Therese Mühligové, rozené Volsack. Max Eugen se narodil 23. listopadu 1835 v Lipsku a poté co úspěšně dokončil studium na báňské akademii ve Freibergu, kde si zvolil obor hutnictví, započal svou profesní kariéru jako sklářský inspektor na huti v Dolním Rychnově ve východních Čechách. Tato sklárna patřila průmyslovému magnátovi a podnikateli, Johannu Davidu Starckovi. Nebylo náhodou, že se jednalo o jednu z nejprogresivnějších hutí v Čechách, což mimo jiné v té době dokládalo zcela novátorské experimentování s generátorem na zplynování uhlí, které tato sklárna jako první u nás odzkoušela, a dokonce jej zavedla do praxe.

Vlastní podnikatelskou dráhu nastartoval Max Eugen Mühlig až po sňatku s Marií Schmiegrovou, která pocházela ze zámožné rodiny textilních podnikatelů a do manželství vstoupila s bohatým věnem. Max tak získal většinu finančních prostředků pro nákup první vlastní sklárny, kterou se stala v roce 1883 bývalá Ascherlova huť v Újezdečku u Teplic. Továrna na tabulové sklo dostala jméno Žofiina huť a Mühlig ji zakoupil se svým obchodním partnerem Friedrichem Schüllerem z České Lípy. V roce 1889 se však Mühlig rozhodl osamostatnit úplně. Odešel ze společné dobře prosperující Žofiiny huti a začal v blízkosti nedalekého Řetenického nádraží velkoryse budovat svou vlastní sklárnu. Výroba zde byla zahájena v roce 1890 a sklárna dostala jméno Mariina huť, pravděpodobně jako odkaz na opětovnou a významnou finanční podporu manželky Marie. V Řetenicích tak rostl moderní podnik, který se díky dalším investicím a modernizacím stal na počátku 20. století největším producentem tabulového skla v Rakousko-Uhersku. Právě touto tradicí se v současnosti může chlubit mezinárodní sklářská skupina Asahi Glass Co. (AGC), která řetenickou sklárnu vlastní již od roku 2002 a která je dnes jedním z největších producentů tabulového skla na světě.

Začátkem 90. let 19. století dovršili dospělosti synové Maxe Eugena, kteří se tak mohli začít angažovat v rodinném podniku. Starší syn Josef Max Mühlig, jenž se narodil 8. ledna 1874, nastoupil do otcovy firmy v roce 1892, po absolvování teplického gymnázia a Královské odborné technické školy v Chemnitz. Mladší syn Georg Anton, narozen 11. prosince 1876, se po dokončení studia na teplickém gymnáziu věnoval ekonomii, kterou vystudoval na obchodní akademii v Drážďanech. Stejně oborově pak byly rozděleny i pole působnosti v otcově firmě. Zatímco prvorozený syn Josef Max kontroloval v podniku technologie a organizaci práce, Georg Anton měl na starost především obchodní a finanční stránku věci.

Na sklonku 19. století rozšířili Mühligové své podnikání o sklárnu v nedalekých Hostomicích. Jednalo se o konkurenční a nepříliš úspěšný podnik západočeské firmy Svátek a Kopecký, která byla Mühligům trnem v oku především kvůli prodeji tabulového skla pod cenou. V okamžiku, kdy se sklárna dostala do potíží, Mühligové na nic nečekali a sklárnu odkoupili. Výrobu plochého skla se zde nově rozhodli rozšířit ještě o výrobu lahví, se kterou začali již v roce 1900.

V roce 1907 se Josef Max oženil s Marií Hopfengärterovou, dcerou průmyslníka Maxe Hopfengärtera, který vlastnil železárny a strojírny v západních Čechách. Mladší z bratrů se oženil o necelý rok později s Mariinou sestrou Margaretou Hopfengärterovou. V dalším rozvoji rodinné firmy Mühligů tak opět sehrála nezastupitelnou úlohu věna obou manželek, s jejichž pomocí Mühligové v roce 1907 převzali další konkurenční podnik, kterým byla Rakouská společnost sklářských hutí (Österreichische Glashühtten-Gesellschaft) v Ústí nad Labem. Ústecká lahvárna byla jedním z největších podniků svého druhu v Rakousko-Uhersku, sklady měla ve všech významnějších městech monarchie a co do objemu produkce ji na začátku 20. století předčila jen sklárna v Novém Sedle u Lokte. V roce 1905 starý a v té době již nemocný pán Max Eugen Mühlig předal faktické vedení firmy své ženě Marii, a především pak svým synům Josefu a Antonovi. Zemřel o deset let později dne 11. června 1915 ve věku nedožitých osmdesáti let a byl pochován na evangelickém hřbitově v Teplicích. Jeho manželka, která jej přežila o sedmnáct let, zemřela ve věku osmdesáti dvou let v roce 1932 a pochována byla dle vlastního přání v tichosti tamtéž.

Po převzetí vedení pokračovali Josef Max a Anton Georg v upevňování postavení firmy na rakousko-uherském trhu a vstoupili do sklářského kartelu, který rozděloval trh. V roce 1909 dále expandovali, když převzali sklárnu v maďarském Salgótarjánu. Světová válka poté zpomalila hospodářský růst firmy a vznik samostatného Československa a rozpad monarchie opět nepůsobil na sklářskou produkci zrovna příznivě. Mühligové se rozhodli založit akciovou společnost Mühlig Union se sídlem v Teplicích, do níž v roce 1924 začlenili také do té doby samostatnou ústeckou sklárnu.

Vedle své úspěšné podnikatelské dráhy se Mühligové také výrazně zapojovali do veřejného života, a to jak účastí ve spolcích, tak svou angažovaností v politice. Té se věnoval především Josef Max, který zastával střízlivé a spíše pragmatické postoje. Společným koníčkem bratrů se stal v době svého rozmachu automobilismus. Již od počátku století budovali luxusní autopark, ve kterém byly zastoupeny vozy značek jako Opel, Minerva nebo Mercedes, a oba bratři byly členy Severočeského autoklubu v Teplicích. Josef Max pak také zastával funkci v teplickém vzduchoplaveckém spolku a třebaže toho mnoho nenalétal, byl až do smrti velkým podporovatelem aviatiky o čemž svědčí například diplom, který mu byl udělen Masarykovou leteckou ligou v roce 1937. Zatímco Josef Max byl bezdětným, Georg Anton s manželkou Margaretou vychovali dcery Marianne, Magdalene a syna Petera.

Po odtržení pohraničí v roce 1938 získala firma Mühlig Union do svého koncernu další sklárnu, jíž byla dubská fabrika Lesní brána, do té doby patřící židovské rodině Fischmanů, kterou Mühligové arizovali v roce 1940. Po konci druhé světové války a znárodnění sklářských podniků byli bratři Mühligové z odsunu německého obyvatelstva vyňati. Důvodem byly především jejich odborné znalosti a zkušenosti, které byly nezbytné k opětovnému rozběhnutí sklářské výroby v dotčených podnicích. Ve své bývalé firmě tak byli nadále zaměstnáni na poradenských pozicích, společně s manželkami obývali byty v rodinné vile a po reorganizaci v roce 1950 byli jako čeští občané penzionováni. Mladší z bratrů, Georg Anton, zemřel 3. února 1951 a starší, Josef Max, zemřel po krátké nemoci dne 27. února 1954. Oba byli pochování v rodinné hrobce na evangelickém hřbitově v Teplicích.

JD 

Zdroje:

Julius BROUL – Miroslav GRISA – Antonín SMRČEK, Sága rodu Mühligů: vznik moderního sklářského průmyslu v severních Čechách, Teplice 2005.

Jakub DOLEŽEL – Petr JOZA – Petr KARLÍČEK, Flaška: 150 let od založení ústecké sklárny, Ústí nad Labem 2022.

Georg Anton Mühlig, (1876-1951), Oblastní muzeum v Ústí nad Labem

Josef Max Mühlig, (1874-1954), Oblastní muzeum v Ústí nad Labem

Max Eugen Mühlig, (1835-1915), Oblastní muzeum v Ústí nad Labem

Víčko od zavařovací sklenice, 1. polovina 20. století, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem