Průmyslové dědictví

Leitenbergerové 

V polovině 17. století se z Telče do Levína v severních Čechách přestěhoval barvíř Litohorský s rodinou a v německém prostředí poněmčil své příjmení na Leitenberger. Ačkoli se jednalo o rod s bohatou barvířskou tradicí, byl za zakladatele průmyslové dynastie považován až Johann Josef Leitenberger.

Johann Josef Leitenberger (1730-1802) založil podnik, který se stal významným hráčem v barvířském průmyslu. Johann Josef zdědil řemeslo po svém otci, Franzovi (1701-1780), který byl barvířským mistrem v Levíně, nedaleko Litoměřic. Johann Josef se narodil 27. března 1730 v Levíně, kde se vyučil u svého otce. Jako tovaryš se vydal na cestu po Evropě, navštívil Švýcarsko, Německo a další části tehdejší monarchie. Během svého pobytu v Augsburgu se v kartounce Johanna Heinricha Schülla seznámil s moderními postupy barvení a potiskování kartounů (bavlněné tkaniny), a to konkrétně použitím mořenou barvířskou (něm. Krapp, Färbekrapp, lat. Rubia tinctorum).

Po návratu domů se Johann Josef po konzultaci s otcem vzdal nároku na levínskou barvírnu, a to proto, že ji otec přenechal nejstaršímu synovi Franzovi, nejmladší Ignaz se stal jezuitou a odjel na misii do Ameriky, Johann Josef se začal učit mydlářem v Žandově, aby mohl v blízkých Verneřicích toto řemeslo provozovat. V roce 1759 se oženil s Marií Reitländerovou (1739-1779), dcerou verneřického barvíře Franze Reitländera, a tento sňatek ho vrátil k textilnímu odvětví. Když v roce 1764 převzal dílnu po svém tchánovi, využil své bohaté zkušenosti z učení i z cest. Přešel k modrotisku, rozšířil výrobu o potiskování plátna a v roce 1770 zřídil ve Verneřicích kartounku s šesti tiskacími stoly.

Dodávky zajišťovaly rozsáhlé tkalcovské faktorie v Praze, Mnichově Hradišti, Hošťce, Bílině, Klášterci nad Ohří, Chomutově, Velvarech a Rakovníku. V roce 1773 Johann Josef koupil jezuitský dvůr v Zelené Vsi u Úštěka, kde zřídil bělidlo a další barvírnu. Požár v roce 1774 poškodil Verneřice, včetně Leitenbergerova podniku. Po rychlé obnově bylo podnikání rozšířeno a modernizováno a práce mohla již v následujícím roce znovu začít.

V roce 1786 koupil dvůr Přeruby u Zákup, kde založil novou kartounku, která začala fungovat roku 1788 pod názvem Josef Leitenberger a synové (Josef Leitenberger & Söhne), kterou vedli jeho synové Franz a Ignaz – kartounka měla dvacet čtyři tiskacích stolů. V roce 1793 koupil objekty Bolzovy kartounky v Josefově Dole a Kosmonosech od hraběnky Johanny z Mirabachu, což mu pomohlo stát se největší textilní firmou v habsburské monarchii. Řízením nových akvizic pověřil své syny.

V roce 1796 Leitenberger vyslal své zaměstnance Josefa Richtera a Franze Karla Mattausche do Kodaně, kde angličtí mechanici známí pod označením millwrights budovali licenční mechanickou přádelnu. Podařilo se jim získat dánského mechanika Jakoba Riga, který dozoroval výrobu prvních spřádacích strojů. Roku 1797 vedle kartounky vybudoval první mechanickou přádelnu bavlny v monarchii, poháněnou tehdy ještě žentourem. Tato událost se stala startovním bodem industrializace v českých zemích a do roku 1799 byly podobné strojní přádelny zavedeny i v dalších podnicích v Kosmonosech a Zákupech. Ve své závěti z roku 1800 rozdělil Johann Josef Leitenberger bavlnářské podniky mezi své syny Franze, Ignaze, Manuseda a Thomase. Z manželství s první ženou Marií měl celkem třináct dětí, z nichž se jich dospělosti dožilo sedm. Do této skupiny patří i zmínění Franz, Ignaz a Manused. Nejstarší syn Franz dostal provoz v Kosmonosech a Josefově Dole, mladší Ignaz získal Nové Zákupy a Johann Josef si ponechal své Verneřice.

Thomas se věnoval studiu na pražské polytechnice, ale předčasně zemřel na tuberkulózu v nedožitých dvaadvaceti letech v roce 1806. Thomas však již pocházel z druhého manželství s Annou Marií Mattauschovou z Verneřic (1759-1822), s níž se Johann Josef Leitenberger oženil v padesáti letech v roce 1780, kdy Anně Marii bylo dvacet jedna let. Měli spolu deset dětí, ale dospělosti se s jistotou dožily jen dvě. Jedním z nich byl právě dědic původně jeden z dědiců Thomas. Po jeho smrti byl jeho podíl byl převeden na jeho nevlastního bratra Hermana (1776-1843) z prvního manželství. Dcera z prvního manželství Elise se provdala za podnikatele Augusta Starka, majitele kartounky v Mimoni, kterou po jeho smrti odprodala bratru Ignazovi, majiteli zákupské větve. Herman se po smrti nevlastního bratra Thomase stal průmyslníkem v bavlnářství. Celá rodina tak byla aktivně zapojena do rodinného podniku.

Od 19. století prosperovala hlavně firma ve středočeských Kosmonosech a blízkém Josefově dole nedaleko Mladé Boleslavi, kterou vedl Franz Leitenberger pod názvem Franz Leitenberger a synové (Franz Leitenberger & Söhne), později se proslavila pod značkou Cosmanos. Členové této větve rodu byli na konci 19. století nobilitováni.

MZ

Zdroje:

František FIŠER, Leitenbergerové, Praha 2017. Bakalářská práce, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova v Praze, Ústav světových dějin (vedoucí práce prof. PhDr. Jan Županič, Ph.D.).

Petr JOZA, Technické stavby a průmyslová architektura okresu Děčín I (nepublikovaný rukopis), Děčín 2008.

Milan MYŠKA a kol., Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska, Ostrava 2003, s. 268-270.

Gustav OTRUBA, Die Familie Leitenberger, in: Ferdinand Seibt (Hg.), Lebensbilder zur Geschichte der böhmischer Länder. Band 4, München 1981, s. 91–180.

Miriam SKOUMALOVÁ, Kartounka, in: Hana Hlušičková (ed.), Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV, Praha 2004, s. 160–161.

Hermann HALLWICH, Firma Franz Leitenberger: 1793-1893. Eine Denkschrift, Praha 1893.

Jiří VLČEK, Kartounky: metodické listy, Ústí nad Labem 1979. 

Johann Josef Leitenberger, konec 18. století, (Hermann HALLWICH, Firma Franz Leitenberger 1793-1893_ Eine Denkschrift, Prag 1893.)