Průmyslové dědictví

Johann Schicht 

Johann Schicht se narodil v roce 1855 a projevil se jako nejschopnější z osmi synů (a devíti dětí celkem) sedláka, řezníka a uzenáře Georga Schichta. Jeden z klíčů k pochopení myšlenkového světa úspěšného podnikatele bylo bezesporu jeho dětství a mládí. Dá se napsat, že invence determinovaná self-made-man metodou a extrémní pracovitost vedla i k osobitému pojetí životní filozofie, do níž pochopitelně spadal i názor na řešení sociálních otázek.

Schichtové žili patrně již od středověku ve vesnici Ringelshain/Rynoltice u Jablonného v Podještědí, kde patřili k zámožnějším rodinám, i když ani jim se nevyhnuly osudové katastrofy. Johannův otec Georg by se nejspíše uživil i jako sedlák a řezník, v roce 1847 získal od svého strýce Michaela Schichta menší pozemek a právo „masného krámu“, provozovat řeznickou činnost. Jeho podnikavost však zůstala neuspokojena.

U mydláře v Mimoni získal potřebné znalosti s vařením mýdla a na svoji žádost získal roku 1848 živnostenské povolení k výrobě mýdla. Mýdlo vyráběla ve sklepě rodinného domku celá Schichtova rodina. Hlavním heslem Georga Schichta bylo: „Nakupuj levné suroviny a prodávej levně dobré zboží.“ Počátky firmy však nebyly nijak idylické, mýdlo se vyrábělo v původním řeznickém kotli ve sklepě rodinného domku a do práce byli zapojeni otrockou formou všichni členové rodiny. Poptávka rostla. Finanční poměry umožnily postavit v roce 1867 obytný dům a o pět let později novou varnu mýdla. Vagony se zbožím jezdily do Lovosic a Ústí nad Labem a suroviny se dovážely z Hamburku do Drážďan po Labi, železnicí do Bílého Kostela a povozy do Rynoltic.

Johann Schicht opustil rodný dům a prošel nejprve tříletým, velmi tvrdým učením u obchodníka v Liberci. Pak odešel za vyučením do Vídně do obchodního domu s tuky a oleji, kde začínal v účtárně a postupně poznal problematiku obchodu velkého stylu. Ve volném čase studoval jazyky.

Již v roce 1873 dal dopisem rodinné radě na uváženou svůj návrh zřídit v Ústí nad Labem, městě s dvanácti tisíci obyvateli, mydlárnu a svíčkárnu. Zdůvodňoval jej tím, že doprava nejdůležitějších surovin – kokosového a palmového jádra – by se po Labi přímou cestou zlevnila. Uhlí a soda byly rovněž blízko, a město Ústí s okolím tak bylo dobrým odbytištěm. V jeho blízkosti byla velká města dostupná po železnici, která umožňovala i spojení s celými Čechami. Johannovo přání však tehdy nebylo realizováno a po návratu z Vídně vedl účetní agendu a korespondenci. K roku 1880 byly uváděny filiálky v Liberci a Novosedlicích u Teplic (dnes součást Teplic).

V roce 1878 převzal s bratry Josefem a Franzem rodinný podnik a 1879 se oženil s dcerou sedláka z Rynoltic, Franziskou Rudolfovou (1859-1887, jež po dlouhé nemoci zemřela a zanechala po sobě čtyři děti. Johann však brzy nalezl novou manželku a matku pro své děti, Antonii Niesig, s níž měl další tři potomky.

Společně s bratry však začal Johann uskutečňovat svůj původní záměr. Vhodným místem se zdálo nejprve Staré Město u Děčína, kde se v dubnu 1882 konalo komisionální jednání za účelem povolení ke zřízení mydlárny. Obec se však z obavy před obtěžováním kouřem z komína a zápachem z varny mýdla postavila proti. Další tip padl na Trmice u Ústí, ale nejvhodnějším místem se nakonec ukázalo být rozhraní obcí Kramoly a Novosedlice v dnešní části města Ústí nad Labem – Střekově. Továrna zahájila provoz již v prosinci 1882 a tvořily ji dvě budovy s jedním komínem, kůlnou a několika povozy. Johannu Schichtovi tehdy bylo sedmadvacet let.

Od roku 1885, kdy bylo zaměstnáno deset dělníků a dva úředníci, nastal v podniku prudký rozvoj. V roce 1887 se podnik rozšířil o výrobu palmového oleje a vodního skla, v roce 1891 o výrobnu stearinu., roku 1894 začala ve Střekově produkce luxusních mýdel a o dva roky později také výroba fermeže a glycerinu. Postupně zahájila firma Schicht výrobu rostlinného tuku a také ovocných šťáv pod proslavenou značkou Ceres. Už před koncem století byla střekovská továrna plně elektrifikována. Firma roku 1906 přeměněná v akciovou společnost byla tou dobou největší svého druhu v Evropě, ale bohužel krátce na to, v červnu roku 1907, Johann Schicht umřel na rakovinu jater.

V době plného rozkvětu před první světovou válkou měla firma tři a půl tisíce zaměstnanců. Těm sloužila již od roku 1894 závodní jídelna, k níž přibyla mateřská školka, lékařská ordinace a závodní knihovna. Samozřejmostí byly v jednotlivých provozech vybudované šatny, kuřárny, odpočívárny, umývárny, sprchy, ohřívárny donesených jídel, horkovzdušné topení i ventilace. Pro posezení při hezkém počasí při odpoledních přestávkách byla postavena terasa, kde se pořádaly koncerty závodní kapely. Bytovou otázku řešila firma Schicht až po první světové válce, kdy se postavilo první sídliště pro devadesát rodin. Už v roce 1887 byly vydány stanovy podnikové nemocenské pokladny a později byly ustaveny podpůrná pokladna a podpůrné zařízení jako samostatný právní subjekt. Všechny instituce byly dotovány vedením firmy. Johann Schicht začínal s pěti zaměstnanci a před první světovou válkou jich ve firmě pracovalo čtyři a půl tisíce.

V druhé polovině 90. let 19. století, kdy se tempo rozvoje továrny lehce zmírnilo, si Johann Schicht začal systematičtěji vytvářet svůj názorový svět. Velkou inspirací se pro něj stal v prvé řadě Lev Nikolajevič Tolstoj.  Složitý zjev Tolstého, zvláště když se kromě literárních děl začaly od 80. let objevovat jeho eticko-náboženské spisy, inspiroval na západ od Ruska mnoho osobností, které se jej také pokoušeli interpretovat. Tak i Johann Schicht začal důsledně studovat jeho spisy a Tolstoj se mu stal nejen velkým mravním vzorem, ale převzal také jeho národohospodářské teorie, jež vyvrcholily v teorii o zavrženíhodnosti falešného konzumu i vztahu ke státní moci. Když v roce 1898 obdržel za zásluhy o rozvoj průmyslu rakousko-uherské monarchie titul císařského rady, vyznamenání odmítl přijmout. V dopise z 5. prosince  1898 své duchovní přítelkyni Eichmannové z Hostinného doslovně napsal: „Vláda mi chtěla udělit titul císařského rady, který musím odmítnout. Před studiem knihy „Království Boží ve Vás“ od Tolstého bych jej možná přijal. Nyní je to nemožné.“  „Ctím Tolstého, ačkoliv je Rus, jako svatého. V mých očích je nejušlechtilejší osobností, která žila od doby Krista, a nikdy mě neunaví, doporučovat jeho knihy.“ Převzal od Tolstého lásku k osvícenským moralistům, zvláště měl v oblibě J. J. Rousseaua, ale tíhl i k německým klasikům, zejména k Johannu Wolfgangu Goethovi a jeho Faustovi. Tolstého učením byla výrazně determinována i profilace jeho postojů k různým společenským otázkám, výběr přátel atd.

S Tolstého učením seznámil Johanna Schichta jeho přítel Moriz Schnitzer, továrník z Varnsdorfu, jenž se v důsledku vlastního vyléčení z těžké nemoci na základě dodržování praktik lipského přírodního léčitele Louise Kuhna stal vášnivým propagátorem přírodního léčitelství a vegetariánství. Tento způsob života oslovil i Schichta, který často publikoval v Kuhnově časopise Reformblatt für Gesundheitspflege. Se Schnitzerem dokonce chystali poněkud idealistický projekt, jenž měl spočívat v tom, že usadí tři vybrané chudé muže z Varnsdorfu na nějakém vybraném místě v Českém středohoří, kde poté budou přírodně žít. Johann Schicht byl nakonec příliš zaměstnán továrnou, a tak projekt nebyl zrealizován. To mu však nebránilo věnovat se i dalším podobným spisům na dané téma, například si velmi oblíbil knihu Gustava Schlickeysena, Obst und Brot (1875). Dále jej zaujala osobnost Eduarda Balzera, jenž v  Německu roku 1867 založil první vegetariánský spolek (Deutscher Verein für naturgemäße Lebensweise) a časopis (Vereinsblatt für Freunde der natürlichen Lebensweise). V blízkém i vzdáleném okolí měl i další přátele stejně smýšlející, jmenovat lze například městského lékaře v Liberci dr. Gustava Rößlera (vydával časopis der Alkoholgegner) či podmokelského továrníka Josefa Umlaufta. Mnohé podporoval i finančně, jeho protivníci jej ale často obviňovali, že jeho úmysly byly ryze obchodní.

Jestliže vegetariánské hnutí lze dodnes považovat za jistou diskutovatelnou záležitost, boj proti alkoholismu představoval významný sociální problém, kterému se musely věnovat i vládní úřady. Schicht samozřejmě musel registrovat příklady vlivu alkoholu na život zejména dělnických rodin, které se pak dostávaly do hlubokých existenčních problémů. Kromě šíření svých názorů při nejrůznějších příležitostech je třeba připomenout konkrétní příspěvek, což bylo zavedení výroby ovocných šťáv Ceres.

Osobní vztah vázal Johanna Schichta k církevnímu reformátorovi a stoupenci pacifistického hnutí, Christophu Moritzi von Egidy (1847-1898), který měl těsně před svou smrtí v říjnu 1898 v Ústí nad Labem přednášku na téma mírové hnutí (vracel se z pacifistického shromáždění ve Vídni za předsednictví Berty von Suttner). Přednáška byla údajně hojně navštívena a Schicht byl zejména nadšen výroky „náboženství nesmí více stát vedle našeho života, život sám je náboženství“ a „mír neznamená žádný boj více, mír znamená pouze, již žádná válka“. 

Velký vliv na Schichta měl také Eugen Dühring, kterému Schicht dokonce napsal o svých představách teorie konzumu. Dühring mu však odpověděl, že se pro nedostatek času touto teorií nemůže zabývat. Dle autora životopisu si četl Düringova pojednání o dějinách národního hospodářství a v dalších knihách.

Johann Schicht vycházel ve svém myšlení z  individualistického pojetí světa a bylo tedy logické, že odmítal kolektivní sociální stát radikálních sociálních demokratů, jež viděl jako pestrou směs jedinců s různými vlastnostmi – to podle něj znemožňovalo vytvořit cokoli pozitivního. Pokud by sociální demokraté byli jen dobří a řádně pracovali, měli by všechny výrobní prostředky během dvaceti – třiceti let tak jako tak ve svých rukou. Na druhé straně se hájil, že dělníkům neodpírá četbu sociálnědemokratických novin, dokonce jim zřídil čítárnu, do níž nejen tyto noviny, ale i různé knihy tohoto zaměření, objednával. Pokud někde nalezl zajímavý článek týkající se sociálních reforem, obstaral více výtisků a dával je k dispozici.

Zajímavé byly dva širší příspěvky k sociální otázce – polemika se starokatolickým farářem a publicistou Karlem Jentschem pod názvem Die Bösen Unternehmer a projev z oslav 50. výročí vzniku firmy Schicht dne 8. května 1897. Brojily proti definici kolektivní viny podnikatelů na vykořisťování dělnické třídy. Pracovitý a spořivý podnikatel přinášel dělníkům více než salonní socialista, který žil v luxusu leckdy větším, než onen podnikatel. Takže kdo koho vykořisťoval, bylo vlastně relativní, neboť někdo byl vždy majetkově o stupínek výš, což bylo vůči chudšímu bližnímu nespravedlivé. Jediné, co bylo možné činit, představovalo omezování luxusu – svět se neustálým růstem počtu luxusních statků měnil v horu obžerství, přičemž skutečná kultura mizela. Lidstvu k lepším zítřkům mohlo pomoci jen vědomé naslouchání přírodnímu zákonu pod praporem všeobjímající a všeodpouštějící lásky.

Podobnou argumentaci používal Johann Schicht i v ostatních oblastech společenského života – v pohledu na náboženství, národnostní problematiku. V případě náboženství se držel striktně Tolstojovských vizí, ale také vysvětloval, proč přes veškerý nesouhlas, zejména s institucemi katolické církve, z církve nevystoupil. Nejmenovanému faráři napsal: „Jestli jsem z církve ještě nevystoupil, pak to leží v mé dosavadní zbabělosti se veřejně vyjádřit a pak také proto, že mnozí z těch, kteří ve Vaší víře nacházejí životní oporu, by mě nepochopili, nerad bych jim něco uloupil.“ 

Ohledně názoru na národnostní problematiku nebyl jistě indiferentní, nicméně i na toto žhavé téma dokázal pohlédnout prizmatem svých názorů – viz citát z roku 1906: „Vrcholem agitace německých pokrokářů je pár hesel, např. „My Němci se bojíme Boha, jinak ničeho na světě!“. Pravdou ovšem je, že praví Němci ničeho se tak nebojí, jako nedostatku piva, vína a tabáku. Pití vody, jak je praktikoval „Turnvater“ Jahn, mají za hrůzu peklu podobnou.” 

V pozůstalosti Johanna Schichta se zachovala analýza vlastního rukopisu, kterou si nechal provést v Graphologisches Institut Paul Jury Hannover. I když lze předpokládat, že se Institut snažil poněkud zohlednit pozitivní vlastnosti továrníkovy, přece jen je možné s ohledem na vykonané dílo s mnohým hodnocením souhlasit – dobré organizační schopnosti, logika, výdrž apod.  Johannu Schichtovi se podařilo (sice za pomoci široce rozvětvené rodiny, na niž se alespoň v první gründerské generaci dalo vesměs spolehnout, ale koncepce a inovace byly jeho) vybudovat v relativně krátké době moderní továrnu se všemi průvodními jevy, pozitivními i negativními. Přehledná práce u malého mydlovarnického kotle ve sklepě rodinného domku, kde se sice tvrdě pracovalo, ale konkurence byla zvládnutelná, úvěry se nevedly, ale také společenská rovina byla jiná. Byť podnikal na druhé straně labského břehu, musel se srovnávat se společností dynamicky se rozvíjejícího Ústí. To byl především v silném zázemí se pohybující Spolek pro chemickou a hutní výrobu a textilní podniky rodiny Wolfrumů s tradicí směřující do období před rokem 1848. 

Johann Schicht se formálně sociálně začlenil, ale zůstává otázkou, jak se mu podařilo pocitově překonat rychlý společenský vzestup? Jistě by nebylo dobré zjednodušit jeho životní filozofii na jakési „brnění“ vůči cizímu prostředí – ostatně, jak je výše uvedeno, nebyl se svými názory ani v podnikatelském prostředí sám. A samozřejmě u typu osobnosti formátu Johanna Schichta lze předpokládat, že si za své vzory vezme osobnosti podobné.

KK 

Zdroje: 

SOA Litoměřice (dep. Archiv města Ústí nad Labem) – fond Georg Schicht , sign. II-1, kr. 710 Grafologický rozbor rukopisu. J. S. provedený v Graphologisches Institut Paul Jury Hannover.

Iva KRÁLOVÁ, Schichtovy závody, in: Kristina Kaiserová – Vladimír Kaiser (eds.), Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1995, s. 118-121.

Jana ENGLOVÁ, Spolek a jeho lidé. Sociální politika Spolku od založení do první světové války, in: Jiří Křička a kol., Dílo sedmi generací: 150 let Spolku pro chemickou a hutní výrobu, Ústí nad Labem 2008, s. 153-164.

Johann SCHICHT, Sein Leben und Wirken, hrsg. Ferdinand Bernt, Wien 1909, s. 7. 

Tomáš JIRÁNEK, Těžký život abstinenta v rakouské armádě poloviny 19. století (Průkopník střídmosti  Emanuel Salomon z Friedbergu-Mírohorský), in: Martin Veselý – Kristina Kaiserová, Pivo lepších časů, UJEP Ústí nad Labem 2007, s. 179-180.

KOL. AUTORŮ, Varnsdorf, město průmyslu a zahrad, Česká Lípa 2003, s. 198-199.

Johann Schicht, (1855-1907), (Johann SCHICHT, Sein Leben und Wirken, hrsg. Ferdinand Bernt, Wien 1909.)