Těžký průmysl

Mannesmannovy válcovny v Chomutově

V letech 1870-1871 byla v Chomutově založena Krušnohorská železářská a ocelářská společnost (Erzgebirgische Eisen- und Stahlwerksgesellschaft). Chomutovská městská rada jí prodala rozsáhlé pozemky na jihovýchodě města, sousedící s Hřbitovním předměstím. Jako další část chomutovského provozu koupila společnost od majitele velkostatku Červený Hrádek, Ladislava Rudolfa Felixe Thun-Hohensteina železárny v Kalku, v nichž byl krátce předtím zastaven provoz. Vlastní dodávky železa si zajistila zakoupením několika železorudných dolů v oblasti Přísečnicka (zejména doly Fischer a Dorothea v Mezilesí). Také uhlí měla vlastní, když jihovýchodně od nově stavěné železárny otevřela moderní hlubinný důl Augusta.

Při zahájení provozu v létě roku 1872 se chomutovská železárna skládala ze slévárny šedé litiny s modelárnou, pudlovny s osmi a později šestnácti pecemi, čtyř parních bucharů, válcovny plechů, tažírny drátů, kovárny s dvaceti výhněmi a dílny se sedmadvaceti soustruhy. Zaměstnávala okolo čtyř stovek dělníků. Ročně vyprodukovala asi sedm tisíc tun hutnických výrobků: železo různých tvarů a délek, určené k prodeji dalším zpracovatelům, železniční koleje, kovové mříže a vrata, transmise, parní buchary, soustruženou dělostřeleckou munici, lité dělové koule a různé zboží podle speciálních zakázek.

Od samého začátku výroby měla společnost problémy s kvalitou a množstvím železné rudy. Také uhlí z místních dolů, kterého podnik spotřeboval asi dvě stě tun denně, se nehodilo pro hutnické účely a muselo být dováženo z Duchcovska. Původní záměr postavit v železárnách i vysoké pece se proto nakonec ukázal jako nerealizovatelný. Nevyvážený a překotný rozvoj podniku nevydržel v roce 1873 náraz krize. Následujícího roku byla v chomutovských železárnách zastavena výroba a společnost vyhlásila úpadek. Důl Augusta byl prodán a následně přejmenován na Karel.

V polovině osmdesátých let koupil chomutovskou železárnu Adolf Haardt, vídeňský výrobce pocínovaného a smaltovaného kuchyňského nádobí. V roce 1887 jí přenechal vznikající společnosti, jež měla v úmyslu kapitálově zhodnotit nový způsob výroby ocelových bezešvých trub kosým válcováním, objevený bratry Reinhardem a Maxem Mannesmannovými. Společnost okamžitě započala s přestavbou železárny a v červenci 1888 v ní byla vyrobena první pokusná bezešvá trubka. Celá Mannesmannova rodina se na čas přestěhovala do Chomutova, kde si pronajala budovu lázní u Kamencového jezera.

Akciová společnost Mannesmannovy válcovny trub v Chomutově (Mannesmannröhren Walzwerks in Komotau, A. G.) se základním kapitálem dva miliony zlatých byla založena 23. února 1889. Celkem vznikly tři akciové společnosti využívající vynálezů bratří Mannesmannů (kromě Remscheidu a Chomutova se první továrny na výrobu bezešvých trubek nacházely v Bousu v Sársku a v Landore ve Walesu). Aby se zefektivnila jejich spolupráce a obchodní politika, došlo ke sloučení chomutovské a sárské společnosti. 16. července 1890 byla v Berlíně ustavena nadnárodní společnost Německo-rakouské Mannesmannovy válcovny trub (Deutsch-Österreichische Mannesmannröhren Werke, A. G.). Hlavním investorem byla Německá říšská banka. Z celkového kapitálu společnosti – 35 milionů marek – vlastnili bratři Mannesmannovi akcie v hodnotě 17,5 milionu marek.

Válcování na kosých děrovacích stolicích se při průmyslové velkovýrobě ukázalo jako nepříliš uspokojivé a bylo nutné najít způsob, jak dosáhnout rovnoměrné tloušťky stěn. Po téměř dvou letech pokusů se to podařilo objevením tzv. poutnického způsobu válcování. První trubka byla vyrobena v Chomutově patrně v polovině roku 1890 a Max Mannesmann si objev nechal patentovat v únoru 1891. Řešení dalších dílčích technických problémů trvalo až do roku 1893, kdy vzhledem k neúnosné finanční situaci byly provozní zkoušky omezeny ve prospěch výroby. S tím nesouhlasili bratři Mannesmannovi, kteří 1. října 1893 vystoupili z vedení továrny a opustili Chomutov.

Po omezení zkoušek poklesl počet zaměstnanců válcoven z třinácti set na tři sta šedesát čtyři. S rozšiřováním závodu a modernizací zařízení se počet osazenstva opět zvětšoval, až se před první světovou válkou přiblížil ke dvěma tisícům. V roce 1895 válcovny získaly již zmíněný důl Karel. Po požáru jeho těžní jámy byl v letech 1904-1906 o několik set metrů jižněji důl Julius s roční kapacitou až 200 000 tun uhlí. Zaměstnával okolo sto deseti horníků.

Bezešvé trubky z Chomutova nacházely největší využití při stavbě parních strojů, turbín, lokomotiv a ve vrtných soupravách, určených zejména pro naftařský průmysl. V roce 1894 se podnik zaměřil také výrobu ocelových lahví a tlakových nádob, jejichž těla byla zhotovena z bezešvých trubek. Výstavba válcoven pokračovala navzdory špatným hospodářským výsledkům i v polovině devadesátých let. Do roku 1898 byl závod vybaven třemi děrovacími stolicemi, na nichž se do předvalku válcovaly otvory, a devíti poutnickými stolicemi na doválcovávání bezešvých trubek. Železniční vlečka byla rozšířena na tři koleje, aby se urychlilo nakládání výrobků. Postupně vznikala vnitrozávodní úzkokolejná síť, po níž se dopravovalo i uhlí z dolu Julius. V roce 1903 byly výrobní prostory doplněny o tažírnu trubek za studena a o výrobnu dělostřeleckých granátů ráže sedmdesát až sto padesát milimetrů.

Vynález bezešvých trubek vyvolal konkurenční boj se syndikátem výrobců svařovaných trubek. V letech 1904-1905 se chomutovským válcovnám podařilo získat většinu akcií železárny ve Svinově u Ostravy, kde se do té doby svařované trubky vyráběly, a citelně tak oslabit konkurenci. V téže době byly válcovny napojeny na městský vodovodní řád, zásobovaný z přehrady Kamenička. (Až do tohoto roku neměla vlastní zdroj pitné vody a ta se musela dovážet ze studny v kasárnách v bývalém jezuitském areálu.)

Roku 1910 byla na dole Julius uvedena do provozu vlastní podniková elektrárna a zahájena postupná elektrifikace všech provozů. Prosperitu závodu dokládá zvýšení produkce z necelých 26 000 tun v roce 1910 na téměř 36 000 tun v roce 1913. V kvótách kartelové dohody výrobců trub, uzavřené roku 1898 a několikrát prodloužené, zaujímaly chomutovské válcovny přední místo s nárokem na výrobu více než třetiny všech bezešvých trubek v celém Rakousko-Uhersku.

Před první světovou válkou pracovaly ve válcovnách téměř dva tisíce lidí. Tehdy také jejich vedení nechalo postavit první domy pro ubytování zaměstnanců. Rozkládaly se podél dnešní Dukelské ulice u její křižovatky s odbočkou k hlubinnému dolu Julius. Výběr tohoto místa mimo jiné ovlivnila i skutečnost, že kvůli poddolování nebyly tyto pozemky vhodné pro další rozšiřování závodu. Jednalo se o šestnáct porůznu samostatně stojících patrových domů (č. p. 1262-1263, 1265-1266, 1270-1272, 1277-1278, 1295-1296, 1299-1300 a 1303-1305) s celkem čtyřiašedesáti byty, každý s kuchyní a jedním pokojem, které v roce 1913 postavili chomutovští stavitelé Karl John a Karl Rädler.

Po vypuknutí války byly v červenci 1914 chomutovské válcovny včleněny mezi tzv. válečně důležité závody. To zachránilo jejich zaměstnance před odvodem do armády. Během války pracovalo v továrně okolo čtyř tisíc lidí. Vůbec poprvé také mezi nimi byly ženy (asi desetina z uvedeného počtu), které většinou obsluhovaly soustruhy. Souhrnná produkce, dosahující roku 1917 téměř 49 000 tun, poklesla v následujícím roce téměř o polovinu – na úroveň roku 1910.

Právě nové obráběcí stroje, zakoupené za války pro zbrojní výrobu a celková modernizace továrny, dokončená v roce 1915, značně ulehčily chomutovským železárnám přechod na mírovou výrobu. V srpnu 1920 muselo přesídlit do Chomutova sídlo společnosti a její původní název Rakouské Mannesmannovy válcovny trub, s. s r. o. (Österreichische Mannesmannröhren-werke, G. m. b. H.) bylo 15. července 1922 změněno na Mannesmannovy válcovny trub, a.s. Chomutov (Mannesmannröhren-Werke, A. G. Komotau). Základní kapitál společnosti činil 30 milionů korun. Rozpadem Rakousko-Uherska zanikl jeho rozsáhlý tržní prostor, odebírající v předválečných letech 90 % produkce chomutovské válcovny.

Představenstvo válcoven proto muselo věnovat velikou pozornost vytvoření vlastních zahraničních obchodních společností. Koncem dvacátých let měly válcovny obchodní zastoupení v Rumunsku, Maďarsku, Rakousku, Bulharsku a Jugoslávii. Posílené postavení podniku a jeho hospodářskou úspěšnost dokazuje i zdvojnásobení základního kapitálu na 60 milionů korun, které 15. června 1928 odsouhlasila valná hromada společnosti. Rozhodující slovo ve společnosti měla německá firma Mannesmannovy závody Düsseldorf, držící 85 % akcií. K dalšímu navýšení základního kapitálu (na 100 milionů korun) došlo na mimořádné valné hromadě 2. prosince 1936. Výrobní kvóty bezešvých trubek, přiznané chomutovským válcovnám v kartelových dohodách z let 1921, 1925 a 1930, se postupně snížily ze 48 % v roce 1921 na 38 % v roce 1930; přesto zůstávaly stále nejvyšší v celém Československu.

Výrazně se rozšířila výroba trubkových stožárů a naftařských vrtných souprav. Bezešvé trubky, válcované za tepla, měly průměr od osmačtyřiceti do čtyř set šesti milimetrů. V letech 1927-1928 vznikl nový provoz tzv. rozšiřovny, kde se polotovary trubek z poutnických stolic rozšiřovaly na průměr čtyři sta sedm až šest set devět milimetrů. První rozšířená trubka byla vyválcována 3. října 1928. Ani v této době ještě neskončil konkurenční boj s výrobci svařovaných trubek. Kartel výrobců bezešvých trubek musel proto koupit patent na nový způsob elektrického svařování trubek a v chomutovských válcovnách se začaly vyrábět i slabostěnné svařované trubky.

Produkce továrny vzrostla od roku 1919 (16 021 tun) do roku 1929 (55 349 tun) téměř o 150 %. V roce 1932 se propadla na 14 126 tun. I v letech hospodářské krize dokázal být podnik ziskový. Cenou za to bylo propouštění zaměstnanců (z dvou tisíc sto čtrnácti v roce 1929 klesl jejich počet v letech 1933-1936 na necelých sedmnáct set) a především prudký pokles mezd, které se v letech 1932-1933 snížily až na 42-47 % průměrné mzdy z roku 1929. V letech 1937-1938 se produkce, počet zaměstnanců i mzdy vrátily na úroveň roku 1929.

Ve dvacátých letech také pokračovala výstavba tovární kolonie obytných domů. V květnu 1922 byl dokončen dům č. p. 1367 se šestnácti byty, postavený opět stavitelem Karlem Johnem, možná podle plánů, jež vytvořil renomovaný pražský německý architekt Adolf Foehr. Jeho autorství je zcela jisté u projektů dalších čtyř domů s celkem osmačtyřiceti byty, které vypracoval pro Mannesmannovy válcovny v roce 1926. Nejprve to byla dvojice domů č. p. 1622 a 1623, jejichž stavbu dokončila chomutovská firma Karla Johna v prosinci 1926. Další dva domy č. p. 1850-1851 vznikly o tři roky později.

Po připojení českého pohraničí k nacistickému Německu byly chomutovské válcovny začleněny do koncernu Mannesmannových závodů v Düsseldorfu. Vypuknutí války s Polskem a státy západní Evropy v září 1939 exportní možnosti závodu zpočátku příliš neomezilo, neboť získal nového zákazníka – Svaz sovětských socialistických republik, jenž odebíral dvě třetiny veškeré produkce určené na vývoz. Sovětští technici přijížděli do Chomutova přejímat dodávky až do května 1941.

S válkou se do továrny vrátila i výroba munice. Zhotovovaly se zde dělové hlavně a trubice k protitankovým „pancéřovým pěstím“. Právě výroba velkého množství těchto těžkých silnostěnných trubek výrazně ovlivnila produkci válcoven, jež v roce 1943 dosáhla 91 252 tun. Zvyšoval se i počet zaměstnanců. Nejprve to byli němečtí dělníci, převedení z jiných továren a institucí; od roku 1941 pak i váleční zajatci, jichž bylo nakonec téměř tisíc, a nuceně nasazené pracovní síly z okupovaných území (celkem asi čtyři sta padesát).

12. května 1945 převzala vedení továrny rada dvou a později třech národních správců a v říjnu téhož roku byl podnik znárodněn. Od 1. ledna 1946 se jako závod staly součástí národního podniku Spojené ocelárny Kladno a od 1. července téhož roku podléhaly spolu s chomutovskou Poldinou hutí a ocelárnami v Mostě hutnímu ředitelství v Chomutově. 21. června 1949 vznikl z mosteckých oceláren a chomutovských válcoven nový samostatný subjekt Válcovny trub, národní podnik se sídlem v Chomutově. Ten se 16. prosince 1950 rozdělil do dvou samostatných národních podniků. Téhož dne bylo schváleno přejmenování chomutovského podniku na Válcovny trub Gustava Klimenta v Chomutově. V lednu 1958 se oba závody zase spojily. V dubnu téhož roku došlo k přejmenování na Válcovny trub a železárny, n. p. Chomutov, do nichž byly dále začleněny bývalá chomutovská Poldina huť a železárny v Hrádku u Rokycan. V lednu 1960 k nim přibyla ještě trubkárna a tažírna ve Veselí nad Moravou, v prosinci 1968 byly naopak vyčleněny jako samostatný podnik hrádecké železárny. K poslednímu prosincovému dni 1974 byly zrušeny mostecké ocelárny a o rok později se oddělila i trubkárna ve Veselí nad Moravou, z níž vznikl nový národní podnik. Od 1. července 1989 byly pak utvořeny dva státní podniky – Válcovny trub Chomutov a Závod Julia Fučíka Chomutov.

V období 1945-1946 bylo nutné nahradit postupně odsunované německé dělníky českými zaměstnanci, což se neobešlo bez těžkostí a mělo spolu s poválečným nedostatkem surovin dopad na produkci výroby – necelých 29 000 tun v roce 1946. Během následujících dvou let se ji však podařilo zvýšit na téměř 68 000 tun, v roce 1952 poprvé přesáhla hranici sto tisíc tun a do roku 1960 vzrostla na 167 000 tun. V té době válcovny zaměstnávaly již přes čtyři tisíce pracovníků, ovšem za cenu toho, že v Chomutově bylo systematicky zrušeno několik podniků (parostrojní pivovar, slévárna zvonů a továrny na výrobu zemědělských strojů, hodin a kávovinových směsí).

Sortiment byl rozšířen o zušlechťování tzv. vlásenkových trubek používaných v chemickém průmyslu. Hlavně se ale chomutovské válcovny specializovaly na konstrukce z ocelových trubek. V letech 1957-1959 sestavily ocelovou konstrukci pro československý pavilón na výstavu Expo 58 v Bruselu, tři sta metrů vysoký televizní vysílač pro Brno a trubkový skelet sportovní haly pro zábavní park v pražských Holešovicích.

V roce 1952 byl vypracován návrh komplexního rozvoje závodu spojený s podstatnými územními nároky. Rozšíření železáren do neobydleného jihovýchodního prostoru bylo vyloučeno, protože ten byl poddolován šachtou Julius, (od června 1946 přejmenovanou na důl Jan Žižka), jejíž provoz po roce 1945 převzaly Severočeské hnědouhelné doly; a severovýchodní stranu továrny uzavíral svah Vinohradského kopce. Jediným možným řešením bylo postavit nové válcovací haly a administrativní budovu severozápadně a jihozápadně od původních provozů. I když na této straně hned na obvodní zeď válcoven navazovaly souvislé domovní bloky bývalého Dolního a Hřbitovního předměstí, nebylo na tomto řešení shledáno nic závadného a rada městského národního výboru odsouhlasila zábor ulic v okolí železáren 6. října 1953.

Ve skutečnosti se ovšem jednalo o zásadní zásah do uliční sítě, jehož postupná realizace trvala tři desítky let a znamenala devastující zásah do území města, z něhož se Chomutov nevzpamatoval dodnes. Na severozápadě se válcovny posunuly o jeden blok až na úroveň dnešní Tovární ulice a na jihozápadní straně vymezila novou hranici válcoven Dukelská ulice.

Ani toto rozšíření plně neuspokojilo poptávku válcoven po volném prostoru, protože se do něj nevešla nová teplárna (dosavadní tepelné středisko už nestačilo vytápět rozšiřované výrobní a administrativní prostory). Její stavba začala na počátku šedesátých let a s výrobním areálem válcoven bezprostředně nesousedila, protože pro ni bylo zvoleno místo pod městským hřbitovem mezi ulicemi Pražská a Na Moráni. Částečně byla financována také z rozpočtu městského národního výboru a po svém dodávala teplo i na chomutovská sídliště.

V roce 1962 zahájila provoz nová podniková plynárna a o dva roky později nová rozšiřovna a asfaltovna. V letech 1968-1969 byly uvedeny do provozu mechanický lis s válcovací poutnickou tratí za studena a protlačovací válcovna. Po dokončení všech těchto úprav se průměry standardně vyráběných bezešvých trubek pohybovaly od čtyř do sedmi set dvaceti milimetrů; válcovna navíc mohla, byť v nevelkých množstvích, vyrábět i trubky do průměru 1,2 mm. Roční produkce závodu zaznamenala v šedesátých letech dva rekordy: v roce 1964 překročila hranici 200 000 tun a o pět let později hranici 300 000 tun. Osazenstvo závodu se během tohoto desetiletí rozrostlo na přibližně pět tisíc pracovníků.

Od šedesátých let se stalo předmětem intenzivního zkoumání pokusné válcování trubek z legovaných a nerezových ocelí s přídavkem chrómu, niklu a molybdenu. Kvalitativní přelom do výrobního programu přinesla na konci sedmdesátých let výroba trubek ze speciálních ocelí, určených pro jadernou energetiku, a rozšíření produkce přesných trubek z vysokolegovaných ocelí. Mezi roky 1974-1982 byly v továrních halách o výměře přes tři hektary instalovány zařízení tří nových válcoven za studena a tzv. Asselova válcovna. Investiční náklady dosáhly částky 3 240 000 000 korun; z toho se jedna a čtvrt miliardy zaplatily za dovoz technologického zařízení a strojů ze Spolkové republiky Německo, Rakouska, Anglie, Švédska a USA. Důraz, kladený na novou specializaci výrobního sortimentu, se odrazil i v celkové produkci. Vrcholu dosáhla v roce 1977 – 449 770 tun. Poté začala klesat a v polovině osmdesátých let se pohybovala v hodnotách řádově o sto tisíc tun nižších.

Více než polovina celkové produkce byla určena na vývoz. Trvale největším zahraničním odběratelem byl Sovětský svaz, kam se výrobky chomutovských válcoven opět vyvážely od roku 1947, nejprve po železnici a od roku 1974 i lodní dopravou po Dunaji a Černém moři. Export do západních zemí, kam se ještě v roce 1948 prodalo přes deset tisíc tun (tj. přes 15 % tehdejší roční produkce) naopak prudce poklesl. Minima, pouhých 72 a 203 tun, dosáhl v letech 1953 a 1962; jinak se do „kapitalistické ciziny“ vyváželo okolo 2 až 4 %, výjimečně i 5, z celkové roční výroby.

Nerovnoměrné rozložení vývozu, ne vždy efektivní výroba a obecně rozšířená zbytnělost socialistického průmyslu po roce 1990 způsobily, že se válcovny dostaly do kritické situace. Hutní kolos s téměř šesti tisíci zaměstnanci byl pro připravovanou privatizaci rozdělen do několika samostatných subjektů. Část továrny získal v roce 1994 švédský koncern Sandvik, jenž na podzim 1997 odprodal svou zdejší výrobu bezešvých trubek z uhlíkové oceli firmě Mannesmann Hoechst Präzisröhr. Ta ale v dubnu 2002 provoz zastavila. Zbytek závodu získala v září 1995 firma Dioss, s. s r. o. z Plzně. Po dalších několika změnách majitelů vyhlásil v říjnu 2001 Krajský soud v Ústí nad Labem na chomutovské válcovny konkurs.

PR 

Zdroje: 

SOkA Most – fond Válcovny Mannesmannových trub, a. s., Chomutov 1850-1962.

SOkA Most – fond Válcovny trub, s. p., Chomutov 1945-1988.

SOkA Most – fond Válcovny trub a železárny, n. p., Chomutov, odštěpný závod Ocelárny 1. máje, Most 1947-1975.

Archiv Vítkovice a. s. – fond Válcovny Mannesmannových trub, a. s. Chomutov, závod Svinov 1892-1945 (1946).

Jaroslav BÍLEK – Ladislav JANGL – Jan URBAN, Dějiny hornictví na Chomutovsku, Chomutov 1976, s. 123. 

Jan JOSIF, Válcovny trub a železárny národní podnik Chomutov. Příspěvek k vývoji dřívějších Mannesmannových válcoven trub akc. společnost Chomutov, In: Z dějin hutnictví 18. Rozpravy Národního technického muzea v Praze 118, Praha 1989, s. 187-202. 

Marta PAVLÍKOVÁ – Jiří BUREŠ – Lenka HÁJKOVÁ, Zaměstnanecká sídliště v severních Čechách mezi lety 1918-1938. 2. Firemní kolonie a státní domy, Ústí nad Labem 2016, s. 80-87.

Josef PROŠEK, Chomutovské válcovny trub a železárny v historii krušnohorského hutnictví, Chomutov 1959.

Markéta PRONTEKEROVÁ, Historie Mannesmannových závodů do roku 1945, in: Irena Laboutková (ed.), Z dějin hutnictví: Rozpravy Národního technického muzea v Praze 219, Praha 2012, s. 57-68.

Vladislava VALCHÁŘOVÁ – Lukáš BERAN – Jan ZIKMUND, Industriální topografie – Ústecký kraj, Praha 2011, s. 43-45.

Jaroslav VALVODA – Tomáš SKŘIPSKÝ, Vzestup a pád chomutovských válcoven. Nástup 15. 5. 1997, s. 3.

Válcovny trub v Chomutově: Historie a současnost 1870-1990, Praha 1989.

Heimatskunde des politischen Bezirks Komotau, die Gerichtsbezirke Komotau, Görkau und Sebastiansberg umfassend, Chomutov 1898, s. 397-398.

Die Mannesmannröhren-Werke A. G. in Komotau, 1940. 

Administrativní budova n. p. VTŽ Chomutov (postavená na přelomu 60. a 70. let minulého století a zbořená na počátku roku 2010), 80. léta 20. století, (Válcovny trub v Chomutově Historie a součas

Mannesmannovy válcovny, 1902, (Válcovny trub v Chomutově_ Historie a současnost 1870-1990, Praha 1989, s. 41.)

Správní budovy Mannesmannových válcoven (vpravo starší z let 1871-1872, patřící původně „Krušnohorské železářské a ocelářské společnosti“_ nalevo od ní mladší, postavená v roce 1938), počátek 21. století, Foto PR