Leitenbergerova tiskárna kartounu a mechanická přádelna – Verneřice
Areál Leitenbergovy kartounky se nachází na jihozápadním okraji Verneřic nedaleko silnice číslo 240 v těsné blízkosti místního koupaliště. Verneřice, německy Wernstadt, leží v okrese Děčín – pramenně nazývaná osada Wernheri byla zmiňována již v druhé polovině 14. století, patřila rytířům z Drahobuzi a za husitských válek pánům z Vartemberka. V roce 1497 získaly Verneřice statut městečka, od roku 1542 patřily Verneřice Dubanským z Duban a na Liběšicích a ještě před třicetiletou válkou byly Verneřice majetkově rozděleny na tři části, od roku 1680 na dvě. Tento stav trval až do roku 1848. Ve městě se nachází původně gotický kostel sv. Anny, barokizovaný v roce 1711. S Leitenbergovou textilní výrobou souvisel největší rozvoj a rozmach obce, po roce 1800 se dokonce v okolí začalo těžit hnědé uhlí. Verneřice zůstaly mimo hlavní komunikace a rozmach města se ve druhé polovině 19. století zcela zastavil. Ve Verneřicích se narodil další z významných textilních průmyslníků, Friedrich Mattausch (1800-1863) působící hlavně v Benešově nad Ploučnicí. Dalším významným rodákem byl Josef Karl Strobach (1852-1905), původně knihkupec a politik křesťanské sociální strany (Christsociale Partei), který se v roce 1896 stal na rok starostou samotné Vídně, než byl vystřídán Karlem Luegerem. Poté zastával post místostarosty a po smrti byl pohřben na vídeňském centrálním hřbitově. V roce 1930 měly Verneřice patnáct tisíc devět set sedmdesát osm obyvatel, z toho bylo celkem šedesát tři hlásících se k české národnosti.
Verneřická textilní továrna držela primát v užití mechanických strojů ve výrobě a ve své podstatě právě zde byla odstartována průmyslová revoluce na území České republiky. Zakladatelem podniku se stal Johann Josef Leitenberger (1730-1802), jenž po svém otci Franzovi (1701-1780), barvířském mistrovi v Levíně nedaleko Litoměřic, podědil barvířské řemeslo. V Levíně se ostatně Franzovi také 17. března 1730 syn Johann Josef narodil. Vyučil se u svého otce a ještě jako tovaryš se vydal na vandr po Evropě. Navštívil Švýcarsko, Německo a samozřejmě provandroval i tehdejší monarchii. V Augspurku se v kartounce u Johanna Heinricha Schülla seznámil s novými postupy barvení a potiskování kartounu látek. Po návratu domů se po poradě s otcem vzdal nároku na levínskou barvírnu a učil se mydlářem v Žandově, aby mohl v nedalekých Verneřicích v domě s mydlářským právem provozovat právě toto řemeslo. V roce 1759 se oženil s Marií Reitländerovou (1739-1779), dcerou verneřického barvíře Franze Reitländera. Tento svazek Leitenbergera navrátil do barvířského řemesla a když po svém tchánovi v roce 1764 přebíral dílnu, bohatě využil své předešlé zkušenosti z učení i z cest. Přešel k modrotisku a rozšířil výrobu o potiskování plátna. V roce 1770 zřídil Johann Josef ve Verneřicích kartounku nejprve s šesti tiskacími stoly, přičemž dodávku zajišťovaly rozsáhlé tkalcovské faktorie, odkud se dovážel potřebný polotovar. Jednalo se o přádelny v Praze, Mnichově Hradišti, Hošťce, Bílině, v Klášterci nad Ohří, Chomutově, Velvarech a v Rakovníku. V roce 1773 koupil jezuitský dvůr v Zelené Vsi u Úštěka, kde zřídil bělidlo a další barvírnu. V roce 1774 postihl Verněřice požár, který zachvátil i Leitenbergerův podnik. Po uhašení ničivého živlu bylo přistoupeno k obnově, v níž se počítalo s rozšířeným provozem. Práce byly dokončeny rychle již následujícího roku a v roce 1786 Johann Josef koupil dvůr Přeruby u Zákup, kde založil novou kartounku, která pod názvem Josef Leitenberger a synové začala působit roku 1788. Kartounka, již vedli synové Franz a Ignaz, měla čtyřiadvacet tiskařských stolů. V roce 1793 jejich otec koupil objekty Bolzovy kartounky v Josefově Dole a Kosmonosech a podělil oba zmiňované syny v řízení. V Josefově Dole řídil firmu Franz, celým jménem Josef Leitenberger a syn Franz, a v Zákupech zůstal ředitelem Ignaz, firma změnila jméno na Josef Leitenberger a syn Ignaz. Sám zakladatel zůstal včele ve Verneřicích, kde figurovala firma Josef Leitenberger.
Roku 1796 budovali angličtí millwrights licenční mechanickou přádelnu v Kodani a Leitenberger za nimi vyslal své zaměstnance Josefa Richtera a Franze Karla Mattausche, jimž se podařilo pro verneřickou kartounku získat dánského mechanika Jakoba Riga, který dozoroval výrobu prvních spřádacích strojů. Roku 1797 byla vedle kartounky budována první mechanickou přádelna bavlny v monarchii, poháněna tehdy ještě žentourem, a v roce 1799 byly zavedeny obdobné strojní přádelny rovněž u ostatních podniků v Kosmonosích i v Zákupech. Ve své závěti z roku 1800 Johann Josef rozdělil své bavlnářské podniky mezi čtyři syny – Franze, Ignaze, Manuseda a Thomase, který pocházel z druhého manželství s Marii Annou Leitenbergerovou, rozenou Mattauschovou (1759-1822). Thomas se věnoval studiu na pražské polytechnice, ale ve dvaadvaceti letech v roce 1806 předčasně zemřel a jeho podíl byl převeden na nevlastního bratra Hermana. Johann Josef měl z prvního manželství děti syny Franze, Ignaze, dceru Elise a dále syny Hermana a Manuseda. Dcera Elise se provdala za kratounářského podnikatele Augusta Starka, majitele kartounky v Mimoni, po jehož smrti odprodala mimoňskou kartounku bratru Ignazovi. Syn Herman se chtěl věnovat právnické kariéře, ale po smrti nevlastního bratra Thomase se i on stal průmyslníkem v bavlnářství. Všechny děti tak byly vtaženy do rodinného podniku.
Johann Josef v tiskárně zaměstnával až tři sta padesát tiskařů, ale po jeho smrti byly tiskací stroje rozprodány. Tiskárna pak byla využívána pro výrobu zemědělských strojů a také jako byty pro zaměstnance akciového pivovaru. Po druhé světové válce budova sloužila jako kasárna a armáda ji dále přestavovala, tehdy patrně přišla o klasicistní fasádní úpravu. Sídlil zde také Krajský sklad léčiv a zdravotnického materiálu Ústí nad Labem a později i nadační fond pro seniory Leitenbergova přádelna, jež fungovala do roku 1870, kdy ji koupil Julius Léon (1842-1927), od roku 1896 nobilitovaný jako Ritter von Wernburg. Ten nechal kartounku kompletně přestavět na tkalcovnu o třech stovkách stavů a v roce 1905 založil akciovou společnost pod názvem Vereinigte Wernstädter und Györer Textilindustrie, která fungovala v původním lehce adaptovaném areálu až do velké hospodářské krize. V přádelně se od roku 1951 vyráběl kovový kancelářský nábytek. V době největší slávy zaměstnával Leitenberger ve Verneřicích na pět tisíc zaměstnanců. Dnes je kartounka v majetku Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Areál bývalé kartounky je tvořen pěti provozně propojenými budovami sestavenými do jednoho hmotového celku o třech nadzemních podlažích půdorysného tvaru písmene L s valbovou střechou s plechovou krytinou červené barvy. Fasáda je hladká, nečleněná, průběžná poprsní římsa odděluje parter od horních pater a trakt k silnici je ve středu zdůrazněn mělkým rizalitem, v ose v přízemí má pravoúhlý vjezd. Okna jsou na výšku obdélná, v přízemí nižší než v patře. Omítku tvoří novodobý břízolit okrové barvy, sokl je tmavšího odstínu. Fasáda k silnici má celkem dvacet jedna okenních os, z toho středový rizalit tvoří sedm os. Křídlo je kolmé o dvaadvaceti okenních osách, mírný rizalit je o pěti osách a fasáda je zde opět hladká nečleněná. Zadní část je bez stropů, neboť původně se zde nacházela sušárna barevného potisku.
Rozsáhlý komplex verneřické Leitenbergovy kartounky je z památkového hlediska rozporuplný, z původního pionýrského komplexu se do dnešní doby nezachovalo pravděpodobně nic a rozsáhlá budova je fakticky novostavbou z konce 19. století. Hlavní důležitost netkví ve strhujícím uměleckém ztvárnění ani v osobě tvůrce, ale v historických okolnostech, které zapříčinily, že zde byl aplikován vůbec první mechanizovaný poloautomatický průmyslový postup na našem území. Textilní výroba je pro severní Čechy naprosto stěžejním odvětvím, které odstartovalo průmyslovou revoluci našeho státu. Johann Josef Leitenberger na počátku 19. století vlastnil největší textilní továrnu celé monarchie a řadil se k pionýrům průmyslové revoluce. Je zcela logické, že právě Leitenbergerova největší textilka byla první, která aplikovala mechanické provozy, které byly poprvé instalovány a uvedeny do provozu právě ve Verneřicích u Děčína. Jedná se tak o startovní čáru průmyslové revoluce u nás. Z těchto průkopnických let se bohužel pravděpodobně nic moc nezachovalo a další adaptace areálu jej přetvářely k novým a novým účelům. Přesto je verneřická textilka němým, ale monumentálním pomníkem našich raných průmyslových dějin. Rozsáhlý komplex budov bohužel není v dobrém stavu a bez nového využití postupně chátrá. V roce 2024 přišel areál o statut kulturní památky.
MZ
Zdroje:
Miriam SKOUMALOVÁ, Kartounka, in: Hana Hlušičková (ed.), Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV, Praha 2004, s. 160–161.
Petr JOZA, Technické stavby a průmyslová architektura okresu Děčín I (nepublikovaný rukopis), Děčín 2008.
Vladislava VALCHÁŘOVÁ – Lukáš BERAN – Jan ZIKMUND, Industriální topografie – Ústecký kraj, Praha 2011, s. 248.
Milan MYŠKA a kol., Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska, Ostrava 2003, s. 268-270.
Joachim BALCHKE – Winfried EBERHARD – Miloslav POLÍVKA, Lexikon historických míst Čech, Moravy a Slezska, Praha 2001, s. 604.
https://www.pamatkovykatalog.cz/byvala-leitenbergova-kartounka-2278082
, kolem roku 2024, NPÚ ÚOP Ústí nad Labem.jpg)
Novodobá podoba bývalé kartounky (původní objekt byl zcela stržen), kolem roku 2024, NPÚ ÚOP Ústí nad Labem
