Thunovská továrna na porcelán – Klášterec nad Ohří
Zbytky thunovské továrny na porcelán se nacházejí nedaleko zámeckého parku východně od historického jádra města při hlavní silnici spojující Klášterec nad Ohří s Chomutovem. Areál tvoří tři domy a zbytky kruhové pece.
Klášterec nad Ohří, německy Klösterle an der Eger, leží v okrese Chomutov. Poprvé byl připomínán pod názvem Claustrelum jako sídlo proboštství v roce 1352, které založil benediktinský klášter v Postoloprtech patrně před rokem 1140. Po zrušení proboštství připadl Klášterec šumburskému panství, které v polovině 15. století patřilo pánům z Fictumu. Po polovině 15. století bylo sídlo označováno jako městečko Clasterzecz. Po bělohorské porážce stavů bylo panství prodáno Kryštofu Šimonu Thunovi. Thunové pocházely z jižních Tyrol a roku 1629 byli povýšeni do hraběcího stavu. Kryštof Šimon Thun se stal největším pozemkovým vlastníkem ve středním Poohří a Klášterec patřil rodině Thunů až do roku 1945. Původní rod Fictumů přesídlil v z nedalekého hradu do nově zbudovaného renesančního zámku, který nechali noví majitelé Thunové barokně přestavět. Zámek ale v 18. a 19. století postihly dva velké požáry a po posledním pořáru v roce 1854 navrhl jeho současnou podobu ve stylu anglické gotiky Václav Hagenauer. Od roku 1953 je v prostorách zámku umístěno muzeum porcelánu související s nejstarší thunovskou porcelánkou v Čechách. Co se týče Klášterce nad Ohří, jednalo se o jedno změst s čistě německou populací a k jeho významným památkám patří raně barokní jednolodní kostel Nejsvětější Trojice, poutní hřbitovní kostel ve stylu pozdního baroka zasvěcený Panně Marii, novorenesanční radnice a sloup Nejsvětější Trojice na náměstí.
Počátky thunovské továrny na porcelán spadaly do poslední čtvrtiny 18. století, kdy hrabě František de Paula Josef von Thun-Hohenstein (1734-1800) přenechal správu kláštereckého panství alsaskému lesmistrovi na penzi, Johannu Nicolasi Weberovi. Ten v roce 1793 prováděl první pokusy s pálením kaolinu v prostorách grotty zámecké sally terreny a o rok později již proběhlo pálení v kruhové peci postavené v bývalé loretánské kapli. Důvodem výroby porcelánu byly pravděpodobně nové nálezy ložisek kaolinu v Černicích nedaleko Klášterce nad Ohří, které provedl zaměstnanec saské porcelánky jménem Kastner. Do dnešní doby se dochoval vypálený koflík z těchto pokusů, který nese nápis Vivat Böhmen. Od listopadu roku 1794, kdy české zemské gubernium vydalo povolení k výrobě kameniny, se datuje výroba porcelánu ve městě a po továrně v Horním Slavkově se tak jedná o druhou nejstarší porcelánku na našem území. Johann Weber se vrátil koncem roku 1800 do rodného Alsaska, kde následujícího roku zemřel. Před svým odjezdem pronajal již v roce 1797 továrnu na dobu šesti let obchodníkovi porcelánem a nájemci porcelánek ve Volkstedtu a Ilmenau Nonnemu z Erfurtu, který však po třech letech pacht zrušil. Od Weberových dědiců přejal porcelánku majitel panství hrabě Josef Matyáš Thun, jenž ji pak v roce 1805 pronajal synovi zakladatele hornoslavkovské porcelánky, Josefu Habertitzlovi (1774-1849), a panskému výběrčímu daní, Josefu Melzerovi, kteří ji provozovali do roku 1820, kdy továrnu definitivně převzal zpět hrabě Thun. Hrabě nechal porcelánku rozšířit o nové budovy a výrazně rozšířil výrobní sortiment, vedle stolního nádobí se vyráběly lázeňské koflíky a nově byly výrobky rozšířeny o míšeňské a vídeňské vzory. Významným malířem porcelánu byl tehdy Augustin Gruber a úspěšným pozdějším provozovatelem se stala dvojice Karl Venier a Johann Hillardt, kteří zde působili v letech 1850-1872. Ještě v roce 1837 zde byla zavedena dekorativní novinka zvaná měditisk.
Porcelánka proslula speciálními jídelními soupravami, známý byl např. servis Imperiál z roku 1851, určený pro císařský dvůr ve Vídni, a oblíbený byl i Thunský servis z roku 1856. Pro dekorativní účely byly vyráběny monumentální kusy na výstavy v Mnochově 1854 a v Paříži 1855. Vedoucím malířem byl F. Lechner a oblíbenými byly též sošky z biskvitu (neglazovaného porcelánu) a itofánová stínidla lamp.
V 80. letech 19. století měla porcelánka devět vypalovacích pecí, novou točírnu, formovnu, tiskárnu, malírnu a další specializované provozy. Zaměstnáno zde bylo přes tři sta lidí a své prodejní sklady továrna využívala nejen ve Vídni a Praze, ale i v Petrohradě a Alexandrii. Menší vzorkovny byly umístěny v Lipsku, Berlíně, Hamburku, Bukurešti, Istanbulu, Káhiře, Kodani a Oslu. Výrobky z klášterecké porcelánky se opakovaně umisťovaly na prvních příčkách na nejrůznějších výstavách a veletrzích.
První světová válka znamenala kvůli nedostatku paliva pokles výroby a hospodářská krize 30. let a druhá světová válka znamenaly další omezení. Po válce byly Thunové vyvlastněni a po znárodnění se podnik stal součástí národního podniku Karlovarský porcelán. Byl obnoven export zboží a ještě v 50. letech porcelánka vyvážela zboží do světa. Výroba ve starém areálu skončila v roce 1967 a přesunula se do nového provozu nedaleko nádraží. Areál byl ale v roce 2002 zbourán, nejstarší kruhová pec z roku 1794 se zřítila již v roce 1976 a dochovalo se jen torzo. Nová porcelánka v roce 2009 překonala krizi, kdy stála na pokraji krachu, a dodnes je stále v provozu.
Historický areál je tvořen starou porcelánkou a tzv. Weberovým domem. Starou porcelánku představují dvě souběžné správní budovy, přičemž první z nich, dům č. p. 205, je umístěn blíže ke svažující se silnici. Je obdélného půdorysu, patrový s valbovou střechou, fasáda je výrazně vodorovně členěná průběžnou kordonovou římsou, přízemí je bosované, patro hladké a vnější plášť je proveden v odstínech zelené barvy. Souběžný dům č. p. 206 je patrový, stojí na výrazně obdélném půdorysu a je zastřešen valbovou střechou. Vodorovně patra dělí průběžná kordonová římsa. Fasáda je v tomto případě hladká, zdůrazněny jsou jen okenní šambrány a dveřní zárubně. Vnější plášť je proveden v lomené bílé a architektonické články jako římsy, šambrány, ostění a parapety jsou žluté.
Tzv. Weberův dům č. p. 120 tvoří spojnici mezi oběma správními budovami. Stáří u tohoto objektu lze bez provedení podrobnějšího průzkumu obtížně určit, je však pravděpodobné, že v úrovni nosného zdiva zůstala dodnes zachována část konstrukcí vzniklých před rokem 1850. Dům prošel přestavbou na přelomu 19. a 20. století, což dosvědčuje řada prvků s nádechem secesního či raně moderního tvarosloví, typických pro toto období. Vnější tvář stavby tak lze popsat jako umírněnou formu pozdního historismu, ovlivněného secesí. Stavba je hmotově jednoduchá, jde o dům na půdorysu řeckého kříže, do nádvoří se obrací rizalitem, vrcholícím štítem s polovalbou a do zahrady rizalitem s terasou. Okna pochází dle profilace i způsobu provedení z doby socialismu, avšak jsou na nich osazeny kličky a españolety převzaté zřejmě ze starších oken z přelomu 19. a 20. století. Oproti tomu většina dveřních výplní pochází z doby kolem roku 1900, neboť na sobě nesou znaky secesního tvarosloví. Dekorace fasády je velmi střídmá v mezích pozdního historismu maloměstského charakteru, okna jsou lemována šambránami a rizalit s terasou je opatřen bosáží a kuželkovým pseudobarokním zábradlím.
Objekt nejstarší pece se zřítil v roce 1976, z bývalé technické památky dnes zbylo pouhé torzo v podobě kruhové obvodové zdi s korunou krytou kamennými deskami a náznakem suterénního portálu. Tento relikt je zastřešen novodobou konstrukcí ze skla a kovu.
Památková hodnota Porcelánky spočívá v několika navzájem propojených rovinách. Jednak v ucelenosti a dochovanosti staveb maloměstského domu, které jsou výsledkem poměrně umírněné přestavby pozdně klasicistního objektu na přelomu 19. a 20. století. Areál je neoddělitelnou součástí městské památkové zóny města a je do ní citlivě zapojen. Neopomenutelná je také hodnota duševní – dům upomíná na tradici klášterecké výroby porcelánu, sahající až do druhé poloviny 18. století, což z ní dělá jednu z nejstarších porcelánek u nás.
MZ
Zdroje:
Hana HLUŠIČKOVÁ a kol., Technické památky Čech, Moravy a Slezska, Praha 2002, s. 226—227.
Benjamin FRAGNER – Jan ZIKMUND (eds.), Co jsme si zbořili, Praha 2009, s. 44–45.
Vladislava VALCHÁŘOVÁ – Lukáš BERAN – Jan ZIKMUND, Industriální topografie – Ústecký kraj, Praha 2011, s. 33–34.
Jan MUK a kol., Klášterec nad Ohří – stavebně historický průzkum, Praha 1987.
, 1967, NPÚ ÚOP Ústí nad Labem.jpg)
Areál staré porcelánky (rozostřený dům v čele je čp. 120 zv. Weberův a po stranách dnešní čp. 205 a 206), 1967, NPÚ ÚOP Ústí nad Labem
Kruhová pec ze které se dodnes dochovalo jen torzo zastřešené novodobou stříškou, 1967, NPÚ ÚOP Ústí nad Labem
