Průmyslové dědictví

Heinrich a Georg Schichtovi

Po smrti Johanna Schichta (viz heslo Johann Schicht) v roce 1907 nastoupili do čela akciové společnosti Georg Schicht jeho synové Heinrich a Georg, jimž se podařilo podnik dále modernizovat, rozšiřovat výrobní sortiment a expandovat. Na konci 20. let pak stáli u vzniku mezinárodního koncernu Unilever, který se stal největším světovým výrobcem v průmyslu rostlinných olejů a tuků.

Heinrich Schicht se narodil 1. února 1880 v Rynolticích jako prvorozený syn Johanna a Franzisky Schichtových. Krátce nato se rodina přestěhovala do Novosedlic na Ústecku, kde byla vybudována nová továrna a kam bylo přeneseno sídlo firmy. Heinrich absolvoval litoměřickou reálku, po vojenské službě studoval chemii na technických vysokých školách ve Vídni a Berlíně-Charlottenburgu a již během studia pracoval příležitostně pro rodinnou firmu. Studia však na přání otce, který chtěl, aby se začal plně věnovat práci pro firmu, nedokončil, a tak v roce 1903 ve svých třiadvaceti letech nastoupil jako chemik a vedoucí provozu do rodinného podniku. Otec jej také postupně zasvěcoval do obchodního vedení podniku, po přeměně firmy v akciovou společnost v roce 1906 se Heinrich Schicht stal zástupcem prezidenta její správní rady a po smrti otce v následujícím roce i jejím prezidentem. Zároveň patřil k významným akcionářům.

V roce 1925 mu byl na brněnské technice udělen čestný doktorát a v roce 1919 byl zvolen prvním prezidentem Německého hlavního svazu průmyslu v ČSR (Deutscher Hauptverband der Industrie), kterým zůstal až do roku 1927. V roce 1931 byl jmenován čestným členem anglické Society of Chemical Industry a od roku 1922 byl členem správní rady Anglo-československé banky.

V roce 1905 se oženil se svou sestřenicí Marthou Schichtovou a z jejich manželství vzešly dvě děti – Erika a Johann Heinrich. Rodina nejprve žila ve vile poblíž továrny na Střekově a později si postavila velikou honosnou vilu ve Vaňově. Heinrich a Martha Schichtovi podporovali umění a jejich dům byl místem setkávání umělců. Martha Schichtová uskutečnila v letech 1931-1932 cestu kolem světa, z níž vzešel publikovaný cestopis Eine Weltreise in Dur und Moll. Cestu rovněž dokumentovala filmovými záběry, které se však nedochovaly nebo jsou nezvěstné.

Heinrichův mladší bratr Georg Schicht se narodil 26. dubna 1884 v Novosedlicích. Maturoval na gymnáziu v Ústí nad Labem, poté studoval na soukromé obchodní škole Rackow v Berlíně a stejně jako bratr Heinrich začal v roce 1903 pracovat pro rodinnou firmu. Zkušenosti s chodem podniku získával nejprve jako účetní a následně jej otec pověřil vedením pobočného závodu Ceres v Rynolticích, kde projevil velké obchodní nadání. V roce 1907 vstoupil do správní rady akciové společnosti a později se stal druhým zástupcem prezidenta. Zároveň zastával funkci obchodního ředitele společnosti. V roce 1909 se oženil s Lene Eckelmannovou, s níž přivedl na svět syny Georga, Ernsta a Rolanda. Od roku 1914 žila rodina v luxusní vile v Roztokách nedaleko Ústí nad Labem a Georg se ve volném čase věnoval malování a zpívání.

Heinrich Schicht se jakožto mladý chemik zaměřil od počátku svého aktivního působení ve firmě na výrobu jedlých tuků, jejíž existence byla započata ještě za života Johanna Schichta, který roku 1903 zahájil v pobočném závodě v Rynolticích výrobu pokrmového tuku z kokosových ořechů Ceres. V Rynolticích byly v té době již několik let vyráběny stejnojmenné nealkoholické nápoje.

Schichtovým závodům se dařilo být průkopníkem technologického vývoje výroby jedlých tuků, sám Heinrich se ztužováním tuků prováděl experimenty a dosahoval pozoruhodných výsledků. Ústecká ztužovna tuků, uvedená do provozu v roce 1911, byla prvním zařízením svého druhu na evropském kontinentě. Vedle Ceresu vyráběla firma například margaríny Domino, Visan, Rita či delikátní margarín Vitello. Dalšími produkty pak byly rostlinné oleje (Ceresol a Vegetol).

Zároveň se rozšiřovala tradiční výroba pracích prostředků. Nejoblíbenější bylo mýdlo s jelenem, vedle kterého byly na trh uvedeny prací prostředky Schichtal či Radion. I v tomto oboru patřily Schichtovy závody mezi přední výrobce ve střední Evropě. Pokračovala produkce svíček, byla zahájena výroba pleťových mýdel a později i šamponů pod značkou Elida. Po převzetí vídeňské firmy F. A. Sarg´s Sohn se výrobní sortiment rozšířil o zubní pasty Kalodont.

Důležitá byla také vlastní výroba surovin, jako byl například glycerin, stearin či vodní sklo. Celkově byla pro Schichtovy závody charakteristická snaha po maximální soběstačnosti. Jako příklady lze uvést vlastní strojírnu, která zajišťovala především výrobu a opravy strojů potřebných k výrobě v samotných Schichtových závodech, ale realizovala také externí zakázky (např. stavbu mostu v Litoměřicích na Písečný ostrov), vlastní elektrárnu a výrobnu dřevěných bedýnek zásobovanou dřevem z vlastní pily na Slovensku. Firma měla též vlastní uhelné doly. Schichtovi koupili rozhodující akciové podíly v paroplavebních společnostech a získali tak desítky vlastních parníků, remorkérů a nákladních člunů, jakož i vlastní přístavní skladiště v Hamburku a měli také vliv na transportní cesty surovin potřebných pro výrobu.    

Již před první světovou válkou Schichtovi úspěšně uplatňovali strategii ovládnutí menších konkurenčních podniků. Koupili mýdlárnu Roth v Moravské Ostravě a vytvořili z ní svůj pobočný závod, což jim usnadnilo přístup na trh v Haliči. Převzetí firmy Josef Hutter v Budapešti jim poté otevřelo cestu na maďarský trh. Pohltili také hlavní rakouské konkurenty – firmy Apollo a Khuner – čímž koncern Schichtů ovládl 90 % trhu s jedlými tuky v Rakousko-Uhersku. Podobným způsobem Schichtovi ovládli další podniky i po skončení první světové války (např. Lovosickou olejnu či vídeňskou F. A. Sarg´s Sohn). 

S dynamickým rozvojem firmy před vypuknutím první světové války korespondovala stavba nové reprezentativní správní budovy v letech 1911-1913, kterou provedla ústecká stavební firma Alwin Köhler & Co. V roce 1910 firma čítala zhruba dva tisíce šest set zaměstnanců.

Během první světové války stál Heinrich Schicht (poté, co jeho službu v armádě ukončilo zranění způsobené pádem z koně) v čele Rakouské olejové a tukové centrály (Österreichische Öl- und Fettzentrale), která byla založena ke koordinaci obstarávání a rozdělování surovin v habsburské monarchii, a vedl rovněž Válečný svaz olejového a tukového průmyslu (Kriegsverband der Öl- und Fettindustrie) ve Vídni.

Ekonomický vývoj Rakousko-Uherska v průběhu první světové války, který byl provázen inflací a směřoval k úplnému hospodářskému kolapsu, přiměl Heinricha a Georga Schichtovy k rozhodnutí převést část finančních prostředků a akcií do neutrálního Švýcarska. V roce 1917 byla založena holdingová společnost Limmat se sídlem v Curychu, jež se stala finančním centrem koncernu rodiny Schichtů. Vedle toho založili společnost Heima v rovněž neutrálním Nizozemí, která byla určena pro nákup a prodej surovin.

Rozpad Rakousko-Uherska v důsledku první světové války znamenal pro firmu Schicht velký problém, neboť přišla o velký trh, který v rámci monarchie ovládala. Například v produkci mýdla byla její výrobní kapacita pro šedesát milionů obyvatel, zatímco nově vzniklé Československo mělo obyvatel pouze třináct milionů. Firma byla navíc odstřižena od některých zdrojů surovin. Malé nástupnické státy habsburské monarchie byly vhodným prostředím pro pronikání konkurenčních západoevropských firem, které se této příležitosti ihned chopily, a to nejen v okolních státech, ale i v samotném Československu.

Bratři Schichtovi se nejprve dohodli s nizozemskými firmami Van den Bergh a Jurgens na rozdělení akciového kapitálu v jednotlivých evropských zemích a ve druhé polovině 20. let byla vytvořena nová společnost Margarine Unie se sídlem v Rotterdamu, jejíž součástí se stala i Schichtova společnost. Ztratila tak svou samostatnost a její akcie byly vyměněny za akcie Margarine Unie. Bratři Heinrich, Georg a Franz Schichtovi se stali členy správní rady a výkonnými řediteli tohoto mezinárodního koncernu.

Konkurenční boj Margarine Unie s největším evropským konkurentem, kterým byl britský koncern Lever Bros., se na konci 20. let stále více přiostřoval. Především v Rakousku, Maďarsku a Jugoslávii investovala britská firma obrovské částky do reklamní kampaně, na kterou musela Margarine Unie (zejména Schichtovy společnosti) odpovídat podobně nákladnou propagací. Tvrdý konkurenční boj nebyl výhodný pro žádnou stranu. V letech 1929-1930 proto došlo k fúzi Margarine Unie s Lever Bros. Ltd., jejímž výsledkem byl vznik společností Unilever Ltd. London a Unilever, N. V. Rotterdam. Obě společnosti měly totožnou správní radu. Fúze Margarine Unie s Lever Bros. byla jednou z největších transakcí svého druhu v hospodářských dějinách Evropy.

Schichtova skupina se stala významným akcionářem společnosti Unilever a Heinrich, Georg a Franz Schichtovi vstoupili do její správní rady. Unilever byl před druhou světovou válkou největším světovým výrobcem v průmyslu rostlinných olejů a tuků, kterému náleželo kolem 70 % všech světových produktů v tomto odvětví. Georg Schicht nastoupil do vysoké vedoucí pozice v londýnské centrále Unileveru, odstěhoval se do Anglie a získal britské občanství. Významné pozice ve vedení Unileveru zastával také Heinrich Schicht, který však žil a pracoval především v Berlíně a Ústí nad Labem.

Velkou pozornost věnovala firma Schicht reklamě, na níž vynakládala značné prostředky a lze ji označit za průkopníka nových reklamních trendů v českých zemích. Zpočátku byly nejčastějšími formami reklamy plechové cedule a reklama v tisku. Krátce před první světovou válkou se ale již začínaly objevovat jiné, neobvyklé formy reklamy. V roce 1913 zakoupili bratři Heinrich a Georg Schichtovi pro Německý letecký spolek v Čechách vodíkem plněný balon, který nesl viditelné označení Schicht. V roce 1914 dotovala firma částkou 100 000 korun letecký závod nazvaný Schichtův let, který vzbudil mimořádný zájem veřejnosti a médií. V roce 1928 byla vyhlášena Cena Georga Schichta o nejkrásnější německý ženský portrét, tedy výtvarná soutěž, jež byla součástí reklamní kampaně na propagaci kosmetické značky Elida, která byla mimořádně nákladná. Její součástí byly velkoformátové plakáty, celostránkové a často barevné reklamy v časopisech, neonové nebo balonové reklamy a proběhla nejen v Československu, ale i v Německu, Rakousku a dalších zemích. K nástrojům propagace patřil také cyklus obrazů s motivy z českých dějin, nazývaný Schichtova epopej. Reprodukce těchto obrazů byly zasílány jako učební pomůcka do škol. Firma Schicht patřila k průkopníkům filmové reklamy v Československu a ve svých filmových reklamách například kombinovala animovaný a hraný film. V dubnu 1929 se podílela na vůbec prvním uvedení zvukového filmu v Československu v kině Alhambra v Ústí nad Labem, přičemž prvním uvedeným zvukovým filmem byl projev Georga Schichta, který hovořil o významu, jaký bude zvukový film mít pro reklamu. Dalšími nástroji reklamy byly rozmanité spotřebitelské soutěže, vydávání kuchařek, ročenek Schichtův kalendář a další.

Schichtovy závody se snažily získat a udržet si kvalitní dělníky řadou vymožeností, které zlepšovaly jejich pracovní a životní podmínky. Závodní jídelna byla v provozu už od konce 19. století, mateřská škola pro děti zaměstnanců fungovala od roku 1914 a k dispozici byla též vlastní závodní ordinace. Vedením firmy byla dotována podniková nemocenská a podpůrná pokladna.  

Po první světové válce realizovaly Schichtovy závody výstavbu zaměstnaneckých sídlišť, která alespoň částečně řešila bytovou nouzi, jež v meziválečné době panovala a týkala se i zaměstnanců firmy. Výstavba se uskutečnila v blízkosti továrny, v prostoru dnešní městské části Střekov. První sídliště, jež zahrnovalo sedmdesát dělnických a úřednických domků, bylo dokončeno v roce 1922 a bylo umístěno několik set metrů od areálu továrny podél Kojetické ulice. Ve stejné době také probíhala výstavba druhého sídliště u dnešní Purkyňovy ulice. Tyto domy, určené pro úředníky, měly větší byty a byly reprezentativnější. Výstavba domů pro zaměstnance Schichtových závodů pokračovala i v pozdějších letech realizací několika bytových domů a v roce 1937 pak byly vypracovány návrhy na třetí sídliště na Kamenném vrchu. Původně velkorysý urbanistický celek byl realizován jen zčásti, když bylo postaveno pět patrových obytných bloků seskupených kolem centrálního náměstí.

Poblíž továrny byly díky finančním prostředkům firmy a členů rodiny Schichtů vybudovány lázně, jež nesly jméno Johanna Schichta a slavnostně byly otevřeny 6. září 1931. Měly sloužit především zaměstnancům továrny, ale též dalším obyvatelům Střekova a ostatním návštěvníkům. Cílem lázní bylo dát návštěvníkům možnost levného sportovního vyžití, a přispět tak k jejich fyzickému i duševnímu zotavení a zdraví. Hlavní částí lázní byla plavecká hala s bazénem o velikosti 25x12 m, kromě níž mohli návštěvníci využívat také sprchy, parní lázeň, léčivé koupele nebo služby maséra a holiče. Prostor před halou sloužil jako sluneční lázně.

Během druhé světové války byly Schichtovy závody zapojeny do systému válečné výrobya v továrně pracovali váleční zajatci. Při náletech na konci války byl areál továrny zasažen, ale škody nebyly příliš velké. Heinrichův syn Johann Heinrich zemřel v říjnu 1944 na východní frontě. Synové Georga Schichta, jenž udržoval přátelský vztah s Janem Masarykem, naopak bojovali v britské armádě.

Po skončení druhé světové války byl majetek rodiny Schichtů v Československu zkonfiskován a po znárodnění byla firma v Československu přejmenována na Severočeské tukové závody, které i v době komunistického režimu zůstávaly na předním místě v tukovém průmyslu Československa (viz heslo Severočeské tukové závody).

Schichtovi však přišli o část majetku i v západoevropských zemích. Jejich majetek koncentrovaný ve společnostech Limmat a Ampra byl západními spojenci po skončení války blokován jako nepřátelský německý majetek a Nizozemí následně značnou část majetku těchto společností zkonfiskovalo.

Rodina Heinricha Schichta byla v červenci 1945 nuceně vysídlena z Československa, několik měsíců byli drženi v Pirně a po krátkodobých pobytech v Bavorsku a Salcburku se na konci roku 1946 usídlili v Churu ve Švýcarsku, kde mnoho let žili v hotelu Steinbock. Heinrich Schicht po dlouhé nemoci zemřel v Churu 16. června 1959 a jeho žena Martha tam zemřela 5. července 1963.

Georg Schicht odešel krátce po skončení války z vedení Unileveru, podnikatelské aktivity již nevyvíjel a věnoval se především malování a zpěvu. Zemřel 2. září 1961 v Londýně.

TO

Zdroje:

SOkA Most, pracoviště Velebudice – fond Jiří Schicht a. s., Ústí nad Labem.

Muzeum města Ústí nad Labem – pozůstalost Georga Schichta (digitalizovaná kopie).

Aussiger Bote 1950–1961.

Kristina KAISEROVÁ – Vladimír KAISER (eds.), Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1995.

Martin KRSEK, Schichtova epopej. 100 let republiky a 170 let Schichtových závodů, Ústí nad Labem 2018.

Milan MYŠKA (ed.), Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století, díl I–II, Ostrava 2003–2008.

Tomáš OKURKA, Seifen und Fette für die Welt aus Nordböhmen: Zum baukulturellen Erbe der Unternehmerfamilie Schicht in Aussig / Ústí nad Labem, in: Stefan Berger – Frank Hadler – Roman Holec – Kristina Kaiserová (eds.), Kulturelle Langzeitfolgen industriellen Strukturwandels: Ruhrgebiet – Tschechien – Slowakei, Leipzig 2022, s. 237–261.

Marta PAVLÍKOVÁ – Alena SELLNEROVÁ – Mirka SALAVOVÁ, Architektura Ústí nad Labem 1900–1945, Ústí nad Labem 2022.

Alice TEICHOVÁ, Mezinárodní kapitál a Československo v letech 1918–1938, Praha 1994.

Wouter VERAART, The Assets of the Schichts. The Fate of Enemy Property in the Netherlands and in Switzerland between 1945 and 1952, in: Dieter Gosewinkel – Roman Holec – Miloš Řezník (Hg.), Eigentumsregime und Eigentumskonflikte im 20. Jahrhundert. Deutschland und die Tschechoslowakei im internationalen Kontext, Essen 2018, s. 351–372.

Charles WILSON, The History of Unilever. A Study in Economic Growth and Social Change, vol. I–III, London 1970.

Marcela ZEMANOVÁ – Václav ZEMAN (eds.), Svět a jelen od Schichta, Ústí nad Labem 2021.

Georg Schicht (ke 25 letům pracovního jubilea), 1928, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem

Georg Schicht, (1884-1961), Oblastní muzeum v Ústí nad Labem

Georg a Heinrich Schichtovi, 1. polovina 20. století, Oblastní muzeum v Ústí nad Labem

Heinrich Schicht, (1880-1959), Oblastní muzeum v Ústí nad Labem(1)

Heinrich Schicht, (1880-1959), Oblastní muzeum v Ústí nad Labem