Průmyslové dědictví

Matěj Valtera (29. října 1844 – 23. září 1936)

Matěj Valtera se narodil 29. října 1844 v obci Kleny nedaleko Náchoda jako nejmladší syn rychtáře a sedláka Matěje Valtery a Antonie Valterové, rozené Mašové. Pocházel ze sedmi dětí, z nichž dvě zemřely v dětském věku. Do školy chodil v České Skalici a již první školní léta v něm vyvolala silnou lásku k národu, úctu k dějinám a písním, ale také k pilné práci.

V roce 1858 přešel na řádové gymnázium do Broumova, kde měl získat základy vzdělání pro pozdější dráhu duchovního. Základem však byla znalost němčiny, kterou neovládal. Zpočátku měl s tímto jazykem velké potíže, ale později se ji naučil dobře a její znalost využil i při častých obchodech. V Broumově strávil čtyři léta a teprve v roce 1862, ve svých osmnácti letech, se odvážil vzepřít přání svého otce a svěřil se mu, že se nechce dát na dráhu duchovního, ale že ho láká obchod. Otec souhlasil a ještě dva roky jej podporoval ve výuce na světském gymnáziu v Hradci Králové, kde Valtera prvně poznal skutečný „velkoměstský“ život se vším, co obnášel. Proti dalšímu studiu byli především jeho starší bratři, kterým se nelíbilo, že odčerpává značnou část rodinného rozpočtu.

Valterovy další kroky mířily do Prahy, kde se na škole Antonína Skřivana učil účetnictví a směnečnému právu. Po roce ukončil svá studia a zapsal se jako dobrovolník do firmy Bratří Müllerů, kde měl strávit tři roky. Poslední učednický rok mu byl prominut, a tak v roce 1868 obdržel výuční list, na jehož základě si mohl otevřít jakýkoliv obchod.

První zaměstnání našel krátce po vyučení v cukrovaru v Chlumci nad Cidlinou, kde pracoval od 7. března 1868 do 28. dubna 1870. Poté, co 1. května 1870 nastoupil na místo účetního v cukrovaru v Králově Městci, jej cukrovarnictví doslova pohltilo. V roce 1871 opustil Heřmanův Městec a odešel pracovat do cukrovaru v Dymokurech, který vlastnil hrabě Czernin. Ve svých osmadvaceti letech, v roce 1872, přijal místo pokladníka cukrovaru v Bohušovicích nad Ohří nedaleko Terezína. Zde se nadále zdokonaloval a získával potřebné znalosti pro vedení podniku. Rozmnožoval i své jmění postupným podílem na zisku bohušovického cukrovaru a opatrným skupováním akcií. Dokázal se dobře orientovat v ekonomické situaci po krachu na vídeňské burze.

V roce 1876 se oženil s bohatou dcerou statkáře Vyšaty, Kateřinou Vyšatovou z Obory, kde se u svého tchána nakrátko usadil a společně začali jednat o koupi lounského cukrovaru. Jeho finanční situaci znal velmi dobře, protože mu byla od roku 1875 svěřena finanční uzávěrka tohoto podniku. Vyšatova rodina byla velice dobře zabezpečená a Valteru při koupi cukrovaru podporovala. Valtera měl sice našetřené peníze, ale na celý podnik by zdaleka nestačily. Po dlouhých jednáních s pomocí Vyšatových, Josefa Rašína a JUDr. Jana Vašatého lounský cukrovar koupil za 350 000 zlatých.

V prvních letech byl Valtera hodně zadlužený a těžce zápasil s nedostatkem kapitálu. Finanční pomoc sháněl v silnějších německých bankách, které mu, stejně jako mnoha dalším českým podnikatelům, nevyšly vstříc. Proto se velice záhy obrátil na Občanskou záložnu v Hradci Králové, kde mu pomohly pravděpodobně kontakty načerpané během tamního dvouletého studijního pobytu. Na pomoc, kterou mu v nouzi finanční ústav poskytl, vzpomínal i v pozdějších letech. Cenné služby mu tehdy odvedl JUDr. Vašatý, kterému se podařilo oddálit úhrady splátek o dva roky. První dvě kampaně se Valterovi vydařily, a tak byl schopen splatit značnou část svých dluhů a v průběhu dalších let se stal nejbohatším mužem v regionu. Začal vyplácet i Vyšatovu rodinu, s nimiž měl domluven splátkový kalendář, podle kterého splátky vyplácel většinou dvakrát ročně, v lednu a červenci.

Matěj Valtera byl nejen velice schopný, ale i ambiciózní, což mu mimo jiné přineslo řadu nepřátel. Již na počátku své kariéry se nepohodl s tehdejším správcem konkurzní podstaty po dřívějším majiteli lounského cukrovaru Františku Hýrovi, JUDr. Petrem Hilbertem. Důvod jejich nepřátelství sice dnes těžko najdeme, ale vzniklo již v době prodeje cukrovaru. Jak Hilbert, tak Valtera byli silnými osobnostmi se značnými ambicemi, a zatímco Hilbert se profiloval v komunální politice a stál v čele města bezmála dvě desetiletí, Matěj Valtera se snažil vyniknout jako průmyslník a jeho cukrovar se stal důležitým podnikem emancipujícího se českého etnika na česko-německé jazykové hranici. Spory Matěje Valtery s lounským starostou se nikdy nezacelily a v průběhu následujících let se ještě prohlubovaly.

Kritický byl pro Matěje Valteru rok 1881. Ve věku pouhých osmatřiceti let zemřela na mrtvici jeho manželka Kateřina, s níž měl dvě dcery, Annu a mladší Marii. Po její smrti začaly vztahy s  rodinou Vyšatových chladnout.

Valtera pokračoval v podnikání. Po zažehnání úpadku a upevnění pozice jednoho z nejvlivnějších mužů ve městě začal s rozsáhlou modernizací cukrovaru. A jelikož kromě cukrovarů modernizoval též mlýny, odkoupil v roce 1881 od dědiců po Janu Kostelníkovi mlýny Amerikán a Šejdovnu. Osmdesátá léta byla dobou prosperity a rychlého posilování Valterových pozic ve městě. Přepracovanost a celková vyčerpanost organismu však byla příčinou mrtvice, která jej zasáhla v roce 1886, a trvalo několik týdnů, než byl schopen odjet na rekonvalescenci na jih Evropy.

Valtera se oženil podruhé až v únoru 1887, kdy si vzal dceru pražského továrníka Jana Kruliše, Olgu. Sňatkem se dostal do vybrané společnosti a získal další kontakty. Přes značné podnikatelské schopnosti stihla Valteru v roce 1891 katastrofa, kdy dne 8. listopadu zachvátil Valterův cukrovar požár. Přes snahu mnoha hasičských sborů z města i širokého okolí se podařilo zachránit jen část kotelny, řepníku a skladiště cukru.

Katastrofa, která měla oslabit Valterovu pozici nejen ve městě, ale také v rámci celého českého cukrovarnického průmyslu, se nakonec změnila v jeho prospěch. Zatímco se lounský cukrovar před požárem řadil objemem zpracované řepy mezi významné podniky svého druhu v monarchii, po požáru se jeho pozice ještě upevnila. Valtera se zajímal o novinky v průmyslu. V korespondenci se objevovaly osobnosti jako František Křižík, firma Breitfeld a Daňek nebo firma Laurin a Klement, od které si o několik let později zakoupil automobil. Valterův cukrovar se zařadil mezi nejmodernější a největší v rakousko-uherské monarchii.

Měsíc po ničivém požáru stihla Matěje Valteru další nepříjemnost. Na počátku listopadu 1891 se ustavilo družstvo, jehož cílem bylo založit konkurenční cukrovar. Jedním z hlavních iniciátorů byl právě starosta města JUDr. Petr Hilbert, který choval vůči Valterovi silnou averzi. Valtera se výstavbě tohoto cukrovaru v Lounech pokusil zabránit, ale jeho snahy stavbu pouze oddálily. Konkurenční podnik, známý pod označením RACL, byl otevřen v roce 1893. 

Velkým problémem se pro Valteru stal spor o jednu pětinu lounského cukrovaru mezi ním a Pavlem Vyšatou. Táhl se po dlouhých čtrnáct let a započal již v roce 1890, tedy nedlouho poté, co se Valtera podruhé oženil. Zkušený právník dr. Vašatý, který s Valterou dlouhá léta spolupracoval, náhle požadoval za své právnické služby zaplacení horentní částky 60 000 zlatých. Když peníze neobdržel, postavil se na stranu bývalého tchána. Po dlouhém jednání se Valterovi podařilo soudní řízení s Pavlem Vyšatou v roce 1904 vyhrát.

Valtera, vyčerpán dlouholetými spory, onemocněl a od roku 1905 vedl jednání o prodeji svého cukrovaru i dalšího majetku s Živnostenskou bankou. K prodeji došlo až 30. června 1908, kdy Matěj Valtera prodal cukrovar i se všemi dalšími pozemky v Lounech Živnostenské bance za 2 500 000 korun. Předání cukrovaru se o týden později účastnili ředitel Živnostenské banky dr. Jaroslav Preiss, ředitel Valterova cukrovaru J. Matouš, ředitel Rolnického akciového cukrovaru F. Hruška a ředitel cukrovaru v Lenešicích K. Zvěřina. Prodejem podniku pro Matěje Valteru skončilo jeho více než tři desetiletí trvající spojení s městem Louny.

Matěj Valtera byl nejen úspěšným obchodníkem, ale i významným filantropem a mecenášem. Již od počátku svého podnikání podporoval chudé. Důkazem byl hned v roce 1877 dar 200 zlatých a uhlí pro chudé, v roce 1883 poskytl dělníkům levné bydlení ve svém dvoře. Zcela mimořádný byl dar 2 000 zlatých na znovuvybudování Národního divadla. Touto sumou se postavil po bok české šlechty. Byl také mecenášem umění. Podporoval nebo hostil Antonína Chitussiho, Františka Ženíška, Beneše Knüpfera nebo Antonína Sochora. Mnozí z nich jezdili za Valterou do Loun a stali se z nich rodinní přátelé. Kostelu sv. Mikuláše věnoval jedno vitrážové okno a jeho dcera darovala krátce po jeho smrti peníze na odlití největšího zvonu, který nese jméno Matěj. V nově vzniklém gymnáziu podpořil vznik hvězdárny a škole daroval velký dalekohled, který slouží svému účelu dodnes. V roce 1908 založil Valterovu nadaci, do níž vložil 20 000 zlatých. Nadace sloužila chudým studentům k vyplácení obědů až do roku 1948. Nedlouho po odchodu z Loun, 2. prosince 1912, se Matěji Valterovi dostalo zaslouženého ocenění – stal se čestným občanem města Loun.

V roce 1908 se přesunul do Prahy na zasloužený odpočinek.  Již v  letech 1891-1892 si nechal v dnešní Voršilské ulici postavit od významného českého architekta Friedricha Ohmanna v neobarokním slohu Valterův palác a o dva roky později si jako jeden z prvních nechal do soukromé budovy zavést elektrické osvětlení od Františka Křižíka. Palác v roce 1929 prodal papežské nunciatuře, které slouží dodnes. Poté odkoupil v Praze-Bubenči rozlehlou vilu stavebního podnikatele Františka Strnada, vystavěnou podle plánů architekta Josefa Gočára.

Valtera byl významným průmyslníkem. Jeho dravost, pracovitost a zkušenosti jej předurčily k získání velkého kapitálu, který nadále zúročoval. Stejně jako mnoho jiných silných osobností i on měl své nepřátele, kteří mu stěžovali postavení. Jeho životní osudy byly protkány soudními spory, které se mu sice většinou dařilo vyhrávat, ale podlamovaly jeho zdraví. Jako jeden z mála Čechů se vypracoval ze skromných poměrů mezi největší osobnosti českého průmyslu. Po celý život na svůj původ nezapomněl, a podporoval chudé obyvatelstvo, studenty nebo umělce. V nekrologu, otištěném v Národních listech, se o něm píše: „Z řad českých průmyslníků odešel půvabný kmet, který již léta žil mezi námi jako host z jiných dob a svědek zapomínaných zápasů a vítězství. Kdysi před třiceti lety byl největším naším cukrovarníkem. Bylo to tenkráte opravdu vzácností: průmyslník a Čech.“ Matěj Valtera zemřel v Praze 23. září 1936 ve věku nedožitých dvaadevadesáti let.

MV 

Zdroje: 

Archiv Národního technického muzea – fond 94, Valtera Matěj.

SOkA Louny – fond Okresní hejtmanství.  

Národní listy, 15/215, 7. 8. 1875, s. 3.3. 

Lučan, ročníky 6 a 11.

B. MENDL, Cukrovarník Matěj Valtera zemřel, Národní listy, 76/263, 25. 9. 1936, s. 7.

Martin VOSTŘEL, Město Louny v letech 1880-1914, Rkp. rigorózní práce, Praha 2005, s. 128-129.

Martin VOSTŘEL, Spolkový život v Lounech v letech 1860–1914, Louny 2017, s. 51.

Majitel cukrovaru v Lounech Matěj Valtera, (1844-1936), Oblastní muzeum v Lounech

Pohled na Valterův cukrovar od západu od malíře Ledvinky, kolem před rokem 1894, Oblastní muzeum v Lounech

Pohled na areál varny a centrovky Valterova cukrovaru, po roce 1891, Oblastní muzeum v Lounech

Valterův mlýn, kolem roku 1890, Oblastní muzeum v Lounech