František Hýra do slovníku
Rodina průmyslníka Františka Hýry pocházela z Cítolib u Loun. Jednalo se o starobylý sedlácký rod, který byl v obci uváděn již v roce 1572. O tři desetiletí později byl Jiří Hýra dokonce rychtářem. Hýrovi vlastnili v průběhu dvou staletí šest domů. V letech 1673-1744 č. p. 40, v letech 1737-1761 č. p. 41 a v letech 1659-1878 vlastnili statek č. p. 42 a 43, který byl jejich nejdůležitějším sídlem. V roce 1771 postoupil hrabě Pachta Hýrům domek č. p. 24 a v roce 1868 František Hýra přikoupil ještě dům č. p. 54, jenž získal o třináct let později Václav Mocker.
František Hýra se narodil 22. června 1809 v č. p. 42 v Cítolibech rodičům Václavovi Hýrovi a Terezii, dceři bývalého dlouholetého zeměšského rychtáře Jakuba Jirkovice ze Zeměch. O jeho dětství nemáme žádné zprávy. V lednu 1833 se oženil s Karolínou, dcerou jízdního myslivce Vincenta Lukeše ze Lhoty na panství Měcholupy, s níž měl minimálně deset dětí, z toho pět synů. O úplných podnikatelských počátcích Františka Hýry mnoho nevíme. Před rokem 1848 hospodařil na rodinném statku v Cítolibech, v roce 1838 zakoupil hospodu v Zeměchách č. p. 13 a v roce 1845 k ní připojil i vedlejší statek č. p. 12. Po roce 1848 rozšířil své aktivity také na panský dvůr ve Velkém Lipně.
Finančně zabezpečen zakoupil v roce 1853 od měšťana Jana Grötschla lounské mlýny na pravém břehu Ohře – Režnou, později nazývanou Amerikán a Šejdovnu, a krátce poté i protější mlýn Hasák. Podnikání v potravinářském průmyslu se mu dařilo, čímž si upevňoval svoji pozici ve městě. O lounské mlýny pečoval i poté, co se jeho hlavní aktivity přesunuly do Plzně. V srpnu 1864 dokoupil do mlýna Amerikána lokomobilu s parním kotlem, aby mohl mlít obilí i v době, kdy bude nízký stav vody.
Podnikatelské záměry Františka Hýry brzy překročily horizont Loun a v roce 1855 zaměřil svoji pozornost na západočeskou metropoli Plzeň, kde odkoupil od měšťana Kestřánka pole č. 102 na Říšském předměstí. Na tomto pozemku o výměře zhruba 6 200 m² začal mezi Klatovskou ulicí a řekou Radbůzou se stavbou parního mlýna. Na plánech se podílel i architekt knížete Metternicha. Celkový náklad na stavbu včetně obytných budov činil 160 000 zlatých. Mlýn byl dokončen následujícího roku a 6. března 1856 byl slavnostně otevřen. V mlýně se semlelo ročně 120 000 měr obilí, což při tehdejších průměrných cenách obnášelo 500 000 zlatých za spotřebované obilí ročně. Stál zde první tovární komín ve městě a Hýra tak stál u počátků plzeňské industrializace.
Výjimečné postavení Františka Hýry jako jednoho z největších zpracovatelů mouky v celé monarchii dokazuje roční spotřeba všech jeho mlýnů, která činila objemově 1 800 000 litrů zpracovaného obilí ročně. Počátkem 60. let 19. století byl Hýra titulován prvním průmyslníkem v Plzni, tedy pouhých šest let po svých podnikatelských počátcích.
Nedlouho po vybudování parního mlýna koupil kolem roku 1860 také Panský mlýn, který stával nedaleko Městského špitálu na východním okraji města v dnešní ulici Sady 5. května. V roce 1860 Hýra odkoupil také Kalikovský mlýn, který zmodernizoval. V roce 1864 rozšířil svůj majetek o Malešický mlýn, ležící západně od Plzně na řece Mži, který zakoupil za 50 000 zlatých. O nesmírné podnikavosti, ctižádosti a dobrém ekonomickém uvažování vypovídají i jeho další kroky. Mlýnské kameny pro své mlýny v Lounech, Plzni a Chrudimi nekupoval, ale přímo v Plzni zavedl jejich výrobu. Vybudoval též pekárnu a pro využití zbytkového tepla vystavěl parní lázně.
Prakticky souběžně s budováním parního mlýna v Plzni začal František Hýra podnikat i v Chrudimi. Zakoupil pozemek jižně pod městem na Kateřinském předměstí, mezi silnicí na Slatiňany a řekou Chrudimkou a vystavěl na místě parní mlýn, nazývaný „párník“. Mlýn postavil roku 1856 městský stavitel František Schmoranz st. Ke slavnostnímu vysvěcení mlýna došlo 23. října 1856. V roce 1875, těsně před krachem, převedl František Hýra prodejem mlýn na svou vnučku Rósu a jejího manžela, bývalého setníka Julia Johna. V držení rodiny zůstal až do roku 1893, kdy byl na podnik uvalen konkurz.
Hýra se pouštěl do řady dalších akcí, které měly pro Plzeň velký význam. Dne 25. června 1859 obdrželi F. Hýra, ředitel Waldsteinovy strojírny F. Bellani a A. J. Korb povolení pro stavbu plynárny na Říšském předměstí a společně řídili i instalaci plynového osvětlení města.
František Hýra se také podílel na výstavbě plzeňského cukrovaru, který vznikl u dnešní Cukrovarské ulice. Osm zakladatelů se sešlo na ustavující schůzi 13. března 1869 s cílem vybudovat a zprovoznit cukrovar ještě pro řepnou kampaň téhož roku, což se také podařilo. Slavnostní otevření cukrovaru se konalo 21. listopadu 1869. Problematickou se ukázala logistika, neboť v okolí Plzně se tehdy nepěstovalo dostatečné množství řepy a její dovoz z větších vzdáleností výrobu zdražoval. Podnik se dostal do problémů, které byly řešeny půjčkami. Již v roce 1872 po špatné úrodě řepy dosáhl dluh výše 264 000 zlatých. Po krachu na vídeňské burze se podnik 2. dubna 1874 ocitl v likvidaci.
Souběžně se vznikem Prvního plzeňského akciového cukrovaru začal František Hýra uvažovat o výstavbě cukrovaru v Lounech. První informace o tomto záměru se objevily v březnu 1869. Spolu s ním stály u vzniku podniku A. Kuchyňka, J. Göhl, J. Glaser, J. Kostka a A. Vidman. Se stavbou se započalo 10. dubna a 13. listopadu 1869 byl podnik vysvěcen. Ačkoli mělo jít o akciový cukrovar, největší podíl získal František Hýra a jeho rodina, na jejíž členy byla rozepsána většina akcií. Hýra byl proto zvolen za předsedu společenstva i za předsedu správní rady. Později se tato úzká vazba na jediného člověka stala cukrovaru osudnou a krach na vídeňské burze vedl k úpadku lounského cukrovaru v roce 1875.
František Hýra zasáhl i do dalších průmyslových odvětví. První zmínka o jeho podnikání v těžbě uhlí sahala z roku 1861, kdy vlastnil u nově založené Západní dráhy mezi Merklínem a Staňkovem důl Lätitia. Hýra si dokonce vybudoval vlastní vlečku k dolu, která vedla od knížecí thurn-taxiské uhelné železnice napojené u Nýřan na Západní dráhu. V roce 1870 Hýra koupil u Litic hraběcí valdštejnský uhelný důl, aby jej o rok později výhodně prodal za 320 000 zlatých. Další důl na černé uhlí na Plzeňsku, který Hýra vlastnil, se nacházel v Oboře u Kaznějova. Rovněž mu patřil důl na severním okraji Plzně, na tzv. Bílé Hoře východně od Boleveckého rybníka a na Rakovnicku ve Lhotě pod Džbánem.
Dalším oborem, do kterého František Hýra zasáhl, byla těžba kaolinu. V roce 1870 zakoupil kaolinový důl u Obory poblíž Kaznějova a začal tu jako první hlubině těžit a plavit kaolin. Také z něj vyráběl bílé dlaždice. Těžba však nebyla rentabilní.
Hýra se se svými syny podílel také na vzniku Prvního plzeňského akcijního pivovaru, který se vžil pod názvem Kaiserquelle a je dnes známý pod jménem Gambrinus. Stanovy nové společnosti byly schváleny 25. července 1869. V čele podniku stálo osm správních radů, mezi nimi i František Hýra. V roce 1870 mezi správními rady zasedal syn Františka Hýry Adolf. Zpočátku rodina Hýrů nakoupila velké množství akcií podniku, ale později se jich zbavila. V roce 1875, když byl na firmu Hýra uvalen konkurz, již Hýra akcie nevlastnil.
Velkým podnikem, do kterého se rodina Hýrova aktivně zapojila, bylo zřízení Akciové společnosti pro stavbu mašin a vagonů se sídlem v Plzni na podzim 1872. Rostoucí a prosperující Plzeň slibovala výnosné podnikání a cestu k rychlému zbohatnutí. Rozvoj vlakové dopravy navíc vyhovoval Hýrovým podnikatelským záměrům, především obrovské potřebě distribuovat umletou mouku a upečený chléb. V prosinci 1872 se uskutečnila volba do správní rady společnosti. Prezidentem se stal Emil rytíř Škoda a ve dvanáctičlenné správní radě zasedli František Hýra a Adolf Hýra. Základní kapitál se skládal z 500 000 zlatých, rozdělených do 5 000 akcií po 100 zlatých. Počítalo se však s dalším velkým rozrůstáním společnosti, neboť bylo možné zvýšit celkový kapitál až na 10 000 000 zlatých, rozdělených na 100 000 akcií po 100 zlatých. K výraznému navýšení kapitálu skutečně došlo, a to již v době krize v roce 1874. Základní kapitál se navýšil na 3 000 000 zlatých. Novým prezidentem společnosti se stal František Hýra jun. Společnost však v krizi neobstála a v srpnu 1877 skončila v likvidaci.
Stále se rozšiřující podnikatelské záměry vedly Františka Hýru do regionální politiky, která mu mohla přinést řadu výhod. V únoru 1861 se stal zastupitelem obecního zastupitelstva v Plzni. Zároveň byl zvolen za továrníky do plzeňské obchodní komory, kde svůj post v pozdějších letech opakovaně obhajoval.
Po porážce v prusko-rakouské válce se ministerstvo války obrátilo na velkoprůmyslníka Hýru s požadavkem, zda by se ve svém parním mlýně v Plzni nepokusil vyrobit lacinější pečivo pro armádu. Hýra žádosti vyhověl a celkově se odhadovalo, že se podařilo snížit náklady na zásobování armády o 6-7 %. Za tuto spolupráci obdržel František Hýra čestné uznání od ministra války a získal přístup do nejvyšší společnosti. Odrazem této skutečnosti byly dvě významné návštěvy. V březnu 1869 jej navštívil ministr spravedlnosti Eduard Herbst a v červenci 1871 se uskutečnila oficiální návštěva korunního prince Rudolfa v Hýrových mlýnech.
V zemských volbách v březnu 1867 byl zvolen do českého zemského sněmu za kurii obchodních a živnostenských komor. Mandátu se byl nucen vzdát v červnu 1870 na nátlak německých liberálů a byl nahrazen „proněmečtějším“ poslancem. Své pozice v plzeňském obecním zastupitelstvu a obchodní a živnostenské komoře si držel i nadále. Zlom přišel po krachu na vídeňské burze. Po dlouhých letech v dubnu 1874 již nebyl zvolen do obecního zastupitelstva v Plzni.
František Hýra se aktivně zapojoval také do spolkového života. Byl předním členem Výsadního ostrostřeleckého sboru v Lounech, předsedou Zpěváckého a hudebního spolku svobodného královského města Loun. Činným byl i v plzeňských spolcích. Stal se aktivním členem pěveckého spolku Hlahol v Plzni, kde dokonce zpíval i sóla. Hýra se dále zapojil do činnosti tělocvičného spolku Orlice. V době prusko-rakouské války aktivně působil v Plzni ve sběracím odboru pro raněné.
František Hýra se projevil také jako štědrý mecenáš s velkým cítěním pro nemajetné či postižené. Od 50. let pravidelně daroval před Vánoci mouku pro chudé. Například v roce 1860 věnoval chudým v městech, kde měl finanční zájmy, 6 250 liber mouky. Velkoryse podpořil osoby postižené požárem či povodněmi. Při povodni z května 1872 věnoval 1 000 zlatých, obdobně jako například hrabě Morzin. Finančně podporoval také rakouskou armádu. Za své aktivity obdržel František Hýra dvě vyznamenání – rytířský kříž Řádu Františka Josefa a saský Albrechtův řád.
Počátkem 70. let si František Hýra vybral místo pro vybudování rodinné hrobky v odsvěceném kostele sv. Petra v Lounech. Potřebné úpravy prováděl architekt Josef Mocker. Přestavba však vinou krachu na vídeňské burze nebyla nikdy dokončena a rodina zde nebyla pohřbena.
Pro podniky Františka Hýry se stal osudným krach na vídeňské burze. Jako první zkrachoval plzeňský cukrovar, který se 2. dubna 1874 ocitl v úpadku a akcionáři tehdy přišli o své cenné papíry. V roce 1875 se situace nadále zhoršovala, což sice Hýra cítil, ale akcionáři stále známé firmě důvěřovali. V létě toho roku už byla situace natolik kritická, že se Hýra snažil alespoň část svého majetku zachránit. Těsně předtím, než firma upadla do konkurzu, prodal mlýn v Chrudimi své vnučce Rozálii a jejímu manželi Juliu Johnovi, čímž jej uchránil před exekucí.
Dne 19. července 1875 přinesly vídeňské noviny zprávu o uvalení moratoria. Hýrova firma, která se dostala do finančních problémů, se měla vyhnout krachu za pomoci odložení splátek věřitelům o osm let, z čehož první čtyři roky by byly bezúročné. Cílem bylo zajistit kapitál potřebný k tomu, aby mlýny pokračovaly ve své práci. Největšími věřiteli byla Stuttgardská banka s 280 000 zlatými, Plzeňská spořitelna se 100 000 zlatými a firma Kohn a Arnstein také se 100 000 zlatými. Tyto podniky měly poskytnout také částku 150 000 zlatých, která by zajistila pokračování provozu mlýnů.
Ony snahy se nezdařily a dne 4. srpna 1875 přinesly plzeňské noviny zprávu, že nedošlo k dohodě mezi věřiteli a majetek Františka Hýry je v konkurzu. Celkový dluh dosáhl výše 2 200 000 zlatých. Byl dojednán harmonogram – 16. srpna se měli sejít věřitelé, do 20. září se měli věřitelé přihlásit o své pohledávky a likvidace firmy byla stanovena na 4. října 1875.
Po setkání věřitelů došlo k ujednání, že následující podniky budou od 1. září 1875 pronajaty. V Plzni se jednalo o Parní mlýn, Panský mlýn, Parní pekárnu chleba, Kalikovský mlýn a Americký mlýn v Malesicích. V Lounech to byly především tři mlýny – Americký umělecký mlýn, Hasačert a Šejdovna a také cukrovar. Všechny objekty měly být pronajaty, avšak k tomu nedošlo a přistoupilo se k prodeji Hýrova majetku. Ceny byly velmi nízké. Například Parní mlýn v Plzni byl oceněn na 237 000 zlatých, ale prodal se za pouhých 130 000. Celý konkurz byl prohlášen za ukončený teprve po více než čtyřech letech, krátce po Hýrově smrti 31. prosince 1879.
Krach postihl i řadu podniků, které byly s Hýrou spojeny. Zbankrotoval například plzeňský cukrovar nebo Akciová společnost pro stavbu mašin a vagonů se sídlem v Plzni. Kromě drobných a středně velkých střadatelů byly poškozeny i některé velké podniky, především bankovní ústavy. Do finančních problémů se kvůli provázanosti s Františkem Hýrou a jeho rodinou dostaly například spořitelny ve Stuttgartu s pohledávkou 280 000 zlatých, v Lounech se 156 500 zlatých, ve Stříbře s 80 000 zlatých, v Plané s 20 000 zlatých, v Příbrami s 21 000 zlatých a v Horšovském Týně s 1250 zlatých, pražská filiálka úvěrního ústavu zapůjčila 3 800 zlatých, příbramská záložna 25 000 zlatých, dále kladrubská záložna 13 000 zlatých, nepomucká 9 528 zlatých, zkrachovalá Úvěrní a obchodní banka v Plzni 106 729 zlatých a 13 krejcarů a plzeňský akciový pivovar 11 082 zlatých a 10 krejcarů. Většina zápůjček byla kryta akciemi. Například ve Stříbře kryl Hýra vysokou zápůjčku 80 000 zlatých zástavou 148 akcií lounského cukrovaru po 200 zlatých a 435 akcií plzeňského akciového cukrovaru po 250 zlatých. Spořitelna později tyto akcie prodala hluboce pod cenou.
Hýrův úpadek byl osudným též pro lounský cukrovar, neboť Hýrův kredit, který jej dosud držel, se zcela vytratil. Hýra naopak využíval cukrovaru k získávání dalších půjček. Tento krach měl ještě soudní dohru. V roce 1878 bylo zahájeno jednání proti správní radě Společné rolnické továrny na cukr v Lounech kvůli přečinu úpadku podniku. Mezi obžalovanými byli František Hýra, Václav Maxant, Václav Mocker, Václav Muláček, František Göhl, Václav Peter a Karel Makovec. Obhájci Františka Hýry se podařilo několikrát jednání soudu v Mostě odročit. Mezitím však Hýra onemocněl a 16. dubna 1879 zemřel na zámku v Süssenbrunu, který patřil jeho rodině. Ze jmenovaného přečinu se tak zodpovídali ostatní členové správní rady akciového cukrovaru v Lounech. Dne 1. května 1879 se konalo závěrečné jednání, při němž byla správní rada obžalována z dlužného podvodného úpadku. Po dvoudenním jednání se soudní dvůr přiklonil k argumentům obhájce a prohlásil všechny členy správní rady za nevinné. Jediným odsouzeným byl ředitel cukrovaru Muláček, který strávil jeden měsíc ve vězení. Kromě tohoto procesu měly i některé další krachy soudní dohru, ale nikdo z rodiny Hýrů nebyl odsouzen.
Jednání Františka Hýry je třeba chápat v kontextu složité situace po krachu na světové burze. Hýra se své podniky pokoušel zachránit, ale nakonec se tohoto úsilí vzdal a převedl část svých peněz tím, že daroval či odprodal své podniky příbuzným nebo je pomocí jiných toků peněz převedl do Rakouska.
Jeho potomkům se v Rakousku dařilo dobře. Synové zakoupili tři zámky – Süssenbrun u Vídně, který vlastnil Františkův syn Gustav Hýra, zámek Freisaal v Salcburku zakoupil Adolf Hýra a luxusní zámek Leopoldskron v Salzburku měl ve svém držení na sklonku 19. století František Hýra mladší. Potomci Františka Hýry se spříznili s významnými šlechtickými rody Lichtenštejnů a Széchényů nebo významnými výrobci stříbrných předmětů pro císařský dvůr Klinkoschů a švýcarských obuvnických magnátů Bally. Nejmladší dcera Adolfa Hýry Alžběta se provdala za Arnolda von Winternitz von Bradaburg. Jak ona, tak její děti získaly baronát a sídlily na zámku Freisaal v Salcburku.
MV
Zdroje:
SOkA Louny – fond AM Louny, sign. I CH 6, Haincova kronika.
SOkA Louny – signatura 019, Pamětní kniha obce Cítolib 1.
Martin VOSTŘEL, Vzestup a pád průmyslníka Františka Hýry, in: Poohří 9: paměť a tradice: sborník z konference konané v Lounech 10.-11. října 2019, Louny 2020.
František KUČERA – František ŠTĚDRÝ, Dějiny městyse Cítolib, Louny 1930.
Martin HRUŠKA, Kniha pamětní král. krajského města Plzně od roku 775 až 1870, Plzeň 1883.
Jiří CHARVÁT, Stará Chrudim – vlastivědné vyprávění o minulosti českého města, Chrudim 1991.
Jan MUK – Martin EBEL, Louny kostel sv. Petra, stavebně historický průzkum, Praha 1989.
Busta průmyslníka Františka Hýry od sochaře Pavla Antonína Wagnera, 60. léta 19. století, Oblastní muzeum v Lounech
, 90. léta 19. století, Oblastní muzeum v Lounech.jpg)
Lounské mlýny vlastnil dvě desetiletí František Hýra (k jejich prodeji došlo až v roce 1876, pohled na mlýny od východu), 90. léta 19. století, Oblastní muzeum v Lounech
Pohled od západu na lounský cukrovar vystavěný za značného finančního přispění Františka Hýry v roce 1869, polovina 90. let 19. století, Oblastní muzeum v Lounech
