Průmyslové dědictví

Petschek Ústí/Petschek Aussig 

Ústí nad Labem platilo za centrum obchodu s hnědým uhlím v Čechách. Hlavní zásluhu na tom měl místní podnikatel Ignaz Petschek (1857-1934), který společně s další ústeckou osobností Eduardem Jakobem Weinmannem představoval první skutečné velkoobchodníky s uhlím v prostoru Rakousko-Uherska. Ignaz Petschek zároveň vlastnil uhelné doly v Čechách, v Polsku a zejména v Německu a společně se svými dvěma bratry reprezentující finanční skupinu Petschek Praha dosáhl v meziválečné éře s roční produkcí 60 milionů tun pozice největšího privátního těžaře hnědého uhlí na světě.

Ignaz byl nejmladším ze tří synů kolínského židovského obchodníka Mosese Petschka (v pramenech též jako Mojžíš Peček) (1822-1888), jehož je možné označit za zakladatele uhelného impéria Petschků. Kapitál získaný poskytováním úvěrů investoval do akcií, čímž vstoupil i do společnosti Brüxer Kohlen Bergau Gesellschaft in Brüx (Mostecká společnost pro dobývání uhlí) založené v roce 1871 bankou Wiener Bankverein. Zakoupený podíl byl tak velký, že se nejstarší syn Isidor (1854-1919), tehdy teprve sedmnáctiletý, dostal do správní rady. Mostecká závratně rostla a stala se prvním velkotěžařem v severočeském hnědouhelném revíru (viz heslo Mostecká uhelná). Všechny akcie poté Moses předal svým synům.

Starší bratři Isidor a Julius (1856-1932), oba vystudovaní právníci, našli působiště v Praze a Ignaz šel do praxe hned po absolvování gymnázia, a to do Pražského bankovního spolku/Prager Bankverein. Jako sedmnáctiletý na sebe upozornil příkladnou revizí hospodaření lounského cukrovaru. V roce 1875 ho zaměstnavatel vyslal do své ústecké kanceláře pro obchod s uhlím. Tehdy Ústí ještě nebylo centrem obchodu s uhlím, ale menším provinčním městem s patnácti tisíci obyvateli. A právě kariéra Ignaze Petschka jako exportéra uhlí měla z velké části v budoucnu podpořit rozvoj města. Šéfa mu dělal renomovaný pražský velkoobchodník s uhlím, E. J. Weinmann, jenž po krachu Pražského bankovního spolku obchod převzal, včetně talentovaného Ignaze jako svého obchodního cestujícího. Žák se však záhy od svého učitele osamostatnil a 1. ledna 1880 založil vlastní firmu na obchod s uhlím I. Petschek Aussig a. d. Elbe. Dle zaznamenaných vzpomínek v začátcích chodil osobně od šachty k šachtě a kupoval uhlí. Tu vagon, tu dva. Osobně přejímal zboží a přísně kontroloval, odpovídá-li sjednané kvalitě a třídění. Sám jezdil po průmyslových podnicích a získával zákazníky osobní zárukou kvality. Pronajmout kancelář si dovolil až v roce 1882, první sídlo měl v Hrnčířské ulici č. p. 40. Hledal a ukazoval nové cesty v prodeji. Těžba i obchod s uhlím v té době představovaly většinou jen menší podniky tzv. selské šachty a šlechtické doly. Obchodníci kupovali od těžařů uhlí za pevnou cenu a tím byly jejich vztahy vyřízené. Ignaz Petschek ale zavedl komisionální prodej, který přinesl hospodářské výhody nejen pro obchodníky ale také pro doly, takže se zařízení dolů zlepšovalo a těžba stoupala.

Samozřejmě pozici Ignaze Petschka upevňovaly od počátku i rodinný kapitál hlavně z Vídně a obchodní kontakty jeho bratrů. V roce 1882 se propojil s Anglo-Österreichische Bank/Anglo-rakouskou bankou, jež vlastnila doly a představovala s Mosteckou největšího těžaře v severočeském revíru, přesto tehdy vyprodukovala sotva čtyřicet vagonů uhlí denně. Obchodní taktika Ignaze Petschka její produktivitu zázračně zvýšila, během jednoho desetiletí na více než desetinásobek – na takřka 1,1 milionu tun ročně. Tento obchodní úspěch vedl Anglo-rakouskou banku k tomu, že odkupovala nové šachty a konečně v roce 1888 založila Nordböhmische Kolhenwerke AG/Severočeské doly AS, jejíž produkce se během následných tří desetiletí spolupráce s Ignazem Petschkem ještě zdvojnásobila na sedm set vagonů denně.

Překvapivě ale Ignaz Petschek neměl dlouho možnost obchodovat s uhlím Mostecké, přestože jeho rodina v ní zdědila po otci významný podíl. Tady tradičně držel výhradní právo E. J. Weinmann. Změnu přinesla teprve dramatická důlní katastrofa v Mostě v roce 1895, kdy průval tekutých písků tzv. kuřavky způsobil zřícení mnoha domů v jedné z částí města. Tehdy pražští bratři využili náhlého poklesu ceny akcií těžební společnosti a zásadně posílili svůj podíl. Zástupce rodiny stanul v pozici viceprezidenta správní rady, Weinmann dostal výpověď a Ignaz se stal exkluzivním prodejcem Mostecké. Obchodně tak konečně řídil obě největší společnosti v severozápadním hnědouhelném revíru. Mostecká a Severočeská mu zajišťovaly dohromady 5,5-6 milionů tun uhlí ročně. Sídlo firmy se přestěhovalo do nové reprezentativní budovy Mostecké, která vyrostla podle návrhu známé vídeňské architektonické kanceláře Fellmer a Helmer v roce 1898 na rohu Hrnčířské a Dlouhé ulice. Už v roce 1912-1913 musela být stavba navýšena o jedno patro.

Ignaz Petschek však nespoléhal jen na vazbu s největšími těžaři a už od roku 1895 budoval vlastní těžební základnu. Stal se majitelem či nájemcem mnoha menších dolů (Britannia AG, Vereinigte Britannia AG, Duxe Kohlenges, Dux-Bodenbacher-Eisenbahn AG, Lom-Kohlegruben, Vertrau, Gott Schacht aj.). Tvořil těžařská konsorcia, v čemž se stal opravdovým mistrem. Nejprve ovládal těžařstvo dolu Theresia v Mostě s dolem Prinz Eugen, a to s roční těžbou kolem 155 tisíc tun – zde se stal členem správní rady. Zapojil Těžařstvo Austria vlastněné dědici gründera obchodu s uhlím Julia Petera s 260 000 tunami a nabaloval další. Druhé konsorcium vytvořil kolem Těžařstva dolu Kaisergrube v Mostě, a to dosáhlo celkové těžby 500 000 tun. Ze všech konsorcií tak vyzískal vlastní těžbu více než milionu tun uhlí ročně a měl tak pro svůj obchod k dispozici kolem 7 milionů tun, což byla bezmála polovina veškeré těžby v severočeském revíru. Jako jediný větší konkurent mu zůstal jen někdejší učitel Weinmann, který prodával uhlí především ze státních dolů a operoval asi s 5 miliony tun. Spolu tito dva muži zajistili Ústí statut největšího exportního přístavu Rakousko-Uherska, kde bylo přeloženo více zboží než v Terstu, neboť vytěžené uhlí se z velké části exportovalo po Labi do Německa. V čase rozkvětu exportu kolem roku 1900 se tu denně překládalo do lodí více jak tisíc vagonů uhlí. Z toho na Petschka připadalo 40 %, na Weinmanna 30 % a zbytek na ostatní obchodníky. Ignaz Petschek se angažoval v labské plavbě i v železniční dopravě. Roku 1895 spoluzakládal ústeckou lodní burzu/Aussige Schifffahrt Börse a byl také členem státní železniční rady/Staatseisenbahnrat. Při zestátnění velkých privátních železnic Staatseisenbahngesselschaft a Nordwestbahn v roce 1909 z této pozice prosadil redukci plánovaného zvýšení tarifů na přepravu hnědé uhlí ze strany Rakouských státních drah. Prokázal, že by to značně ztížilo vývoz českého uhlí a ve finále nepřineslo ani pro samotné dráhy prospěch.

V lednu 1900 vypukla generální stávka horníků za vyšší mzdy na Ostravsku, Kladensku a v severočeském i sokolovském revíru, do níž se zapojilo okolo devadesáti tisíc lidí a trvala osm týdnů. Tento dlouhodobý výpadek těžby byl považován za impuls k následné stagnaci a brzkému sestupu vývozu severočeského uhlí. V Německu si dodavatelé museli najít náhradu a našli ji ve zpracování méně hodnotného německého uhlí na brikety, s nímž ve velkém množství vstoupili na trh.

Ignaz Petschek rozpoznal hrozbu budoucího vývoje a brzy přijal příslušná opatření. V roce 1905 slavil pětadvacáté jubileum založení firmy a zároveň začal posilovat svou pozici v zahraničních společnostech a bankách. Stal se členem správní rady ohromného rakouského hutního a důlního kombinátu Alpine Montanges/Alpské báňské společnosti. Zejména se ale soustředil na německý trh, konkrétně do lužických a hornosaských uhelných revírů. Od roku 1907, respektive 1912, vlastnil podíl Hnědouhelné a briketové továrny ve Welzow v Dolní Lužici. V září 1913 vstoupil do dozorčí rady krachujícího knížecího koncernu Hohenlohewerke, který měl sídlo v Hohenlohe Hütte, dnes Welnowic  a leží v polském Horním Slezsku. Později převzal na žádost knížete Christiana Kraft zu Hohenlohe-Öhringen předsednictví v dozorčí radě.  

S koncem první světové války přicházel zásadní obrat v podnikání Ignaze Petschka. Bratři se v roce 1917 staly majoritními vlastníky v Mostecké i Severočeské a v Dolových a průmyslových závodech, dříve J. D. Strack. Tato silná pozice je přiměla porušit do té doby nepsané pravidlo, které dělilo obchod mezi pražskou a ústeckou částí rodiny na těžbu a prodej. Založili roku 1919 společnost na prodej uhlí a paliv se sídlem v Ústí nad Labem pojmenovanou Aussige Montangesellschaft/Ústecká montánní společnost s. r. o. (od roku 1920 Ústecká montánní společnost a společnost komanditní v Ústí nad Labem), jež převzala starost o prodej veškeré těžby v Mostecké i Severočeské. Ignaz Petschek přišel o exkluzivitu a dokonce byla jeho firma vystěhována z ústeckého sídla Mostecké, kam se nastěhovala Montánka. Azyl našel v hotelu Zlatá loď v Hrnčířské ulici č. p. 57, nejdříve jako nájemce a o sedm let později už jako majitel. Bratři se tvrdě střetli v konkurenčním boji a rodiny se přestaly na čas stýkat. Ústeckému Petschkovi se zúžilo množství severočeského uhlí k prodeji na pouhý milion tun, což příliš nemohly změnit ani akvizice v západočeském revíru (Westböhm. Montan-Aktienverein).

Zdálo se, že pražská větev nazývaná Velký Petschek definitivně pokořila ústecké příbuzné zvané též Malý Petschek. Roku 1920 založil Julius se synem Waltrem a syny zesnulého Isidora – Ottou, Paulem, Friedrichem a Hansem proslulý Bankovní dům Petschek, který převzal řadu českých obchodů Anglo-rakouské banky, jejíž centrála vznikem republiky uvízla ve Vídni. Svůj vzestup následně zpečetili zbudováním výstavního bankovního domu v letech 1923-1929 podle návrhu architekta Maxe Spielmanna v dnešní ulici Politických vězňů, který za války proslul jako mučírna gestapa tzv. Pečkárna.  

Dvaašedesátiletý Ignaz Petschek se ale rozhodně nemínil stáhnout na zasloužený odpočinek. Naplno rozjel expanzi do Německa (zejména do střední a východní části), kde panovala obří inflace vyvolaná prohranou světovou válkou, což vytvářelo výhodnou pozici pro nákup podílů v těžebních společnostech. V těchto těžkých časech navíc nuzující podniky vítaly vstup takto zkušeného obchodníka. Jeho strategie byla sjednotit podobné s podobným a vytvořit odolný celek, aby přetrval i krizové časy. Což už potvrdil v knížecím koncernu Hohenlohewerke.  Tomu nyní pomohl znovu, když po vytyčení nové hranice mezi Německem a Polskem zůstaly veškeré šachty a doly na polském území, zatímco větší část jejich důlních polí ležela v Německu.  Německou část sjednotil do nové společnosti Öhringen Bergbau AG Berlin, do jejíhož čela prosadil vynikající odborníka dr. Jakoba a otevřel nové šachty. Podnik s tisícem vagónů denně brzy dosáhl pozice největšího těžaře v oblasti německého Horního Slezska. Podobně radikální zásah učinil s konglomerátem samostatných středně velkých podniků z hnědouhelné důlní společnosti Leonhard AG v Zipsendorfu, který Ignaz Petschek sloučil do velkopodniku, pod jehož kontrolu patřila Niederlausitzer Kohlenwerke AG, kam spadalo tucet dolů a další společnosti jako Klettwitzer Bergbau se dvěma koksárnami, Kraft Bergbau se třemi doly, Bleicherschen Braunkohlenwerke v Neukirchenu, Braunkohlenwerke Borna AG, Doly Phönix a Heureka u Meuselwitz, Hohmgrube v Niewiadomu v Polsku, společnost Preussengrube AG Berlín aj. 

Vedle prosperity ovládaných podniků na druhou stranu přinášel kontroverze. Například při generální stávce cvikovských horníků roku 1921 se měl v zákulisí zasazovat za uzavření těchto podniků, a tím i likvidaci nevítané konkurence. V Německu bylo jeho podnikatelské angažmá často kritizováno jako Überfremdung/odcizení vzhledem k jeho židovskému původu a občanství Československa.  

I přes předešlé rodinné rozpory postupoval z čistého pragmatismu na německém trhu ve shodě s bratrem Juliem. V Německu tak vznikly dvě finanční skupiny Gruppe Ignaz a Gruppe Julius. Pražské skupině patřily zejména Anhaltische Kohlenwerke AG a Werschenweissenfelde Kohlenwerke AG. Často se účasti obou skupin ale promíchaly. Spolu s ostatními těžaři například vytvořili Mitteldeutsches Baunkohlen Syndikat se sídlem v Lipsku, kde se organizovalo padesát těžařů. Obě skupiny tu vlastnily 40-50 % veškeré těžby. Ve východolabském revíru ovládly asi 70 % těžby a s výrobou briket dokonce ještě více. Vcelku je možné říci, že dohromady vlastnily přinejmenším 30 % německého hnědého uhlí. Roku 1929 se zde těžilo 174,5 milionů tun a z toho 53 milionů spadalo pod český klan Petschků.  

Poměr Ignazovy a Juliovy finanční skupiny byl výrazně ve prospěch ústeckých. Ignaz vlastnil tři čtvrtiny a Julius zbytek, tedy v německém prostoru platilo lidové označení „Malý a Velký Petschek“ jednoznačně obráceně proti ČSR a vzhledem k tomu, jaký byl poměr těžby v Německu a v Čechách, byl tento rozdíl ještě markantnější. Ignaz Petschek se navíc roku 1929 podařil majstrštyk. Využil počítající světové hospodářské krize a vrhnul se na mimořádně zajímavou akvizici. Ilse Bergbau AG měla exklusivní smlouvu se státní elektrárenskou společností Reichselektrowerke na výhradní dodávku uhlí „do vyčerpání zásob“, což znamenalo, že Ignaz Petschek by ovládnutím této těžařské společnosti zajistil odbyt na své neprodané uhlí i z ostatních dolů. Opatrně dlouhodobě skupoval akcie, aby nezdvihl jejich cenu. Když jeho snahy vyšly najevo, stát chtěl této pro něj nevýhodně situaci předejít a začal také rychle skupovat podíly. Avšak ve chvíli, kdy Ignaz Petschek získal nadpoloviční podíl, stát měl sotva 25 % a prakticky nemohl do chodu Ilse Bergbau zasahovat. Vedle hnědého uhlí Petschek okrajově podnikal i v německém černém uhlí, například vlastnil podíl v dortmundské Herpener Bergbau AG se sedmnácti tisící horníky a 7,5 miliony tun uhlí ročně. Jeden z předních německých monopolistů, Friedrich Flick, tehdy označil Ignaze Petschka za génia.

Roku 1923 zřídil Ignaz Petschek ve Vídni akciovou společnost pro prodej jeho německého uhlí do Rakouska, Maďarska, Jugoslávie, Itálie a Švýcarska. Taktické samozřejmě také bylo získat vliv přímo u odběratelů, Ignazův syn Franz tak seděl ve správní radě námořní akciové dopravní společnosti Fiumina v Římě, která odebírala hornoslezské uhlí. Významné podíly vlastnil také v chemickém průmyslu. Zatímco pražští Petschkové si založili vlastní bankovní dům, ústečtí se včlenili do finanční skupiny, která v roce 1927 ovládla zavedenou Anglobanku, když získala 75% podíl akcií. Ignaz Petschek se tím stal jedním z jejích nejmocnějších mužů.

Československá komunistická historiografie prezentovala Ignaze Petschka jako symbol dravého a bezohledného uhlobarona a bankéře, jehož pohádkové bohatství tylo z práce sedřených horníků živořících na pokraji chudoby. Jeho negativní obraz ještě potrhoval židovský původ a příklon k německojazyčnému kulturnímu prostředí. Při vyzdvihování kontrastu luxusu života Petschkovy rodiny a těžkého údělu severočeských horníků však byl úmyslně opomíjen bohatý výčet jeho charitativních aktivit. V dobových poměrech projevoval nadprůměrnou míru společenské odpovědnosti, financoval řadu sociálních projektů, založil vůbec první nadaci na území města Ústí nad Labem, a to v roce 1894, prostřednictvím níž byla financována stavba dětského pavilonu v nové městské nemocnici. Z jeho finančních darů vyrostlo v Ústí plicní sanatorium, chlapecký výchovný domov, denní stacionář pro kojence a dělnické děti nebo první dělnická ozdravovna v českých zemích v Ryjicích. Byl velkým podporovatelem spolku Německé péče o slepce a slepecké školy, ústecké lidové kuchyně aj. U příležitosti svých šedesátých narozenin v tzv. hladovém roce 1917 daroval 2 miliony korun pro sociální péči o mládež a další dobročinné účely v okresech Most, Teplice, Duchcov a Ústí. V roce 1915 daroval monarchii sanitní vlak o šestadvaceti vagonech „Kuk permanenter Krankenzug nr. 47“. V roce 1934 u příležitosti zlaté svatby s manželkou Helenou poukázal městu 600 000 korun a jeho synové dalších 500 000. Město z vděčnosti pojmenovalo jednu ulici jeho jménem.

Ignaz Petschek zemřel v roce 1934, ovšem to neznamenalo zánik finanční skupiny Petschek Ústí. Péči o majetky v Čechách převzal syn Franz a hlavní aktiva v Německu pak spravoval syn Karl. V té době už v sousední zemi vládl Hitlerův nacistický režim s otevřeně antisemickým programem a Petschkovy majetky zatím chránil jejich zahraniční původ. Co se dělo s říšskoněmeckými židy ale samozřejmě československé podnikatele znepokojovalo. Pražští Petschkové začali už v letech 1933-1934 jednat o prodeji svého uhelného království v Německu. Ústecký Karl nátlak odmítal a spoléhal na vynikající kontakty své rodiny v nejvyšší podnikatelských kruzích Německa. Jedním z takových měl být i přední německý velkopodnikatel Friedrich Flick, který dříve několikrát spolupracoval s Ignazem Petschkem, např. mu prodal svých 40 % akcií dolu Preussengrube a opakovaně svědčil v několika obchodních soudních sporech v jeho prospěch. Ovšem Flick byl také štědrým sponzorem Hitlerovy NSDAP a vycítil mimořádnou příležitost přiživit se na arizaci židovského majetku. Jeho podniky byly dlouhodobě závislé na dodávkách uhlí z Petschkova impéria a ve spolupráci s Göringem prosadil jeho arizaci za státní záležitost. Skupina Julius Peschek Praha nakonec podlehla ve složitých vyjednáváních a v tíživé situaci prodala Flickovi svůj majetek hluboko pod cenou za 6 milionů dolarů a 1 milion říšských marek. Ještě hůře však dopadla skupina Ignaz Petschek Ústí nad Labem. Ta odmítla násilné odkoupení Flickem, jenž kvůli tomu roku 1938, pod dojmem anšlusu Rakouska, dokonce podal návrh zákona, na jehož základě byl v červenci téhož roku přijat Zákon o zastavení židovského majetku, který bylo na Petschky možné uplatnit po záboru československého pohraničí. Nacisté okamžitě obstavili centrálu v Ústí a vyslali revizory, kteří měli najít daňové a devizové přestupky, pro něž měla být vyměřena pokuta až do výše jmění firmy, a to se i stalo. Společnost s kapitálovou hodnotou 232 milionů Říšských marek byla bez jakékoli náhrady převedena na Deutsche Kohlenbergbau a pak na Göring Werke. Byl to vůbec největší případ „arizace“ v německém báňském průmyslu. Flick nakonec z tohoto balíku výhodně odkoupil zejména důlní podniky v Horním Sasku. Rodina Petschků na poslední chvíli poloilegálně emigrovala do Ameriky. Pražská větev si ještě udržela majetky ve zbytkovém Československu, které za nevýhodné situace prodala pod cenou Živnobance, jíž byly po okupaci vnitrozemí stejně nacisty zabaveny jako židovské.  

Ústečtí Petschkové měli šanci po válce získat určité náhrady za arizovaný majetek. Tento proces ale v Československu a ve východním Německu omezil nástup vlády komunistů. V západním Německu se však mohli opět ujmout svých podílů v důlních společnostech. V roce 1963 osmadvacetiletý americký občan Charles I. Petschek pohoršil německou společnost tím, že měl coby majoritní akcionář připravit o zisk kolínský podnik Ilse Bergbau AS získaný jeho dědem Ignazeem Petschkem roku 1929. Se svým 53% balíkem akcií v hodnotě 2,6 milionu DM, jenž, jak psaly dobové noviny, „představuje jen maličký zbytek velkého středoevropského industriálního impéria, který ztratila jeho rodina pocházející z Československa za války“, přehlasoval malé akcionáře, kteří se chtěli v době uhelné krize vzdát divident a výhodně koupit Niederrheinischen Bergwerks AG. Charles Petschek prý tehdy vzkázal, že rodina je proti uhlí. 

MK

Zdroje: 

Franz Josef UMLAUFT, Ignaz Petschek Ein Lebensbild, Ústí 1934.

Karel KRATOCHVÍL, Bankéři, Praha 1962, s. 63-70, 112 f., 175-88, 207-11, 292-95, 312-15.

Ein königlicher Kaufmann, Tradicion und Ruf - Heimatbeilage zum Aussiger Tagblatt, 26. října 1935, s. 22.

Martin HAVELEK, Kapitola z dějin lidského kapitálu: kontinuita kádrů nacistického Německa v poválečných ekonomických strukturách, Diplomová práce na Ekonomicko-správní fakultě Masarykova univerzita, Brno 2012.

Jana GERŠLOVÁ, Petschek, Ignaz, in: Neue Deutsche Biographie 20 (2001), s. 269-270, dostupné z: https://www.deutsche-biographie.de/pnd135667186.html#ndbcontent, [15. 12. 2019]. 

H. STEKL, Petschek, Ignaz (1857-1934), Industrieller, Österreichisches Biographisches Lexikon, dostupné z:  https://www.biographien.ac.at/oebl/oebl_P/Petschek_Ignaz_1857_1934.xml, [15. 12. 2019].

Ilse bergbau: Abrechnung Vertagt, Der Spiegel, r. 10, 6. 3. 1963, dostupné z: https://www.spiegel.de/spiegel/print/d-45142662.html, [15. 12. 2019]. 

Ignaz Petschek (foto Rudolf Jenatschke), 1. třetina 20. století, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem

Ignaz Petschek v rodinném kruhu (foto Rudolf Jenatschke), 1. třetina 20. století, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem

Ignaz Petschek za pracovním stolem (foto Rudolf Jenatschke), 1. třetina 20. století, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem

Pečetidlo firmy Petschek, kolem přelomu 19. a 20. století, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem