Průmyslové dědictví

Georg Carl Wolfrum

Georg Carl Wolfrum se narodil 17. listopadu 1813 v bavorském Hofu do rodiny obchodníka a továrníka Christiana Ludwiga Wolfruma a jeho ženy Friederiky. O majetkových poměrech rodiny se toho mnoho neví. Mladý Georg Carl pokračoval v rodinné tradici, vyučil se barvířem a od roku 1827 zdokonaloval své řemeslo jako barvířský učedník u svého strýce Johanna Jacoba Wolfruma, barvíře a magistrátního rady v Hofu. Rodina jej vyslala „na zkušenou“, navštívil jižní Německo, Švýcarsko a v roce 1833 pobýval půl roku v Paříži. Načerpané zkušenosti začal brzy sám poprvé využívat, v roce 1836 se usadil v saském městečku Meerane a zřídil si zde barvírnu bavlny, kde se v roce 1840 také oženil s Emilií Luisou Gräfovou, jejíž věno a později i dědictví po zemřelém otci rozhodně nezůstalo bez malého vlivu na majetkové poměry rodiny. Nebyly to jen podnikatelské zkušenosti, které mladý Georg Carl v cizině načerpal. V Paříži se prostřednictvím svého bratra Hermanna, politického emigranta, seznámil s La Fayettem, Heinrichem Heinem, účastnil se schůzí německých revolucionářů. V tomto prostředí vstřebával liberální ideje, které lze později nalézt v jeho politickém vystupování.

Na začátku 40. let opustil město Meerane a usadil se v Ústí nad Labem. Volba nového působiště byla zcela náhodná. V roce 1843 zahájil se společníkem Güntherem provoz barvírny v domě č. p. 402 v ulici Velká Hradební. Firma Günther a Wolfrum prosperovala, barvírna byla brzy rozšířena o tkalcovnu a od roku 1851 zde začal pracovat parní stroj, první v Ústí nad Labem. Pro vzájemné spory Günther z firmy vystoupil a založil si vlastní tkalcovnu. Ztráta společníka nijak Wolfruma neoslabila, o čemž svědčí to, že v roce 1851 se firma úspěšně účastnila světové výstavy v Londýně.

Když do města přišel a prohlížel si jej, byl překvapen jeho ještě středověkým charakterem, domy byly vesměs jednopatrové, často ruiny, některé ulice (např. Nonnengasse), vypadaly jako žumpa. Všude, i v předpokládané továrně byly stísněné prostory.

Na politické dění ve městě i v zemi shlížel do konce padesátých let spíše z povzdálí, leckdy s lehkou ironií svých životních zkušeností. Pochopitelně také proto, že dokud byl cizinec, politickou činností riskoval vypovězení ze země.         Co se týče roku 1848, byl překvapen odmítnutím Palackého účastnit se voleb do frankfurtského parlamentu a uvědomil si, že nacionální problematiku do té doby v podstatě nevnímal. Ale možnost sbližování Rakouska a Německa se mu vůbec nelíbila, byl jednoznačným stoupencem maloněmecké verze a odmítl také vstoupit do národní gardy. Věnoval se pouze svému podnikání, a když musel cestovat, což bylo často, připnul si z každé strany čepice jinou, německou či českou kokardu, a měnil je dle situace. V revolučním kvasu po již zmíněných pařížských zkušenostech, zvláště byl-li nesen studenty, se nejednalo o nic pozitivního. Následně však ocenil, že do Ústí přišlo okresní hejtmanství a okresní soud, patrimoniální direktoři a justiciáři zmizeli. Díky úřadům tak do města přišel mnohem větší počet vzdělaných osob, čímž společenský život oproti minulosti velice získal. Úředníci se bez výjimky sžili se společností, v níž se pohyboval, a společenský život se stal živější a příjemnější.

Byl však také pragmatikem, takže když viděl skomírání i toho mála, co bylo v komunální politice povoleno, v podstatě se současně se získáním rakouského státního občanství pustil hned do dvou aktivit – jednak se stal městským radním a angažoval se v městských financích, labské plavbě a výstavbě města, dále pak pracoval jako člen komise liberecké obchodní a živnostenské komory pro vypracování nového obecního zřízení. Pro město se také staly zásadní jím založené místní noviny – Aussiger Anzeiger roku 1857. Pro vylíčení, jaké těžkosti založení novin v té době provázely, podrobnější rozklad dle Wolfrumových vzpomínek: „Velký problém, se kterým jsem se potýkal, bylo, když jsem se roku 1856 rozhodl vydávat týdeník. ... Město se rozrůstalo a byl problém šířit informace. Já jsem to pro své podnikání nepotřeboval, ale myslel jsem na obecné blaho. Ale v Ústí nebyl žádný tiskař. V tehdejší „reakční“ době byl problém získat pro takovouto činnost koncesi. Sehnal jsem 12 známých, se kterými jsem vytvořil fond po 20 zl., a vyjednal s děčínským tiskařem Stoppem, aby každé za 8 zl. po 100 exemplářích vydal. Dr. Josef Schwarz dal souhlas k tomu, aby jeho koncipient Josef Lorenz převzal redakci (koncipient musel mít alespoň ukončené gymnázium). Nyní již se jednalo pouze o to, kde sehnat vydavatele. To provázelo opakovaný nezdar, až se vyjádřil okresní úřad s tím, že bych to mohl být já, čímž by také nebyl problém získat koncesi. Takže mi nic jiného nezbylo. 18. srpna 1857 u příležitosti panovníkových narozenin vyšlo první čísla Aussiger Anzeigeru, do něhož jsem napsal úvodník. I dále bylo s týdeníkem spousta problémů, ale Johann Mareschem a dr. Josef Schwarz mě silně podporovali. Až počátkem šedesátých let přišel do Ústí knihtiskař E. H. Klinkicht ze Saska, který podnik konečně převzal.“ 

Významná byla také role Carla Wolfruma při institucionalizaci evangelické církve ve městě, kde se v roce 1849 postaral o zavedení soukromé evangelické školní výuky. Roku 1861 získali protestanté zrovnoprávnění s katolíky, v důsledku čehož se městské zastupitelstvo rozhodlo založit protestantskou školu, roku 1862 bylo získáno povolení církve a roku 1863 byla škola povolena i ze strany státu. Evangelická obec sbírkou, jejíž výtěžek byl 5 000 zlatých, pak de facto zajistila dle zákona existenční jistotu učitelů.

Již byla zmíněna Wolfrumova aktivita předsedy okresní správy Ústí nad Labem (od roku 1865 do roku 1874). V rámci svých komunálních aktivit se kromě péče o městské finance zasloužil o vybudování železniční vlečky k Labi, o zřízení spořitelny a o vybudování nové části města, kde byla ulice Karlova později přejmenována jeho jménem. Velké zásluhy měl také v úpravě školství a za své služby pro město byl v roce 1866 jmenován jeho čestným občanem.

Jeho politické aktivity se však zdaleka nevyčerpaly na komunální úrovni, jak již naznačuje jeho angažmá v liberecké obchodní a živnostenské komoře. Georg Carl Wolfrum byl v roce 1861 zvolen do českého zemského sněmu, který jej v roce 1867 zvolil do vídeňské říšské rady. Jako přední muž české politiky pracoval v Ústavním výboru pro tvorbu zákonů. Jeho oborem ale byly především finanční záležitosti – v letech 1868-1883 pracoval jako referent v rozpočtovém výboru českého zemského sněmu, v rozpočtovém výboru říšské rady a v delegacích. Později, po vzdání se úřadu poslance Brestela, se stal dokonce generálním šéfem rozpočtu v říšské radě. Jak již z předešlého vyplývá, G. C. Wolfrum byl v roce 1868 zvolen do delegací říšskou radou. Pro rozpory v ústavní straně, jejíž mladší osazenstvo vyvolalo v ústeckém tisku rozsáhlé stranické štvanice proti Wolfrumovi, kde mu vyčítali především málo péče o zájmy německého lidu (nacionalistou „dobového formátu“ se opravdu nikdy nestal), již v roce 1878 v zemských volbách zvolen do říšské rady nebyl. O mandát ale nepřišel, protože mu jej nabídla liberecká obchodní a živnostenská komora, kterou od tohoto roku poté na radě zastupoval.

Protože se od 60. let věnoval spíše politice než vedení podniku, pověřil vedením firmy již počátkem 70. let své čtyři syny, kteří v roce 1886 založili nový závod v Předlicích na místě bývalé Vlnoly. Továrna se specializovala na výrobu vlněných látek a rychle se rozvíjela, takže na počátku 90. let zde pracovalo již přes tři sta zaměstnanců. Toho se však již Carl Wolfrum nedožil.

Za své zásluhy Georg Carl Wolfrum roku 1872 obdržel, jako člen Řádu železné koruny III. třídy, šlechtický titul, který byl s propůjčením řádu spojen, nicméně jej odmítl. Dne 30. května 1888 Georg Carl Wolfrum zemřel. Dojemný a pochvalný nekrolog v listu Bohemia končil slovy, že odešel pracovitý a oblíbený člen staré německo-liberální gardy.

KK 

Zdroje:

Archiv města Ústí nad Labem – osobní fond Georg Carl Wolfrum a jeho blízcí (1784) 1827 –1885 (1918), Věra Hladíková, Úvod inventáře, Ústí nad Labem 1984. Aby Wolfrum mohl být zvolen za obchodní komoru, musel ale dostoupit čtvrtý navržený kandidát, Gustav Schneider, advokát v Teplicích, srv.: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=5011289&picp=&it=0&s=djvu.

Národní listy roč. 18. č. 231, 22. 9. 1878, s. 3.

Bohemia roč. 61, č. 150, 31. 5. 1888, s. 1. 

Carl WOLFRUM – Otto WOLFRUM – Wilhelm WOLFRUM – Ludwig WOLFRUM (eds.), Erinnerungen an Carl Wolfrum. Eigene Aufzeichnungen, Breife, Reden und Zeitungsartkel, Ústí nad Labem 1893, s. 122-126, 156-159, 192-193.

Kristina KAISEROVÁ – Vladimír KAISER (eds.), Dějiny města Ústí nad Labem, Ústí nad Labem 1995, s. 70 a 91.

Georg Carl Wolfrum, (1813-1888), (Carl WOLFRUM – Otto WOLFRUM – Wilhelm WOLFRUM – Ludwig WOLFRUM (eds.), Erinnerungen an Carl Wolfrum. Eigene Aufzeichnungen, Breife, Reden und Zeitungsartkel, Ústí nad Labem 1893.)